Probuďte „železnou babičku Goldu“, aby zasáhla v OSN…

22. Září, 2011 – 9:21
Simon Wiesenthal a Oscar Schindler - Historie holocaustu... Foto: Břetislav Olšer

Simon Wiesenthal a Oscar Schindler - Historie holocaustu... Foto: Břetislav Olšer

Říkali jí „železná babička“ a jediný chlap v izraelské vládě. Rozhodnost premiérky Goldy Meirové by nyní Izrael potřeboval, kdy má být jednostranně vyhlášena Palestina. Mladá sionistka Meyersonová-Mabovyčováy byla mezi těmi židovskými vůdci, kteří žádali v roce 1944 Rooseveltovu administrativu, aby bombardovala tábor Osvětim či alespoň železniční trať, která k němu vedla.

Nyní byly totiž objeveny důkazy, že Spojenci věděli, jak už 3. září 1941 nacisté v Auschwitzu zplynovali 850 vězňů. Během následujících tří let bylo v tamních plynových komorách zavražděno na 1,75 milionu vězňů, z nichž většina byli Židé. Institut Davida S. Wymana pro studium holocaustu, jenž sídlí ve Washingtonu D.C., nedávno v amerických a izraelských archivech objevil dokumenty, odhalující roli Goldy Meirové v této dějinné události. Zprávy k dokumentům „Golda Meirová a kampaň za spojenecké bombardování Auschwitzu“ (v originále (Golda Meir and the Campaign for an Allied Bombing of Auschwitz) jsou dostupné na www.wymaninstitute.org.

„Když v létě roku 1941 napadlo hitlerovské Německo Sovětský svaz, odhalili britští šifreři, kteří sledovali pohyby nacistické armády, že proti Židům je vedena genocida. Podle dokumentů, zveřejněných v roce 2001, je jasné, že z 282 stránek Brity dešifrovaných zpráv nacistů z Běloruska a Ukrajiny muselo vedení britské armády vědět nejpozději v září 1941 o probíhajícím holocaustu,” uvedl v březnu 2001 v The New York Times americký historik Richard Breitman. Přesto nikdo nezasáhl, aby Židům pomohl. Britové to vysvětlují tím, že nechtěli žádným zásahem prozradit svou schopnost luštit německé kódované zprávy. Navíc jim byli bližší Arabové než Židé, jejichž úmysl vytvořit si na území Palestiny svůj stát ohrožoval strategické cíle Velké Británie.

Mezitím ale v březnu 1941 nerušeně poručil Himmler vedle původního kmenového tábora postavit druhý rozsáhlejší kompex, který byl nazván Osvětim II – Birkenau. Tábor v Birkenau byl rozdělen do řady podsekcí ohraničených ostnatým drátem nabitým elektřinou. V sekci BIIb byl v letech 1943 – 1944 umístěn tzv. terezínský rodinný tábor. Při nejvyšším stavu bylo v Birkenau více než 100 tisíc vězňů. V březnu 1942 byl v blízkých Monovicích zřízen tábor Osvětim III, nazývaný též Buna Monovice, kde si německá firma I. G. Farben zřídila továrnu na výrobu syntetického kaučuku. Jako pracovní sílu využívala otrocké práce vězňů. K Osvětimi dále náleželo 45 dalších pobočných táborů, kde byli vězňové nuceni k otrocké práci – většinou pro německé firmy.

Koncentrák Osvětim měl svoji hierarchii, v níž Židé zaujímali to nejnižší místo. Pro zjednodušení byli všichni vězni označeni trojúhelníky; růžové patřily homosexuálům, fialové Svědkům Jehovovým a jiným náboženských osobám, zelené měli kriminálníci – táborová elita, a dva trojúhelníky – žlutý a bílý, formovaly Davidovu hvězdu pro Židy… Kdo by věřil, že lze namačkat do dvousetmetrové komory na tisíc zubožených vězňů. Čím hubenější mrtvá židovská těla, tím lépe a rychleji hořící. Proto němečtí “vědci” zkoumali, jak v krematoriích dosáhnout zvýšení účinnosti jednotlivých pecí.

„Koncem září jsem byl transportován z Terezína do Birkenau. Po krátkém pobytu jsem byl poslán do Goleshowa, městečka nedaleko Těšína. Tam jsem pracoval v kamenolomu,který patřil tamnější cementárně. V polovici ledna 1945,kdy se již blížila Rudá armáda, jsme byli evakuování do německého koncentráku Sachsenhausen. Po našem příjezdu do Sachsenhausenu jsme šli nejprve do koupelny se sprchovat. Když jsem skončil, přišel ke mě vězen,který byl zodpovědný za čistotu těchto koupelen a ptal se mi jestli nejsem náhodou z Čech. Řekl jsem mu,že ano.Tak mi přinesl nové šaty a požádal mě abych je oblékl. Teprve později jsem si všiml, že mám úplně jiné číslo a také ten žlutý trojuhelník tam nebyl. Od této chvíle jsem byl někdo jiný. Moje nové číslo bylo: Č-34245 a červený trojuhelník. To zn. český politický vězen. To mi vlastně zachránilo můj život. Po mém návratu do Prahy jsem marně hledal tohoto člověka, jehož jméno jsem ani neznal. Vím, že v Sachsenhausenu byli od roku 1939 vězněni čeští studenti a on byl pravděpodobně jen z nich…“ napsal mi Menachem (Jiří) Tiben z Izraele.

Společně se svými kolegy obdržela Meirová mnoho hrůzných zpráv o nacistických zvěrstvech od labouristických sionistů z Evropy. Židovští vůdci, kteří žádali bombardování Auschwitzu, obvykle obdrželi standardní odpověď od tajemníka ministra války USA Johna McCloye, podle které by bylo bombardování „neproveditelné“, neboť by vyžadovalo „odklonění značného množství letecké podpory, nezbytné pro úspěch našich sil v právě probíhajících rozhodujících operacích.“ Výzkum profesora Davida S. Wymana však později objevil, že americké letouny v roce 1944 opakovaně bombardovaly německé ropné cíle nedaleko Auschwitzu – některé z nich dokonce vzdálené méně než 5 mil od plynových komor – takže by se nejednalo ani o odklonění útoků na objekt, kde docházelo k masovým vraždám.

Od konce března 1942 začaly do Osvětimi proudit židovské transporty z nacisty ovládaných zemí. Nejdříve sem byli deportováni Židé ze Slovenska z Francie, od července 1942 z Nizozemí, od srpna z Belgie a Jugoslávie. Od října 1942 do října 1944 bylo z Terezína do Osvětimi deportováno více než 46 tisíc vězňů. Část z nich byla na přechodnou dobu umístěna v tzv. Po celý rok 1943 do Osvětimi přijížděly transporty z Německa a dalších zemí v nacistické sféře moci. Obětí poslední velké vlny deportací do Osvětimi se stali maďarští Židé, kteří sem byli deportováni od května do července 1944. Na základě Himmlerova příkazu z 29. ledna 1943 bylo do Osvětimi deportováno také zhruba 20 tisíc Romů, kteří většinou zahynuli v plynových komorách.

Podle zpravodajského webu Arutz Sheva – Israel National News z Osvětimi uprchlo celkem 667 vězňů, z nichž však 270 bylo dopadeno již v okolí tábora a okamžitě popraveno. Nejznámějším případem byl útěk dvou slovenských Židů Alfreda Wetzlera a Waltera Rosenberga (Rudolf Vrba), kterým se podařilo přejít na Slovensko a informovat tamější židovské vedení a jeho prostřednictvím celý svět o hrůzné skutečnosti Osvětimi, o níž sepsali obsáhlou zprávu. Dne 7. října 1944 došlo v Birkenau k povstání Sonderkommanda pracujícího v plynových komorách. Vězňům se podařilo zničit jednu z plynových komor a narušit tak vyhlazovací proces. Všichni povstalci zahynuli. Popravena byla také skupina mladých vězeňkyň, které povstalcům propašovaly z továrny v Monovicích střelný prach.

Brzy poté byly plynové komory a krematoria na Himmlerův rozkaz zničeny. Před postupující Rudou armádou bylo třeba skrýt stopy vražedné mašinérie. Když se v lednu 1945 začala k táboru sovětská vojska blížit, začalo chvatné vyklízení tábora. 58 tisíc vězňů bylo vyhnáno na pochody smrti – větší část z nich byla v jejich průběhu zavražděna. 27. ledna 1945 vstoupila do tábora Rudá armáda. Nalezla zde 7650 vyčerpaných a vyhladovělých vězňů a řadu dokladů o zločinech, které nacisté nestačili včas zničit. Tak bylo v táborových skladech nalezeno téměř 8 tun lidských vlasů a přes milion pánských obleků a dámských šatů. Podle různých odhadů bylo v Osvětimi zmařeno 1.2 až 1.6 milionu lidských životů. Osvětim se stala symbolem nacistického konečného řešení židovské otázky, symbolem nelidskosti a genocidy…

V jeruzalémském Muzeu Yad Vašem je temná dvorana, v níž jsou čtena jména židovských dětí, jichž bylo v průběhu holocaustu německými nacisty umučeno na 1,5 milionu. Stál jsem v tom fascinujícím prostoru, v němž bylo temno, jen jako na nočním nebi tam blikalo přes milion holografických hvězd. V těchto chvílích blikají o to důrazněji. Valné shromáždění OSN má zítra projednávat vznik Palestinského státu. Mnozí Židé se modlí za probuzení „železné babičky Goldy“- hebrejsky “meir” – “tvořící světlo”, aby svým energickým zásahem vyřešila další existenci Izraele. Aby se už nikdy holocaust neopakoval.

Dne 14. května 1948 si Židé na základě rezoluce Valného shromáždění OSN skutečně založili stát Izrael. Poté se Golda Meirová se stala signatářkou prohlášení nezávislosti židovského státu. Proslavila ji též slova z roku 1970, kdy řekla: “Arabům můžeme prominout zabíjení našich dětí. Nicméně jim nemůžeme odpustit, že nás nutí zabíjet jejich děti. Mír můžeme mít s Araby jen tehdy, když budou své děti milovat více než-li nenávidí nás…” Dne 8. prosince 1978, po patnáctiletém zápasu s rakovinou, Golda Meirová umírá. Nikdy však z paměti Izraelců nevymizí. Její nesmrtelnost je přímo úměrná lidské paměti.

Inu, kdyby „železná babička Golda“ žila, jistě by s patřičným důrazem vystoupila dnes v OSN, aby zabránila jednostrannému vyhlášení Palestinského státu… Mír nelze implantovat zvenku; musí vzejít z jednání těch, jichž se týká…

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi” jako eKniha – (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135)

Reklama:
  1. 2 reakce na “Probuďte „železnou babičku Goldu“, aby zasáhla v OSN…”

  2. mtufalmaey / 4.7.2011 Myslim, ze budete potrebovat pravnika Nebo si ji drobnych pohledavkach soudu, aniz by advokat – Narok muzete uplatnit az do vyse 5.000 dolaru v drobnych pohledavkach. Odpoved

    od Miho v Úno 26, 2012

  1. 1 Trackback(s)

  2. Led 15, 2016: hampton bay fans

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *