Kniha „Brutalita“ se stala námětem pro českou filmovou lež století?

4. Září, 2011 – 8:28
Ať žije Havel...  Foto: Břetislav Olšer

Ať žije Havel... Foto: Břetislav Olšer

Kolik toho už bylo řečeno a napsáno o seriálu „Žena za pultem“. Ideologické lži, šité na míru totalitní propagandě. Kdyby někdo tento seriál v současné době uvedl na obrazovky, snesla by se na jeho hlavu vlna kritiky za propagaci komunistické ideologie.

Dnes ovšem TV Nova odvysílala kasa film podle námětu Josefa Klímy a v režii Filipa Renče “Requiem pro panenku!”, což je filmová lež století, předstihující snad i třicet případů majora Zemana. Je to už sedmadvacet roků, co v Měděnci na Chomutovsku zahynulo v plamenech 26 chovanek Ústavu pro mentálně a tělesně postižené. Ústřední postavu – černovlasou cikánku – paradoxně hrála bledá blondýnka Aňa Geislerová – panenka, co ze žalu a frustrace zapálila skříně a usmrtila desítky žen.

Autoři scénáře Filip Renč a Igor Chaun měli přece vše ve spisech normalizačních bolševických soudů, jimž najednou tolik důvěřovali. Lidé kolem ústavu je nezajímali, ani jejich pohledy na tragédii. Klímu přesto dodnes tíží svědomí. Mladý reportér ve své knize „Brutalita“ o tragédii v Měděnci označil za viníky vychovatelky. Jenže se nechal svést na falešnou stopu, resp. přijal oficiální stanovisko vyšetřovatelů a soudců, kteří chtěli zahladit to, že ústav nebyl proti požáru zabezpečen…

Kniha se pak stala námětem pro film „Requiem pro panenku“, drama, kde filmové vychovatelky „brutálně týrají“ bezbranné chovanky. Filmová fikce přitom byla na hony vzdálena realitě. Až po létech Josef Klíma přišel na to, že vše bylo poněkud jinak a jel se nevinně odsouzeným ženám omluvit. Opzdní a hlavně trapné gesto. Ty sice omluvu s rozpaky přijaly, ale měsíce, či léta vězení jim nikdo nenahradí…

Jaké asi kolovaly v hlavě režiséra Renče myšlenkové pochody? Možná si uvědomil, že film, který může upoutat české diváky, je film s mnoha vraždami, dojemnými a vzručujícími scénami lesbické lásky či incestu. Hlavně nemohla být hlavní hrdinkou všemi diváky nesnášená cikánka. Proto její postavu vytvořila nazrzlá gadžovka Geislerová, jejíž eroticko-dramatické scény mají svůj patřičně nabroušený divácký náboj. Pak se ve filmu musela objevit rovněž kritika totalitního omezování osobní svobody, šikany a nespravedlnost, na níž jsou pokryteční Češi nadmíru vysazeni. Celkový dojem musel prostě vyznít ve smyslu, že totalita měla hororové zacházení též s nešťastnými retardovanými dívkami…

A jaká byla dobová, samatem posedlá recenze na tento škvár? …“Český psychologicko – společenský snímek zachycující osud čtrnáctileté dívky Mariky, která se poté, co je znásilněna vlastním otcem, dostane administrativním omylem do Ústavu sociální péče pro mentálně postižené dívky. Pokouší se upozornit na omyl, a když nikdo nereaguje, pokouší se uniknout. Dostává se do sporu s cynickým personálem i lhostejným ředitelem. Život v ústavu připomíná peklo. Sadistické vychovatelky týrají postižené dívky a udržují je pod silnými dávkami prášků. Zoufalá Marika naráží na nezájem a hradbu lhostejnosti, ale nepřestává doufat. Podaří se jí sice uprchnout, je však donucena k návratu, její spory s brutálními vychovatelkami se vyhrocují a vedou až k tragickému vyvrcholení…“

Pravda však byla zcela jiná. Eva Kováčová, pouze svým opilým otcem při údajném znásilnění přilehnuta, utekla, jelikož opilec místo incestu usnul. Aňa Geislerová tedy nemohla mít s tehdejší žhářkou společného vůbec nic. Eva Kováčová nebyla krásná ani hodná dívka, nýbrž těžko zvladatelná, temperamentní transsexuální Romka, mimo jiné s lesbickými sklony. Panenka Eva-René zůstala odbojnou i ve vězení, kam ji soud původně poslal na pět roků, ale její trest zkrátila amnestie prezidenta Havla. Ve vězení se dvakrát pokusila přizabít bachaře… Na svobodu šla v listopadu 1993 a ujal se jí jezuitský páter František. Taková jsou fakta, na které se ve filmu nedostalo…

Eva, která se pomalu začínala měnit v Reného, svedla páterovu švagrovou. Ti dva spolu pak žili přes deset let a René dnes říká: „Šťastný jsem byl jenom v jedné etapě svého života, když jsem žil s touhle Alenou.“ I během vztahu trpěl a trpělo i okolí; pokusy o sebevraždu pokračovaly, až psychicky zcela vyčerpaná Alena mu před třemi lety odjela do Kanady, přerušila veškeré kontakty a René, jako patologickž palič, zapálil byt, který si společně vybudovali. Tentokrát naštěstí nikdo nezemřel, přestože ohrozil nic netušící sousedy…

Renč se brání, že případ z roku 1984 využil jen jako motiv. Tvrdí, že „Requiem pro panenku“ je umělecký film. V úvodních titulcích se však objeví věta: Film byl natočen podle skutečné události. Hlavní však pro něho bylo, že jen roku 1991 na film přišlo půl milionu diváků. Uvěřili lži, zůvěřilosti minulého režimu a stejně tak tomu, že podle Renče šlo o zámek hrůzy, i když ve skutečnosti byl ústav pěknou vilou se zahradou plnou růží…

Jednou z vychovatelek byla i Jiřina Nováková, která zřejmě už měla lží tak akorát a mj. napsala: “Četla jsem spisy, poznala jsem aktérku příběhu osobně, jak se chovala, ale s realitou to nemá nic společného. A jaká že to byla panenka? Žádná zakřiknutá a nevinná dívka s milou tváří a světlými vlasy, jak byla ve filmu prezentována, ale agresívní a nepřizpůsobivá cikánka… Evu Kováčovou si pamatuji dobře ve vztahu k tomu příběhu, a také proto, že byla dost problematická… Dočetla jsem se, že dnes se už tak nejmenuje. Už to není ta dívka nebo žena, ale o pětadvacet let starší 40letý muž. Nechala si údajně změnit operativně pohlaví… Všechno se jí tam příčilo, chtěla pryč. Vzala krabičku sirek, otevřela dvířka skříní a škrtla. Vznítily se “hadry”. Mluvila o všem chladně, jako by se nic nestalo. Jako by právě tak řekla, že škrtla sirku a zapálila si cigaretu… Tenkrát mladý režisér Filip Renč natočil příběh podle reportáže Josefa Klímy, který měl podklady jen ze soudních spisů. Ani jeden z nich s Evou nemluvil, nikdy ji neviděli. Nikdo nemluvil ani s vychovatelkami. I když byly odsouzeny …”¨

Inu, peníze nesmrdí a neexistují ani ve špinavé mutaci; TV Nova to ví ze všech nejlíp…

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi” jako eKniha – (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135).

Reklama:
  1. Jedna reakce na “Kniha „Brutalita“ se stala námětem pro českou filmovou lež století?”

  2. pravdu dnes pozna iba ona ci on sam/a. ci bola znasilnena alebo nie podla mna nieje podstatne. nieje podstatne ani ci bol alebo nebol ten akt dokonany. je ale zrejme ze ak bola co i len pripustena moznost ze sa to mohlo stat, je pravdepodobne ze sa to uz v minulosti stalo alebo by sa pri nerieseni stalo neskor. cigani sa medzi sebou paria ako zvierata a 12rocne tehotne ciganky niesu ojedinele. nemyslim ze je to ich vina. eva je rozhodne pyromanka a vrahyna. je vinna. na pociatku je ale vina v socialnom systeme ktory nechrani a nekontroluje dostatocne v socialne slabsich vrstvach kde ku incestu dochadza najcastejsie. nezaujatym pohladom by bolo aj pre mna najjednoduchsie rychle zhodnotenie pripadu a oznacenie evy za vrahynu. ja som ale prezil incest a tak poznam destruktivitu ktora po nom v cloveku ostava. v pripade evy bola tato destruktivita zial este skombinovana s genetikou a prirodzenim temperamentom ciganov. to je vybusna kominacia.
    takto to ale na svete dopada vzdy. vnimam to aj v svojom zivote. ked je treba chranit nieje nikto ochotny. ked vyplavuju na povrch nasledky, kazdy lahko odsudzuje.

    od alunder v Čer 2, 2014

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *