Závidí mu BESIP pro 29 590 Kč; znali ho, když měl jen šest tisíc..?

23. Srpen, 2011 – 8:44
Dakarská tlačenice před Vítězným obloukem v Paříži...  Foto: Břetislav Olšer

Dakarská tlačenice před Vítězným obloukem v Paříži... Foto: Břetislav Olšer

Znají ho všichni nejen v Česku, udělal své kopřivnické Tatře, navzdory americkému managementu, reklamu za stovky milionů, přestože měl ještě nedávno daňový základ své mzdy 5 900 Kč. Za závod Paříž – Peking, tedy měsíc šílené dřiny za volantem, dostal 15 tisíc čistého. Teprve jeho třetí vítězství v Dakaru mu přineslo skoro 70 tisíc korun…

To všechno byly jedny z nejskromějších zisků Karla Lopraise během jeho famózní závodní kariéry; v pouštích neřekli jinak než „Monsieur Dakar“. Je to šestinásobný vítěz nejtěžší dálkové rallye světa v kategorii kamionů. V té vyhrál s vozem Tatra v letech 1988, 1994, 1995, 1998, 1999 a 2001. Kromě zlatých má i čtyři stříbrné a jednu bronzovou medaili. Navíc byl párkrát držitelem Zlatého volantu pro nejlepšího českého automobilového jezdce. Jeho žákem a následovníkem v soutěžích kamionů je nyní synovec Aleš Loprais, nedávný vítěz nad ruskými legendami. S kamionem Tatra totiž vyhrál Rallye Hedvábné stezky z Moskvy do Soči.

A tak dnes je na řadě stát, aby využil věhlasu automobilového závodníka a idolu mládeže Karla Lopraise. Prestože plakáty s jeho Tatrovkou visí v každé garáži či dětských pokojích, někomu vadí, že je další tváří BESIP a zmocněncem ministerstva pro bezpečnost dopravy. „Za co pobírá celkem 60 tisíc korun?“ rozhořčeně se divila Česká televize. Bulvární lovci laciných senzací. Karla Lopraise jmenoval letos v květnu do funkce bývalý ministr dopravy Radek Šmerda. Faktem je, že Lopraisova gáže v tuto chvíli čítá 29 590 korun základního platu, včetně odměn to dělá cca 60 tisíc… Ale prý se za tento „nadprůměrný“ plat málo ukazuje, není po něm vidu ani slechu. Opak je pravdou; ukazuje se na desítkách besed po celé republice. Každý, kdo ho zná, ví, že jezdí naprosto bezpečně. Ideální představitel Bezpečnosti silničního provozu.

Známe se s Karlem Lopraisem dobrých dvacet roků. Skromnějšího člověka na postu světové jedničky v kamionech jsem nepoznal. Jiní se už válí v milionech. Jak by k nim ale Loprais přišel s platem šesti tisíc a odměnami za vítězství ne v desítkách milionů, ale pouze desítkách tisíc. A ne dolarů, ale korun… Řekne nám někdo, kolik si měsíčně vydělá Kateřina Neumannová, ostuda libereckého MS…? Když skončila kariéra naší vystěžované zlaté stříbrné Kačenky, byl na světě problém; kam s ní, aby se jí nesnížila životní úroveň, kterou si vysloužila, když přinášela čest a slávu naší drahé vlasti. Copak že to děvče umí?

Že jen lyžovat, tedy běhat na lyžích nejen po sněhu? Dáme jí dobrý džob, který k ní bude pasovat. A tak se stala ze dne na den šéfkou Mistrovství světa v lyžování v Liberci. Další typicky česká hra na “trafiky” v rámci škatulí, co se mají hejbat podle rčení “já na bráchu, brácha na mě”. Proto bývalá úspěšná lyžoběžka Kateřina Neumannová po pořádání lyžařského mistrovství světa v Liberci přešla k administrativní práci, nyní v oblasti armádního sportu. Je z ní referentka státní správy na ministerstvu obrany ČR, kde se stará o armádní sport a státní reprezentaci. Komunikuje s jednotlivými sportovními svazy i s ČSTV.

Je to už dva a půl roku, co se od 18. února do 1. března 2009 konalo v Liberci Mistrovství světa v klasickém lyžování. Nahlédněme do rozpočtu MS. Z veřejných zdrojů šly na jeho uspořádání více než dvě miliardy korun – ze státního rozpočtu skoro 1,5 miliardy korun, z rozpočtu Liberce asi 400 milionů a Liberecký kraj přidal přibližně 165 milionů. Náklady na samotnou organizaci mistrovství světa činily přes 623 milionů a zodpovídala za ně Neumannová. Příjmy pořadatelů ale na pokrytí nákladů nestačily, což vedlo k současným dluhům. Náklady byly nakonec o 30 milionů vyšší a příjmy o 86 milionů nižší. Po skončení MS čelí organizátoři řadě žalob. Zatím je dluh ve výši cca 110 milionů Kč. Kdo všechno se asi milionově „opeřil“…? To už se nikdo nedoví, ty můj kvítku lyžový…Kolik stovek milionů lítá v BESIP…?

Mrkněme nyní do životopisu Karla Lopraise. Původní profesí je vyučený zámečník. Od roku 1967 pracoval na montáži v Tatře Kopřivnice, poté jako zkušební řidič tatrovek. Brzy se ukázalo, že má výjimečný cit pro jízdu těžkým terénem, a tak se soustředil na testování vozů v extrémních podmínkách. Po kopřivnickém polygonu jsem s ním jel v hasičáku několikrát. Po simulovaných příkrých stoupáních, vodních překážkách i písečných dunách…. vozovku boční stability s náklonem až 50 procent, cvičné svahy se stoupáním až 45 procent… Každá z těchto tratí má svůj specifický úkol, jak prověřit a vyzkoušet podvozek vozidla. Na testovacím polygonu lze provádět zkoušky, nezbytné pro jízdu v ralley; řiditelnost, stabilita, výkon brzd, dynamické vlastnosti vozidel, spolehlivost, životnost a průchodnosti terénem…

A teď do toho televize. Zklamaně tomu televiznímu žvanění přihlížím a vzpomínám na cestu do Paříže, kam jsme s ostatními novináři a cimbálovkou Technik Janka Rokyty spěchali přivítat z Dakaru vítězného Karla Lopraise. Cesta autobusem trvala skoro celý den a noc. Do Paříže jsme dorazili nad ránem, po hodině jsme se dostali až pod Vítězný oblouk, kam měla celá kolona vítězů jednotlivých kategorií přijet. Něco kolem osmé hodiny ranní 16. ledna 1994 se objevily první motocykly, potom automobily a nakonec kamiony. Všichni za sebou měli na trase Paříž – Dakar – Paříž skoro 13 tisíc kilometrů. Tatra se na Champs Ellyseé báječně vyjímala. Slavnostní vyhlášení bylo nedaleko Paříže v Disneylandu.

„Trochu mě bolí v zádech, ale v rehabilitační centru v Rožnově pod Radhoštěm, kam se po závodě chystáme, se to spraví,“ usmíval se unavený Karel Loprais i jeho spolujezdci Radomír Stachura a Josef Kalina. „Vyměnili jsme deset pneumatik „michelinek“. A když v poušti dojdou? Koupí se od soupeře. Běžná cena je 4000 tisíce franků za kus, v průběhu závodu je soupeři prodávají za dvojnásobek. Podobné je to i s ostatními díly či naftou. Její spotřeba během písečných etap byla asi sto litrů na sto kilometrů…“ Jeden by řekl, že tito kamionoví fanatici víc prodělají než vydělají…

„Když jel Karel v roce 1986 Dakar poprvé, dvacet dnů jsme o něm nic nevěděli. Naše televize skoro nic nedávala, viděla jsem jen nějaké záběry u sousedů na satelitu. Byli jsme s Karlem domluveni, že když na trase uvidí televizní kamery, že zahouká a zabliká světly. To byl pozdrav pro nás…“ říká ustaraně pod Vítězným obloukem se rozehřívající manželka Karla Lopraise Danuše, která vždycky před manželovým odjezdem na Dakar mu napeče jeho oblíbené tvarožníky.

V roce 1998 byli v Mali přepadeny Tatry řízené Karlem Lopraisem a Bedřichem Sklenovským. Ten o svůj vůz přišel. Naštěstí teroristé střelbou nikoho nezranili. Loprais v tomto ročníku nakonec vybojoval čtvrté ze svých šesti vítězství. „Namířili na nás samopaly a my jsme museli opustit tatru. Všechny nás prošacovali a vzali, co podle nich mělo nějakou cenu, hlavně peníze. Vyrabovali ostatní auta, materiál a potraviny naložili na jednu z tater a zmizeli s ní. Už jsme ji nikdy neviděli. Hrozné bylo, když nás skoro dvě hodiny drželi pod hlavněmi samopalů,“ vzpomíná Karel Loprais. „Nejhůř dopadl řidič tuším z ruského kamionu, který zahynul, když s vozem najel na nastraženou minu…“

Taková je řeč o srdnatosti kamionových závodníků. Kolik toho musí vydržet. Třeba i rozhodnutí o konci Dakaru. Rekordní počet 570 startujících na 30. ročníku Dakaru musel o víkendu vyrazit zpět do všech koutů světa z deštivého Lisabonu. Mezi nimi i pět českých týmů, přihlášených v kategoriích motocyklů, osobních automobilů a kamiónů. Odjeli však nikoliv směrem na španělskou Malagu, odkud se měli přeplavit na africký kontinent a po něm putovat do cíle v senegalském Dakaru, ale do svých domovů po celé zeměkouli. Nejslavnější a nejnáročnější rallye byla v pátek 4. ledna 2008 pro riziko teroristických útoků zrušena. Po deseti letech od prvních náznaků terorismu…

Jako by toho nebylo málo; další paradox prožívali závodníci, kteří nestačili před oznámením zrušení závodu projít technickými přejímkami. Ještě v pátek odpoledne totiž museli absolvovat alespoň část administrativních přejímek, aby měli pořadatelé důkaz, že byli připraveni postavit se na start. Důkaz, na základě kterého jim bude vráceno startovné. To jen pro jednoho závodníka činilo 12 000 eur, tedy přes tři sta tisíc korun. Volkswagen vyčíslil pár hodin po zrušení závodu své škody na 30 miliónů eur, což je asi 800 miliónů korun. Největší české týmy stál Dakar 2008 na 20 miliónů Kč…

Někdy mě napadne, že když může fotbalista vydělat za devadesát minut mezistátního utkání sto tisíc korun, pak takový řidič vítězné posádky v nejprestižnějším závodě kontinentu, po mnoha týdne a tisících kilometrech pouští, jenž navíc dělá své firmě reklamu za miliony, musí mít odměnu s čísly končícími nejmíň pěti nulami. „Auta jsou můj život, kdyby mě to nebavilo, vydělával bych si jinak,“ tvrdí s pokrčením ramen. Ale stejně tiše žasne, když čte, že Real Madrid potvrdil, že se mu Cristiano Ronaldo upsal na šest let. Portugalská hvězda odešla z Manchesteru United za 80 milionů liber, což je v přepočtu přibližně 2,5 miliardy korun. První patnáctka nejdražších přestupů v historii FIFA činí cca 20 miliard eur…

A co miliardy za Opencart či audiovizuální Promopro, milionové odměny na ministerstvu obrany a vnitra, nebo Drobilové, Kopřivové a další filutové…? Kdyby jezdil Loprais na Liazce, nikdo by ani necekl, ale nějaký Moravák s Tatrou…?

„Můj táta byl vyučený automechanik a s auty to uměl jako málokdo, přestože dělal na železnici. Ještě před Velorexem si sám udělal podobnou tříkolku, jen místo plachty měl plech. Tuto vášeň jsem po něm zdědil a už v patnácti jsem si udělal řidičák na jednostopá vozidla a koupil si Pionýra. Pak jsem dělal přes třicet roků zkušebního řidiče Tatry…“

Inu, řidič Karel Loprais těžký život má i bez BESIPu…

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi” jako eKniha – (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135).

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *