Poněkud delší ukázka z románu Černá krev

23. Září, 2008 – 8:17

(České variace na temnou minulost, zločinecké geny, mstu, petting a bosé nohy v parku)

Jakoby za rozhřešení musel letištnímu skautíkovi odpovědět na sedmadvacet otázek a třicet podotázek. Svěřit se musel i se svými muslimskými známostmi, s důvody, proč stále létá do Izraele, za kým, kde na to bere a jestli má něco s blondýnkou z vedlejší řady, co se po ní pořád dívá. Netušil, že právě pro tuto krásku vzápětí uspořádá malou neformální exhibici. 

„Jsi obřezaný?” zamrkal skautík bledými víčky s pískovými řasami.

„Jak rozeznáš obřezaného Žida od Araba s obřízkou?” zasmál se sarkasticky.

„Takže jsi Arab!” urputně trval úsečnou angličtinou na svém mladík.

„Chceš ukázat toho mého křesťanského…?” nevydržel a vztekle si rozepnul kalhoty.

Hučící úl zmlknul, vdovy se přestaly zhlížet ve svých prstenech a chasidé nechali škorpení, jen byznysmeni mu odmítli věnovat pozornost, jedině že by měl v poklopci Cullinamův diamant s třemi tisící karáty.

„Slicha…” breptnul omluvu vyjevený skautík, až mu zrůžověly pihy.

Když se Hanzi Ševal za uznalého potlesku vděčných kolemstojících zase pozapínal, obul si mokasíny od haifského Batě, poskládal fotoaparáty a znovu si našlapal kufr, začal se pro změnu zase on vyžívat pohledem na odbavované pasažérky. Hledal tu, kterou by mohl svým výstupem přesvědčit, že by měla sedět v letadle vedle něho.

Měla by mít osmnáct, oči barvy chrpy, trojková nesilikonová ňadra, nohy Madonny, oduševněle něžnou tvář Audrey Hepburnové a jako on fóbii z létání, aby před ní mohl dělat otrlého globetrottera, otcovsky ji konejšit a zapomenout, že sám se výšek bál, jak odpolední stíny mraků.

Posadil se k okýnku, zkontroloval, jestli má v přihrádce papírový pytlík a čekal na svoji múzu. Když ryčné vytí turbin rozčeřilo hladinku jeho třetího cabernetu z Golan v unifikovaném pohárku, byla obsazena všechna místa, jen vedle něho zůstala pořád ještě dvě nadějně volná.

Trezorové dveře letounu ale těžce zapadly, palubní průvodčí rozstříkaly lesní vůni a žádná dychtivá kráska si k němu nepřisedla. Až na poslední chvíli žuchnul na vedlejší sedadlo hekající hromotluk. Byl to dvojník sicilského kmotra; vrásčitý jak Metuzalém a šířící směsici zápachů z jasmínového parfému a zubní vody, jež bez úspěchu plnily svůj úkol eliminovat nevábný odér kořeněného oběda s česnekem.

Nezabrala ani vůně rozprašovaných borovic a Hanzi si připomněl puch ze synagogy v Džerbě. Před vstupem do ní si Židé potírali svá bosá chodidla česnekovým odvarem, aby během posvátného nočního bivaku prožívali při čtení Talmudu patřičné půstní martyrium.

Starci to klima očividně nepřekáželo, zhlížel se klidně ve svých pěstěných nehtech a občas si prohrábnul bohaté bělavé vlasy, učesané dozadu, jež se mu vyjímaly nad vysokým čelem s riviérově opálenou kůží. Do prostoru pro příruční zavazadla si nic neodložil, jen v silné žilnaté ruce, s těžkým zlatým prstenem na malíčku, svíral podezřele naditou igelitovou tašku.

Konce bezpečnostního pásu si nezapl, jen si je přehodil přes stehna, jako by měl v úmyslu každou chvíli vysednout. Aby oklamal palubní personál, igelitku si položil na klín, pevně ji držel a mlčel. Teprve až se letadlo vzneslo, otočil se k Hanzimu, vycenil porcelánové korunky a s divným přízvukem česky prohodil:

„Jste dosti odvážný, což…?”

Hanziho radost, že po více než měsíci konečně slyší i navzdory česnekovému odéru svoji mateřštinu, netrvala dlouho.

„Jak to myslíte?”

„Že se rád předvádíte, což…?” uchechtl se ošlehaný muž.

„Závidíte, což…?” řekl Hanzi znechuceně a provokativně si zamával jídelním lístkem před nosem.

Podíval se přitom na nezvykle silná mužova zápěstí, mohutné dlaně a jeho předloktí, porostlá hustým černým ochlupením, i když hlavu měl bělostnou, jako dobře situovaný lesní muž. Napadlo ho, že kdyby se ten divný stařec předváděl před celníky stejně jako on, asi by upoutal zaoceánské vdovy mnohem víc

„Allium sativum léčí i neurózu,” ušklíbl se ten vlezlý kmet.

„A též mumifikuje!” pokrčil Hanzi nos.

Pochopil Homéra, proč se jeho Odysseus právě česnekem ubránil nástrahám sexyvědmy Kirké, jež s oblibou proměňovala nevýkonné muže ve vepře.

„Člověk musí býti připraven; smrt ve zříceném letounu jest tou nejlepší!” řekl stařec s úmyslem ho ještě víc rozhodit; archaismy jeho nezvučné češtiny mu šly k hlubokým vráskám. ,,Nižádné výdaje za pohřeb, rigor mortis a jen trochu česneku…”

Hanzi se zajíknul a zapátral po letušce, aby se přesvědčila, jestli nemají na palubě šíleného únosce. Musel to být blázen s čerstvou manikurou, i když dělal, že je úplně normální, ale mohl to jen hrát, aby si lidé mysleli, že pomatení jsou jen oni.

,,Smrt jest smrt!” zatajil dech a čekal, že každou chvíli nad jejich hlavami vystřelí dýchací ohlávky pro nutné okysličování. ,,Nejhůře udušením smradem…”

Měl už zubaté plné kecky; myslel na nebohé ženy, s hlavami roztříštěnými od ocelových kuliček, jež svištěly z explodujích raket libanonských šiítů, na sebevražedný atentát v Jeruzalémě a těžce zraněné oběti, s nimiž mluvil v nemocnici Hadassah i na setkání s těžce nemocným premiérem Šaronem.

„Smrt jest jen metaforou skutečného štěstí!” otravoval dál starý muž a proplétal si masité prsty svých nadměrných rukou a vypadalo to, jakoby se snažil zauzlovat sisalové provazce.

„Vypadáte už teď na šťastlivce!” odsekl Hanzi a chtělo se mu pít.

„Třeba nežiji…” zvedl muž husté tmavé obočí a vypadal poťouchle i záhrobně najednou.

Hanzi si nevšiml, že by si ten otrava objednal pivo, přesto mu ho mateřsky zaoblená palubní průvodčí přinesla. Muž nadzvedl šlechtěným nehtem svého nadměrného palce plechový uzávěr, cvrnknul do něho ukazováčkem, až plechovka prudce zasyčela.

Ledabyle si ji přiložil k ústům a pomalu pil. Jako někdo, kdo lokal doušky jen z dlouhé chvíle. Hanzi útrpně sledoval jeho klidně se pohybující ohryzek a sám žíznivě polykal naprázdno.

„Jedno pivo!” žadonil po letušce. „Prosím…”

„Během startování se nápoje nepodávají!” řekla dívka stroze a nelítostně odešla pozavírat dvířka prostoru pro příruční zavazadla.

„Ale… tady ten pán…” zavolal za ní skomíravě Hanzi.

„Zpoždění doženeme, fouká nám do zad vítr o síle dvě stě kilometrů v hodině!” ozval se hlas kapitána boeingu.

Pasažéři to brali jako žert pro povzbuzení jejich psychiky, ale on to myslel vážně, aby výprava japonských zápasníků sumo nechtěla vrátit příplatek za business class.

„Vy nejste Žid, což…” nedal si pokoj nechtěný spolusedící a nešlo rozpoznat, jestli to jen konstatuje, nebo se ptá.

„Co je vám do toho,” zavrčel Hanzi a mrzelo ho, že musí být nezdvořilý. Znovu zamáchal na letušku.

Mohla mít třicet, jedno dítě a dávno přestala chodit na aeorobik. Měla mateřská prsa; velká, kdysi podobně strmá, jako sopky Českého středohoří, teď sice pořád ještě plná, ale už hebce měkká, jako peří po dračkách u jeho valašské babičky. Když se k němu nakláněla, prudce se k němu pod halenkou přelila, bříško se jí zaoblilo a stehna pod vínovou sukní se napnula.

„Žid Žida pozná i bez obřízky!” zasupěl kmet, sevřel rty a blesknul temnýma očima, o nichž by Hanziho babička řekla, že dokáží uhranout.

„Někteří Arabové jsou víc Židy, než mnozí Židé!” vyhrkl Hanzi nevrle.

„Praví židé se v Osvětimi převtělili v ducha kruté pomsty!” pronesl s pohřebním patosem obstarožní pasažér a stiskl čelisti.

„A vy jste Žid, nebo jeho duch?” zuřil Hanzi,

„El male rachamim…” vzdechl muž změněným hlasem a zavřel oči.

Hanzi uměl hebrejsky jen chabě, ale modlitbu Bože, plný soucitu, odříkávanou na židovské dušičky znal.

„Vaší choti nevadí, že si lítáte sám?” sípnul morous a nepozorovaně se dlouze nadechl, ale nezakryl, že jeho smířlivý výraz je pouze maska.

„Jak můžete vědět, že mám ženu?” zrudl Hanzi; nenosil snubní prsten, jelikož zlato na něm černalo, jakoby potil lučavku královskou.

„A nemáte, slavný žurnalisto…?” ušklíbl se tajemný pasažér.

Spodním rtem se zapřel o horní, až mu klesly koutky úst a vypadal, jak stará indiánská vědma, ale to už Hanzimu tolik nevadilo; když ten poděs mluvil česky, určitě neměl v igelitce dynamit. Který Čech by se s tolika uncemi na ruce chtěl vyhodit do povětří.

„A jste otcem též malé dcery a dospívajícího syna…”

„S někým si mě pletete…” řekl Hanzi a rozbolela ho hlava.

Celým tělem se natočil k okýnku, přitiskl čelo na chladné oválné sklo, aby zmírnil tepání v lebce. Pohledem na mizející telavivskou pobřežní kolonádu se loučil s Izraelem a přikazoval si nemyslet na cvoka vedle sebe.

Raději se divil, že mu venkovních mínus padesát stupňů Celsia nezmrazilo mozek. Napadlo ho, že lego vymysleli Dánové až poté, kdy spatřili Jaffu z ptačí perspektivy.

„Zrovna tady pod námi…” trhl podivín dvojitou bradou k okýnku a zatupal do palubního kovralu. „…Tady jsme rozprášili škvarky z Adolfa Eichmanna!” spokojeně zafuněl.

Hanzi se zuřivě otočil. Třel si dlaní ledové čelo a krkem se mu vztekle hrnul vzduch, aby na hlasových strunách vybrnkal pár jadrných nadávek, ale neřekl nic, jen si prstem zaťukal na čelo.

Stařec nechal to gesto bez odezvy, vítězoslavně si sklopil sedadlo a pohodlně se v něm zavrtěl. Sepjatýma rukama si k sobě přitiskl igelitku, opřel svoji dvojitou bradu o hruď a zavřel oči.

Hanzi polkl, dal si na uši sluchátka hudebního kanálu, chvíli ladil a při Beethovenově Osudové se snažil zapomenout, co se mu honilo v hlavě. Jestli ten žvanil neměl licenci vševěda, bylo to všecko divné. Moc divné.

Když ho křečovitě se tisknoucího k sedadlu probrala letuška s košer telecími medailonky na bakelitovém tácku, místo vedle něho bylo prázdné. Udiveně se rozhlédl, srovnal si dech, ale uštěpačného vetřelce už nikde nespatřil.

Chvíli si myslel, že se mu jen zdál, nebo že to byl opravdový duch. Než po něm ucítil allium sativum, jako po Faustovi síru. Oddechl si, že zmizel se svými narážkami i podezřelou igelitovou taškou. Vysunul si stolek na jídlo; ze škvíry mu k nohám vypadla složená čtvrtka papíru. Ospale četl divným těsnopisem zprava doleva:

„Jsem hněvivý posel Boží, anděl smrti, satan i šábel, samé oko hbité, jemuž žádný smrtelník neunikne…”

Telecí medailonky mu zhořkly a přestal mít slinu i na sauvignon z Golanských výšin. Byl na sebe zlý, že si nechal pokazit návratovou melancholii nějakou říkankou, kterou zrovna na jeho sedadle někdo zapomněl. Asi by si ji pokazit nenechal, kdyby ta slova židovského žalmu nebyla psaná arabsky…

Nevěděl, jestli se má považovat za zbabělce, nebo slabocha. Utěšoval se, že zbabělec je určitě jen ten, kdo si o sobě myslel, že není slaboch. Asi by si měl předepsat lázně, někde na Tahiti, nebo alespoň v Lipové.

„Taljánko šarlatánko, už celej život jsem dneska zdá se propotil,” broukal si na oslavu, když se podvozek letadla se zpožděním, ale s jistotou přimkl k ruzyňskému betonu.

Okudžavovou Taljánkou šarlatánkou křtil své stále mizivější šťastné dny, vstřícná gesta osudu i národy s nadhledem a svoji ženu Ritu. Konečně byl zase doma; sám sobě nadosah.

Na ulici do sebe vrážely pomlouvačné hlavy a tiše hřmělo; tchán se opil v baru Sava, hajloval a vystrkoval holý zadek na blokovou důvěrnici, syn Marek byl viděn při netřídění odpadu a manželka Rita v baru Merkur s úplně cizím mužem.

Miloval návraty z cest. Možná víc než jejich začátky.

Nevěřil v Boha kupčíků, jen v zemskou gravitaci a že až zemře, v patřičně civilizované zemi zreinkarnuje v nesmrtelný bestseller. A jelikož si byl skoro jistý, že mu osud konečně rozdal správné karty, nepřipouštěl si, že by ho za věrné služby pacifismu a dobré skutky pro lidstvo mohl zklamat, i když měl na mysli varování zatvrzelého tibetského lámy.

Ten měl jasno, jak dosáhnout věčnosti:

„Musíš učinit tisíc dvě stě dobrých skutků za sebou! Pokud ale po tisícím sto devadesátém devátém uděláš jen jeden špatný, musíš začít od začátku…”

Kolik životů by musel prožít, aby si tímto způsobem stihl vysloužit nesmrtelnost, to mu už láma neprozradil.

Byl Moravák křtěný vsetínskou Bečvou. Měl statnou postavu, valašské srdce a dobrotivou tvář po matce. V jeho vlasech a plnovousu se jevily kaštanové geny otcových prapředků z Pálavských vrchů, kteří se mohli rekrutovat též z řad vojáků armád tří císařů od Slavkova. Snad i proto měl rád dívky, jež toho moc nenamluvily a bůhvíproč nikam nespěchaly.

Brzy se chystal oslavit svých dvaačtyřicet; kdyby nosil černý kaftan a pejzy, měli by z něho radost ruští Chasidé v jeruzalémské čtvrti Mea She´arim. V očích mu jiskřilo i cosi azurově árijského s ocelovým odstínem.

Ježily se mu chlupy, aby to nemělo nic s tím, že jeho tchán Petr Adolf Černý – Schwarz byl synem veterána wehrmachtu od Westerplate Manfreda Schwarze a jeho ženy Gizelly, dozorkyně SS v Birkenau.

Byl to čirý nepokrevní blud. Pro odčinění tohoto stihomamu velebil, kde mohl vůli Izraelců, oddaných domovině svých praotců, i když ta byla plná až na kost Kumránu vyschlých vádí a nevraživosti Arabů. Židé milovali poušť Malého prince, jež byla nádherná tím, že skrývala studnu. Uctívali tu monoteistickou souš, jejímž bohem byla voda.

A pokud existoval pták Fénix, byl určitě izraelský, že dokázal vstát z popela a stát se ještě silnější než předtím; křivda, bolest a žal udělaly ze slabošských Židů v diaspoře nebojácný pospolitý národ, jako když ničivá erupce Slunce kdysi vytvořila a dodnes poháněla život na Zemi…

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *