O dyslektickém Honzovi, co vzal buchty a šel do světa…

19. Srpen, 2011 – 9:50
Sportování je pro dlouhodobý pobyt ve tmě nezbytné...   Foto: Břetislav Olšer

Sportování je pro dlouhodobý pobyt ve tmě nezbytné... Foto: Břetislav Olšer

„Je mi naprosto skvěle, jsem ve velice dobré fyzické i psychické kondici a zhubl jsem čtyři kila,“ řekl režisér Jaroslav Černý. Ten včera ukončil sedmidenní pobyt v Beskydském rehabilitačním centru ve Vile Mátma terapii tmou… Jak to tedy je s těmi pobyty v absolutní tmě? Poptávka po tomto způsobu léčby a prevenci zejména onkologických chorob předčila veškerá očekávání, protože termíny jsou do října 2012 beznadějně obsazené.

A tak ve chvíli, kdy slavila Čeladná zahájení super golfového turnaje, genius loci BRC – psychoterapeut Andrew Urbiš – pomalu otevíral dveře do temné kopky, aby z ní opatrně vyvedl režiséra Jaroslava Černého, člena výkonného výboru a místopředsedu Českého filmového a televizního svazu (FITES), signatáře otevřeného dopisu řediteli ČT Janečkovi, který na jeho základě ze své funkce ze „zdravotních“ důvodů odstoupil. Na malé verandě ho pak posadil na židli, aby se s černými slunečními brýlemi na očích aklimatizoval na běžný sluneční svit.

Jaroslav Černý, absolvent FAMU, stál u vzniku pořadu Občanské judo (TV Nova), které natáčel plných 13 let. Ceněné jsou rovněž grafické soubory, které sám v letech 1975 – 1990 vydával. Současně pár let učil na filmové škole v Čimelicích, pořádal filmová, loutková, divadelní a výtvarná představení. Je mj. autorem dokumentu Malba okamžiku, ve kterém sleduje osudy malíře Dina Čeča a jeho haptickou metodu, umožňující malovat a vystavovat nevidomým. Při režii pořadu Artmix (ČT 2) se seznámil s výtvarnicí Alenou Kupčíkovou. Spojil je také fakt, že jsou oba dyslektici. Jak může někdo, kdo neovládá dokonale psanou podobu jazyka, napsat knihu? A vydávat šestou knihu beletrie v řadě? To dokážou právě dyslektici, kteří naprosto ojedinělým způsobem vládnou představami slovem i obrazem – tedy Jaroslav Černý slovem a Alena Kupčíková obrazem. Výsledkem jejich spolupráce není jen projekt „Úsměv, prosím“, ale i myšlenka natočit dokumentární film o dyslexii a názorné formě jak pomoci takto postiženým dětem. V této souvislosti vzniká Slabikář a Testy Aleny Kupčíkové, jež poukazují a řeší možnosti odhalení a nápravy počátečních problémů s psaním a čtením pro děti od 4 let…

„Je to báječné, těch barev a tvarů… Čas jsem vnímal jen podle houkání vlaku, dokonce jsem slyšel kostelní zvony, nějaký motocyklista pravidelně túroval svoji mašinu… A to jsou zdi Vily Mátma trojnásobně izolované… Čas jsem nechtěl vnímat, přesto jsem si po každém obědě na počítadle nastavil další kuličku… Oběd byl vždy v poledne, tak jsem věděl, že další den je pryč… Musel jsem si zjistit, co všechno v mém „bytě“ je, abych to ve tmě zvládl. Ustlat si, sednout na židli ke stolu, vědět, že sedm kroků od postele jsou dveře do kuchyňky. Stačilo otevřít, udělat malý krůček vpřed, pak udělat vpravo bok a byly poličky. V jedné byl rýžový nákyp, chleba s pomazánkou, speciální bílkoviny a k tomu zelenina. Dále rýži a kroupy, ovoce, chleba s máslem a müsli tyčinky. V horní poličce byly zásoby minerálky. Jídlo mi doplňovali každé ráno, zamiloval jsem si jablka. Pak jsem udělal vlevo v bok a byl stoleček s termoskami s čajem a kávou. Chutnali jako vývar z mých ponožek, ale PhDr. Urbiš tvrdil, že je to výživné a energetické…“

Ráno vstal, umyl se, převlékl a posunul se k otvoru, kterým šel průvan. Nadechoval se zhluboka, přitom stoupal na špičky a paty. Hned u stěny byl šlapací přístroj, na kterém si zacvičil. Musel být pořádný a neodhazovat svršky a jiné věci, jinak by je nenašel. Vzpomněl si na napomínání manželky, aby byl pořádný. Kam si je odložil, tam je pak našel. Postel, křeslo, stůl se židlí, posilovací stroj, toaletu a sprchu… Skromné vybavení…

„Byla to svoboda pro mé smysly, které si mohly odpočinout a nic neregistrovat. Zlepšil se mi sluch i zrak, hlavně se cítím plný energie. Tak jako každý slepec, jsem si vypracoval vnímavost sluchu, paměti i hmatu. Tma vůbec není černá, hýřila barvami a spoustou tvarů. Byla šedá, až nahnědlá, do toho krasohled… Tma je změnila v chrám jako katedrála sv. Víta, v kouli nebo elipsu, v níž se jak vodopád sypaly kaskády zhmotnělých myšlenek. Tváře, jedna za druhou. Vycházely ze tmy a zase mizely. Hodně jsem si probíral své filmy. Ne ty hotové, ale ty, které mám před sebou. Přišel jsem na spoustu nových nápadů, jsem zvědavý, jestli je nezapomenu. Myslel jsem kupodivu hlavně na svého psa, bojové plemeno, žádný andílek, proto jsem se k němu choval dosti drsně. Možná to byly výčitky svědomí, proto, tolik zaměstnával moji mysl, i když už je to řada let, co nežije. Měl jsem kamaráda malíře Karla Chabu. Tvrdil, že posmrtný život neexistuje. V mládí prý byl mrtvý, chystali mu už pohřeb, ale on se probral a říkal mi, že tam byla jen tma a žádný posmrtný život. Tak jsem k němu ve Vile Mátma promlouval, aby mi dal nějak vědět, třeba kdyby něčím jen malinko pohnul. Nic… Doufám, že se neurazil…“

„Mluvil jsem nahlas, abych si mé myšlenky lépe zapamatoval. Nakreslil jsem i jeden obrázek… Dokonce jsem takto stvořil pohádku o dislektickém Honzovi, co šel do světa. Doma to byl cvok, ale v pohádce všechny svojí moudrostí překonal, také se pak stal králem…“ Jaroslav Černý je sám dyslektik, napsal divadelní hru o potížích dyslektika a jeho ženy, která také potíže nemá. Netrápí ji problém v čtení. Její manžel nadprůměrně inteligentní, má rozumové schopnosti, obrazotvornost, ale čtení je však pro něj utrpením. Chybí mu orientace, nemapatuje si slova a situace…

„Probíral jsem si v mysli také naši akci, která se uskuteční v Praze 9. září 2011. Je pro děti, aby se zábavnou formou naučily brát svoji dyslekcii. Záštitu převzalo ministerstvo kultury, i když my jsem měli zájem o ministerstvo školství, ale to dává od naších problémů ruce pryč. Všechny děti musí vycházet ze stejných osnov a norem, kdo neumí číst nebo špatně píše diktáty, je prostě špatný žák. Bez okolků… Přitom většina umělců, malířů, architektů jsou dyslektici…“ Vrátí se ještě do Vily Mátma? „Já bych rád, ale to záleží na PhDr. Urbišovi, kdy se mu tady uvolní místo…“

Pokud je genius loci pro Čeladnou podnikatel Pros, pro Beskydské rehabilitační centrum je tím dobrým duchem místa psychoterapeut Andrew Urbiš. Už koncem roku 2006 se nechal zavřít do Polária, kde při teplotě od minu 123 do minus 129 stupňů Celsia vydržel osm minut a deset sekund. Letos v únoru absolvoval čtvrtý pobyt ve tmě. Téměř dva měsíce pobýval v malé místnosti. Experiment začal 6. ledna a skončil 25. února 2011. Po celou dobu byly sledovány fyziologické funkce, spánkový rytmus a pohybová aktivita.

„Myslím, že terapie tmou je jedna z nejlepších regeneračních metod pro přetížené lidi v tomto šíleném informačním světě,“ konstatoval psychoterapeut. „Pacient – klient může kdykoliv svobodně odejít a je 24 hodin pod dohledem lékaře. Menší problémy se zuby lze řešit anestetiky. Moji klienti – muži řeší zpočátku tuto potřebu masturbaci. Nevím Jak ženy. Ale tato touha rychle vyprchá…“ říká dr. Urbiš. „Říkal jsem řediteli centra, že tři až čtyři týdny bych tam ještě klidně zůstal. Posledních pět dnů jsem ale prakticky nespal, to mi jenom běžely myšlenky. Delší dobu než 40 dnů ve tmě bych však nikomu nedoporučoval…“

Dr. Urbiš už je čeladenská legenda. V Beskydském rehabilitačním centru v Čeladné vede celostní terapie pro pacienty zdejších léčeben. Řadu let pracoval jako vrcholový manažer personalistiky, v roce 1999 byl dokonce generálním ředitelem jedné významné moravské firmy, takže zná dobře, co je to psychické vyčerpání vedoucích pracovníků. Studoval pak asijskou medicínu v Číně i na Novém Zélandu.

“První několikadenní pobyt ve tmě jsem absolvoval před šesti léty v jedné staré vojenské pevnosti na Opavsku. Nicméně se tmou jsem experimentoval již před mnoha léty. Mám doma ve sklepě temný rekapitulační box podle profesora Sancheze a obdobné zařízeni mám i ve své ordinaci…” říká dr. Urbiš. “Podle posledních informací Státního ústavu pro kontrolu léčiv vzrostl za posledních pět let počet hlášení o nežádoucích účincích léků o více než 30 procent. Zdá se, že léky v mnoha případech více škodí, než léčí, a přesto jejich spotřeba neustále stoupá. Například v letech 2005 až 2009 stoupla ze 46,8 miliardy na 58,2 miliardy korun. Proto se snažím hledat prastaré a vyzkoušené metody našich předků…”

Chladová terapie byla známa už starým Egypťanům, terapii tmou provozují šamani v různých kulturách již tisíce let. Hledám jednoduché přírodní metody, které jsou účinné a neohrožují našeho ducha ani naše tělo. Nakonec návrat k přírodě a tradičním metodám léčby je v současné době velmi aktuální. „Moderní doba na nás útočí ze všech stran – technika, mobily, internet, televize, automobily a z toho všeho vyvěrající zhoršené životní prostředí, narůstající agresivita, zhoršující se mezilidské vztahy, stres a deprese. To vše nás zatěžuje fyzicky i psychicky a vzniká únavový syndrom, jak se říká “vyhoření”, proto jsem po vzoru tibetských mnichů zavedl terapii tmou,“ říká PhDr. Andrew Urbiš.

„Terapie tmou, vychází z původní tradice yangtik provozovanou mnichy v Tibetu, kteří ve tmě zůstávají až 7 týdnů. Do Evropy ji přivezl německý psycholog Holger Kalweit. Klient stráví v naprosté tmě a odhlučněném prostředí nejméně 7 dnů. Má k dispozici cvičební stroje a dostává nutričně vyváženou stravu. Terapie tmou je založená na senzorické deprivaci, kterou poprvé, jako léčebnou metodu, začal v Japonsku používat profesor S. Morita. Tento způsob léčby vede člověka k hlubšímu sebepoznání, pomáhá mu najít vlastní identitu a utřídit si myšlenky….“

Během pobytu ve tmě se zkrátka zbystřují smysly, dochází k zesílení nevědomých procesů. Dochází k zlepšení koncentrace, schopností k učení a zvyšuje se zraková ostrost. Naprostá tma umožňuje tvorbu hormonu melatoninu, který působí proti nádorovému bujení, ale také pomáhá proti Alzheimerově a Parkinsonově chorobě, redukuje důsledky stárnutí, posiluje imunitní systém a zlepšuje fyzickou kondici. Člověka, který je zahlcený vnějšími informacemi a sužovaný civilizačními chorobami, má pobyt v tichu a temnotě zklidnit. Je to jakási generální údržba přetíženého nervového systému. Nic nevidíte, nic neslyšíte. Kolem je absolutní ticho. V podstatě je to jakási specifická forma relaxace.

„Náš organismus je postupem civilizace ohrožován nadbytkem světla, je narušená přírodní rovnováha. Pouze ve tmě dochází k regeneraci organismu po stránce fyzické i psychické. Nejdůležitější je povzbuzení produkce melatoninu a úprava látkové výměny. Metabolismu probíhá pomaleji. Terapie tmou může pomoci i slepcům. Ve tmě může dokonaleji probíhat senzorická deprivace. Nějaké nežádoucí účinky? Nebyly nikdy žádné zaznamenány ani po 15 létech provozu terapie u dr. Kalweita v Německu.V BRC absolvovalo tuto léčbu cca 50 klientů a žádné problémy se neprojevily…“

Léčbu absolvovaly v roce 2010 i některé české osobnosti jako je například malíř Dino Čečo, který ve tmě namaloval stovku obrazů či generální ředitel geologického ústavu Akademie věd ČR Václav Cílek. Úspěšně skončil rovněž pokus prvního českého hrobníka, který se odhodlal vylepšit svoji psychiku čtrnáctidenním pobytem právě ve Vile Mátma. Podle PhDr. Urbiše jde o naprosto vyrovnanou osobnost, které styk s nebožtíky vúbec nečiní žádné problémy. Naopak říká, že se s nebožtíky často cítí lépe než s živými. Jsou tiší, klidní a hlavně neprudí a nedělají problémy…

„Pacient se radikálně konfrontuje se sebou samým, nachází znovu svoji vlastní identitu. Po ukončení pobytu v temnotách bude s větším přehledem zvládat svůj stres, jelikož získá mj. zkušenost existencionálního charakteru,“ vysvětluje dr. Urbiš a na moment zavírám oči, snažím se nechat pohltit tmou a představuji si, že bych tak měl setrvat několik týdnů. Vzápětí z té představy lapám po dechu, jako bych se topil…

Inu, nemám žábry a moje víra je pouze moje, jako tajemství, o které se nenechám připravit…

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi” jako eKniha – (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135).

Reklama:
  1. 1 Trackback(s)

  2. Led 14, 2016: hampton bay

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *