Až zničíme po komunismu islám, dostane Breivik premiérskou medaili?

15. Srpen, 2011 – 21:57
Také Lumír Salivar, švagr Josefa Škvoreckého, měl k Milovi připomínky...  Foto: Břetislav Olšer

Také Lumír Salivar, švagr Josefa Škvoreckého, měl k Milovi připomínky... Foto: Břetislav Olšer

Zemřel Ctirad Mašín, jeden ze skupiny, která se prostřílela do Západního Německa. Zanechala po sobě sedm mrtvých. Češi se rozdělili na dvě skupiny – jedni činy Mašínů hájí, jiní je zavrhují. Zejména popravu pokladníka Josefa Rošického a podřezání už omráčeného policisty Karla Honzátka.

I ten byl ovšem podle premiéra Nečase zabit zcela „legálně“, aby později nemohl podat přesný popis Mašínovců, tak ho svázaného Ctirad Mašín za dohledu Paumera uspal chloroformem a nožem mu podřezal hrdlo. „Rozhodli jsme se po roce 1949, že něco začneme dělat. Roznášet letáky nemělo význam, protože jen za to byl trest deset let,“ říkal novinářům Milan Paumer. „Tak lepší bylo začít s něčím více výrazným, třeba někoho zastřelit. A když vás chytnou, tak ta druhá strana je o jednoho člověka, o jednoho komunistu slabší…“

Boj proti utopii zvané komunismus. Náboženství jako náboženství. Mnozí blogeři tvrdí, že islám je dnes mnohem horší a zpátečničtější ideologie, než byl komunismus. Znamená to snad, že když bude jednou islám v tomto zdevastovaném stavu eventuálně zničen, změní se i norský vrah v hrdinu a obdrží premiérskou medaili? Třeba in memoriam? Breivik přece při výslechu prohlásil, že svým masakrem chránil Evropu před muslimskými přistěhovalci. Stejně jako Ctirad Mašín hrdě tvrdil, že svým „odbojem“ chránili Evropu před komunisty.

Marta Kubišová řekla, že boj Mašínů se dá srovnat s partyzánským hnutím. Se kterým? Ono se totiž těm, co ve svých zemích bojují proti USA a NATO, říká teroristé a ti druzí, co hájí zájmy výše jmenovaných mocností, jsou partyzáni. Když byl po válce Murzin, ruský velitel 1. partyzánské brigády Jana Žižky a nositel československého Řádu rudé zástavy, na léčení v Karlových Varech, setkával se tam i s německy mluvícími pacienty, německými antifašisty. Sotva však uslyšel němčinu, hned ho popadl amok a řval: „Davajtě samopal, já ty nacisty postřílím…“ Teprve, když mu bylo vysvětleno, že to jsou soudruzi z NDR a ne vojáci Wehrmachtu z Papajského sedla, jakž takž se uklidnil.

Tím samým syndromem asi trpěli bratři Mašinové a spol. Navíc měli v sobě buňky romantiky, nastudované zřejmě z rodokapsů či kovbojek. Foglarovi „Hoši od Bobří řeky“ to ale v žádném případě nebyli. Krvelačnost jim rozhodně nechyběla. Josef Mašín to charakterizoval slovy, zveřejněnými na iDnes: „S bratrem jsme měli stejný cíl a zažili nezapomenutelné akce. Byli jsme si blízcí. Samozřejmně, že jsme spolu prošli situacemi, které byly v jistém smyslu unikátní. A to je něco, na co člověk nemůže zapomenout…“

Nikdy nezapomenu na chvíle, které mně popisovali židovští kamarádi z koncentráku Osvětim, jak si mysleli, že v tom pekle je to jen sladký přelud, když viděli vojáky Rudé armády, vjíždějící do tábora. Dne 27. ledna 1945, podle hebrejského kalendáře 12. Ševatu roku 5705, osvobodila Rudá armáda koncentrační tábor Auschwitz – Osvětim. Takové situace mě dojímají, ale že bych měl nezapomenutelný prožitek z toho, jak někomu programově podřezávám hrdlo, to bych tedy musel být jo, tvrdá nátura. Bratří Mašínové a spol. takoví byli.

Jejich nadšení pro vraždění mi připomnělo větu, která zazněla nedávno v jednom pořadu ČT, věnovaném tříštivým bombám, co po explozi těsně nad zemí rozptylují na rozsáhlém území stovky malých bomb, z nichž mnohé při dopadu nevybuchnou a zaboří se do země, kde se v podstatě promění v miny. Hostem toho pořadu byl a hořce mě rozesmál armádní analytik Ministerstva obrany ČR Martin Koller, který řekl. “Nejkrásnější období si kazetové bomby odbyly ve Vietnamu!” Zřejmě měl na mysli, že se tam mohly plně „realizovat“.

Ukázka z rozhovoru pro iDnes je víc než charakteristická pro „odbojovou“ činnosti Mašínů: „To, jak se píše, že jsme chtěli zbraně a nikomu nic neudělat, tak to je hloupost. Tohle jsou všechno darebáci. Na co potřebujeme zbraně? Ty jsou od toho, aby se s nima stříleli lidi, tak můžeme začít hned s těma, komu ty zbraně bereme,“ tvrdil Ctirad o přepadení stanice v Chlumci nad Cidlinou, při které jeden strážník zemřel. S bratrem prý měli dva plány, jak při přepadení postupovat… „Já jsem říkal, že nejlepší bude esenbáka okecat, pak mu říct ruce vzhůru, odzbrojit ho, svázat, uspat chloroformem a pak ho oddělat… Není pravda, že jsme nechtěli zabíjet, vzít zbraně a zmizet…“ Zabili by i komunisty Picassa, Pelikána, Kunderu, Kohouta, rodinu senátora Štětiny…?

Jak je vidět, bratři Mašínové též měli své „nejkrásnější období“, kdy se v mnoha přestřelkách prostříleli do západního Německa, kde se mohli pochlubit sedmi komunistickými skalpy… Je mi jich líto. Celý jejich život měl jediný smysl. nenávidět a zabíjet komunisty. Nic jiného se v jejich duších nezračilo. Zhrzeni vstávat i usínat s věčnou nenávistí k vlastnímu národu. Měli vůbec své rodiny, manželky, děti…, aby naplnili svůj život? Utekli přece před komunistickou tyranií do svobodné země neomezených možností. Kde jinde by měli najít své štěstí?

Stejně mínil zřejmě kráčet též jiný „odbojář“ – Milo Komínek. Jeho skupina kdysi přepadla hájovnu a s ukradenými zbraněmi pak stříleli po esenbácích. Za loupežné přepadení byl Komínek podle zákonů, existujících všude v civilizovaných zemích, odsouzen natvrdo na 17 roků do Jáchymova.

V polovině roku 1993 jsem v Ostravě uskutečnil rozhovor s panem Jiřím Krejčím, Čechokanaďanem z Toronta. Ve svém povídání se mi zmínil také o tom, že bývalý politický vězeň totality Miloslav Komínek, dnes již zemřelý Kanaďan, dlužil jemu a dalším lidem v Torontu spousty peněz. Když ho totiž propustili, emigroval do Kanady. Během naší schůzky mi Komínek dokonce věnoval svoji knížku “I pod oblohou je peklo” a napsal věnování. A vzápětí jsem však podepisoval své vlastní trestní stíhání pro pomluvu. Kde byli všichni ochránci demokracie a svobody slova, že mě nechali obvinit z trestného činu pomluvy, i když jsem v ničem z novinářské etiky nepochybil a vedl pouze běžný rozhovor? Kdo to kdy slyšel, aby byl novinář, kladoucí pouze otázky, odpovědný za odpovědi na ně…?

Vzhledem k tomu, že i přes mnou předložené důkazy o mé nevině se policie nadále snažila svým stíháním o moji profesionální i osobní kompromitaci, rozhodl jsem se odletěl na vlastní náklady na dva týdny přímo do Toronta, abych se na místě přesvědčil, jak dalece je Miloslav Komínek, čestný občan Pržna, kandidát na poslance českého Parlamentu i Senátu bezúhonným člověkem. Vracel jsem se s jasnými důkazy, že pan Komínek nedlužil pouze oněch inkriminovaných 15 tisíc dolarů, ale skoro sto tisíc.

Přestože po tzv. sametu byl navrátilec z exilu Milo Komínek v občanských komisích, které de facto rozhodovaly, kdo přežije v dosavadní funkci a kdo ne, dostal místo požadovaných a věřitelům slíbených čtyř milionů, pouhých 150 tisíc Kč, v podstatě něco jako úplatek, aby je nenechal vyhodit z práce. Většina redaktorů MSD byla totiž exkomunisty a stejně jako bývalí prokurátoři i policisté v Ostravě měli na kahánku, a proto se submisivně předháněli, jak se zavděčit „politickému vězni“ s absolutním rozhodovacím právem nové “demokracie”. Do týdne po mém návratu z Kanady a po předložení mé dvacetistránkové zprávy bylo ukončeno trestní stíhání mojí osoby a obhájce Milo Komínka se po jejím přečtení vzdal obhajoby čestného občana Pržna…

A nebyl jsem sám, kdo měl potíže s Milo Komínkem. Generál Rudolf Pernický (1915 – 2005), politický vězeň, vyznamenaný prezidentem republiky V. Havlem za svůj boj proti fašismu, byl dalším člověkem, který se ohradil proti pomluvám, jež byly zveřejněny v Komínkově časopise Svědomí. V soudním řízení, v němž generál Pernický žaloval M. Komínka pro urážku na cti, byl Milo Komínek v roce 2002 odsouzen Městským soudem v Praze k peněžitému trestu 70 tisíc korun. Nepomohlo mu ani odvolání ke Krajskému soudu, ani dovolání v Nejvyššímu soudu. Všechny tyto soudní instance potvrdily jeho vinu. Okresní soud ve Frýdku-Místku poté M. Komínkovi zablokoval bankovní konta… Že by také válečný britský hrdina a politický vězeň československé totality generál Rudolf Pernický byl součástí „protikomínkovské konspirace“, jak celou kauzu nazvali rozliční plagiátoři…?

Inu, plagiátoři byli, jsou a budou. Patří mezi ně též ti, co psali, píší a psát budou o „hrdinech“ Mašínech a jejich kumpánech…

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi” jako eKniha – (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135).

Reklama:
  1. 1 Trackback(s)

  2. Led 15, 2016: hampton bay ceiling fan

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *