Nejsilnější ženskou osobností po Thatcherové byla Golda Meirová…?
5. Srpen, 2011 – 8:19
Jeden ze spolupracovníků Goldy Meirová Ariel Šaron... Foto: Břetislav Olšer
Před devadesáti roky se Golda Mabovyčová přistěhovala ze Spojených států do britského protektorátu zvaného Palestina, jejímž klonem se stal později nacistický Protektorát Böhmen und Mähren. Předtím se v roce 1917 v Milwaukee v USA vdala za Morrise Meyersona, litevského písmomalíře a židovského imigranta. Za “velkou louži” připlula se svými rodiči z Evropy, kde se narodila v židovské čtvrti ukrajinského Kyjeva.
Před manželským slibem však měla jedinou podmínku; vdám se, pokud se odstěhuješ se mnou do Palestiny. Láska hory přenášela už tenkrát a tak se mladí manželé ocitli před devadesáti lety na Blízkém východě, v kibucu Merhavia, a poté v Jeruzalémě, kde pak oba začínali pracovat ve Federaci práce – Histadrutu. Tak započal jedinečný život mladé sionistky Goldy, která si jako členka kibucu Merhavya nechala říkat hebrejsky “meir” - “tvořící světlo”. Golda Meirová. Její skromnost a oddaný vztah k sionismu z ní udělal nejsilnější osobnost mezi ženami ve světové politice. Po baronce Thatcherové… Během půl století bylo v Izraeli založeno na 300 nových kibuců. Z nich vyšli Golda Meirová, Šimon Peres, Levi Škol, Jigal Alon, Teddy Kollek, Amos Oz a další osobnosti.
Jako delegátka Světové sionistické rady podnikla několik cest do Velké Británie a Spojených států, kde se jí dařilo získávat značnou politickou i finanční podporu pro vznik samostatného izraelského státu. Po zavedení britského mandátu nad Palestinou v roce 1946 se stává ředitelkou politického oddělení Židovské agentury, která ji vyslala 10. května 1948 jako svoji nejlepší vyjednávačku na druhou tajnou misi k zajordánskému králi Abdulláhovi, aby s ním projednala hranice budoucího státu Izrael. Ne nadarmo se říkalo, že Meirová je jediný chlap v izraelské vládě…
V knize “Dějinách Izraele” popisuje Martin Gilbert vzpomínky Goldy Meirové: “…Měla jsem cestovat v tradičních tmavých a širokých šatech arabské ženy. Arabské wšaty a závoje již byly objednány. Nemluvila jsem skoro vůbec arabsky, ale bylo nanejvýš nepravděpodobné, že by mě jako muslimovu manželku, doprovázející manžela, mohl kdokoli vyzvat, abych cokoli řekla… mým průvodcem a fiktivním manželem byl Ezry Danina, arabský expert Židovské agentury. Třikrát jsme měnili auto, abychom si byli jistí, že nás nikdo nesleduje… Muž, který nás měl přivést k Abdulláhovi, byl jeden z jeho nejdůvěryhodnějších druhů, beduín, jehož král adoptoval a vychoval od dětství… Svým vozem, s okny pokrytými těžkou černou látkou, nás odvezl do svého domu, v němž jsme čekali na Abdulláha…
Potom do pokoje vstoupil. Byl bledý a zdálo se, že je pod velkým tlakem. Byl malý, velmi vyrovnaný muž s velkým šarmem. Zeptala jsem se ho, jestli dodrží slib, co mi dal při našem prvním setkání. Že vždycky zůstane našim přítelem a nepřipojí se k žádnému arabskému útoku vůči nám. Koneckonců, řekl, máme přece společného nepřítele, jaruzalémského muftího Hádždže Amína al-Husajního, Hitlerova spojence… Pak ale obrátil. “Když jsem ten slib dával, domníval jsem se, že řídím svůj vlastní osud… Dřív jsem byl sám, ale dnes jsem “jedním z pěti”. Řekl a myslel tím Egypt, Sýrii, Libanon a Irák…
“Proč tolik spěcháte s vyhlášením svého státu?” zeptal se mě. “Nač ten shon? Jste tak netrpěliví!” Řekla jsem mu, že národu, který čekal už 2000 let, se nedá vyčítat, že “spěchá”… Na odmítnutí jeho podpory vzniku Izraele mu řekla: Jestli nám nemůžete poskytnout víc, než jste právě udělal, pak bude válka a my ji vyhrajeme. Ale možná se setkáme znovu - po válce, ale to už bude existovat židovský stát…”
Dne 14. května 1948 si Židé na základě rezoluce Valného shromáždění OSN skutečně založili stát Izrael a 20. července byl na Chrámové hoře, původně židovském kopci Moria, zavražděn jordánský král Abdulláh I. poté, co dokončil modlitbu v mešitě Al-Aksá. Jeho vrah, Mustafa Šukrí Ušo, Palestinec spřízněný s rodinným klanem Husejní (do něhož patřil zmiňovaný muftí a Hitlerův příznivec Hadž Amin al-Husejní) ho zastřelil, protože chtěl údajně uzavřít separátní mír s Izraelem. Přece jen se vědělo, že jednal s Goldou Meirovou. Jeho syna, nastávajícího krále Jordánska Husajna, zachránila šerpa a zlatá medaile na hrudi, která zachytila vražednou kulku. Na počest své záchrany věnoval 8,2 milionu dolarů, aby mohl financovat přes 80 kilogramů ryzího zlata na pokrytí kopule Omarovy mešity…
“Poté se Golda Meirová stala signatářkou prohlášení nezávislosti Izraele a stává se na velmi krátkou dobu první velvyslankyní židovského státu v Sovětském svazu. Následujícího roku byla zvolena za Stranu práce do Knessetu a za vlády prvního izraelského ministerského předsedy Davida Ben-Guriona postoupila na post ministryně práce a posléze, od roku 1950, ministryně zahraničí. V letech 1953–1966 byla velvyslankyní Izraele v OSN, kde zejména v roce 1956, po preventivní vojenské akci Izraele proti Egyptu a po vypuknutí suezské krize, jen velmi těžko obhajovala práva izraelského lidu na sebeurčení a na samostatný, suverénní stát…” řekl mi David Sarenga, bývalý tiskový mluvčí ministra zahraničí Benjamina Netanjahua, dnes konsul velvyslanectví Izraele při OSN v New Yorku.
Generální konzulát Izraele v New Yorku uspořádal v říjnu 2008 u sídla Organizace spojených národů happening, při něž bylo do vzduchu vypuštěno 4.200 rudých balónků. Každý z nich symbolizoval jednu raketu Kassám, která byla na Izrael vystřelena Palestinci z Pásma Gazy od léta 2005, kdy proběhlo stažení izraelský vojáků a osadníků z této části Palestinské autonomie. Akce se uskutečnila ve chvíli, kdy probíhalo zasedání Rady bezpečnosti OSN, která jednala o situaci v Pásmu Gazy. Konzul pro média a veřejné záležitosti David Saranga k tomu dodal, že pokračuje v činnosti Goldy Meirové. Smyslem akce bylo upoutat pozornost amerických médií, které se zabývají převážně jen utrpením v Gaze v reakci na izraelské kroky a ne utrpením Židů.
V letech 1965–68 byla zvolena generální tajemnicí Strany práce, v roce 1968 pak odchází do penze, ale hned v roce následujícím se na výzvu ujímá funkce prozatímní ministerské předsedkyně po zemřelém Levim Eškolovi. Ve funkci ministerské předsedkyně pak zůstává i po volbách v říjnu roku 1969 a v čele koaliční vlády ovládne i Knesset. Když 19. listopadu 1977 navštívil jako první arabský státník Knesset v Jeruzalémě egyptský prezident Anvár Sadat, Golda Meirová mu při podání ruky výmluvně řekla: ,,Čekali jsme na vás dlouho…” Sadat ji odpověděl s úsměvem: „Už nastal čas!” Proslavila ji též slova z roku 1970, kdy řekla: “Arabům můžeme prominout zabíjení našich dětí. Nicméně jim nemůžeme odpustit, že nás nutí zabíjet jejich děti. Mír můžeme mít s Araby jen tehdy, když budou své děti milovat více než-li nenávidí nás…”
Zachovaly se také její vtipné repliky na téma tradičních židovských obchodních fíglů, jak nakoupit a prodat se ziskem. Židé na to měli svůj “mustr”, který s oblibou dávala k dobru: “Jistý Žid měl pouze jediný polštář, nacpaný peřím. Prodal ho za libru, kterou zaplatil členský příspěvek v úvěrové společnosti, jež mu ihned umožnila úvěrovou půjčku do výše deseti liber. Pak zašel za majitelem pozemku, který ochotně vzal deset liber v hotovosti a souhlasil, aby zbytek ceny byl splacen ve směnkách. Když už byl Žid majitelem pozemku, zašel tentokrát za stavebním podnikatelem, jemuž řekl: “Mám pozemek, postav si na něm dům a jediné, co po tobě chci je, aby v něm byl byt pro mě a moji rodinu… ”
Ani Golda Meirová však neměla život bez chyb. Letní olympijské hry v roce 1972 v Mnichově zůstanou navěky vryty do paměti rodin jedenácti izraelských sportovců, kteří byli zabiti během únosu palestinským komandem Černé září. Bylo 5. září 1972, když ve čtyři hodiny ráno přelézalo plot olympijské vesnice v Mnichově osm do sportovního oděvu oblečených mladíků. Dva strážci je považovali za nezbedné olympioniky, kteří se vracejí z nočního povyražení a z mužské solidarity je nechali projít. Byl to však tragický omyl. Osm mužů-fedajínů bylo teroristy skupiny Černé září, kteří se ozbrojeni pistolemi, granáty a kalašnikovy dostali až do pokojů izraelského olympijského družstva. Při počáteční rvačce byli zabiti vzpěrač Joseph Romano a trenér kordistů Moše Weinberg. Zbývajících devět sportovců a funkcionářů zajali Palestinci jako rukojmí. Zbytek výpravy se zachránil skokem z okna nebo útěkem zadním vchodem.
Organizace Černé září vznikla jako skupina pomsty, když po nezdařeném Arafatově puči, jímž chtěl svrhnout jordánského krále, poslat Husajn 17. září 1970 proti vzbouřencům OOP své vojsko, které několik tisíc Palestinců zabilo a zbytek byl vypovězen z Jordánska do Libanonu. Únos izraeslských olympioniků byl jedním z aktů msty Černého září. Izraelská vláda odmítla s teroristy vyjednávat, ani si nepřála, aby Němci plnili jejich požadavky, které měly za cíl propuštění palestinských teroristů z izraelských vězení.
Němci však mínili odčinit tragické porušování lidských práv v koncentračních vyhlazovacích táborech a splnili podmínku teroristů, kteří chtěli letadlo, aby mohli odletět i s rukojmími do Tuniska. Tím se německé straně podařilo dostat fedajíny z olympijské vesnice, z domu č. 31, autobusem a vrtulníky na letiště ve Fürstenfeldbrücku. Pak ale neudržel nervy na uzdě snajpr bavorské policie a zastřelil tři teroristy. Další z nich však vhodil granát do vrtulníku s rukojmími. Všichni zahynuli, včetně německého ostřelovače a tří Palestinců. Další dva byli zatčeni a později uprchli…
Bylo to totální selhání nejen německých tajných služeb a ochranky, ale hlavně agentů Mossadu… Izrael proto ihned zareagoval a vyslal pětasedmdesát svých letadel, aby bombardovaly vojenské cíle v Sýrii a Libanonu. Zahynulo při tom 66 radikálů a další desítky jich byly zraněny… Následně zatkla organizace izraelské vnitřní bezpečnosti Šabak kolem padesáti lidí, mezi nimiž bylo i několik Izraelců - Židů, kteří prováděli špionáž pro arabské státy. Také Mossad měl problém, že nedokázal odhalit nebezpečné teroristy…
“Pak se rozčílila sedmdesátiletá babička, premiérka Golda Meirová, a nařídila definitivní odplatu za mnichovský masakr. Následně umírali jeden po druhém všichni účastníci útoku na izraelské olympioniky. Rozpoutal se na teroristy Černého září doslova hon, který vedla skupina Izraelců pod názvem Hněv boží,” tváří se spokojeně bývalý člen Mossadu Chanan Ron, když mi v Tel Avivu hrdě vyprávěl o Hněvu božím. V roce 1973 byl v Bejrútu zavražděn první z mnichovských teroristů Kamal Násir, velitel fedajínů. S ním byli zabiti i Kamal Adwan a Abú Jusuf. Pak přišli na řadu Mahmúd Hamšarí a Hasan Salamech…
Další pochybení si připsala Golda Meirová během války Jom Kipur. Ta sice nakonec skončila izraelským vítězstvím, ale začala 6. října 1973, kdy egyptské a syrské síly, jež podnikly překvapivý útok, obsadily významná území židovského státu. Důvod zaváhání Izraelců byl prozaický; většina příslušníků izraelských ozbrojených sil měla totiž propustku, aby mohli vojáci náležitě uctít největší náboženský svátek smíření Jom Kipur. V době svátku to trvalo přes šest hodin, než bylo na čtyři sta tisíc vojáků v pohotovosti připraveno znovu bránit svou vlast proti 300 tisícům Egypťanů, 60 tisícům Syřanů, 20 tisícům Iráčanů, dalším tisícům Jordánců, Marokánců, Libyjců, Saúdů, Tunisanů, Súdánců, Kuvajťanů i žoldáckým Kubánců. Finance na toto běsnění poskytly protiizraelské alianci arabské státy, zbraně pak SSSR.
Válka začala ve chvíli, kdy většina židovských vojáků byla u svátečního oběda u svých rodin nebo v synagogách při modlitbě, další se postili u Suezského průplavu a na Golanských výšinách. Úder nepřítele přišel znenadání na to nejcitlivější místo; Izrael si nechal odhalit svoji slabinu a nebylo nikoho, kdo by Araby diskvalifikoval pro ránu pod pás. Ve 14 hodin, 10. dne měsíce tišri roku 5734, tedy 6. října 1973, byl Egypťany zahájen útok na Bar-Levovou pevnost, kterou mělo ubránit pouhých 600 vojáků. Premiérka Golda Meirová vyzvala 9. října světové společenství o pomoc, evropské země se tradičně odmítly angažovat ve prospěch Izraele. Zvrácení arabských úspěchů, při němž se nakonec izraelská armáda zastavila jen pár kilometrů od Káhiry a Damašku, stálo životy 2.688 izraelských vojáků.
Kritizován byl tehdejší ministr obrany Moše Dajan za to, že odmítl preventivní úder proti arabským silám. Daján sám svědčil, že rozvědka jej před válkou zmýlila, co se týče rovnováhy sil a úmyslů nepřítele. „Měli jsme za to, že naše síly společně se vzdušnými silami budou dostatečné k jejich zastavení,“ vysvětloval s tím, že vojenské velení si bylo „zcela jisté“, že armáda bude schopna odrazit první úder. Ariel Šaron, který v době války byl velitelem obrněné divize Jižní velení, komisi řekl: “Naše síly utrpěly hluboký, bezprecedentní šok, protože izraelská armáda vždy byla armádou vítěznou. V této generaci nebyli lidé jako my, kteří okusili porážku. Byla to armáda, která byla zvyklá vítězit. Nikdy nemusela přestát žádnou porážku…”
Na volání premiérky Goldy Meirové o pomoc, zareagoval pouze americký prezident Richard Nixon. Sovětský svaz začal bez váhání zásobovat arabské armády svými nejnovějšími zbraněmi, které přivodily Izraelcům těžké ztráty. Až 14. října 1973 Nixon rozhodl o dodávkách vojenské pomoci Izraeli, mimo jiné stíhaček F-15, jež prošly během jomkipurské války také vůbec prvním bojovým nasazením, když ve dnech 6. až 24. října bombardovaly Káhiru a Damašek.
Evropští spojenci ale odmítli poskytnout svá letiště americkým letounům k doplňování paliva. Výjimkou bylo Portugalsko, dovolující přistání na Azorech. Letiště v Lajes bylo klíčovým bodem vzdušného mostu mezi USA a Izraelem. Velvyslanec SSSR v USA představil 20. října 1973 plán na ukončení bojů a Saúdská Arábie ohlásila embargo na dovoz ropy do USA. Ve stejný den podepsaly USA a SSSR společný závazek vedoucí k ukončení bojů. OSN zareagovala až 22. října a rezolucí 338/1973 vyzvala všechny strany k ukončení bojů do 12hodin.
“Vzpomínám si, jak 10. října 1973 promluvila v televizi Golda Meirová,” vypríávěl mi Peter Bachrach, který se vystěhoval do Izraele před 60 roky a bojoval v šesti válkách - ve 2. světové i v pězi izraelsko-arabských konfliktech. Z velitele tanku, kapitána a poručíka skončil jako 50letý podplukovník v záloze, jemuž ve válce Mír pro Galileu padl prvorozený syn Doron. “Řekla, že ruské střely nejnovějšího typu proudí soustavně do Sýrie. Všechno, co je v rukou syrských a egyptských vojáků, to všechno pochází ze Sovětského svazu. Bylo jasné, že ve výzbroji mají nad Izraelem převahu nejmíň čtyři ku jedné…” Dnes je Peter Bachrach (82) členem vedení “Yad Labanim - Paměti synů”, což je sdružení rodičů, jejichž děti byly zabity během šesti izraelsko-arabských válek.
Peter “Mým úkolem je kontrolovat, jak na 32 školách Haify dbají na památku svých studentů, kteří padli na frontě. Je jich jen z haifských školních zařízeních asi 1 800, celkem v Izraeli jich bylo zabito na 26 tisíc. Jen z Vojenské akademie v Haifě je přes tři sta padlých absolventů. Ve škole, do níž chodil i můj syn Doron, je to na padesát obětí… Ve válce Mír pro Galileu poprvé bojovali vedle sebe otcové i jejich synové…”
Arabové měli v jomkipurské válce přes 12 tisíc mrtvých, jelikož nasadili ve válce větší počet svých vojáků, než kolik jich měla tenkrát aliance NATO v Evropě. Mezi nejzásadnější okamžiky její vlády však patřila právě jomkipurská válka v roce 1973, při které byl Izrael zasažen nepřipraven. S těžkými ztrátami více než dva a půl tisíce vojáků nakonec sice válku vyhrál, avšak rostoucí veřejná nespokojenost nakonec Goldu Meirovou donutila 11. dubna 1974 rezignovat na post premiérky a za čtyři roky, 8. prosince 1978, po patnáctiletém zápasu s rakovinou, umírá.
Nikdy však z paměti Izraelců nevymizí. Její nesmrtelnost je přímo úměrná lidské paměti. Její projev před Valným shromážděním OSN, 5. prosince 1956, patří k těmto okamžikům: …“Izrael šel do pouště nebo osazoval kamenité stráně, aby založil nové vesnice, vybudoval silnice, domy, školy a nemocnice, zatímco arabští teroristé přicházející z Egypta a Jordánska byli posíláni, aby zabíjeli a ničili. Izraelci kopali studny, rozváděli vodu na dlouhé vzdálenosti; Egypt vysílal fedajíny, aby vyhazovali studny a vodovody do vzduchu. Židé z Jemenu přivezli nemocné, podvyživené děti a mysleli, že dvě z každých pěti zemřou; my jsme toto číslo snížili na jedno dítě z pětadvaceti. Zatímco Izrael krmil tyto děti a léčil jejich nemoci, fedajíni byli posíláni, aby házeli bomby na děti v synagogách a granáty na dětské jesle…“
Inu, kněžna Zaháňská by řekla s čekým osvíceneckým patosem: Šťastná to žena…
Izraelské osudy - Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi” jako eKniha - (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135).
