Proč čekatelé na orgán sní o cizích smrtelných nehodách…?

19. Červenec, 2011 – 7:23
Po úspěšné transplantaci... Foto: archiv autora

Po úspěšné transplantaci... Foto: archiv autora

Včera jsem byl zaskočen nostalgií ze zpravodajského webu Arutz Sheva – Israel National News, resp. z článku Lives Saved in 3-Way Transplant. Najednou jsem byl malý kluk, s uchem na starém radiopřijímači. Bylo mně tenkrát devět roků, když jsem poslouchal v rádiu hru podle filmu „Kdyby všichni chlapi světa“. Francouzský film byl o záchraně rybářské lodi “Lutéca”, jejíž posádka na moři u Norska večer těžce onemocněla a hrozila jí smrt otravou botulinem, nedostane-li ráno před osmou hodinou sérum.

Kapitán volal krátkovlnnou vysílačkou o pomoc. Hlášení zachytil amatér v severní Africe. SOS vysílané z Toga převzal radioamatér v Paříži, jemuž se podařilo získat sérum a poslat ho do Berlína. Zásluhou amerického vojáka a sovětského policejního důstojníka se lék dostal včas do Norska a byl shozen do moře u lodi, vytáhl ho na palubu jediný zdravý – Arab Muhammad, co nejedl vepřiové maso a vyléčil sérem na poslední chvíli ostatní…

Vzpomněl jsem si ale hlavně na svoji pracovní návštěvu jeruzalémské nemocnice Hadassah. Střádal jsem si inspiraci pro román „Krev pod obojí“ o lidských složitostech transplantace židovské ledviny islámskému pacientovi.

Procházel jsem rehabilitačním, transplantačním a traumatologickým oddělením jeruzalémské nemocnice. Pacienti po atentátech jsou zde houževnatí a stateční. Bez nohou, o berlích, s krvavými šrámy, cvičící v bazénu, na invalidních vozících i speciálních zátěžových přístrojích pod dohledem rehabilitačních pracovnic. Uvědomuji si, proč lze být v tak “mrazivém” prostředí lidského utrpení a zároveň i neuvěřitelného optimismu vcelku snadno patetický…

Obchod s lidskými orgány je obecně amorální, neetický a zhůvěřilý počin. V Izraeli proto může být podle zákona uskutečněna transplantace pouze mezi jeho občany. Z více než sedmi milionů občanů židovského státu ho tvoří i milion Arabů. Transplantace se ale v Izraeli nesmí provádět za peníze, stejně tak nelze platit za darovaný orgán. Pokud ho chce někdo darovat, jedná se především o kompabilitu rodinných příslušníků, musí podepsat dokument o tom, že svůj orgán daruje dobrovolně a zcela nezištně, tedy bez finanční odměny.

Izraelský parlament přijal dva zákony, které podporují darování orgánů. První zákon stanoví dárcům orgánů finanční kompenzaci ve výši 18.000 šekelů za jejich čas a nepřítomnost v zaměstnání kvůli operaci a zotavování po ní. Zákon také vyčleňuje pět milionů šekelů ročně na osvětu veřejnosti o darování orgánů. Druhý zákon zřizuje výbor, složený z lékařů, rabínů a odborníků na etiku, který určí okamžik smrti, po němž bude možné provést transplantaci orgánů od zemřelého člověka.

Jedním ze zachráněných pacientů byl 50letý izraelský Arab Mahzana Valid, který trpěl nevyléčitelnou chorobou jater. Pokud by mu lékaři do půl roku netransplantovali zdravá játra, zemřel by. Dárcem byl 51letý Oded Volek ze židovské osady u Hebronu. Když se na své motorce vracel z práce domů, zasáhl ho do hlavy výstřel palestinského atentátníka. Po převozu do nemocnice ho ihned operovali, průstřel lebky a silné mozkové krvácení byly ale i přes okamžitou pomoc fatální a lékaři konstatovali smrt mozku.

Po dvanácti hodinách jedné z nejnáročnějších transplantačních operací za účasti sedmdesátičlenného týmu lékařů a jejich asistentů se stal Mahzana Valid opět zdravým mužem a projevil přání seznámit se s rodinou svého zachránce. Lékaři mu sdělili, že je to možné, pokud mu ovšem nebude vadit, že dárcem jater byl Žid. Mahzana však byl šťastný, že žije, o nějakých židovsko-arabské nenávisti nechtěl ani slyšet. Byl rozhodnut manželce svého dárce osobně poděkovat. Tohoto setkání se zúčastnil také jeden z nejlepších izraelských chirurgů, který před čtvrt stoletím uskutečnil v židovském státě první úspěšnou transplantaci jater. Byl to izraelský Arab, profesor Ahmed Ida, pod jehož vedením byla darovaná játra transplantována také Mahzanu Validovi.

Dvanáctiletý chlapec a nemocná arabská žena zemřeli koncem dubna 2008 a jejich orgány byly transplantovány sedmi lidem. Poprvé v Izraeli bylo transplantováno tenké střevo. Pět orgánů 12letého Omriho Gilora z mošavu Kadima u Netanje bylo transplantováno jediné 16 leté dívce, která byla vyživována posledních 12 let trubicí. Navíc musela každý den brát okolo 30 tablet… Operace, která se týkala nejen tenkého střeva, ale také žaludku, jater, slinivky a částí tlustého střeva. Omriho srdce bylo navíc transplantováno 8leté dívce, jeho plíce 11 chlapci a ledviny dvěma dospělým lidem.

Život 7měsíčního Odaje Al-Kafarny z Pásma Gazy zachránili lékaři v izraelské nemocnici, kteří mu provedli operaci srdce. Mezi těmi, kdo dítě doprovodili z Gazy do Izraele, byla i jeho babička Haníja, která v rozhovoru pro theworld.org uvedla: „Vše pokračuje dobře. O Odaje se zde v nemocnici starali opravdu velmi dobře.“ Life Saving Cooperation in the Gaza StripPalestinian Baby Lives After Surgery in Israel. Její vnuk měl otvor v srdci, kvůli níž srdce nepracovalo dobře. Jedna strana jeho srdce byla o přibližně třetinu větší, než měla být, a příliš se namáhala.

Jediným možným způsobem léčby byla operace, při níž je díra v srdci uzavřena pomocí malého kousku gortexu. Lékaři v Gaze však nebyly tento druh operace schopni provést, protože navzdory značnému množství peněz, které do oblasti přitéká, nemají odpovídající vybavení. Nemocnice a lékařský personál v Izraeli jsou však poněkud jiná káva. Odajovu operaci umožnila skupina izraelských dětských chirurgů zvaná Zachraňte dětské srdce (Save a Child’s Heart), která zachránila už více než 2.000 dětí s vrozenými srdečními vadami z 36 zemí, včetně Iráku, Jordánska, Súdánu a Palestinské správy.

„O tomto případu jsme se dozvěděli brzo,“ sdělil theworld.org Godwin Jeffrey, tanzánský lékař na tříletém studijním pobytu v organizaci Zachraňte dětské srdce. „Pacientův stav se zlepší do stavu jakéhokoliv jiného člověka a bude mít zcela normální život.“ Dodal, že bez operace by Odaj zřejmě příliš dlouho nežil, ale nyní je jeho prognóza „velmi dobrá.“

Po úspěšné pooperační kontrole se dítě a jeho babička vrátili po 20 dnech od příjezdu do Izraele zpět do jejich domova v Bejt Chanún na severu Pásma Gazy. Rodina webu theworld.org sdělila, že je Izraeli za léčbu Odaje velmi vděčna. Jeden z Odajových dědečků, Mahmúd, připomněl dny před intifádou, kdy se palestinští Arabové z Gazy s Izraelci běžně stýkali.

V ukázce z románu „Krev pod obojí“ o transplantaci ledviny Palestinci Muhammadu Ali Fajsalovi, jejímž dárcem byl při atentátu zabitý židovský osadník s prostřelenou hlavou, se odehrává závěr několikahodinového lékařského konsilia. V případě izraelského muslima Muhammada Ali Fajsala šlo o nutnost; pacient už byl po neúspěšné první transplantaci na pokraji své smrti…

„…Pánové, politiku ne! V nemocnici pro ni není místo!“ řekl důrazně primař oddělení Ron Rosebaum a decentně si pečlivě složeným bílým kapesníkem stíral pot z vysokého čela. Moc dobře však věděl, že to nelze. Většina mužského i ženského personálu měla za sebou povinnou vojenskou službu, po jejímž absolvování se zbraní v ruce už ze sebe politiku nikdo nesetřásl, ani kdyby se rozkrájel.

„Lidská duše přece není operatérský plášť, jenž by se dal svléknout, hodit do prádelního koše a druhý den na něm už nebylo po krvi ani stopy. Politika není špinavá, špinaví jsou ti, co se jí živí…“ četl jeho myšlenky nesměle profesor Gozovský, psychoterapeut Ali Fajsala.

„Moji pacienti s nadějí sledují televizní zprávy, aby se dozvěděli, jestli jim Palestinci nebo Židé nezabili možného dárce jejich chybějícího orgánu, sledují s napětím i nadějí dopravní zpravodajství a přitom sní o svém dlouhém životě…“ pokrčil provinile rameny primař. „Je to lidsky nelidské, ale znáte snad něco úpornějšího než pud sebezáchovy…?“

„Život je pro umírajícího přednější, než falešný útlocit s osudem jiných..“ poznamenal profesor Gozovský. V duchu si pomyslel, že by svému islámskému chráněnci také nějakého takového přál.

„A čím je potom život pro sebevrahy z Pásma Gazy?“ odfrkl přes velký knír hlavní chirurg. „Nemají snad pud sebezáchovy…?“

„U šílenců neexistuje cit ani pud sebezáchovy. Vidí jen svých dvaasedmdesát černookých panen…“ broukl posměšně jeden z anesteziologů.

„Tak proč je máme nenávidět, když nám vlastně vycházejí vstříc?“ nenamáhal se naopak s přemýšlením stážista, izraelský Arab. „Jako všechny války…“

„To je, kolego, poněkud morbidní úvaha…“ zrudl primař.

„Na bojištích vždycky vznikaly nové chirurgické postupy i léky proti epidemiím…“ nemínil se stážista jen tak lehce vzdát.

„Kolego, držte se tématu konsilia…“ napomenul ho už těžce se ovládající primař.

„Klidně; nikdo z nás přece nechce, aby mu zemřel jeho pacient, protože mu schází vhodný orgán pro transplantaci“, bránil Arab svoji zmateční tezi a profesor Gozoský se snažil odhadnout, zdali je mladíkova drzá argumentace projevem jeho naprosté omezenosti, nebo promyšleným tahem na šachovnici jeho kariéry, aby se jednou stal primařem.

„Sami víte, že nám dárců stále ubývá od chvíle, kdy začali jezdit cyklisté povinně s helmami a těžké úrazy hlavy se tím snížily na minimum. Ještě že máme motocyklisty…“ rozhodil rukama bezradně šéfchirurg, jako by chtěl stážistu chránit za jeho otevřenost.

„Aut aut, tertium non datur – Buď, anebo. Třetí možnost neexistuje…“ zakroutil hlavou profesor Gozovský, který přežil holocaust. „Na jedné straně jsou čekatelé na orgány, které chceme zachránit, ale pokusit se zachránit musíme i ty, kteří mají být jejich možnými dárci…“

„Ne že musíme; my jsme povinni udělat pro jejich život vše!“ dodal alibisticky nepotřebnou moralitu primař.

„Pro život kterého z nich víc? Čekatele, nebo dárce?“ podíval se na něho drze arabský mudrlant.

Jeho sebevědomí bylo sice nadprůměrně sebejisté k jeho věku a zkušenostem, ale byl to v Izraeli promyšleně domestikovaný Arab, který si až moc dobře uvědomoval, že mu stávající politické klima nahrává. Kdo by si v ostře sledovaném Izraeli dovolil otevřeně zpochybňovat i třeba pochybné názory arabského spoluobčana, navíc křesťana.

„Já je sešívám. Mě původ jejich orgánu nezajímá. Vložím, spojím a znovu nastartuji,“ nezapřel svůj alibisbus šéfchirurg. „Ne víc, ne míň, ale vždycky naplno…“

„Je těžké se rozhodnout, komu z těch dvou umírajících fandit víc,“ dovolil si další rouhačskou poznámku stážista.

„Pokora a úcta k životu, to je naše jediné fandovství,“ napomenul ho šéfchirurg a vztekl se, že se nechal vyprovokovat k další frázi.

„Anebo jedno velké farizejství,“ řekl jako by pro sebe profesor Gozovský. „Dlouhý život mladého čekatele závisí též na orgánu starého dárce, jehož se životní pouť blíží ke konci. Koho z těchto dvou budeme chtít spíš zachránit…?“

„Nepřípustná spekulace!“ vybuchl přimař a zabouchnutím složky s lékařskými zprávami Ali Fajsala dal povel k ukončení konsilia.

„Pokoru navíc nelze zaměnit za poníženectví…“ chtěl mít stážista poslední slovo. „Když jsme tak hákliví na orgány zabitých dárců, proč nám tedy tolik vadí, když někdo zdravý svou ledvinu prodá za pár tisíc jinému, kdo by bez ní umřel?“ zeptal se bezostyšně a všichni na něho s úžasem vytřeštili oči.

„Vážený kolego: Nedělejte nám z oddělení hokynářství…“ napomenul ho pro pořádek primař Rosenbaum.“Jak jste se právě přesvědčil na pacientovi Fajsalovi, ani tisíce dolarů za ledvinu ještě není zárukou, že takto koupený orgán bude fungovat,“ řekl otráveně.

„Summum jus, summa injuria…“ řekl přemoudřele stážista. „Nejpřísnější právo – největší bezpráví…“ přidal překlad do arabštiny.

„Nedělejte z toho tady hodinu latiny…“ zavrčel žárlivě anesteziolog, co zřejmě absolvoval zkoušku z anatomie až na potřetí, a zvedl se k odchodu.

„Est modus in rebus, sunt certi denique fines,“ oponoval stážistovi latinský profesor Gozovský. „Vše má svou míru a pevné hranice“, dodal hebrejsky. „Horatius…“ a též odešel.

„Proč jsme toto pololetí zaplatili za krev a plazmu od dárců desetitisíce šekelů a ledviny kupovat nemůžeme…?“ spokojený sám se sebou pokrčil stážista rameny, když zůstal v místnosti úplně sám. „Je snad krev míň důležitá, než ledvina? Inu; Usus tyrannus – zvyk je tyran…“

Inu, Albert Schweitzer měl pravdu, když prohlásil: Být člověkem znamená být podroben moci strašného pána, jehož jméno je Bolest… Kdo zůstal ušetřen vlastního utrpení, nechť se cítí být povolán mírnit utrpení jiných…

Izraelské osudy – Tisíc a jedna pravda ve Svaté zemi” jako eKniha – (http://www.ereading.cz/cs/detail-knihy/izraelske-osudy?eid=1135).

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *