Jak vznikli lokální Arabové, co si dnes říkají Palestinci…?

16. Květen, 2011 – 8:12
Jeruzalém - Západní zeď nebo-li Zeď nářků...  Foto: Břetislav Olšer

Jeruzalém - Západní zeď nebo-li Zeď nářků... Foto: Břetislav Olšer

Je to už taková zvrhlá tradice; desetitisíce Palestinců si každého 15. května připomínají Den Nakba (Den tragédie), jak nazývají výročí vyhlášení Státu Izrael v roce 1948 a s ním spojený odchod více než 760 tisíc lokálních Arabů, co si začali říkat Palestinci.

Duben až květen let 1947- 48 byl přelomový čas pro vznik novodobého státu Izrael. Rezoluce č. 181 Valného shromáždění OSN z 29. listopadu 1947 odhlasovala rozdělení Palestiny na židovský a arabský stát. Byla tím jen napravena římská pomsta po poraženém židovském povstání Šimona bar Kochby z roku 135. Římané se chtěli pomstít vzdorovitým Židům a jejich Izraelské království a Judeu přejmenovali po jejich biblických nepřátelích Filištíncích-Pelištejcích na Palestinu.

Napřed se ale vypravil egyptský faraon Merenptah, třináctý syn faraona Ramesse II., na vojenské tažení na Blízký východ. Vše nechal vytesat do stély, kde se v hieroglyfech zmínil také o svém boji s vojáky Izraelského království. A jelikož to bylo v roce 1215 př. n. l., máme jasný textový důkaz, že Židé žili na svém nynějším území už pár tisíciletí před našim letopočtem.

Pak se císař Hadrián vztekl a zakázal Židům judaismus, popravoval jejich učence a nesměli používat, ani vlastnit pět Mojžíšových knih – Tóru. Na místě Jeruzaléma nechal postavit římské město Aella Capitolina, do kterého byl Židům vstup zakázán. Stalo se hypoteticky to, co o více než tisíc osm set roků později udělal Hitler. Napřed norimberskými zákony proti Židům, poté po Mnichovu, když Čechy a Moravu přeměnil ve virtuální název Protektorát Böhmen und Mähren. Hitler poté vedl válku s celým světem, stejně jako Římané… Paradoxně zbyl z Palestiny jen protektorát Britů…

„Umělý stát Palestina neměl nikdy svého krále, vůdce, ani prezidenta, neměl svoji řeč ani kulturu. Napřed byl vazalem Římanů, potom Byzantijců, vojsk chalífa Umara II, dalších muslimů, Osmanů, evropských křižáků a nakonec Britů. Dvě izraelská království měla každé ve své historii na 40 panovníků a vládců i svůj jazyk hebrejštinu, Desatero, Starý zákon, bohatou kulturu i architekturu – dva Chrámy…“ tvrdil mi hrdě David Weismann z Tel Avivu.

Incidenty začaly včera poblíž hraničního přechodu Erez na severní hranici Gazy s Izraelem. Protestního pochodu se podle AFP účastnilo více než 1000 obyvatel pásma Gazy. „Ne okupaci!“ a „Revoluce!“ a „Revolucí k osvobození Palestiny!“ skandovali „Palestinci“. Nejméně jedna osoba byla zabita a desítky zraněny, když se příslušníci Izraelských obranných sil snažili vytlačit zpět skoro tisíc syrských Arabů, kteří se prohlásili za „Palestince“ a včera v rámci protestů „Dne Nakba“ pronikli na izraelské Golanské výšiny. Syrské jednotky infiltraci nijak nebránily.

Kdyby tzv. Palestinci protestovali jen proti tomu, že jich odešlo přes sedm set tisíc a dnes požadují návrat několika milionů, jelikož o porodnosti muslimek víme své – průměr pěti dětí je běžný, to bych bral. Ale že násilnosti na Židech, s nimiž žili v Palestině odjakživa bez okaté zášti, propukly mnoho měsíců před samotným vyhlášením státu Izrael, to už mi zvedá krevní tlak.

„Otcovy silné ruce mě zvedly z postele a probudily mě. …Spěchali jsme do společenského sálu uprostřed vesnice. Všichni tam byli; mladí i staří, tančili, líbali se, objímali a plakali radostí až do rána, kdy bylo třeba jít podojit krávy… Kolik z těch mladých zde bude tančit za rok? Kolik z těchto dětí bude sirotky? Kolik matek přijde o své syny…?“ vzpomínala Jaël, dcera generála a ministra obrany Moše Dajana z kibucu Daganije – Chrpa.

Měla pravdu; Palestinci se chopili násilí hned po vyhlášení výsledků hlasování. Jejich muftí ze svého egyptského exilu odmítl „miniarabský“ stát a na jeho výzvu se rozhořel násilný odpor vůči Židům, kteří ještě oficiálně svůj stát ani neměli. Martin Gilbert popisuje vznik židovského státu v „Dějinách Izraele“ …Když nastal 11. březen 1948, na nádvoří budovy Židovské agentury v Jeruzalémě přijelo auto generálního konzulátu USA s vlající americkou vlajkou a řízeného arabským řidičem. Nikoho nic zlého nenapadlo. Když šofér odešel, automobil explodoval a výbuch zabil třináct lidí. Mezi mrtvými byl i třináctiletý poslíček Chajm Polokov a 71letý dr. Lerib Jaffe, jeden z posledních pěti dosud žijících delegátů prvního sionistického kongresu v roce 1897…

Prozatímní rada Izraele čelila v květnu 1948 významné převaze sedmi arabských armád, což by mohlo znamenat zničení budoucího státu. Ben Gurion Radě řekl, že by bylo hrozné a nebezpečné náhle odvolat probíhající vojenské přípravy a spoléhat na cizí milost, zejména když již získali těžké zbraně a masová mobilizace židovské mládeže je v plném běhu. „Jestli můžeme zvětšit naše ozbrojené síly, zintenzivnit výcvik a rozmnožit výzbroj z ČSR, potom se může ubránit a dokonce zvítězit…“

Novodobý Izrael tek navzdory islámskému Dni Nakba oslavuje třiašedesátku, přestože židovské státy už jako Izraelské království a Judea existovaly před více než třemi tisíci roky. Stát s hlavním městem Jeruzalémem tvoří pouhé procento rozlohy Blízkého východu, jen bažiny a pouště, a zhruba setinu procenta celého arabského světa. Navzdory tomu tato oáza uprostřed islamistickými povaleči devastovaného úhoru vzkvétá.

Přesto je jedinou zemí Blízkého východu, která obývá stejné území už přibližně od doby kolem 1000 př. n. letopočtem, a v níž vzrostl během posledního půlstoletí počet křesťanů, a kde křesťané, muslimové a Židé mají svá nerjposvátnější místa a všichni svobodné a rovné volební právo. Je zde několik tisíc mešit, zatímco v arabských zemích není skoro žádná synagoga. Zatímco v roce 1948 dosáhl vývoz židovského státu objemu 6 milionů dolarů, v roce 2009 to bylo už skoro 70 miliard USD. Jsou nejlepší v hi-tech technologiích, ale možná by byli ještě lepší, nebýt útoků Arabů…

Velitel jedné z rot Cvi Ben Josef zemřel po zásahu arabské kulky, zatímco si broukal slova písně, kterou právě složil…“A kdybych padl v bitvě, zvedněte mou zbraň, abyste mě pomstili…“

Reklama:
  1. 18 reakce na “Jak vznikli lokální Arabové, co si dnes říkají Palestinci…?”

  2. Už jste to přehnal autore.Někteří Arabové odešli,většinou utekli před terorem.Je uváděno
    min. 2,5 milionů prchajících do táborů v Libanonu(Sabra,Šatíla a j.).Izrael vzkvétá,
    protože odebírá Arabům vodní zdroje,upírá jim
    také zdravotnickou péči,zablokovaný postup
    v různých institucích atd.Dále kolonizuje území
    přidělené VS OSN Arabům!Z Gazy udělal novodobý
    koncentrák.
    Opravte si mé www.

    od Petr Gabriel v Lis 5, 2011

  3. Sabru a Šatilu má na svědomí Elias Habajka. Byl to psychopat. Pořád u sebe nosil ostře nabitou berettu, jemenskou dýku s rukojetí z pravého rohu afrického nosorožce a nafalšovaný granát. Vraždění? Jeho hobby. Když zabil cizího vojáka, uřezal mu uši a ty si pak doma navlékal na drát. Časně ráno 16. září 1982 vyrazil Elias Hubajka z mezinárodního letiště v Bejrútu v čele svých zabijáků. Směr: uprchlické tábory Palestinců v Sabře a Šatile. Přes 800 mužů, žen a dětí zde bylo následně povražděno příslušníky křesťanské falangistické strany. Falanga byla kdysi za generála Franka ve Španělsku součástí jeho fašistické vlády…

    Vyzbrojoval se, aby zlikvidoval rodinu svých libanonských konkurentů Faranžijů. Nakonec byl zavražděný on sám. A co Izraelci a Sabra se Šatílou? Do ničeho se Hubajkovi nemíchali, nikoho nezabili, protože se nezúčastnili…

    http://olser.cz/1399/jsou-lokalni-arabove-z-pasma-gazy-chudaci-ci-milionari/

    od olser v Lis 6, 2011

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *