Proč kolektory na polích, když to jde i na hladině vodních nádrží…?

13. Květen, 2011 – 18:08
Slunce, hvězda života pro Zemi... Foto: Břetislav Olšer

Slunce, hvězda života pro Zemi... Foto: Břetislav Olšer

A zase bude místo jara hned už léto? Slunce hřeje o sto šest. Věřme moudrým knihám; jeho povrchová teplota je kolem šesti tisíc stupňů Celsia a v koróně dosahuje až dvou milionů stupňů. A to je pouhou plynovou koulí, v jejímž jádru se 14 miliony stupni Celsia probíhá termojaderná reakce. A z ní je život na Zemi. Hvězda, jež je svými asi 150 miliony km k Zemi nejbližší. Její hmotnost je asi 330 000 krát větší než hmotnost Země. V průměru má 1 400 000 km, což činí 109 průměrů Země. Objem má asi 1,3 milionkrát větší než Země a existuje skoro pět miliard roků; svítit bude ještě dalších asi sedm miliard. Tvrdí alespoň encyklopedie. A proč si tedy klidně zaneřádíme ovzduši exhaláty tepelných elektráren a riskujeme u těch jaderných…?

Proč už nemá to geniální lidstvo řešení, aby využilo jedinečné sluneční teploty? Kdykoli se potuluji po českých luzích a hájích, stále častěji se musím dívat na obří plochy slunečních kolektorů. Vyrůstají jako divné přízraky. Dřív žluté pole řepky nebo zlatavé lány obílí, dnes stovky šedých solárních kolektorů. Princip je jednoduchý; teplo se zachytává pod skleněným nebo jiným průsvitným krytem v absorbéru, který je součástí každého kolektoru. A prodej půdy pro solární panely je asi lukrativnější než pěstování řepky olejné.

Trochu fyziky, snad jsem ji z mých studií na VUT Brno nezapomněl. Absorbér se ohřívá a odevzdává teplo teplonosnému médiu, jimž může být mj. voda, vzduch nebo olej. Tmavá barva absorbéru pohlcuje skoro 90 procent dopadajícího slunečního záření. Znáte to; chcete se zbavit sněhu, posypete ho sazemi a máte to. Za chvíli se místo zazelená. To je princip absorbční plochy. Některé kolektory bývají pokryty selektivním nátěrem, který přitahuje ještě víc tepla než běžná černá barva. Absorbéry jsou z mědi anebo hliníku. Měď je sice dražší než hliník, ale lépe vede teplo a méně koroduje. Jejich rámy nebo celá vany jsou z hliníku, plastu, železa, ale mohou být i ze dřeva. Jen žasnu nad odvahou stavitelů; přátelé barevných kovů zatím asi váhají zásobovat sběrné surovosti.

Ploch, pokrytých kolektory, je u nás proto stále víc. Slunce se samo nabízí se svojí energií. Tisíce hektarů. Orná půda nebo jen úhor, hlavně, že jde o rovnou plochu, nastavenou slunci. Zcela však solární kolektory změní ráz krajiny. Proč to ale dělat složitě, když to jde jednoduše. Izraelská společnost Solaris Synergy patří k těm firmám, které vidí budoucnost v plovoucích solárních panelech. Máme přece v Česku spoustu vodních ploch a rezervoárů, kanálů, rybníků… Zmiňované solární panely by mohly plavat rovněž na zemědělských a těžebních nádržích, hydroelektrárenských obřích bazénech a kanálech či na podobných vodních plochách. Ještě, že máme ty Židy. Pročpak by už měli přes sto sedmdesát Nobelových cen…?

Jedině tak se orná půda nezmění v nekonečné plochy solárních kolektorů. A tak se vyřeší problém s půdním fondem. Kromě efektivního využití vodního prostoru mají plovoucí panely také značné ekonomické přínosy. Nemusí se používat ocel, která je zásadním nákladem při výrobě pozemních solárních panelů. Chladící efekt vody může vést k vyšší produkci elektřiny oproti typickým pozemním systémům. Důležité je, že solární systém plovoucí na vodě snižuje o dvě třetiny odpařování vody. Třeba zmírní též skleníkový efekt, ozonové díry a globálního oteplování. Dvě mouchy jednou ranou; zabrání se navíc růstu ničivých řas tím, že kolektory na vodních plochách brání průniku slunečního světla do vody.

V letech 1977—2009 bylo v ČR instalováno cca 270 tisíc m2 zasklených kolektorů s kovovým absorbérem. Pro letošek se odhaduje nárůst o dalších deset tisíc metrů čtverečních. Počet provozoven dosáhl skoro třinácti tisíc. Vyplývá to ze statistik, zveřejněných na odborném veletrhu Amper Energetickým regulačním úřadem. Počet slunečních elektráren v posledních letech v ČR strmě roste. Koncem roku 2009 jich bylo už přes šest tisíc.

Z údajů Evropské federace solárně termického průmyslu, která publikuje statistiky za evropskou sedmadvacítku a Švýcarsko, vyplývá, že největší podíl v instalované ploše slunečních kolektorů drží s 44 procenty Německo. Pětice zemí, Německo, Řecko, Francie, Itálie a Španělsko, dohromady představují 84 procent z celkové plochy v zemích EU a ve Švýcarsku. Instalovaná plocha v sousedním Rakousku je téměř 20krát vyšší než v Česku. Přepočteno na jednoho obyvatele stojí Rakousko v počtu instalovaných ploch v čele zemí EU a Švýcarska. Následují jej Německo a Řecko.

Celkem loni činila veškerá zasklená plocha instalovaných kolektorů v Evropě přes 13,96 milionů metrů čtverečních. Faktem však zůstává, že kdyby byla slunečními kolektory pokryta celá Evropa, znamenalo by to roční výkon asi tolik megawattů; tolik jich měsíčně vyrobí jedna jaderná elektrárna… Ovšem, co Černobyl nebo Fukušima? A efektivita plovoucích solárních panelů? Inženýři Solarisu uvádějí, že jejich systém může na rozloze téměř tří kilometrů čtverečních vyrobit až dvě MW elektřiny. Svůj první plovoucí koncentrovaný fotovoltaický systém, napojený na síť Izraelské elektrické společnosti, postavil Solaris v kibucu Ketura, asi 30 kilometrů od Ejlatu.

V Izraeli je sluneční energie hitem. Nové domy jsou projektovány už se šikmými střechami, na nichž jsou kolektory, jelikož slunce v židovském státu není skoupé na své paprsky. V zemi, která byla před třiašedesáti rok zčásti jen poušť a bažiny, musí umět vymýšlet nejefektivnější technologie.

Inu, solární kolektory na vodních plochách jsou zkrátka dalším izraelským „majstrštichem“.

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *