Kdyby Arabové uznali Izrael, byl by v Pásmu Gazy ráj už na zemi…

11. Květen, 2011 – 8:32
Izraelská nevěsta-symbol vzniku Izraele... Foto: Břetislav Olšer

Izraelská nevěsta-symbol vzniku Izraele... Foto: Břetislav Olšer

Stát Izrael právě slaví 63. výročí své krušné existence. Své krušné novodobé historie. Nezávislost Izraele byla vyhlášena prvním premiérem Ben Gurionem podle občanského kalendáře 14. května 1948, čemuž podle židovského kalendáře odpovídá 5. ijar 5708.

Už několik tisíciletí předtím však existovalo na tom samém území Izraelské království a Judea… Začalo to znovu 29. listopadu 1947 v jednacím sále Valného shromáždění v budově OSN v New Yorku, kde se hlasovalo o rezoluci č. 181 o rozdělení virtuální Palestiny na židovský a arabský stát. Jedna země za druhou byly pro Izrael, počínaje Austrálií, Belgií, Bolívií, Běloruskem a Brazílií, přes Československo, Dánsko a Dominikánskou republiku, Kostariku, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Panamu a konče Polskem, Ukrajinou, Jihoafrickou Unií, SSSR a USA.

Hlasování se zdržela Velká Británie a Jugoslávie. Proti byly kromě Jordánska a dalších arabských zemí také Sýrie, Egypt, Jemen, Irák a Turecko. Třiatřicet delegátů bylo pro židovský stát, třináct proti a deset se hlasování zdrželo. Thajsko se hlasování vůbec nezúčastnilo…

Založení státu Izrael bylo schváleno. A kdyby poté obě strany respektovaly rezoluci, žily by už 63 roků vedle sebe Izrael a Palestina. A faraon Merenptah by se nemusel v hrobě obracet, že, bojoval v roce 1215 před našim letopočtem s imaginárními izraelskými vojáky, jak je popsal na své stéle. Arabská legie by v květnu 1948 neobklíčila Jeruzalém a neizolovala jeho 100 tisíc židovských obyvatel od zbytku židovského osídlení. Okolní arabské státy by nezaútočily na židovcský stát. Nebylo by ani tisíce dalších tragických událostí.

A to stačilo jen se rozumně dohodnout. Ovšem to by lidé nesměli být lidmi. Kdekoli ve světě. Třeba i u nás. Údajný novinář a historik Zídek se potřeboval zviditelnit, ach ty žlázy a hormony. „Proč pomáhat Izraelcům“. Takový byl název jeho článku, který vyšel 10. května 2008 v příloze deníku Lidové noviny. Byl o naší zbrojní pomoci Izraeli v boji proti Arabům.

Mne ale zajímá, co by bylo, kdyby Arabové uznali stát Izrael hned 14. května 1948 a jako lokální Arabové, co si říkají Palestinci, si v den den založili svoji Palestinu. To by pak ani pan Zídek nemusel psát, co by bylo, kdyby Češi před třiašedesáti roky nevyzbrojili Izrael…? Nemusel by spekulovat, že by militantní sionisté opustili Palestinu a ostatní Židé by v poklidu žili ve státě s islámskou většinou tak jako celá staletí předtím. Nedošlo by k dalším velkým válkám, statisíce Palestinců by nepřišly o domov a neživořily po generace v uprchlických táborech. Terorismus by zůstal okrajovým jevem a arabské země by určitě nehledaly tak intenzivně podporu v Moskvě. Na Blízkém východě by nevznikl neuralgický bod mezinárodní politiky…

Co bylo dřív; slepice nebo vejce? Floskule vhodná pro demagogy. Nebylo by v tom případě nejlepší, aby byl už v květnu 1948 uznán Izrael Ligou arabských zemí a nebylo by třeba ani československých zbraní. Egypťané by nemuseli svrhnout v 1951 svého krále Faruka, nemuselo dojít v 1956 na Suezu k invazi Britů, Francouzů a Izraelců. Nebyly by ani války v 1967 a 1973. Izrael by nerozšířil své území a nevznikla by ani úzká spolupráce Izrael-USA. Židovský stát by neobdržel nejnovější americké zbraně a musel by se spokojit se zastaralými zbraněmi britskými a francouzskými. Utopie, která se však už nikdy nenaplní…

Svoji vizi na toto téma přednesl nedávno Abd al-Katif al-Mulhim, penzionovaný vysoký důstojník saúdského námořnictva. Mimo jiné ve své bohulibé fantazii tvrdí, že Sadám Hussajn by se nemohl chvástat a prohlašovat se za osvoboditele Jeruzaléma a nemuselo dojít k prolévání krve v Iráku. Tato země je bohatá na přírodní zdroje a archeologické památky. Půda je tam úrodná a vody dostatek. Sadám by nemohl zneužít palestinskou kartu pro vojenský převrat pomocí brigády, která byla ustavena na pomoc palestinským Arabům. Nemuselo dojít ani k přepadení Kuvajtu a opětnému zneužití palestinské karty.

„Kdybychom uznali v 1948 Izrael, nemuselo dojít k převratům v Libyi, Sýrii, Jemenu a Súdánu. Při všech těchto převratech bylo zneužito problému palestinských Arabů. Také Írán, nearabská země, zneužívá palestinskou kartu k odvrácení pozornosti od vnitřních problémů. Diktátor Chomejní by netvrdil, že osvobodí Jeruzalém skrze Bagdád, a Ahmadínežád by nevyhrožoval zničením Izraele, přestože tam zatím neposlal jediného íránského vojáka…“ pouští si fantazii na špacír Abd al-Katif al-Mulhim.

V současnosti jsou palestinští Arabové sami. Všechny arabské země se zmítají ve vlastních problémech a izraelsko-arabský konflikt byl odsunut do pozadí. Nemůžou si nakonec Palestinci sami za to, že jejich pokrytecká snaha o vlastní stát byla nyní přehlušena všeobecnou arabskou revoltou…? Ted jsou potichu, aby náhodou také v Pásmu Gazy nevybuchlo povstání proti Hamásu a v Libanonu proti Hizballáhu…? Naopak; v duchu hesla, že nejlepší obranou je útok, se udobřily teroiristické organizuace Fatáh s Hamasem.

Touhou muslimů dnes i v minulosti, když dnešní zrael neexistoval, bylo dobýt Evropu. Vojensky se jim to nezdařilo, protože byli, a dosud jsou, vojensky slabší. Dnes to zkoušejí plíživě, pomocí přistěhovalectví a na to Izrael vliv nemá. Pokud by Arabové zvítězili, psali bychom dnes možná arabským písmem. Důkaz? Jen pro ilustraci a velmi stručně.

V roce 711 Arabové dobyli Gibraltar a postupně si podrobili celé Španělsko kromě Asturie. Za jednadvacet let zastavil Araby v roce 732 v bitvě u Tours v Akvitánii franský majordomus Karel Martel. Přesto si Arabové až do roku 759 podrželi kontrolu nad územím Septimánie v dnešní jižní Francii. Pak následovala v roce 1389, bitva na Kosově poli v jejímž důsledku si Osmani podrobili s konečnou platností srbské a bulharské území, aby v roce 1453 dobyli Konstantinopol, což znamenalo zánik tisícileté byzantské říše. V roce 1521 dobyli Turci uherskou pohraniční pevnost Bělehrad a otevřeli si tak cestu do střední Evropy. Na řadu přišlo v letech 1525–11791 osm rakousko-turecých válek a v letech 1912-1913 války balkánské, resp. boj balkánských národů za nezávislost.

Předseda arabské samosprávy Abbás nedávno opět potvrdil, že proces vyjednávání o míru s Izraelem je jen hra. Zpočátku chtěli palestinští Arabové autonomii, bez přítomnosti izraelské armády. Chtěli si své záležitosti řídit sami. Od 1989 tuto možnost dostali, ale k míru nedošlo. K autonomii přidali „práva na návrat milionu uprchlíků“, jinak mír nebude. K právu na návrat přidali východní Jeruzalém jako své hlavní město. Pak zase odmítali jakoukoli přítomnost izraelských bezpečnostních sil na území Judeje a Samaří.

K předchozím požadavkům přidal Abbás další „vyděračskou podmínku míru“: „Izrael musí propustit z vězení všechny palestinské Araby, jinak žádný mír nebude.“ Není těžké si domyslet, že mu takovou podmínku navrhli členové Hamásu, s kterým se Abbás smířil 16. března 2011, kdy přijal pozvání od Hamásu k návštěvě Gazy, ale následně pozvání odmítl z bezpečnostních důvodů a setkali se raději v Egyptě. Ve snaze po smíření s Hamásem byl Abbás ochoten zřeknout se americké finanční pomoci.

Inu, kdo chce kam, pomozte mu muslimové tam. Marné je dnes lamentování v duchu rčení: Kdyby byly v řiti ryby, nebylo by třeba rybníků…

Reklama:
  1. 1 Trackback(s)

  2. Úno 10, 2016: Břetislav Olšer – blog, Olser.cz » Blog Archive » Vzkaz od historika Zídka: prezident Zeman získává podporu méně inteligentní části populace

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *