Název Palestina jako pomsta Židům, aneb Hadriánův protektorát…?

29. Duben, 2011 – 10:14
Poslední Šaronovy volby... Foto: Břetislav Olšer

Poslední Šaronovy volby... Foto: Břetislav Olšer

Etapa Černobylu skončila. Nebylo už co řešit. I tak jsem zářil nejen štěstím. Nechal jsem jaderné fyziky a ministry svému osudu. Nastala moje etapa o apartheidu v JAR a poté ta blízkovýchodní. Duben a květen roku 1947-48 byly přelomovým časem pro vznik novodobého státu Izrael. Rezoluce č. 181 Valného shromáždění OSN jen napravila římskou pomstu po poraženém židovském povstání Šimona bar Kochby v roce 135. Římané se chtěli pomstít vzdorovitým Židům a jejich Izraelské království a Judeu přejmenovali po jejich biblických nepřátelích Filištínců-Pelištejců na Palestinu.

V každé encyklopedii je možné se dočíst, že císař Hadrián navíc zakázal Židům judaismus, popravoval jejich učence a nesměli používat, ani vlastnit pět Mojžíšových knih – Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri a Deuteronomium – Tóru. Na místě Jeruzaléma nechal postavit římské město Aella Capitolina, do kterého byl Židům vstup zakázán. Stalo se hypoteticky to, co o více než tisíc osm set roků později udělal Hitler po Mnichovu, když Čechy a Moravu přeměnil ve virtuální název Protektorát Böhmen und Mähren. Hitler poté vedl válku s celým světem, stejně jako Římané… Paradoxně zbyl z Palestiny jen protektorát Britů…

Umělý stát Palestina neměl nikdy svého krále, vůdce, ani prezidenta, neměl svoji řeč ani kulturu. Napřed byl vazalem Římanů, potom Byzantijců, vojsk chalífa Umara II, dalších muslimů, Osmanů, evropských křižáků a nakonec Britů. Dvě izraelská království mělo každé ve své historii na 40 panovníků a vládců i svůj jazyk hebrejštinu, Desatero, Starý zákon, bohatou kulturu i architekturu – dva Chrámy. Dnes má 171 osobností židovského původu Nobelovu cenu. Na necelých dvacet milionů Židů je to dost, zvláště když skoro dvě miliardy muslimů mají těchto cen pouze sedm…

Patnáctého května 1947 byla vytvořena zvláštní komise OSN pro Palestinu (UNSCOP a 29. listopadu téhož roku se uskutečnilo hlasování Valného shromářdění OSN o rozdělení Palestiny na židovský a arabský stát. Na rozdíl od lokálních Arabů, co si říkají Palestinci, židovské království bylo založeno dávno před rokem 1215 před našim letopočtem. Doklad o tom je navěky vytesán do stély egyptského faraona Merenptaha. jež popisuje, jak na své válečné cestě na Blízký východ bojoval též s vojáky Izraelského království. Novodobá historie židovského státu se po téměř dvou tisíciletích začala definitivně psát po holocaustu. Když tedy Valné shromáždění OSN rozhodlo o rozdělení Palestiny, v Tel Avivu, Jeruzalémě i Haifě, v kibucech a mošavech se slavilo. Ministr obrany Moše Dajan tento den popsal velmi emotivně.

“Byli jsme toho večera šťastní, tančili jsme a naše srdce byla vděčná všem národům, jejichž představitelé hlasovali pro rezoluci. Slyšeli jsme, jak pronášejí to magické slovo “yes”, když jsme poslouchali jejich hlasy na rádiových vlnách ve vzdálenosti tisíce kilometrů… Tančili jsme – ale věděli, že před námi leží bitevní pole…”

A měl pravdu. Počátkem dubna 1948 zaútočila Arabská osvobozenská armáda na město Tiberias, izolovala tamní židovskou čtvrt od židovských osad v Horní Galiei. O měsíc později však Židé dobyli Tiberias zpět. Místní britský generál se vsadil s přítelem o láhev skotské whisky, že Židé ani Arabové do týdne neobsadí Haifu. Hagana to stihla do čtyřiadvacet hodin a Arabové radějí odpluli francouzským parníkem do Libanonu.

„Další nezvykle zvrhlý teroristický útok se odehrál 15. dubna 1948, kdy byl muslimy napaden konvoj opancéřovaných autobusů směřujících do nemocnice Hadassa Hospital na hoře Scopus v Jeruzalémě. Zabito bylo sedmdesát sedm židovských lékařů, zdravotních sester a pacientů. Zákeřné přepadení odřízlo nemocnici od zbytku Izraele a donutilo Hadassah k přesunu. Z osmadvaceti zachráněných lidí z konvoje nebylo pouze osm zraněno…“ připomínal mi Tomi Shved z Tel Avivu agresivitu Palestinců.

„Mezi mrtvými byl i oftalmolog a ředitel Hadassy Chajm Jassky, přestože jeho úspěšné výzkumy trachomu, chronického infekčního očního onemocnění spojivek a rohovky či zeleného zákalu neboli glaukomu, zachránily zrak tisícům Arabů…“ doplnil ho Kiril Grozovský, pracovník transplantačního centra nemocnice Hadassah v Jeruzalémě, s jehož pomocí jsem sbíral podklady pro svůj román z tohoto prostředí „Krev pod obojí“.

Židovská agentura přesto vyslala 10. května 1948 svoji nejlepší vyjednávačku Goldu Meirovou na tajnou misi k zajordánskému králi Abdulláhovi I., aby s ním projednala hranice budoucího státu Izrael. V knize “Dějinách Izraele” popisuje Martin Gilbert její vzpomínky:

…“Měla jsem cestoval v tradičních tmavých a širokých šatech arabské ženy. Nemluvila jsem skoro vůbec arabsky, ale bylo nanejvýš nepravděpodobné, že by mě jako muslimovu manželku, doprovázející manžela, mohl kdokoli vyzvat, abych cokoli řekla… Mým průvodcem a fiktivním manželem byl Ezry Danina, arabský expert Židovské agentury.”

“Proč tolik spěcháte s vyhlášením svého státu?” zeptal se mě král. “Nač ten shon? Jste tak netrpěliví!”

„Řekla jsem mu, že národu, který čekal už 2000 let, se nedá vyčítat, že “spěchá”… Na odmítnutí jeho podpory vzniku Izraele jsem mu odpověděla: „Jestli nám nemůžete poskytnout víc, než jste právě udělal, pak bude válka a my ji vyhrajeme. Ale možná se setkáme znovu – po válce, ale to už bude existovat židovský stát…” A měla pravdu….

Dne 15. května 1948 byl založen stát Izrael a 20. července byl na Chrámové hoře, původně židovského kopce Moria, zavražděn jordánský král Abdulláh I. poté, co dokončil modlitbu v mešitě Al-Aksá. Jeho vrah, Mustafa Šukrí Ušo, Palestinec spřízněný s rodinným klanem Husejní (do něhož patřil muftí a Hitlerův příznivec Hadž Amin al-Husejní) ho zastřelil, protože chtěl údajně uzavřít separátní mír s Izraelem a jednal s Goldou Meirovou. Jeho syna, nastávajícího krále Jordánska Husajna, zachránila šerpa a zlatá medaile na hrudi, která zachytila vražednou kulku. Na počest své záchrany věnoval 8,2 milionu dolarů, aby mohl financovat potřebných přes 80 kilogramů ryzího zlata na pokrytí kopule Omarovy mešity…

Etapa Černobylu skončila, bylo třeba se mrknout, jak volí sám izraelský premiér Šaron… V lednu 2003 jsem byl akreditován na ministerstvu zahraničí v Jeruzalémě na mimořádné izraelské volby. Jejich průběh byl dosti hektický. Jednalo se o jubilejní 55. rok od vzniku Izraele. Denně jsem byl několikrát kontrolován izraelskou policií či přímo vojáky. Nevraživí ke mně byli i Arabové z východního Jeruzaléma. Židé mě patrně považovali za umně zamaskovaného palestinského špeha či sebevražedného atentátníka, lokálním Arabům se zase nepozdával můj velký nos a fakt, že „žádné železo se dlouhou dobu nedotklo mé hlavy“.

Musel jsem z hotelu vyrazit před šestou, abych si definitivně zajistil možnost vyfotografovat premiéra a získat tak v redakci kladné body. Volební místnost se nacházela v jedné z tříd gymnázia Marcuse Ziva. Po půlhodině přešlapování jsem šel k prohlídce a musel rozložit své fotoaparáty do posledního šroubku. Agentka Šabaku dvakrát cvakla spouští naprázdno, aby se přesvědčila, že se přes uzávěrku nedá vystřelit a spoušť není nárazníkem beretty. Teprve pak mě osobně šéfka bezpečnostní služby odvedla do volební místnosti, kde mi ukázala na čtyřicet decimetrů čtverečních parket mého dočasného životního prostoru a určila tak moje neměnné místo za hlídanou novinářskou zástěnou, kde již měly prestižní decimetry obsazeny hvězdy ze CNN, BBC a Reuters.

Ariel Šaron přišel jako každá správná celebrita až deset minut po osmé a vzápětí bylo v nevelké třídě s vystěhovanými lavicemi přetěsno, protože členové premiérovy ochranky svým počtem předčili i množství přítomných žurnalistů. Svou jednoaktovku zakončil už zase sebejistým příchodem k urně a vložením volebního lístku s patřičným pózováním na všechny strany.

Prohlížel jsem si zvědavě státníka s nejvyšší nadváhou mezi všemi premiéry světa. Nakonec odvolil a nemocně se s přivřeným levým okem, s metr sedmašedesáti centimetry výšky a se sto padesáti kilogramy živé váhy a s ještě větší hmotností své nedozírné, leč vrtkavé moci, odbatolil. Z hlediska fotoreportérů tak byl nejatraktivnější a nejlépe placený úkon mimořádných izraelských voleb 2003 jen šerou minulostí.

Pak přišel šok; Ariel Šaron, spoluzakladatel pravicové strany Likud a donedávna její šéf, se rozhodl k šokujícímu kroku. Když se jeho spolustraníci postavili proti vyklízení židovských osad v Gaze a na Západním břehu Jordánu, vystoupil z Likudu a založil stranu Kadima – Vpřed. Její preference se okamžitě dostaly do čela souboje třiceti politických stran Izraele před nadcházejícími mimořádným volbami. Jeho mozková mrtvice ale vše zkomplikovala. Možná je dobře, že o tom neví, že jeho snaha stáhnout vojáky a osadníky z Libanonu, Západního břehu Jordánu a Gazy stejně nevedla k tolik očekávanému míru. Že jeho Vpřed už učinil první kroky vzad…

Premiér Izraele a vůdčí osobnost Likudu Benjamin Netanjahu má alespoň o konkurenta míň. Zato se nevyvedl Hussain Barack Obama. Že by se situace vůči židovskému státu dostala na počátek vzájemných izraelsko-amerických vztahů? Po norimberských zákonech mohly USA přijmout značně velký počet židovských uprchlíků, v době války jich však vpustily do země jen 21 tisíc, což bylo asi deset procent z počtu povoleného přistěhovaleckým zákonem o kvótách.

Důvodem byl nepřátelský postoj americké veřejnosti; veřejné průzkumy v letech 1938-45 ukázaly, že skoro polovina obyvatelstva USA by podporovala protižidovské zákony. Velkou vinu na tom, že pro záchranu židů nebylo nic podniknuto, nesl i prezident F. D. Roosevelt. Napůl antisemita, napůl špatně informovaný politik…? Navzdory tomu David zase zvítězil nad Goliášem. Proto slaví židovský stát už třiašedesát roků své existence. A ani k tomu nepotřebuje Ústavu. Bez tohoto zásadního dokumentu to zvládá vedle Velké Británie pouze Izrael…

A na závěr jednu židovskou, lehce multikulturní anekdotu:

Dívčí internátní škola na jihu USA. Před koncem školního roku chce paní ředitelka pro děvčata uspořádat taneční bál, ale narazí na problém nedostatku pánů. Volá proto na nedalekou vojenskou základnu, zda by k nim nemohli pár slušně vychovaných mladíků poslat na ten ples. S tolerancí to na jihu nikdy nebylo nejlepší a tak i ředitelka má speciální požadavky:

„V mé škole studují slušná křesťanská děvčata proto doufám, že mezi těmi vojáky, co mi pošlete nebudou žádní židi.“

„Jak si přejete, vyřídím panu plukovníkovi…“ Přijde den, kdy se má ples konat. Na nádvoří školy vjede vojenský náklaďák a z korby seskočí padesát vyfešákovaných černochů v kvádrech.

„Panebože, to musí být nějaký omyl!“ málem omdlí ředitelka. Řidič odpoví: „Ale kdepak, toto jsou naši vzorní vojáci, co k vám jedou na ples.“

„Jste si jistý, že zrovna tihle???“

„Ano, osobně je vybral náš pan plukovník Isaac Rabinowich.“

Reklama:
  1. 18 reakce na “Název Palestina jako pomsta Židům, aneb Hadriánův protektorát…?”

  2. Pane autore, Vaše morální hodnoty jsou naprosto zrůdné. Přečtěte si prosím svůj článek znovu a zamyslete se nad tím. Hitler by se za podobný výplod nemusel stydět.
    Děkuji Robert Machovský

    od Robert Machovský v Čec 31, 2012

  3. Váš komentář nechávám, byť by si zaslouží vymazat, Je však natolik legrační a k smíchu, že ho nechávám rovněž pro pobavení ostatním…

    od olser v Srp 1, 2012

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *