Proč semtex není pardubický perník, aneb Kdo s čím zachází…?

25. Duben, 2011 – 9:43
Ilustrační fotografie; aneb když zklame lidský faktor,,, Foto: Břetislav Olšer

Ilustrační fotografie; aneb když zklame lidský faktor,,, Foto: Břetislav Olšer

Nejsem škodolibý ani pomstychtivý a vím, že každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán, natož zločiny. Ty mají na svědomí zbrojařské firmy, s ročními zisky mnoha bilionů dolarů. Kdo dnes vede ryze obranou válku? Iluze, lež a ďábelské pokrytectví.

Zbrojaři hnání zvrácenou posedlostí po penězích už dávno bezostyšně prodávají zbraně oběma proti sobě krvelačně bojujícím stranám. Zvláště když nejeden papež těmto zbraním žehnal… Chladná ocel nejrůznějších revolverů, pušek a ručnic mě děsí natolik, že jsem vyměnil povinnou vojenskou službu za brigádu v dolech. Dva roky za deset…

Nedávný výbuch v areálu společnosti Explosia a.s., dceřinná společnost Synthesia a.s. v Semtíně u Pardubic, si zřejmě 20. dubna 2011 vyžádal čtyři mrtvé a nejméně devět zraněných. Společnost označila explozi nitroglycerinu za provozní nehodu. Inu, když se kácí les, létají třísky, chceš-li mír, chystej válku. Dnes už vím, že bych své rozhodnutí nebral zpět. Ani pro krvavé mozoly učitelského synka.

Záchranáři se psy nakonec vzdali prohledávání semtínských trosek. V místě výbuchu byla totiž vyšší koncentrace nitroglycerinu a psi se této látky nadýchali a nebyli schopni dalšího vyhledávání. Objekty navažovny a mísírny, kde byla prováděna výroba klasické důlní skalní trhaviny Perunit dynamitového typu, byly srovnány se zemí. Nitroglycerin je v současné době surovinou pro výrobu různých plastických trhavin.

Podobné havárie se v Semtíně staly i v letech 1929, 1944, kdy došlo k 367 lehčím, 61 těžkým a 13 smrtelným úrazům, pak ještě v roce 1964 a v květnu roku 1984. Celkem zahynulo při explozích, mj. skladu střelného prachu, (tření železné hrany vozíku o nákladovou rampu způsobilo jiskry, které způsobily vznícení převáženého nákladu a následně i výbuch celého skladu, po kterém zbyl jen kráter) na třicet osob a dalších 450 bylo zraněno. Na pomoc v roce 1984 přijely mimo jiné krajský štáb Lidových milicí i jednotka sovětských vojsk, dočasně u nás pobývajících.

Firma ze Semtína dlouhodobě zaměstnává stovky lidí, život bez práce je krušný, proto není důležité, o jakou práci jde. Třeba ve zbrojařském podniku. Je nutné uživit rodinu a děti. Hlavně, že parametry nezaměstnanosti jsou v mezích volebních slibů. Zbrojní výroba prostě snižuje nezaměstnanost a basta. Výroba tanků, granátů, samopalů či automatických pušek je zkrátka stejné zlo jako výbušniny, o nichž už dávno neplatí „očistné“ klišé, že jsou používány jen pro trhací práce v lomech, v lesích či v dolech, kde pomáhají plnit plán. Co na to odbory?Nejefektivnější zbraní české produkce se nicméně ukázal semtínsko-pardubický, ne však perník, nýbrž semtex.

A vynálezce semtexu Stanislav Brebera nebyl Nobel, ani neměl jeho miliony, takže Breberova cena se nekoná. Český chemik prostě vyvinul plastickou trhavinu SEMTEX. V polovině 60. let byla zahájena sériová výroba. Neblahou celosvětovou proslulost získal Semtex po teroristických útocích. Dnes je pan Brebera důchodcem a též autorem skcript pro Vysokou školu chemicko-technologickou v Pardubicích. Jmenuje se „Vojenské trhanivny a technologie výroby trhavinových náloží“. Sebevražední atentátníci mají odkud tahat rozumy. Jinak je to určitě hodný člověk, co by mouše neublížil. On přece nedal svůj semtex do letadla…

Název velmi účinné trhaviny vznikl kombinací slov SEMTín a EXplosive. Původně byl Semtex určen především pro odminovací prostředky, postupně se však jeho použití rozšiřovalo i pro civilní trhací práce, především jako trhavina určená pro speciální destrukční práce. Možná i proto šlo o trhavinu nedetektovatelnou, tedy nezjistitelnou, a bylo ji možné pronést bez potíží také do letadel. A tak byla nálož semtexu o váze 450g vložena 21. prosince 1988 libyjskými teroristy do magnetofonu, který skončil v trupu Boeingu 747.

Letadlo letící ve výšce 9 400 metrů rychlostí 804 km/hod se během několika vteřin změnilo v ohnivou kouli a rozprsklo se jako rachejtle. Trosky dopadaly na skotské město Lockerbie, v němž zůstalo jedenáct mrtvých včetně celé čtyřčlenné rodiny Jacka a Rosalindy Somerville a jejich dětí Paula a Lynsey, když jejich domy rozbořilo křídlo s palivem. V letadle zahynulo 259 pasažérů a členů posádky… Libye zaplatila pozůstalým celkem 2,7 miliardy dolarů odškodného… Desítky dalších atentátů s pomocí semtexu se odehrávají každou chvíli.

Kolik ale stojí lidský život? Lze ho vůbec něčím vyvážit? „Omlouváme se, že jsme vám zabili manžela, otce čtyř dětí a živitele rodiny, tady máme pár milionů, abychom vám hrdinskou smrt vašeho otce vynahradili…“ Perverzní a amorální fráze. Dělníci ze zbrojařských firem za smrt způsobenou jejich výrobkem nemůžou, ale přece jen mají zodpovědnost a musí si uvědomit, že Boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Kdo s čím zachází, tím také schází… Je ovšem vyrobce automobilů, cigaret či alkoholu snad zodpovědný za smrt tisíců řidičů, chodců, dětí i dospělých…?

Odborníci z Výzkumného ústavu průmyslové chemie, který je součástí Explosie, přispěli po teroristickém atentátu nad Lockerbie k zastavení výroby semtexu a k uzavření “Konvence o značkování plastických trhavin pro účely detekce”. V roce 1991 však export značkované trhaviny Semtex opět povolili. Zákaz její výroby trval jen dva roky. Peníze a sociální potřebnost sehráli svoji roli. Když je stát slabý a neumí nebo nechce dát lidem jinou práci, nese největší díl tohoto smrtelného hříchu on sám.

Války v novodobé historii lidstva si vyžádaly přes 200 milionů lidských obětí. Pach válečných konfliktů znám, pár jich prošlo kolem mne jen tak o fous. Jaký díl těchto zabitých osob nese výrobek známý jako semtex z Pardubic? Nemíním spekulovat, ale kdyby šlo jen o ty tři stovky životů z Lockerbie, je to víc než dost. Kdyby za tím stál Stalin, všichni by křičeli, že má na svých rukách krev stovek nevinných mrtvých. Ale tři miliony mrtvých ve Víetnamu s českým dioxinem ze Spolany Neratovice jsou prý pouze zasloužená odplata…

Ano, jsme holubičí povahy s jestřábími rysy, jako z Hitchcockova hororu “Ptáci”. My nic, my přece muzikanti. Jen jsme chytré hlavy, co vymýšlejí nejlepší zbraně na světě a nemůžou za to, že jimi někdo někde slušně zaplatí a pak někoho zabíjejí. Kdybychom je nevyráběli my, vyráběl by je někdo jiný. Hlavní je byznys a my nejsme potrhlý Nobel, který se zhrozil účinků dynamitového vynálezu a raději pro odpuštění věnoval úroky ze svého miliardového dědictví na ceny pro nejlepší vědce a mírotvůrce světa.

Průmyslník a vynálezce se prostě chytil za nos a začal zpytovat svědomí. Otevřel totiž na 90 místech ve více než 20 státech Evropy továrny na výrobu dynamitu. Za svůj život získal 355 “explozivních” patentů (mj. to v roce 1876 byla výbušná želatina a v roce 1887 ballistite – výbušný prach). Pak se vyděsil, kolik hrůzy jeho vynálezy způsobují, a jelikož byl nadčasový, tušil, kolik děsů jeho vynálezy ještě přinesou světu…

Na své zkázonosné vynálezy reagoval tím, že v roce 1895 sepsal svou třetí a poslední závěť, aby ulevil svému svědomí. Pověřil v ní švédskou Královskou akademii věd rozdělováním cen a obdařil ji částkou 32 miliónů švédských korun. Ceny jsou vypláceny z úroků (asi 160 000 švédských korun) a poprvé byly uděleny roku 1901. V současnosti činí rozdělovaná částka 10 miliónů švédských korun (cca 35 miliónů Kč).

My ale jedeme dál, byznys je byznys. Kdo chvíli stál, už stojí opodál. Konverze? Kdepak. Místa, která opouštíme, obsazuje nepřítel. Zbraně vyvážené z ČR často končí v zemích, ve kterých probíhá občanská válka, etnický konflikt, kde vládnou režimy trvale porušující lidská práva, nebo v zemích, které slouží jako přestupní stanice pro vývoz zbraní do států pod embargem OSN či EU.

Jsme prostě jedničky. Tak jsme opět zaznamenali další vítězství ducha nad hmotou, nebo že by snad naopak; hmoty a peněz nad zdegenerovaným duchem…? Je možná říct, že čtyři mrtví z pardubické Explosie jsou trestem za prodej semtexu všem bojujícím stranám? Určitě ne. A pan Brebera není Nobel, takže nemá ani výčitky svědomí, ani miliony pro svoji Cenu.

PS: V sovětském závodě na šicí stroje byla po třech desítkách let práce diplomem vyznamenána jako vzorná pracovnice Naděžda Michajlovová. Ředitel ji řekl, že si má přát něco za odměnu. Řekla, že by chtěla jeden šicí stroj. Ředitel se podivil a zeptal se, jestli jí to bude ještě vzácné, určitě si za těch třicet let už sama ze součástí doma takový šicí stroj sestavila. Naděžna přiznala, že to zkoušela, občas si nějakou součástku tajně pronesla vrátnicí, ale kdykoli si z nich chtěla sestavit šicí stroj, vždycky jí vyšla automatická puška AK-47 – Kalašnikov…

Inu, malý jsi, jen když klečíš na kolenou před modlou zlatého telete…

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *