Nesmíš ublížit zloději, co tě okrádá, nesmíš ani půjčit své peníze…
11. Duben, 2011 – 20:59
Jak nakrmit své hladové děti... Foto: Břetislav Olšer
Když se objevil v české politice JUDr. Vít Bárta, v duchu jsem ostražitě zajásal. Ale moc potichu, abych svoji vizi nezakřikl. Moje představa o relativně nezkorumpovatelné české vládě vycházela totiž z premise, že pouze lidé, kteří jsou tzv. za vodou a mají peněz jako želez, a proto u nich není riziko, že se nechají uplatit nějakým směšným milionem.
Tím by se sami zrušili křišťálově čistí Grossové, libertovští Svobodové, poláčkovsko-diag-humanovské Součkové, kakaoví Krausové či mrázkově-krakaticoví Langerové, dálničně mazaní Řebíčkové a jiní eskamotérští vykukové… Bárta byl můj vysněný politik, který měl dost peněz na to, aby nemusel jít do politiky kvůli dalším amorálním ziskům. Tím byla vyloučena jeho vydíratelnost, korumpovatelnost a jiná podrazáctví, ať to stojí, co to stojí.
Zajásal jsem, že se naplní moje záchranná hypotéza - nechat bych vládnout pouze jedince, kteří mají na svém kontě minimálně 30 legálně nabytých milionů Kč a jsou duševně zcela zdrávi. Předpokládal jsem, že jsou totiž dva druhy lidí; jedni chtějí do politiky, aby zbohatli, zatímco ti druzí napřed zbohatnou, a aby se nenudili, jdou činit dobro do politiky. Pravda, může se najít pár exhibicionistů, co mají orgasmus už z toho, když se sami poslouchají, ale těchto narcisů je skutečně jen pár…
Kdo jiný si může hledět pouze politiky a nesměšovat ji se svými zisky, nežli člověk, který už všechno má, kdykoliv může mít, co se mu zamane, a peníze ho tedy v praktické podobě vůbec nezajímají. Navíc by ušetřili daňoví poplatníci, jelikož by nemuseli ze svých daní platit politikům cesty letadly, služební auta, tramvajenky, pracovní cesty po atraktivních zemích, královské diety, ani asistenty, nákladné kanceláře a repre fondy na výkrmnu a becherovku pro če(s)tné hosty.
To vše by si milionáři hravě zatáhli furiantsky sami, jejich účetní by jim to eventuálně odečetli z daní. Přesně tak, jak to dělal Bárta. Ušetřili by i samotní poslanci, premiéři a ministři, jelikož by nemuseli platit soudní výlohy, naztráceli by nervy před zasedáním imunitních komisí, rozhodujících o jejich vydání orgánům činným v trestním řízení, a neexistovali by tím pádem ani přeběhlíci, poněvadž, kdo by kohokoli zrazoval zadara…?
Samozřejmě, že moje hypotéza vycházela z ústřední zásady, že by se muselo jednat o vzdělané a sečtělé boháče, jimž je závratné množství financí už naprosto šumafuk, a kteří chtějí ukojit své ego a naplnit jen svoji představu o relativně klidovém uspořádání světa. A proto se Vít Bárta zcela shodoval s těmito mými parametry. Ovšem ouha; netušil jsem, že budou dobrotivost a filantropie tak snadno napadnutelné, jak se to stalo v případě Bárty.
Zřejmě se sžil s pocitem všemoci tak důkladně, že mu nepřišlo divné rozdávat své vlastní, legálně nabyté statisíce svým chudším spolustraníkům. Dělal to v dobré mysli, že když jim dá peníze on, nemusí se „véčkaři“ nechat dát korumpovat jinými politiky a tím dodržet patřičný rámec slušnosti. Jak hluboce se tento naivní boháč mýlil. Netušil, že jeho kolegové a kolegyně nejsou na podobné jednání zvyklí, resp. že v tom uvidí zásluhou vymývání mozků ortodoxní filozofií o ničení korupce, klasický podraz. Ke všemu si v rámci dámských kvót neuvědomil, že už jednou kromě Kočí v politice s ostudou řádila biomasová blondýna Kateřina Jacques…
Netušil rovněž, jak silně podcenil intelekt Johna, a že nikdo nepochopí, že s kamarády a kamarádkami, s nimiž spolupracoval až na hranici intimnosti několik let, se sblížili natolik, že mu připadal každý dlužební úpis osobní urážkou. Jako dva zamilovaní lidé, kteří pohoršeně odmítnou předmanželskou smlouvu, jelikož se přece mají rádi a nic je nikdy nerozdělí, než aby o tom pochybovali a chtěli nějaké záruky či dokonce finanční vyrovnání. A proč by tedy měl Bárta kamaráda Škárku a Kočí uplácet? Co za to chtěl? Byl ministrem, konto přecpané, názorové rozdíly mezi nimi jako přáteli žádné nebyly. Tak k čemu toto harakiri…? Tudy cesta nevede…
Ovšem, i mistr tesař se utne, tak dopadl i naivní Bárta, jehož rozšafné počínání si obdarovaní vysvětlili jako úplatek a přání loajality. Sice se zpožděním osmi dnů, ale přece jen s podáním žaloby. Zrob sousedovi dobře, osere ti plot. Je třeba si zapsat za uši; jsme svobodný stát, v němž ale nesmíš ublížit zloději, co vykrádá tvůj majetek, nesmíš nikomu ani půjčit či darovat kolik peněz chceš ze svého legálně nabytého konta. Ovšem naopak si můžeš z poslaneckých náhrad na cestování postavit dům či byt…
Přitom se Bárta jen snažil jít ve stopách Baracka Obamy, který měl na to, když vydal za svoji prezidentskou kampaň přes 600 milionů dolarů, že tak vytáhne svět z bahna finanční a hospodářské krize. Bilion sem, bilion tam…
Český ministr zahraničí Schwarzenberg si mohl zase objednat forenzní audit na účetnictví Jirky Čunka. Z vlastní kapsy tak zaplatil americkým vyšetřovatelům z detektivní kanceláře Kroll, jež je největší a nejprestižnější na světě hlavně proto, že prý nezpívá píseň toho, koho chleba jí… A dodal, že už sice není nejmladší a nepotřebuje si něco dokazovat. Už toho prý dosáhl hodně, avšak správa a osud Česka mu nejsou lhostejné….
Proč by nemohl mít podobnou vizi středoevropských rozměrů i Vít Bárta? Co je na tom špatného či nemorálního starat se o své živobytí poctivou tvrdou prací? Proč by nemohl mít boháč i sociální cítění? Jako třeba Gates či Nobel, z úroků jehož miliardového jmění dodnes čerpají světové osobnosti.
Přitom jsem neměl na mysli veksláky a tuneláře typu Krejčíř, Pitr a Kožený, ani mafiána Berlusconiho a zastuzeného seladona Sarkozyho, ropného vyčůránka Abramoviče či neúspěšného petrolejáře J. W. Bushe. Nebo mexického drogového krále Joaquína Guzmana Loera, přezdívaného “El Chapo”, figurujícícího na pozici žebříčku nejbohatších lidí světa, sestavovaného americkým ekonomickým magazínem Forbes.
Pravdou v této mé hypotetické úvaze je fakt, že by u nás ani nikde asi neexistovala politická scéna, pokud by ji tvořili lidé, pro které jsou poslanecké, ministerské či premiérské příjmy jedinou hnací silou jejich “šlechetných” záměrů. A též by neexistovali Drobilové, Promopra, Opencarty, Svět pojištěnce…
Inu, ne každá hypotéza musí být pravdivá, zvláště když svět je zatím moc pozadu za logikou bytí…
