Ani KGB, spiknutí či hejno ptáků, ale pouze meteorologický balon…

11. Duben, 2011 – 13:13
Žádné hejno ptáků nezabilo Gagarina... Foto: Břetislav Olšer

Žádné hejno ptáků nezabilo Gagarina... Foto: Břetislav Olšer

Nikdy na ten den nezapomenu. Bylo 12. dubna 1961 a do naší třídy 6. B vstoupil soudruh učitel Baron, rozhlédl se a s vítězoslavným úsměvem Gogolova Idiota řekl: „Tak, moji milí ministranti, právě nám všem soudruh kosmonaut Gagarin dokázal, že žádný Bůh neexistuje. Obletěl zeměkouli a na žádném vesmírném mráčku tam nespatřil vousatého dědečka se svatozáří…“

Urazil moji dětskou křesťanskou duši, neudržel jsem svých třináct na uzdě a vykoledoval si první a poslední ředitelskou důtku za svá slova: „Nemohl tam být, protože ho zatkli soudruzi milicionáři za to, že se snažil přesvědčit lidi, že je to on, kdo poroučí větru a dešti a ne komunistická strana…“ Zdůvodnění důtky? Metafyzické tmářství.

Měl jsem vztek nejen jako ministrant, ale také proto, že mého tátu vyhodili po dvaceti letech učitelování ze školství, jelikož byl praktikující křesťan a odmítl někam vstoupit a něco podepsat. Jakýkoli trest od stávajícího učitelského sboru jsem tenkrát považoval za doklad o mé účinné pomstě.

Dlouhou dobu jsem měl vztek také na statečného Jurije. Byl jsem prostě reakční živel, seděl jsem v předposlední lavici s Lojzou. Ten sice neministroval, ale byl synem místního kulaka. Pásli jsme spolu jejich pět krav. A je synem kulaka podnes – i v roce 2011… V úplně poslední lavici seděl Josef Červenák. Byl to Rom, jehož rodina v rámci svého kočování se na pár letních měsíců usadila na začátku naší valašské obce. Pepin, jehož otec byl brusičem nožů a nůžek, chodil s námi do školy, aby nezaostal. Tenkrát jsme to měli jako samozřejmost a Pepinovi záviděli, že je každou chvíli v jiné škole. Chodili jsme k nim na táborák a skákali přes oheň… Inu, mládí, mládí, nádoba nejkřehčí…

Vadilo mi též, že Sověti v říjnu 1957 vypustili jako první na světě Sputnik 1, v září 1959 přistála poprvé na povrch Měsíce sovětská sonda Luna 2, první živá bytost v kosmu byl pes Lajka, 12. dubna 1961 plul Vesmírem první člověk Jurij Alexejevič Gagarin, Ruskou byla později i první žena-astronautka Valentina Těreškovová. Kdyby mi někdo v těch dobách řekl, že jako člen ortodoxní antikomunistické rodiny budu někdy vzhlížet k Sovětům s úctou, poslal bych ho někam.

Když o čtyři roky později uskutečnil Alexej Leonov první výstup do volného kosmického prostoru, měl SSSR jasné prvenství ve všech zásadních kosmických kategoriích. “Vychytali” i za cenu lidských obětí veškeré “mouchy” vesmírného cestování, takže USA měly vlastně otevřenou cestu na Měsíc a já si oddechl, že moje tetička Lacinová v Chicagu bude mít důvod se radovat. Byla totiž moc hodná, když nám posílala v ruličce stočený krajanský časopis Hospodář, občas umně prošpikován nějakými dolary či nylonkami.

Pak nadešel 21. červenec 1969, Američané na Měsíci a věta kosmonauta Neila Armstronga: “Je to malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo…” Byla to úžasná slova, úžasného hrdiny, zhluboka jsem si oddechl, že moji favorité vítězí. To ale trvalo jen do momentu, než jsem se dozvěděl, že inkriminovanou větu nevymyslel Armstrong, ale britský vědec Gary Peach. Na konci 60. let totiž pracoval při misi Apollo jako specialista na mikrovlnné záření. Den před startem rakety Saturn V. s kosmickou lodí Columbia se jej jeho americký kolega zeptal, co by asi tak měl první muž na Měsíci po svém přistání říct.

Peach to pro deník Mail Online popsal takto: “Přišel za mnou a zeptal se mě, jestli jsem přišel na nějaké problémy. Odpověděl jsem, že ne. Pak jsem mu řekl, že se obávám, co astronauti řeknou, až přistanou. Domníval jsem se, že jako Američané prohodí něco jako ‘A hrome, koukněte se na ten blbej prach‘. Nepovažoval jsem za vhodné, aby se v knihách citovalo zrovna něco takového a pohotově jsem řekl: Je to malý krok pro člověka, ale velký skok pro lidstvo! Kolega zaplesal a frázi předal do střediska NASA….“

„Nemyslel jsem, že je to důležitější než jiné věci. Dodnes za to cítím vinu,“ řekl později omluvně Armstrong. A to už jsem nebyl naivní ministrantík, ale přemýšlející mladý realista a dost mě to zase navztekalo, jako při blbých kecech soudruha učitele Barona. Lhář jako lhář. Tak mě začal být sympatický Jurij Gagarin, zvláště když zahynul a vyrojilo se spoustu „věrohodných“ zvěstí o tom, že toho moc věděl, tak byl zabit KGB…

Zjistil jsem, že také něco zvolal a nebylo to nic, co mu někdo nadiktoval. Jeho radostné zvolání při zážehu motorů: „Поехали!“ – Jedeme!” bylo přirozenou reakcí prvního člověka ve Vesmíru. Milé bylo i jeho úlevné zvolání: „Ja vazvraščajus damoj – Vracím se domů!”

“Když jsem v kosmické lodi obletěl Zemi, viděl jsem, jak je naše planeta krásná. Lidé, chraňme a rozmnožujme tuto krásu, ale neničme ji!” řekl později sice pateticky, ale svoji pravdivou větu.

Jeho 108 minut trvající pobyt ve Vesmíru dokázal to, že člověk je schopen přežít ve stavu beztíže. Na konci cesty byla raketa opět mikrogravitací stažena na zemský povrch, kde bezpečně, sice pomocí padáků, přistála v sovětské provinci Saratov. Během této své vesmírné cesty obletěl Gagarin na palubě Vostoku jedenkrát Zemi, okolo níž se prohnal rychlostí 27 400 kilometrů za hodinu. V nejvzdálenějším bodě se dostal na 327 kilometrů od Země. Do míst, kde by měl být už panbíček na mráčku…

O sedm let později došlo k tragédii – 27. března 1968 při letu v cvičném letadle MiG-15 Gagarin havaroval a zabil se. Podle „zaručených zvěstí“ byl Gagarin opilý, jeho letoun se srazil s ptačím hejnem nebo s jiným letadlem. Některé fámy dokonce tvrdily, že se pilot pohádal se sovětským vedením a musel nadobro zmizet. Pravda se ale ukázala; nebyl opilý, nejednalo se o sabotáž, ani spiknutí.

„Komise při analýze okolností nehody a poznatků z vyšetřování dospěla k závěru, že nejpravděpodobnější příčinou katastrofy byl prudký manévr při vyhýbání se balonové sondě. Anebo, což je méně pravděpodobné, při vyhýbání se horní vrstvě oblačnosti,“ uvedl Alexandr Stěpanov z prezidentova archivu s odvoláním na dosud utajovanou zprávu státní komise. Podle ní „prudký manévr vedl k následujícímu propadnutí letounu do vývrtky a pádu v podmínkách složité meteorologické situace“…

Inu, žádná sabotáž ani žádné spiknutí se nekonalo a já i nadále s láskou vzpomínám na svoji první a poslední ředitelskou důtku před půl stoletím…

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *