Půl století od svědectví jediného Čecha v procesu s Eichmannem…
7. Duben, 2011 – 9:08
Kresby Yehudy Bacona... Foto: Břetislav Olšer
Před půl stoletím, 8. dubna 1961, stanul tváří v tvář Adolfu Eichmannovi. Bývalý vězeň Osvětimi Yehuda Bacon, dnes izraelský akademický malíř a grafik. Žije v domku na okraji Jeruzaléma, nedaleko prezidentského paláce. Pokud zrovna nepřednáší historii umění v New Yorku, Londýně, Paříži nebo Curychu, tráví klidné chvíle ve svém jeruzalémském ateliéru.
Narodil se 28. července 1929 v Ostravě, v rodině židovského výrobce koženého zboží. V roce 1939 ztratil svoji lidskou tvář, podle norimberských zákonů o říšském občanství a na ochranu německé krve a německé cti, se stal méněcennou rasou a nesměl vůbec nic. Byl stejně jako ostatní Židé jen pára nad hrncem.
Doslova ze dne na den. Protože ty křivonosé “stvůry” daly světu rasově méněcenné obyvatele jako Einsteina, Rotschida, Freuda, Mahlera, Feuchtwangera, Kafku, Poláčka, Chagalla, Modiglianiho a další podřadné světové osobnosti. Když mu bylo třináct, ocitl se v koncentračním táboře Terezín, odkud jej spolu se sestrou a rodiči převezli k likvidaci do Osvětimi, později do Mauthausenu. Jediný přežil…
“Dvacet dětí nás místo koně zapřáhli do vozu, s nímž jsme jezdili po lágru a sbírali nejrůznější věci, hlavně oblečení po lidech, kteří skončili v jednom ze čtyř krematorií. Jejich pece dokázaly za 24 hodin spálit kolem 5000 mrtvol. Čím byly vyhublější, kostnatější, tím rychleji hořely…” vzpomínal Yehuda Bacon, když jsme seděli v jeho jeruzalémském ateliéru.
Vězni dostávali stravu třikrát denně. Na snídani náhražku čaje nebo kávy a pět gramů cukru. Na oběd byla polévka - tuřín, brambory nebo zelí. Vařila se z odpadků po třídění potravin z transportů. Často v ní byly knoflíky, kousky papíru či zápalky. K večeři opět káva nebo čaj, k němu 300 gramů chleba, asi dvě deka uzeniny, stejné množství margarinu a lžíci rádoby marmelády. V pátky býval “nášup” v podobě neloupaných vařených brambor…
Do Prahy se z koncentráku dostal v květnu pětačtyřicátého. Jako jedno z prvních osvětimských dětí. Do 15. března 1939 žilo v Protektorátu 118 310 českých a moravských Židů, do koncentráků jich bylo posláno přes 81 tisíc, vrátilo se jen necelých deset tisíc.
“Svoje první privátní hodiny kreslení jsem dostával, když mi bylo deset, od profesora Leo Hasse z Opavy. V Praze jsem byl v roce 1946 seznámen s malířem Willy Novákem, moc slavným výtvarníkem. Ten mne soukromě vyučoval. Když jsem přijel do Palestiny, vezl jsem si od něho doporučující dopis pro přítele Franze Kafky a jeho vydavatele Maxe Broda. Tento skvělý vzdělanec, žijící v Jeruzalémě, mi moc pomohl. Jeho zásluhou jsem pak pět let studoval na jeruzalémské Akademii výtvarných umění Mordechaje Ardona…”
Ztotožnil se s vnitřní strunou Chagalla.jehož zasněné nitro se moc podobalo Yehudově duši. Fascinovala ho Chagallovy expresionistické barvy. Koncem padesátých let dostal stipendium v Itálii, takže přišlo zákonité okouzlení díly da Vinciho nebo Michelangela ve Florencii či Vatikánu. Hodiny proseděl v Sixtinské kapli. Byl mladý, nevadilo mu, že nemá na oběd… Pořád to bylo jako ráj proti tomu, co zažil v koncentráku. Vystudoval a v roce 1961 už jako známý izraelský akademický malíř svědčil v procesu z očí do očí proti Adolfu Eichmannovi. Byl jeden z těch, jejichž přesvědčivé svědectví, v jeho případě i zásluhou kreseb z Osvětimi, přiměli zločince, aby se přiznal, že zavražděných Židů bylo během holocaustu přes šest milionů…
“Když jsem seděl naproti Eichmannovi, viděl jsem, jak je najednou titěrný. Ta tam byla jeho hrozivá moc nad životem a smrtí, kdy poslal do plynu miliony Židů… ” říká rozpačitě. Při procesu totiž neunesl kruté vzpomínky a omdlel. Komíny osvětimských krematorií se nedaly z paměti vymazat. “V koncentráku jsem pak nakreslil svůj první portrét vězně Osvětimi. Ten pak svědčil u procesu s Eichmannem. Mám fotografickou paměť, takže jsem měl spoustu dalších kreseb, vystihujících hrůzu lágrů….” říká Yehuda Bacon, jeden z více než stovky svědků. Jejich výpovědi tvořily přes 300 hodin magnetofonových záznamů z procesu s Eichmannem, který pocházel ze Solingenu v Porýní, kde se narodil 19. března 1906.
Původně se Eichmann živil jako obchodní cestující. V rámci SS se “židovskou otázkou” zabýval již od roku 1934. V květnu 1945 se ocitl po odjezdu z Prahy, kde žil ve vile na Ořechovce pod cizím jménem, v americkém zajateckém táboře, odkud „uprchl“. S manželkou Veronikou, rozenou Lieblovou se ukryl na rakouském venkově. S pomocí organizace bývalých členů SS ODESSA a s cestovním pasem, který mu na falešné jméno Ricardo Klement vystavil Červený kříž v italském Janově, odjel v roce 1950 lodí do Argentiny, jejíž prezident s manželkou zbohatl na nacistických úplatcích z židovského zlata.
Fiktivní Ricardo Klement, jenž se podle pasu narodil v severoitalském Bolzanu a profesí byl mechanik, žil na předměstí Buenos Aires a pracoval v dodavatelské firmě pro automobilku Mercedes, později vlastnil farmu na chov králíků. Manželka Veronika Lieblová s třemi syny za ním přijela v roce 1952. Narodila se v obci Mladé u Českých Budějovic, která je dnes součástí krajského města. Jejími rodiči byli Marie a Matyáš Lieblovi. Marie pocházela z Rožnova p. R.
Eichmann byl zklamán, že někteří Židé přežili. Když vzpomínal na svou roli v systematickém vyvražďování Židů, vyjádřil jen zklamání, že “nedělal svou práci správně”, píše Daily Telegraph. Nahrávka rozhovoru vznikla v padesátých letech. Eichmann hovořil se svým známým na předměstí Buenos Aires, tam se přestěhoval v roce 1953. Záznam rozhovoru pořídil nizozemský novinář a bývalý člen Waffen SS Willem Sassen, kterého pozval k sobě domů na skleničku a v uvolněné náladě zavzpomínal. Mrzelo ho, že v “konečném řešení židovské otázky” mohli udělat víc, kdyby pracovali správně.
“Nebyl jsem tím, kdo jen poslouchá a plní rozkazy. Byl jsem součástí myšlenkového procesu. Byl jsem vizionář,” řekl Eichmann Sassenovi. Až šéf dokumentačního střediska Simon Wiesenthal poslal z Argentiny veliteli Mossadu Isseru Harelovi pohlednici s textem v němčině: “Viděl jsem to špinavé prase Eichmanna. Žije v Buenos Aires…“ Mossad tuto tajnou akci po schválení premiérem Davidem ben Gurionem i právníky zahájil v dubnu 1960, kdy přijeli první agenti do Argentiny. Únos Eichmanna byl proveden 11. května 1960 večer a časově se shodoval s oficiální návštěvou izraelské delegace v Argentině, která tehdy slavila 150. výročí nezávislosti.
Dalších deset dní byl Eichmann, jenž se ke své totožnosti přiznal, držen v konspirační vile. “Museli tohoto člověka holit, koupat a vodit na záchod. A přitom museli zapomenout na své otce a matky, bratry a sestry, které vězňova zkázonosná mašinérie proměnila v hromádku kostí a popela,” napsal později šéf Mossadu Harel. Eichmann byl po půlnoci na 21. května 1960 v uniformě stevarda izraelské letecké společnosti El Al a pod vlivem sedativ propašován na palubu letounu typu Britania a s mezipřistáním v Dakaru odvezen do 15 tisíc kilometrů vzdáleného Izraele. Svoji hypotézu o prozrazení Eichmanna má i historička Jitka Gruntová, která mi mj. řekla:
“Jak jsem si na časové přímce rovnala informace, které tu a tam někomu mezi řádky uklouzly, jak jsem četla celou akci popsanou v pamětech příslušníků Mossadu, vše stále více nasvědčovalo tomu, že to mohl být Schindler, kdo ukázal na Eichmanna,” uvedla Jitka Gruntová. Co podporuje podle ní tuto teorii? Oscar Schindler, který na svém seznamu zachránil na tisíc židovských vězňů z Osvětimi, i Eichmann žili po válce v Argentině. V roce 1958 se Schindler vrátil do Německa a právě odtud získala izraelská tajná služba zprávu o tom, že Eichmann se ukrývá v Argentině pod jménem Ricardo Klement. “Jsem přesvědčena, že i po válce pracoval pro německou zpravodajskou službu. Vůbec není vyloučeno, že Schindler měl za úkol hledat esesáky,” dodává.
“Když jsem byl vámi vyzván, pane prezidente, abych dal jasnou odpověď, musím odpovědět, že považuji vraždu, toto ničení a vyhlazování Židů, za jeden z nejvážnějších zločinů v historii lidstva…” snažil se Eichmann působit na soudní tribunál, aby nedostal oprátku. O vyhlazování, a to jak zastřelením prováděným Einsatzgruppen, tak o otrávení buď výfukovými plyny v autech, nebo v plynových komorách, věděl naprosto jistě. U soudu tvrdil, že jedinou volbou k nesplnění rozkazu byla sebevražda.
“Stále si vzpomínám, že když jsem uviděl pece krematoria, podlomila se mi kolena. Musel jsem myslet na něco jiného. Dělám to vždycky, když s něčím nesouhlasím, abych přestal na to myslet. Budete se smát, ale věřím v Boha, v Otce a Ducha svatého, narozeného z Marie Panny, který trpěl pod pontským Pilátem. Nikdy jsem nebyl antisemita, nýbrž jsem byl nacionalista…”
Eichmann zopakoval během procesu několikrát drzé nesmysly, aby prokázal svoji údajnou nevinu, jelikož pouze plnil rozkazy…
“Měl jsem smůlu, že jsem byl chycen pro tyto ukrutnosti. Ale tyto hrozné činy nebylo to, co jsem chtěl, aby se stalo. Nebyla to moje vůle zabíjet lidi. Kdybych ale měl splnit rozkaz velitele koncentračního tábora zabít Žida plynem nebo ho zastřelit, udělal bych to. Vykonal bych rozkaz…”
Během procesu byl zveřejněn i dokument o jeho rozhovoru s podřízenými. Bylo to v roce 1944 ve štábu v budapeštském hotelu Mejestic, kde se rozhodovalo o transportech maďarských Židů. Mladý důstojník se Eichmanna zeptal:
“Kolik pane?” Eichmann odpověděl: “Víc jako pět…”
Všichni přítomní věděli, že jde o miliony, ale nikdo z hovořících neměl odvahu to říct naplno.
“A co se stane, až se svět bude ptát na ty… miliony?”
“Sto mrtvých je katastrofa, milion mrtvých je jen statistika…,” řekl chladně Eichmann.
Když ho vedli 1. června 1962 na popravu, byl přítomen i Rafi Eitan, velitel úspěšné akce Mossadu. Eichmann se po vypití několika deci červeného vína na Eitana podíval a německy mu řekl:
“Doufám, že vy všichni půjdete brzy za mnou…!”
