Břetislav Olšer - blog, Olser.cz

Novinářské lži jako obří jeskyně Tóra Bóra…

Těžké dětství žurnalistů... Foto: archiv Břetislava Olšera

Sleduji práci novinářů v zahraničí a nestačím se divit. Jedna přikrášlená historka za druhou. Známé novinářské dilema; čím bychom byli, pokud by neexistovaly špatnosti jiných. Možná také proto si vymiňují šéfové US Army, že americký voják nesmí být stíhán žádným jiným soudem než v USA. Chcete nás? Dobře, ale s plnou imunitou beztrestnosti. Na jiném území než v USA jsou zkrátka nestíhatelní.

Viz. italské Alpy a americký letoun EA6B Frowler v roce 1998. Pilot ze sebe dělal hrdinu a při nízkém letu v rámci sázky, že podletí nosné lano lanovky, ho přeťal ocasním křídlem. Mělo to za následek 20 mrtvých. Navíc záznam z černé skřínky na základně někdo smazal. Američané odmítli pilota vydat italským úřadům. Rychle ho přepravili do USA, kde americký vojenský soud v roce 1999 pilota Asbbyho zprostil obvinění…

US Army, “jediný ochránce demokracie”, prostě kraluje, navzdory tomu, že Čína vlastní státní dluhopisy USA za téměř dva biliony USD. Přesto kam její příslušníci vstoupí, tam zdobí. Třeba právě nyní v Libyi. Jakoby ani vojáci US Army nemučili irácké zajatce v Abú Ghrajb, sexuálně je nezneužívali, ani se s jejich mrtvolami nefotili, nikdy nezabili jediného civilistu, nenabourali žádnou alpskou lanovku, nikoho neznásilnili, dbají, aby do oblasti jejich palby nevběhlo žádné dítě, natož civilista… Teprve s odstupem několika let se čtenáři, posluchači a diváci z “hlasu lidu” dozvídali, jak se některé věci opravdu měly. Vox populi, vox Dei.

Americké ministerstvo zahraničí řídí značné množství sítí nelegálních nevládních organizací, propagandistických hlásných trub a organizací typu Movements.org (pohyb, hnutí, organizování), které se zabývají přímým náborem a výcvikem zahraničních demonstrantů a podporují jejich snahy vrátit se domů, aby tam podněcovali nepokoje a změnu režimu. Dokonce ministryně zahraničí USA Hillary Clintonová je ve správní radě vysílání redakcí jako je Hlas Ameriky, Svobodná Evropa a Rádio Svobodná Asie, které dohlíží na tyto “náborové mediální agentury”.

Podobná opatření byla v USA podle serveru Wikileaks už dávno. Americká tajná služba CIA zřídila v Londýně už roku 1966 tzv. “Forum World Features”, aby dodávala vybraným 150 novinářům v 50 zemích světa články, které musely být otisknuty, aby manipulovaly veřejným míněním podle potřeb a zájmů vlády USA. V roce 1977 zjistil Carl Bernstein, proslavený svojí úlohou při odhalení aféry Watergate, že více než 400 amerických novinářů tajně spolupracuje se CIA. Jejich tajná úmluva existovala již od roku 1952. Bernstein odhalil, že CIA sama infiltrovala do největších amerických médií své speciálně vyškolené žurnalisty…

V dubnu 1978 prezident USA Jimmy Carter vytvořil tzv. Správu mezinárodních vztahů. V rukou tohoto prezidentského úřadu za půl miliardy dolarů ročně a s devíti tisíci zaměstnanci bylo soustředěno řízení a sledování tisku, rozhlasu a televize, filmů, výstav, dokonce celého systému vzdělávání zahraničních studentů… Ještě v roce 1996 uvedl bývalý ředitel operací CIA James Lilly při výslechu pro americký senátní výbor, že schůzky mezi představiteli CIA a pracovníky médií zůstávají i nadále běžnou praxí.

Potvrdil to v minulých dnech i novinář Christopher Hörstel, který 14 let pracoval pro veřejnoprávní německou televizi ARD–ZDF. Než vzal do zaječí, protože už měl cenzury a lží ve vojenském zpravodajství plné zuby. Něco podobného jsem zažil rovněž i já. Také jsem si své odšlapal na rozličných válečných polích - v Litvě, v bývalé Jugoslávii či v Izraeli a Pásmu Gazy. To jsem byl ještě nesmrtelný hrdina, kterému šlo pouze o záběry a atraktivní zvěsti.

„Ve válce jako první umírá pravda! Hlavní je zde placená válečná propaganda. Byl jsem dost dlouho spolutvůrcem kolosálních lží. Rozhodl jsem se s tím praštit…“ řekl v jednom z rozhovorů Christopha pro privátní televizi. „Byl jsem jediný novinář, který byl v Afghánistánu sám za sebe, měl jsem vízum přímo od Talibanu. Nikdo ale neměl o mé záběry a informace zájem. Za každým z téměř dvanácti tisíc novinářů stála nějaká spojenecká jednotka. V praxi to znamenalo, že pokud ti chrání život a zajistí pro tebe unikátní záběry, musíš také psát jen to, co schválí politruk dané jednotky…“

Takže věčně a všude přítomná cenzura. Jen si vzpomeňte na přímý přenos války z Afghánistánu: V jedinečných záběrech přímo ze zákopů jsme viděli, jak stateční bojovníci pálí z kalašnikova jako zběsilí na nepřítele. Za dvě stovky dolarů. Pokud jste byl solventní novinář a připlatil jste si dalších dvě stě dolarů, sehrála vám šestice spřátelených afghánských vojáků pravou bojovou scénku. Ke střelbě „pánu Bohu do oken“ přidali dvě šlupky také z prorezavělého děla…

A také si jistě vzpomenete na dobrodružné reportáže potencionálních nositelů Pulitzerových cen přímo z místa, kousek od irácké Basry, kde zuřivý žurnalista právě objevil pojízdnou továrnu na výrobu chemických a biologických zbraní hromadného ničení. Stejně, jako když Egon Erwin Kisch popsal požár pražských mlýnů. Žádný z nich se však za svůj nesmysl neomluvil, když se zjistilo, že v Iráku žádné zbraně hromadného ničení neexistují…

„Viděli jste v televizi určitě záběry, jak „osvobození“ afghánští mladíci tančí štěstím ze svobody v džínách uprostřed Kábulu. Spolu s nimi se vykrucují i afghánské dívky bez hidžábů, borek a nikábů…“ směje se Christoph. „Faktem je, že tuto diskošku uspořádali američtí vojáci v jednom z kábulských novinářských hotelů za 50 dolarů na osobu. Dodnes bez přestávky chodí většina tamních žen nadále zahalená až po uši. Dalo se též postřehnout, že stejní statisté jásají u padajícího pomníku Husajna. Byli to ti samí, ani se neobtěžovali změnit kostýmy, co na jiném záběru v jiné části města skandovali svůj vřelý dík vojákům US Army. Už v roce 2006 jsem označil spojenecké vlády jako Terormanagement…“

Lži velikosti Tóra Bóra, což byl obrovský několikapatrový jeskynní komplex zásobený elektřinou z hydroelektráren na horských potocích, nebo jako komplex schopný zajistit ubytování pro více jak 1 000 bojovníků. Nescházel ani velký sklad munice jako třeba střely FIM-92 Stinger. Objekt byl vybudován v místních jeskyních Usámo bin Ládinem za pomoci CIA na počátku 80. let během sovětské invaze do Afghánistánu.

Když byla v roce 1967 tzv. šestidenní válka Izraele s okolními arabskými státy, tehdejší Svobodné slovo u nás referovalo zasvěceně od svého zdroje přímo na Sinaji, že každý den byli Izraelci víc a víc poráženi na hlavu. A skutečnost? Během šesti dnů Izrael smetl Egypt, Jordánsko i Sýrii, když na počátku zlikvidoval v prvních vteřinách bojů egyptské vojenské letectvo. Inu, dobové „žurnalisty“ omlouval fakt, že v těch letech jsme neměli židovský stát vůbec, ale vůbec rádi.

Zrovna, když jsem dělal korektury cestopisu “Izraelské osudy - Tisíc a jedna pravda ze Svaté země”, zaujal mě článek z deníku Haló noviny, vydávaného Komunistickou stranou Čech a Moravy. Nečtu tento plátek, ale pouze studuji webové stránky Eretz.cz, kde text přetiskli. Dovolím si odcitovat:

…”Jakkoliv to dnes může znít paradoxně, právě z hlediska zájmů americké židovské lobby je trvalá existence židovského státu na Blízkém východě spíše kontraproduktivní. Izrael se tak dříve či později stane přítěží i pro tuto nejvlivnější mocenskou skupinu v USA. Nedojde pak nakonec skutečně na slova íránského prezidenta Ahmadínežáda…?” 30. srpna 2006. Petr KURSSA, Haló noviny.

Dnes je nejnapjatější situace ve vztahu k novinářům v okolí Ramalláhu. V tom samém Ramalláhu, kde byli před lety zlynčovaní a pověšeni na pouliční lampy dva izraelští vojáci, čerstvě přistěhovalí ruští Židé, kteří si spletli cestu ke své posádce a zabloudili mezi “mírumilovné” Palestince. Koncem roku 2000 na tom byli zřejmě nejhůř reportéři soukromé italské televizní stanice Mediaset z Milána, kteří natočili hrůzostrašné záběry, když rozzuřený dav Palestinců zavraždil dva již zmíněné izraelské vojáky v záloze. Několik měsíců žili tito novináři pod dohledem italské policie, protože se jim chtěla palestinská strana za zveřejnění tohoto svědectví pomstít.

“Naše reportérka Anna Migiottová ještě z filmu vystřihala ty nejděsivější záběry, na nichž bylo vidět, jak byl jeden z izraelských vojáků poté, kdy ho vyhodili z okna policejní stanice, polomrtvý vlečen ulicemi Ramalláhu a pověšen na hlavním náměstí,” říká ředitel čtvrtého kanálu zpravodajství Mediasetu Emilio Fede. List Jeruzalem Report uvádí, že televizní štáb agentury Reuter na příkaz Palestinců přestal natáčet, agentura Bertrand z francouzské TF1 zase tvrdí, že její reportéry palestinská policie přinutila s namířenými zbraněmi vydat natočenou kazetu.

O tom, jak některá média zkresleně informují, svědčí i případ 20letého židovského mladíka Tuvie Grosmanna z Chicaga, který v roce 2000 studoval v jeruzalémské ješivě, škole vyššího židovského vzdělání. “Byl jsem šokovaný, když jsem se uviděl v novinách jako izraelských vojáky zbitý a zkrvavený Palestinec,” vzpomíná Tuvie Grosmann. “Nechápal jsem, že New York Times, Associated Press, která tuto moji fotografii vyslala do světa, i jiná masmédia mohla dopustit takového podvodu.”

Tuvie se svými kamarády si najali taxíka, aby se zajeli pomodlit ke Zdi nářků do Jeruzaléma. Řidič jel zkratkou přes arabskou čtvrť, kde narazili na skupinu asi čtyřiceti Palestinců. Okamžitě měli kameny rozbita všechna okna auta, útočníci otevřeli dveře a vytáhli chicagského studenta ven, kde ho začali bít, kopat a tlouct jeho obličejem o zem. Bití trvalo asi deset minut. Mezitím dostal mladík několik ran kamenem a nožem mu jeden z Palestinců roztrhl sval a šlachu na noze.

Tuvie přesto začal z posledních sil křičet, Palestinci se zarazili, čehož mladík využil a dal se na útěk. Bylo to pro něho složité, protože je silně krátkozraký a navíc při bití ztratil kontaktní čočky. Téměř slepý, na pokraji vykrvácení, se dostal až k benzínové pumpě, kde měli své stanoviště izraelští policisté. Zhroutil se k jejich nohám a to už zde byli fotografové, kteří pořídili „unikátní” záběry, na nichž měl být tento židovský student v roli Palestince trýzněného Izraelci.

Ovšem jsou i případy, kdy naopak novináři odhalí lži vojáků. Server Wikileaks zveřejnil video, kde američtí vojenští letci zabíjejí irácké civilisty. Pentagon označil wikileaks za hrozbu americké národní bezpečnosti. Z tajného videa vyplývá, že američtí vojenští letci lživě tvrdili, že se stali v Bagdádu terčem útoků a pak se smáli nad mrtvolami lidí, které usmrtili poté, co provedli letecký úder, při němž zahynulo víc než deset lidí, včetně dvou Iráčanů pracujících pro tiskovou kancelář Reuters…

Mimořádná super lež se zrodila po atomovém útoku na Hirošimu a Nagasaki. Spojenecké okupační úřady zakázaly okamžitě po bombardování veškeré zmínky o radioaktivním spadu a trvaly na tom, že lidé byli zabiti nebo zraněni pouze výbuchem bomby. „Ruiny Hirošimy nejsou radioaktivní“ byl titulek na první stránce New York Times, klasická ukázka dezinformace a žurnalistické zbabělosti. Následkem radiace pak postupně zemřely desetitisíce obyvatel Japonska. Jakoby je parafrázovala paní Drábová, co tvrdí, že Česko je vůči úniku radioaktivity z AE Fukušima zcela imunní a nic mu nehrozí…

Dalšími producenty lží byl Sovětský svaz. Tragédie v Černobylu jakoby ani nebyla. Před čtvrt stoletím se pořádně nevědělo, co se stalo a čím to hrozí. Tovaryšť Gorbačov v rámci své “glasnosti” mlčel jako hrob. Po třech týdnech pronesl 14. května 1986 srdceryvný proslov: “Potkala nás tragédie, nehoda na jaderné elektrárně Černobyl. Způsobilo to bolest mnoha sovětským lidem a vyvolalo paniku v zahraničí.”

Zkrátka politici, kteří „od voleb do voleb“ myslí formulacemi typu „Kdo není s námi, je proti nám“, rádi zneužívají teroristickou hrozbu k „ukáznění“ obyvatelstva a také k manipulaci s vědomím a sympatiemi voličů, jimž bylo třeba vysvětlit potřebu zvyšovat válečné výdaje a důvody omezování občanských práv. Od New Yorku, přes Moskvu, Beslan či Peking a Pchongjang…

Inu, když lež a nenávist vítězí nad pravdou a láskou. Prostě, novináři, co jsou jako špatné víno; čím starší, tím víc plesnivější…