Světoví vůdci jsou děvky prodejné, aneb Psychopati posedlí násilím?

31. Březen, 2011 – 15:30
Muslimové Ligy arabských zemí, spojte se... Foto: Břetislav Olšer

Muslimové Ligy arabských zemí, spojte se... Foto: Břetislav Olšer

Píše se rok 2011, počátek třetího tisíciletí a svět je absolutně demoralizovaný. Není snad země, kde by se neválčilo, nevraždilo, neumíralo na hladomory a občanské války. Možná někde v hlubinách amazonských pralesů jsou hrstky pravěkých indiánů, co si žijí ve shodě, šťastně a svobodně.

Schválně; zkuste se zamyslet a vyjmenujte mi politika, který by nebyl svině proradná. Jen to zkuste. Jeden krade, další žene své vojáky do nesmyslných válečných vřav, ostatní podvádějí a jsou podlí zrádci, přeběhlíci a zbabělci. Zabíjí se v celé severní Africe, ale také ve střední, východní i západní, nejistý život je na Blízkém i Středním východě, vraždí se v Indii, Pákistánu a Rusku, a co Irák, Írán, Afghánistán, Srí Lanka, Indonésie, Filipíny, Severní Korea, Mexiko, Jižní Amerika, Spojené státy…?

Spojenci, jak si hrdě říkají nejvyzbrojenější armády světa, jsou patologicky závislí na dolarech, eurech a moci. Jen čekají jako supi na svoji kořist, aby tam hned vrhli své přebytky zbraní nebo aby si udělali reklamu těm nejnovějším. Zhůvěřilá krvelačnost, posedlost násilím, nářkem zraněných a umírajících. Jen si připomeňme pár těch „čestných“ vládců světa. Sarkozy, Berlusconi, Medveděv, Obama, Ahmadínežád, Cameron, Barosso, Kim Čong-il… Ti všichni a mnozí jiní jakbysmet se ještě nedávno proradně jak Jidáši objímali s Kaddáfím, jehož dnes chtěji zabít, zničit, dostat k soudu v Haagu, kde by se měli zpovídat spíš oni sami…

Přesně před 27 roky napsaly 29. března 1984 New York Times: „Američtí diplomaté projevili uspokojení nad vztahy mezi Irákem a Spojenými státy a navrhují, aby byly obnoveny normální diplomatické vztahy.“ V roce 1988, kdy Saddám zlikvidoval smrtícím plynem obyvatelstvo města Halabža, spolu s desetitisíci dalšími Kurdy, prezident Bush senior mu bez uzardění poskytl americké vládní dotace ve výši 500 milionů dolarů na koupi amerických zemědělských výrobků.

Zpráva rovněž připomínala, že „Donald Rumsfeld, bývalý zvláštní vyslanec pro Blízký východ, se tu dvakrát soukromě setkal s iráckým prezidentem Saddámem Husajnem. Jako nejvyšší americký činitel sloužil Rumsfeld jako Reaganův prostředník vřelých vztahů se Saddámem. V roce 1984 administrativa Bílého domu zorganizovala prodej 45 vrtulníků Bell 214ST Iráku, údajně pro civilní použití. Saddámova armáda jich však v tichosti použila k útokům na kurdské civilisty v roce 1988, při nichž bylo použito jedovatého plynu. O pár let později USA nechali Husajna popravit právě za tento čin…

V roce 1990 jsem v Moskvě mluvil s majorem sovětské armády Vitalijem Mojsejevem, veteránem afghánské války. Poprvé jsem uslyšel jméno Tim Osman, jež mělo patřit spolupracovníkovi CIA. Až v roce 2001 jsem se dozvěděl, že tím agentem USA pod pseudonymem Tim Osman byl Usamo bin Ládin. Jeho boj proti sovětským vojákům na straně Talibanu podporovaly nemalými finančními ínjekcemi vlády Saúdské Arábie, Pákistánu a Spojených států.

Dnes je ale dnes. Arabský svět zaplavila revolta. Nikde však není takové množství ropy, ani značný prostor pro předváděčky veletržních stíhaček. Libye je skoro větší než Francie a Německo dohromady. Na pořadu dne je tedy oficiálně Velká libyjská arabská lidová socialistická džamahírije, představuje vhodný mediální paraván pro jinak nepopulární akce v ostatních arabských zemích.

Barack Obama řekl americkému lidu: „Některé národy mohou být schopné zavírat oči před krutostí v jiných zemích. Postoj Spojených států amerických je jiný.“ Když Barack Obama se podíval přímo do kamery a řekl americkému lidu, že válka v Libyi je „strategický zájem“ Spojených států, bylo vše jasné. Je tím zájmem snad ropa, prodej nových zbraní, snaha ovládnout co nejvíc ropných polí…? Šéf Bílého domu vydal tajné rozhodnutí, které umožňuje skryté operace CIA v Libyi. Agenti pomáhají povstalcům, kteří bojují proti Kaddáfího jednotkám a také sbírají zpravodajské informace pro letecké útoky spojenců. Proč už dávno v tomto duchu neustavily USA bezletové zóny v genocidami stíhaných zemích, jako jsou Sudán, Somálsko, Kongo, Etiopie a další…?

Rebelové v Libyi jsou v ohrožení života, pokud nemají nad sebou spojenecká letadla, hrdě před Kaddáfího vojáky prchají, kam se dá, ale přesto měli dostatek času na vytvoření nové centrální banky Libye a nové národní ropné společnosti. Zřejmě ve dne bojují, v noci tvoří nové hodnoty. Tento finanční ústav šitý horkou jehlou bude údajně 100procentně „vlastněn“ libyjským lidem, stejně jako ropná společnost. Přitom už před lety mínil Kaddáfí znárodnit ropný průmysl. Že by si dnes přihřívali polívčičku i agenti CIA…? Poslední čtyři země světa, které nemají Rotschildem ovládanou centrální banku, jsou: Libye, Írán, Severní Korea a Kuba…

Zápach ropy stále povzbuzuje koloniální vzpomínky bývalých metropolí megalomanských říší. A tak politici, kteří se ještě zcela nedávno s plukovníkem Kaddáfím objímali, využili příležitost a dnes jej démonizuji, štvou ho jako lovnou zvěř. Obdobně, jako to bylo v případě iráckého Saddáma Husajna. Kaddáfí aktivně podporoval panarabské a později panafrické hnutí. Byl hlavním iniciátorem založení Africké unie. Pod jeho vedením se ovšem Libye stala státem s nejvyšší životní úrovní na obyvatele v Africe.

Také podle indexu lidského rozvoje – což je souhrnný údaj, který kombinuje příjmy, vzdělanost a zajištění zdraví a užívá jej OSN v každoročních Zprávách o lidském rozvoji. Libye prostě je, vlastně do bombardování byla, nejúspěšnějším africkým státem. Vzpomínky na minulost. Kaddáfího Libye měla HDP na obyvatele $ 14.192, měsíční podpora v nezaměstnanosti $ 730, měsíční plat zdravotní sestry $ 1.000, příspěvek při narození dítěte $ 7.000, nevratná dotace státu na získání bytu pro novomanžele $ 64.000, cena benzínu $ 0,14/ liter. Bezplatné je zdravotní péče, školní vzdělání, nájemné neexistuje, platby za energie v domácnosti se neúčtují, až polovinu ceny automobilu dotuje stát, alkohol se neprodává… Co z toho zbylo dnes…?

Tak se u některých politiků rodila děsivá představa o tom, že by se Libye mohla stát vzorem pro Afričany. A nejen pro ně. Nebo dokonce vůdcem panarabské revoluce. A kde by se pak předváděly nové zbraně spojenců…? Kdo by se dělil o libyjskou ropu? A v Libyi se přece nachází 3,3 % prokázaných jejích světových zásob. Jak napsal pro Res publika profesor PhDr. Oskar Krejčí, CSc., prorektor Vysoké školy mezinárodních a veřejných vztahů Praha: Vítěz války o Libyi bude moci přerozdělit těžební koncese a případně upravit vývozní daň na ropu. Je třeba se v těchto místech „zabukovat“, aby byl po ruce i Perský záliv. Kolem něho je přece Írán s více než 10 procenty světových zásob ropy a téměř 16 procenty světových zásob plynu.

Je zde také Kuvajt se 7,6 % světové ropy, Katar se 2 % ropných a 13,5 % světových zásob plynu, a Sjednocené arabské emiráty se 7,3 % světových ropných zásob. To vše mají USA pod plnou kontrolou. Sídlí tady totiž námořní část Centrálního velitelství ozbrojených sil USA. Pod toto velitelství spadá i oblast Středního východu, Střední Asie a východní Afriky. Řídí Pátou flotilu, která s 15 tisíci muži na palubách kraluje v Perském a Ománském zálivu, Arabském a Rudém moři. Kromě námořníků je ovšem v arabském světě rozmístěno 27 tisíc vojáků Spojených států (bez kontingentu v Iráku) na několika desítkách zakladen. Vojáci USA jspou tak ve 150 zemích světa, ovšem zatím nejsou v Libyi.

To ale nebyl jediný motiv pro zahájení války. Francouzský prezident, který vášnivě prosazoval vojenskou intervenci v Libyi, řeší i své domácí problémy. Výzkumy popularity z počátku března ukázaly, že v prvním kole prezidentských voleb by mu dala na frak nacionalistka a předsedkyně Socialistické strany Marine Le Penová (23 %) , zatímco Nicolas Sarkozy má o dvě procenta míň. Rád by ji hrdinskou akcí v Libyi sebral některé jeji hlasy pro přiští prezidentské volby. Připomeňme si, že Marine je dcerou Le Pena, který patří mezi výrazné odpůrce imigrace z neevropských zemí, požaduje obnovení trestu smrti, snížení daní a vystoupení Francie z EU.

V minulosti na sebe upoutal pozornost, když označil plynové komory za pouhý detail v dějinách celé 2. Světové války. Výrazně se též angažoval v kampani před referendem o Evropské ústavě, kterou Francouzi nakonec odmítli. Jean-Marie Le Pen je podruhé ženatý, z prvního manželství má tři dcery. Nejmladší dcera, Marine Le Pen, je funkcionářkou Národní fronty, jejímž předsedou byl její otec.

Francie si musí dát záležet, aby neztratila glanz poté, kdy jeho dnes již byvalá ministryně zahraničí Michele Alliotová-Marieová nabízela pomoc Tunisku při rozhánění manifestací. Navíc by se některým pařížským politikům líbila Francie jako dominantní západní hrač v arabském světě. Proto také byla první zemí, která uznala Národní radu, alternativní vládu ustavenou rebely. Po Francii jejich vládu uznal ještě Katar.

Ministryně Alliotová-Marieová doplatila na svou dovolenou v Tunisku v závěru roku 2010. Hostil ji klan prezidenta Zína Abidína bin Alího, který pod tlakem povstalců v lednu uprchl ze země. Ministryni ubytoval ve své rezidenci prezidentův spojenec, podnikatel Azíz Milíd. Poskytoval jí své letadlo k cestám do vnitrozemí. Ministryně se „odvděčila“ tím, že počátkem ledna, kdy protesty zesílily, nabídla bin Alímu režimu slzný plyn.

Závěrem ještě prognóza prof. Oskara Krejčího, CSc: Bojové operace USA, Francie a Velké Británie začaly podle zasády „napřed střílej, potom přemýšlej“, zásady, podle níž neslavně zvítěil již George Bush ml. ve válce proti Iráku. Je jisté, že letecké bombardovaní zapadní koalicí představuje začátek změn v Libyi. Jejich podobu lze dnes ale jen obtížně hádat. Jisté je, že rezoluce Rady bezpečnosti OSN č 1973 nedala interventům mandát na svržní Kaddáfího. To ovšem nemůže politiky typu Sarkozyho odradit…

Inu, jak jsem již předeslal, jsou to většinou jen děvky prodejné. Začínám se roku 2012 vážně obávat…

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *