Když je kibic póvl, je z toho šlamastika a čurbes v pajzlu…

26. Březen, 2011 – 10:47
Vzpomínka na život Arnošta Lustiga v kibucu Hachotrim... Foto: Archiv Břetislava Olšera

Vzpomínka na život Arnošta Lustiga v kibucu Hachotrim... Foto: Archiv Břetislava Olšera

Židé, především ti aškenázští, obohatili naši západní, křesťanskou společnost v oblasti kultury, vědy, etiky či praktického života. Tento „jidiš lid“ vytvořil svébytnou a soudržnou „jidiš civilizaci“ s vlastním jazykem, literaturou, náboženstvím a historií. O tomto jazyku, židovské němčině, spisovatel Leo Rosten říká: „Jidiš je Robin Hood mezi jazyky. Krade lingvisticky bohatým, aby obdaroval chudá ptáčata.“ Jde o polozapomenutý jazyk s osobitou květnatostí a expresivitou, doplněnému řadou židovských a jidiš příběhů a anekdot. Do češtiny z jidiš přešlo mnoho slov.

Mnozí z nás je každodenně používají, aniž by si uvědomovali, že jde o slova, převzatá z židovské řeči jidiš. Třeba slovo „kibic“ nebo „mešuge“, označující vlezlé a mírně potrhlé jedince. Mluvit o tom, že je někdo „póvl“, je jasné, že je hned zařazen do návštěvníků „pajzlu“, kde se dostane našinec často do „šlamastiky“ a je z toho „čurbes“. Hovorovými slovy v češtině se už též staly „čachr“ a „šoufl“ či „chucpe“…

Prožil jsem v Izraeli mnoho židovských oslav narozenin i svátků stromů „tu bi švat“, svátku světel chanuka nebo rozmařilého popíjení červeného vína během „losovacího“ svátku purim, kdy jsou Židé povinni se opít tak, aby se nepoznalo, kdo z nich je lump – haman, nebo počestný mordechaj. Vždycky se hodně zpívá a hlavně se vyprávějí anekdoty. Ty židovské, v nichž si Židé dělají legraci sami ze sebe, což je vlastnost běžně ve společnosti nevídaná. Ne nadarmo se také říká, že Židé mají za ušima, čímž je zdůrazňována jejich sečtělost. Důkazem může být i 171 Nobelových cen pro vědce, osobnosti a spisovatele židovského původu.

„Jidiš vymysleli Židé jako parodii na němčinu!“ tvrdí v žertu Tomi Shved z Tel Avivu. O tomto západogermánském jazyku se spoustou prvků slovanských i hebrejských. A jaké vtipy si nejraději povídají?

Dva žáci ješivy rozmlouvají o Einsteinově teorii relativity.
„Já naprosto nechápu,“ přiznává se David, „jak mohou být dvě stejné věci současně různé?“
„Já ti to hned vysvětlím,“ odpovídá Davidovi Josef. „Kdyby se ti rozpálené nahé děvče posadilo na klín, každá hodina by ti připadala jako okamžik. Ale kdybys ty sám se posadil nahý na rozpálená kamna, každý okamžik by ti připadal jako hodina. To je přece jasné, ne?“

Mojše a jeho manželka Sára navštěvovali každý rok letecký den a Mojše každý rok toužebně vzdychal: „Sáro, já bych moc chtěl letět letadlem!“ A Sára každý rok odpovídala: „Já vím, Mojše, ale takový vyhlídkový let stojí padesát dolarů a padesát dolarů je padesát dolarů!“

Jednoho léta Mojše Sáře sděluje: „Sáro, mám 85 let, a jestli tento rok nepoletím, tak už nikdy nebudu mít šanci letět.“ „Já vím, Mojše, ale takový vyhlídkový let stojí padesát dolarů a padesát dolarů je padesát dolarů!“
Rozmluvu obou stařečků zaslechl pilot a řekl jim: „Mám pro vás návrh. Vezmu vás na vyhlídkový let, a jestli během celého letu nevyslovíte ani slůvko, budete mlčet jako ryby, tak nebudete nic platit. A jestli kdokoli z vás dvou otevře ústa a promluví, zaplatíte padesát dolarů.“

Mojše a Sára souhlasili. Pilot provozoval ve vzduchu s letadlem různé akrobatické obraty, aby své pasažéry vyděsil a donutil je vykřiknout, ale bez úspěchu – mlčeli jako zařezaní. Nakonec přistáli, pilot jde k Mojšemu a říká mu: „To není možné! Dělal jsem, co jsem mohl, abyste křičeli strachy, s jinými pasažéry se mi to vždy povedlo, a tentokrát nic! Podařilo se vám zachovat mlčení dokonce i při té nejnebezpečnější letecké akrobacii!“
„No víte,“ říká Mojše, „je pravda, že jsem chtěl něco říct, když Sára vypadla z letadla, ale padesát dolarů je padesát dolarů!“

V Tel Avivu žije vzárná duše společenských událostí českých a slovenských Židů v Izraeli. Jmenuje se Ráchel Bocková a MVDr. – veterinářka, loni oceněná izraelských státním vyznamenáním za její celoživotní práci na poli ptačí chřipky. Je nesmírně vitální, i když má už 80 let. Zve k sobě na večírky přední osobnosti mezi krajany včetně velvyslanců. Měl jsem to štěstí, že na moji počest už uspořádala tři sešlosti, během nichž se jí, pije a hlavně se zpívají lidovky a vyprávějí anekdoty, předevšín ty židovské. Kdyžse vrátila z USA, kde přednášela, přivezla mi anekdotu, jelikož ví, že jsem jejich svěratelem.

Prvý školský deň na americkej strednej škole predstavuje učiteľka nového žiaka, Sakiro Suzukiho z Japonska. Hodina začína a učiteľka sa pýta: “Uvidíme, kto ovláda kultúrnu históriu Ameriky? Kto povedal: Dajte mi slobodu, alebo ma zabite?”

Hrobové ticho v triede, len Suzuki zdvihne ruku: “Patrick Henry, 1775 vo Philadelphii.”

“Výborne Suzuki”, a kto povedal: Toto je národ a národ nesmie zhynúť?”

Suzuki sa postaví: “Abraham Lincoln, 1863 vo Washingtone”.

Učiteľka sa pozrie na žiakov a vraví : “Hanbím sa za Vás, Suzuki je Japonec a pozná americkú históriu lepšie ako vy.”

Zozadu sa ozve tichý hlas: “Bozkaj nás v riť, zasratý Japončík!”

“Kto to povedal?” zvolá učiteľka.

Suzuki bez vyzvania odpovedá: “Generál McArthur, 1942 v Guadalcanale, a Lee Iaccoca v 1982 pri valnom zhromaždení firmy Chrysler.”

Trieda je celkom ticho, len vzadu sa ozve: “Je mi z toho na grcanie!”

Učiteľka kričí: “Kto to bol?!?”

Suzuki odpovedá okamžite: “George Bush senior japonskému premiérovi Tanakovi v priebehu obeda, Tokio 1991.”

Jeden zo študentov sa postaví a otrávene povie: “Môžeš mi ho vyfajčiť…!”

Učiteľka hystericky: “A dosť! Čo to má znamenať?”

Suzuki bez mihnutia oka: “Bill Clinton Monike Lewinskej, 1997 vo Washingtone, oválna pracovňa Bieleho domu.”

Ďalší zo študentov vstane a zreve: “Suzuki je hromada sračiek!”

A Suzuki opäť v pohode: “Valentino Rossi pri Veľkej cene motocyklov, Brazília 2002.”

Celá trieda prepadne hystérii, učitelka upadá do zúfalstva, plieska dlaňou po katedre, dvere sa otvoria, vojde riaditeľ a kričí: “Kurva, taký bordel som ešte nevidel!”

A Suzuki, viac-menej len pre seba: “Poslanec Fico ministrovi financií Miklošovi pri schvaľovaní štátneho rozpočtu, Bratislava 2005…”

Mezi hosty u Ráchel Bock bývá také Tomi Shved, počítačový expert, který se však vyžívá ve vyprávění anekdot. A jak popsal tento žijící klasik naše milované víly?

Žena stará 18 až 21 let je jako Afrika nebo Austrálie. Je napůl objevená, divoká, a přirozeně krásná i se svou džunglí v úrodných deltách. Ve věku 21 až 30 let se žena podobá Americe nebo Japonsku. Je zcela odkrytá, velmi dobře vyvinutá a otevřená obchodu zejména s komoditami jako jsou peníze a auta. Mezi třicátým a čtyřicátým rokem jsou ženy jako Indie nebo Španělsko. Velmi žhavé, uvolněné a vědomé si své vlastní krásy. Mezi roky 40 a 45 je žena jako Francie nebo Argentina. Válkami byla skoro napůl zničena, ale pořád ještě může poskytnout vřelá a žádoucí místa k návštěvě.

Žena stará 45 až 50 let je jako Jugoslávie nebo Irák. Prožila si své válečné útrapy a teď splácí minulé chyby. Masivní přestavba je však bezpodmínečně nutná, což si ale vyžádá nemalé finanční prostředky a řadu obětí. Ve věku mezi 50. a 60. rokem připomíná žena Kanadu nebo Rusko. Velmi rozlehlá, tichá a s nekonečnými hranicemi. Proto její ledové klima nechává chladným každého muže. Mezi šedesáti a sedmdesáti lety života je žena jako Anglie nebo Mongolsko. Má slavnou minulost, ale žádné vyhlídky na smysluplnou budoucnost. Po sedmdesátce už žena připomíná Albánii nebo Afghánistán. Každý ví, kde leží, ale nikomu se tam nechce…

Katolík, mohamedán a Žid navštěvují lékaře. Všichni se dozvídají, že mají rakovinu.
Co udělá katolík? Jede do Lourd.
Co udělá mohamedán? Jede do Mekky.
A co udělá Žid? Změní lékaře.

New York. Icik se ptá otce:
„Tateleben, co znamená ,prosperity‘ a co ,crisis‘“?
„Jak bych ti to, synku, vysvětlil?“ uvažuje otec a po chvíli potomka poučuje: „,Prosperity‘ – to je šampaňské, elegantní limuzína a krásné ženy, ,crisis‘ – to je limonáda, metro a… tvoje matka.“

Ve střední Evropě se po staletí střetávaly a mísily různé národy, etnické skupiny, jazyky, kultury i různá náboženství. Žid se stával obchodníkem, bankéřem či lichvářem z donucení, protože nesměl vykonávat jiná povolání. Izolace Židů vedla v Evropě k vytváření vlastního jazyka jidiš, jehož základem byla němčina promísená slovanskými slovy a slangovými výrazy z nejspodnějších sociálních skupin, které se pro svou silnou sarkastickou tendenci staly pro židovský humor typickými. Žádný jiný národ nedal světu tolik velkých myslitelů, umělců, vědců či milionářů.

Jeden z nejvýznamnějších českých židovských spisovatelů Karel Poláček se narodil 22. března 1892 a zemřel v koncentračním táboře Gleiwitz. V době, kdy čekal na transport do koncentračního tábora Osvětim, napsal svůj nejznámější a nejúspěšnější humorně laděný román Bylo nás pět. Očima dítěte vtipně vypráví o životě ve městě.

K nejvýstižnějším charakteristikám židovské anekdoty patří jeho slova: „Je to poetický výraz rasy, která prožila věky v opovržení, v ústrcích a ponížení. Židovskému lidu nebylo dopřáno, aby vybíjel svou energii v usilování po hodnostech, po světské moci a po činech válečnických. Ve dne se žid zabýval obchodem, lichvou, lékařstvím a jiným opovrženíhodným zaměstnáním. Večer pak stáhl záclony, odloučil se od světa a usedl ke stolu, aby přemítal a mudroval nad svatým písmem a talmudem. Místo činu miloval slovo. Svoji náklonnost věnoval logice. Nalezl zalíbení nejen v logickém obsahu slova, ale dovedl také pochopiti druhou, skrytější stránku slova, která je zjevná dětem a básníkům, ale neznáma lidem hlučným a světským: seznal, že slovo má mocnou sílu asociativní a že dovede žít samostatně. Dialektika teologických spisů přešla židům do krve. Proto židovské anekdoty vynikají svou břitkou formou a logickým obsahem.“

A co se stane, když spadne do kafe moucha…? Angličan – odhodí šálek a odejde. Američan – vyndá mouchu a kafe vypije. Číňan – sní mouchu a kafe vyhodí. Japonec – vypije kafe s mouchou, protože moucha je zdarma. Izraelec – prodá kafe Američanovi, mouchu Číňanovi a koupí si novou kávu. Palestinec – obviní Izraelce z násilného činu hození mouchy do kávy, požádá OSN o pomoc, vezme si půjčku od Evropské unie na koupi nové kávy, peníze však použije k nákupu výbušnin, dá si je na tělo a vyhodí se do vzduchu v kavárně, ve které se Angličan, Američan, Číňan a Japonec snaží vysvětlit Izraelci, že je příliš agresivní …

Společně šli pouští křesťan, muslim a žid, najednou před sebou na zemi spatřili hromadu zlaťáků. Zaradovali a děkovali Bohu za ten dar. Pak se rozhodli, že také Nejvyššímu jsoucnu se náleží část jejich pokladu, nakreslili v písku kruh a křesťan řekl:

,,Vyhodíme peníze do vzduchu; ty, které dopadnou dovnitř kruhu, dáme Bohu, zbytek si rozdělíme“.

Muslim nesouhlasil: ,,Ty, které dopadnou mimo kruh dáme Alláhovi a ty uvnitř kruhu si necháme!“

Žid je přerušil a prohlásil: ,,Vyhodíme peníze do vzduchu, Bůh si z nich vezme, co uzná za vhodné a ty, jež spadnou na zem, si pak rozdělíme!“

Přijde mladá dívka k rabínovi a říká: „Rebe, já když se ráno podívám do zrcadla, tak si pokaždé říkám: Jsem krásná, jsem úžasná, jsem žádoucí. Řekněte, Rebe, je to hřích?“ A rabín odpovíd: „Ne, uklidni se, dcero, to není hřích. To je omyl.“

Novinářka zpovídá rabína u Zdi nářků:
„Rebe, jak často se sem chodíte modlit?“
Rabín: „Dvakrát denně.“
Novinářka: „A za co se modlíte?“
Rabín: „Aby se lidé přestali nenávidět, aby nebyly války, aby si lidé pomáhali a měli se rádi.“
Novinářka: „To jsou samé krásné věci. Jak dlouho už se takhle modlíte?“
Rabín: „Padesát let.“
Novinářka: „Padesát let!!! To je neuvěřitelné. A jaký máte pocit, když vidíte svět kolem sebe?“
Rabín: „Mám pocit, jako bych mluvil do zdi.“

Tři muži diskutují o svých milostných zkušenostech s manželkami.
Ital říká: „Potřu svoji manželku olivovým olejem, načež se odehrává amore perfetto. Manželka křičí 5 minut.“
Francouz oponuje: „To já namažu svoji chérie mandlovým máslem a pak se koná vášnivé milování – žena hlasitě vzdychá asi půl hodiny.“
Moše Goldstern povídá: „Namastím manželku husím sádlem, milujeme se a ona ječí šest hodin.“
Ostatní se na něj pochybovačně podívají a unisono vyjeknou: „Šest hodin – jak to?“
Moše pokrčí rameny: „Protože si hned potom otřu ruce do závěsů…“

Na Sinajském poloostrově se za Šestidenní války po velké bitvě ztratili dva izraelští vojáci. Když už třetí den marně hledali svoji jednotku a unavení a žízniví si sedli do písku pouště, která byla všude kolem, pronesl jeden z nich zamyšleně:
„Mít tak teď kanystr vody…“
„Jó, to by byl kšeft,“ s uznáním řekl druhý.

Dívčí internátní škola na jihu USA. Před koncem školního roku chce paní ředitelka pro děvčata uspořádat taneční bál, ale narazí na problém nedostatku pánů. Volá proto na nedalekou vojenskou základnu, zda by k nim nemohli pár slušně vychovaných mladíků poslat na ten ples. S tolerancí to na jihu nikdy nebylo nejlepší a tak i ředitelka má speciální požadavky: „V mé škole studují slušná křesťanská děvčata proto doufám, že mezi těmi vojáky, co mi pošlete nebudou žádní židi.“
„Jak si přejete, vyřídím panu plukovníkovi…“
Přijde den, kdy se má ples konat. Na nádvoří školy vjede vojenský náklaďák a z korby seskočí padesát vyfešákovaných černochů v kvádrech.
„Panebože, to musí být nějaký omyl!“ málem omdlí ředitelka.
Řidič odpoví: „Ale kdepak, toto jsou naši vzorní vojáci, co k vám jedou na ples.“
„Jste si jistý, že zrovna tihle???“
„Ano, osobně je vybral náš pan plukovník Isaac Rabinowich.“

V newyorském metru sedí černoch a čte noviny. Přisedne si vedle něho Žid, nakoukne mu přes rameno a vidí, že ty noviny jsou v hebrejštině.
Zakroutí hlavou: „Pane, to Vám nestačí, že jste černoch?“

Na slavnostní večeři vyprávěl antisemita o své cestě po Africe: „Bylo to něco nádherného. Představte si, že jsem za celou tu dobu nepotkal ani jedno prase a ani jednoho Žida.“
U stolu to lehce zašumělo. Pak se ozval hlas židovského hosta: „To je ale škoda. To jsme my dva mohli lehce napravit.“
„Ale? A jak?“
„Mohli jsme tam jet spolu.“

Židé mají rovněž svůj Kocourkov. Jmenuje se Chelm. A uvažuje se v něm takto:

V Berdyčevu hoří. Z doškové střechy šlehají plameny, náves je zalita záplavou světla, lidé si zakrývají oči a stěžují si, že je oheň oslepuje. Motke, který se k požáru nachomýtl, je uklidňuje: „Buďte rádi, že je dobře vidět. Jak byste hasili, kdyby byla tma jak v Egyptě a vy byste si neviděli ani na špičku nosu?“

Sára umírá a loučí se s manželem.
„Já vím, že až tu nebudu, že se znovu oženíš a přeji ti to. Jen mi prosím slib, že tvoje nová žena nebude nosit moje šaty, to bych nerada.“
Muž mávne rukou.
„Prosím tě, Sára, ta má přeci úplně jinou figuru.“

Jeden Chelman kupuje vejce. „Už zase stojí o kopejku víc?“ zlobí se. „Co je na tom divného?“ namítá prodavač. „Začíná zima a od prvního dne kislevu jsou vejce vždycky dražší.“ „Není to zvláštní,“ žasne Chelman, „že ty slepice přesně vědí, od kdy mají snášet dražší vajíčka…?“

Inu, když je kibic póvl, je z toho šlamastika a čurbes v pajzlu…

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *