Zakryje Fukušimu stejný sarkofág jako v Černobylu…?

18. Březen, 2011 – 9:45
Demonstrace proti AE Černobyl v Kyjevě...  Foto: Břetislav Olšer

Demonstrace proti AE Černobyl v Kyjevě... Foto: Břetislav Olšer

Tragédie Japonska těchto dnů postihla svým způsobem každého. Napsal jsem o ní ve svém blogu jen fakta, která mám od atomových fyziků, s nimiž jsem natočil řadu rozhovorů v Gomelu, v „zóně smrti“ v Černobylu, v Kyjevě, ale i v Dukovanech a Temelínu. Nemůžu se jim sice rovnat svými poznatky, přestože mám všechny zkoušky z chemie a fyziky na Vysoké škole chemickotechnologické… A můj bratr zemřel na rakovinu krve – nemoc z ozáření.

Vlastně nemám důvod, proč bych se měl před nějakými psychopaty obhajovat. Kolikrát asi letěli jako já ve vrtulníku nad sarkofágem reaktoru č.4 v Černobylu. Proto vím, že demagogie škodí veřejnému mínění mnohem víc, než pohled realisty. Nějaký číman totiž ve svém blogu uvedl na téma novinářů mj. následující moudro: …“Klidně napíšou, že radiace v Tokiu je vyšší o 22%, ale už nenapíšou, že větší dávku dostanete, když Vám budou dělat rentgenový snímek. Nebo že voda je otrávena radioaktivitou a přitom v našich lázních jsou radiaktivní prameny, které jsou několikanásobně silnější a nikomu to nevadí…“

Jak někdo může srovnávat rengenový snímek s radiací po havárii jederné elektrárny? Zapomněl snad tento mudrlant, že na rentgenový snímek může jít maximálně třikrát do roka, zatímco Japonci jsou tomuto záření už vystaveni přes měsíc, vteřinu po vteřině, hodinu po hodině, dne po dni… Že jsou vystavení tisícům rengenových snímání. A kdo se koupe v radonové vodě v kuse měsíc a víc? Také atom je dobrý sluha, ale též nebezpečný pán. Dělat, že to tak není? Tomu se říká brutální a nekompetentní bagatelizacsice e velkého problému, který vede také evropské země k dočasnému zastavení svých jaderných elektráren.

Jen náš číman je bez starostí. Že by netušil, že rentgenové záření na RTG je ve větším množství škodlivé, a tak by se měla provádět jen vyšetření nezbytně nutná a v nezbytně nutné míře tak, aby efektivně přispěla ke stanovení diagnózy. Záření poškozuje tkáně, kterými prochází, poškozuje DNA v buňkách a ve velkých dávkách může vyvolat nádorové onemocnění. Proto běžný pacient stráví pod vlivem těchto rentgenových paprsků pouhé sekundy…

To bylo plácání nýmandů, co se smáli, když jsem psal o chlazení japonských reaktorů mořskou vodou nebo že 230 tisícům Japonců už byly rozdány jodové dávky, aby neutralizovaly radioaktivní ozáření. Pokud člověk v době akutního nebezpečí zasažením radiací spolyká neradioaktivní jód, nemá se ten radioaktivní kam uložit. Lapidárně řečeno; neradioaktivní jód má v těle přednost a ten radioaktivní se vyloučí. Zpravidla stačí jednorázová dávka jodidu draselného, aby tělo radioaktivní jód nepřijalo…

Dál jsou ale s japonskými atomovými elektrárnami potíže. A ne malé… Ve všech reaktorech Fukušimy 1 začala prudce stoupat teplota. Odborníci se nejvíce obávají o reaktor 3, který využívá jako palivo i nebezpečné plutonium. Japonci se ho snaží chladit vodou. V akci jsou armádní vrtulníky i cisterny. Armádní helikoptéry Chinook CH-47, které jsou vespod vyztužené ocelovou deskou, se snaží kropit reaktory 3 a 4 ze vzduchu tunami mořské vody. Snaží se tak zabránit tavení obnažených palivových tyčí. Zatím uskutečnily čtyři přelety a na reaktor shodily 30 tisíc litrů vody. Kvůli radiaci ale nemohou nad poškozenými reaktory kroužit, pouze je přelétávají, takže se jim hůř míří.

Ministr životního prostředí Ukrajiny a autor knihy Černobyl Jurij Ščerbak mi zprostředkoval vyjádření, které řekl Nikolaj Andrejevič Volkozub, (54), starší letecký inspektor, pilot Kyjevského vojenského okruhu, vzdušný ostřelovač, plukovník Sovětské armády a mistr sportu ve vrtulníkovém létání. Popisuje to, co se stalo před čtvrt stoletím v Černobylu, přesto se vše nápadně podobá současnému řešení potíží v Japonsku:

„Shazovali jsme na explodovaný reaktor RBMK (reaktor bolšoj mošnosti kanalnyj) pytle s pískem a oxidem bornatým. Pytle se do vrtulníků MI-8 nakládaly vedle říčního přístavu. Náklad jsme umísťovali přímo do vrtulníků a nad reaktorem jsme jen otevřeli dveře a pytle prostě vystrčili. Celkem jsme tak denně shodili asi 80 pytlů. Bylo to ale moc málo, bylo třeba desítky tun písku s oxidem bornatým. Kvůli radiaci jsme nemohli s vrtulníkem níže než nad 200 metrů. Aerodynamické vlastnosti vrtulníku jsou takové, že viset na místě může buď ve výšce do deseti metrů, nebo nad 200 metrů. Když motory vysadí do výšky 200 metrů, nedá se stroj posadit. Rotor se nestihne dostat do režimu autorotace…,“ vysvětluje.

„To ovšem platí pouze při stání ve vzduchu, ne při horizontálním letu. Autorotace nastává jedině při havarijním klesání z výšky nad půl kilometru. Ohrožovalo nás navíc teplo a radiace z reaktoru. V horkém vzduchu výkon motorů ostře klesal. Museli jsme vědět hodnotu teploty těsně nad reaktorem. Bylo třeba ponořit těsně k reaktoru termočidlo, trubku upevněnou na třistametrovém laně. Viseli jsme s vrtulníkem ve výšce 350 metrů a pode mnou se prudce houpalo třistametrové kyvadlo. Tak jsme na lano přivěsili olověné prstence. Nepomohlo to. Museli jsme závaží připevnit v pravidelných vzdálenostech po celém lanu…“

Posádka ještě vyrobila z olověných plátů ochranu proti radiaci uvnitř vrtulníku. Hlavně na sedadlech a na podlaze. Jen u pedálů muselo být volno. K tomu každý dostal olověnou vestu. Pomáhal jim vrtulník MI-26. Celkově stáli ve vzduchu nad reaktorem 380 sekund. Celkem to bylo v dosahu radiace 19 minut a 40 vteřin. Aby se zabránilo úniku radioaktivních zplodin, musel být reaktor číslo čtyři zasypán pískem, hlínou, množstvím boru, dolomitického vápence a olova. Celkem to bylo více než 4000 tun těchto materiálů, než došlo k zastavení procesu hoření reaktorového grafitu.

„Při přibližovacím manévru je třeba dodržovat konstantní rychlost 80 km/hod. Vyhazovali jsme i olověné ingoty na padácích, které se jinak používají při shazování bojové techniky. Večer 7. května 1986 jsme zasypávání reaktoru skončili…“

Pár let poté jsem se ocitl v místech, kde radiace ještě dosahovala hodnotu 100 miliroentgenů za hodinu, takže jsem byl ozářen stejnou dávkou gamma záření, jako pasažér letadla při letu z Kyjeva do Paříže. Tak jsem si alespoň mohl poznamenat fakta, která mi sdělil ing. Beránek z vídeňské MAAE. Tedy že Uran 238 má poločas rozpadu 4,468 miliard roků, Plutonium 239 24 110 roků, Radium “jen” 1622 roků, Cesium 137 zmíněných třicet roků a Radon necelé čtyři dny…

Dozvěděl jsem se též zajímavost, že doktor Timothy Mousseau z Paříže spolu se svými spolupracovníky z Univerzity v Jižní Karolíně studoval vliv vysoké radioaktivity na ptácích kolem Černobylu, zejména na vlaštovkách. Odchytili asi osm tisíc těchto opeřenců, aby je vyšetřili. Výsledek se dal předpokládat; zvýšená radiace ovlivnila menší počet snůšky vajíček, zvýšený výskyt nádorů, znetvoření a deformace i celkové zhoršení fyzické a tělesné kondice.

Ale zpátky do trpícího Japonska. V elektrárně Fukušima 1 vzrostla míra radiace ze 100 na 250 milisievertů. V některých chvílích to podle britského serveru Guardian bylo i 400 millisievertů. Obvyklá dávka radiace za rok je jeden až dva milisieverty. Už ve středu se technici pokusili nasadit do boje o reaktory vrtulníky. Kvůli vysoké radiaci se vrtulník vznesl jen jednou. Experti zjišťují, jak je celá operace chlazení ze vzduchu efektivní. K reaktoru mezitím dorazily i cisterny a vodní děla, která riziková místa chladí ze země. Uměle vytvářené plutonium je vysoce toxický prvek, který je smrtelný už v malém množství. Dalším negativem prvku s vysokým poločasem rozpadu je, že k jeho roztavení a uvolnění do ovzduší stačí nižší teplota.

Přístroje Fukušimy naměřily maximálně 338 mikrosievertů za hodinu. Jestliže by člověk zůstal venku rok, byl by vystaven radiaci o hodnotě 400 mikrosievertů. Americký ministr pro energetiku Steven Chu prohlásil, že zkáza ve Fukušimě je vážnější, než byla havárie jaderné elektrárny Three Mile Island v roce 1979. Kéž by Fukušima nebyla rovněž horší než Černobyl 26. dubna 1986.

Japonská jaderná agentura zvažuje i tzv. černobylské řešení. To spočívá v zasypání poškozených reaktorů pískem a jejich zakrytím betonovým sarkofágem, tak jak to udělali sovětští inženýři před čtvrt stoletím po havárii jaderné elektrárny v Černobylu. Zástupci Ukrajiny a francouzského sdružení Novarka, vítěze konkurzu, nyní pracují na stavbě nového sarkofágu nad havarovaným reaktorem, který nyní zakryje plášť z oceli. Stavba potrvá asi pět let, tedy do roku 2013, aby poté nejmíň na dalších sto let neprodyšně kryla asi 160 tun radioaktivního odpadu.

Plášťová plocha bude 190 metrů široká a 200 metrů dlouhá, aby zakryla reaktor a radioaktivní palivo. Výroba nového pláště o velikosti dvou fotbalových hřiští bude stát 1,4 miliardy dolarů. Peníze poskytli dárci a Evropská banka pro rekonstrukci a rozvoj. Vedle ocelového pláště bude vybudováno také úložiště radioaktivního odpadu. První železobetonová kobka kolem reaktoru RBMK byla dokončena v listopadu 1986.

Uvnitř sarkofágu zbyl podivný sloup, vytvořený jaderným palivem, jež se v průběhu tragické havárie protavilo skrz několik podlaží budovy. Tězko kontrolovatelná masa se ale začala rozpadat a vytvářela jemný prach. Z obav, že by toto vysoce radioaktivní prašné skupenství mohlo unikat skulinami ven, začali Ukrajinci sarkofág zevnitř kropit vodou. Ta však urychlila korozi, která hrozila zhroucením celé konstrukce. Do rozpadajícího se sarkofágu navíc pronikaly myši, ptáci i déšť a sníh, takže se uvnitř tvořily i sněhové závěje…

Japonská jaderná agentura prohlásila, že ve snaze předejít jaderné katastrofě zvažuje i tzv. černobylské řešení. To spočívá v zasypání poškozených reaktorů pískem a jejich zakrytím betonovým sarkofágem, tak jak to udělali sovětští inženýři před čtvrt stoletím po havárii jaderné elektrárny v Černobylu.

Inu, už se těším na další poznatky moudrých nicků, co vědí vše nejlíp jako ostatně všichni správní ředitelé světa…

Reklama: