Zahnat do stodoly, zavřít, zapálit a pak dělat mrtvého brouka…?

11. Březen, 2011 – 9:14
Rodina Kurta Lanzera... Foto: Břetislav Olšer

Rodina Kurta Lanzera... Foto: Břetislav Olšer

„Poláci? Antisemité až do morku kostí. Samozřejmě, že ne všichni; byli mezi nimi i ti, co Židům během holocaustu pomáhali, ale většina z nich v nás viděla jen možnost šmeliny, což je taková polská tradice. Za zlatý prsten malý bochník okoralého chleba…“ řekla mi Karmela Lanzerová z Ramat Jicchak u Haify, manželka Kurta Lanzera z Ostravy, člena první paradesantní brigády izraelské armády.

„Pocházím z Krakowa, z rodiny polského právníka. Chtěli jsme pryč z toho polského antisemitismu, povolení vycestovat do Izraele jsem ale dostala jen já. Tak jsem se vydala v roce 1957 z Krakowa do Haify, kde jsem měla tetu a sestřenice. Pak jsem byla půl roku v kibucu na syrských hranicích. Tehdy jsem se ještě jmenovala Kristýna, ale můj učitel hebrejštiny mi řekl, že to není jméno pro Židovku a tak mě přejmenoval na Karmelu – Zahradu…“

Vzpomněl jsem si na ni včera, když jsem si prohlížel novou knihu „Zlaté žně“ od amerického historika polského původu Jana Tomasze Grosse. Píše třeba o tom, jak po válce lidé z vesnic v blízkosti někdejších nacistických koncentračních táborů rozkopávali popel židovských obětí a hledali zlato a další cenné předměty. Na místech hromadných nacistických vražd a vyvražďování v Polsku kopali místní „hyeny“ v zemi a hledali tam cennosti, jež při sobě měli umučení lidé vyhlazovacího tábora Treblinka. Celá oblast byla poseta dírami do země. Ty byly i několik metrů hluboké a všude kolem byly rozházeny lidské kosti. Lidé, kteří prosívali hromady popela, se vůbec nenamáhali odpovědět na otázku, co tam vlastně pohledávají. Areál byl ohromný, stejně tak ohromný byl rozsah vykopávek.

Lidé, co zbohatli na zlatě, které vykopali z hrobů, v noci rabovali u svých sousedů, kde třeba mučili ženu hořící pochodní, aby prozradila místo, kam si schovala zlato a další cennosti. Spisovatelka Rachel Auerbachová nazvala jednu z kapitol své knihy o vyhlazovacím táboře Treblinka – “Polské Colorado aneb O zlaté horečce v Treblince”. Všude byli nesčetní rabovači s lopatami. Kopali, hledali a vytahovali ze země kosti a zbytky těl. V mazlavých zbytcích rozkládajících se ostatků pátrali po lebkách, nosili si je domů a hledali v nich zubní korunky ze zlata. Domů si je nosili proto, aby sousedi, kteří kopali kolem nich, netušili, zda něco našli, či ne.

Také o pogromu v Jedwabnem napsal objektivně až Jan Tomasz Gross v knize: “Sousedé” a v pojednání “The Destruction of the Jewish Community in Jedwabne”, vydané Princeton University Press, 2001. Dnes vyučuje historii na University Princeton, kde je profesorem na fakultě Normana B. Tomlinsona a přednáší na téma „Válka a společnost”. Jedwabne patří k části Polska, která v roce 1939 po Paktu Ribbentrop – Molotov připadla SSSR. Byla to součást bývalého carského Ruska. V roce 1941 však počala válka a ruskou okupaci nahradila německá, k níž v krátkém počátečním období obyvatelé vzhlíželi s naivní nadějí. Když totiž Němci ukázali na Židy, jako na původce všeho zla, někteří Poláci to přijali a rádi, jelikož za tím viděli židovský majetek, který vyrabují.

To už ale platil také pro polské Židy zákon o říšském občanství, zákon na ochranu německé krve a německé cti, poté zákony o zdravém manželství, vlajce a státním znaku. Stačilo tak málo pro perzekuce tzv. „rasově méněcenného obyvatelstva”… Navíc Polákům bylo sděleno, že nebudou za násilnosti a krádeže na Židech potrestáni a 10. července 1941 se na výzvu polsky mluvícího Němce, starosty Karolaka a německé policie, shromáždilo několik desítek mužů z Jedwabneho a nahnalo místní Židy na náměstí.

Zhruba čtyřicítka Židů s rabínem v čele musela rozbourat za vynuceného ponižujícího zpěvu sovětských písní místní Leninův pomník. Pak bylo židovské obyvatelstvo včetně žen i malých dětí nahnáno do stodoly. Ta byla uzamčena, polita benzínem a zapálena. Zaživa tak bylo upáleno přes 340 lidí. Masakr v Jedwabnem byl vyšetřován dvakrát. Soud v roce 1949 odsoudil několik Poláků za spoluúčast při incidentu, další pro nedostatek jasných důkazů obžaloby zprostil. V letech 2002- 4 znovu oficiálně vyšetřoval událost polský Institut národní paměti. Vyslechl více než sto svědků. Byla potvrzena aktivní účast etnických Poláků i přítomnost německé policie. Konzervativní polské kruhy ale takový přístup odmítají.

Polsko-americký sociolog Jan Tomasz Gross ale naopak dokazuje, že dva z polských organizátorů akce byli původně agenty NKVD. Navíc má vyjít jiná kniha pod názvem „Zlatá srdce“, kterou Grossovi kritici chtějí ukázat, jak jsou Poláci hodní a kolik zachránili Židů. Situaci nepomohlo ani vyjádření polského primase Josefa Glempa, který sice událost přiznal, ale užil nevhodné přirovnání k palestinskému konfliktu. To kontrastuje s dlouholetým vztahem polského papeže Wojtyly z Wadovic – Jana Pavla II. k podobné tématice. Jako hlava katolické církve demonstrativně navštívil Osvětim, aby byl pro katolíky ve vztahu k šoa příkladem. Vstoupil jako první papež do synagogy, v Muzeu Holocaustu v jeruzalémském Yad Vašem vyjádřil nejhlubší lítost nad pronásledováním Židů. Řekl o nich, že jsou křesťanům staršími bratry. Dostalo se mu za to na sklonku života mimořádné cti: požehnání židovských rabínů.

„Chodili jsme tam jako do práce. Celé dny hledali zlato a drahokamy, které ušly pozornosti nacistů,“ napsal autor. „Zlatokopové“ si podle něj například až k pohřebišti natáhli vodovod, aby mohli lidský popel a ostatky promývat. „Hledali cennosti a nacházeli je, protože vesnice v okolí se pak viditelně zvedly – místo dřevěných chatrčí vyrostly zděné domy, slaměné střechy nahradily plechové,“ shrnuje Gross.

Vášnivým, brilantním slohem a s nelítostnou průkazností přináší J. T. Gross na světlo také pravdu v další knize pod názvem “Strach”, pojednávající tentokrát o pogromu na Židy v Kielcicích v roce 1946, tedy po válce… Bylo zabito 37 Židů jen proto, že se ztratil osmiletý chlapec Henryk Blasczyk. Když ho policie našla a přivedla domů, vypověděl, že byl zavřen ve sklepě Židem, který na něm chtěl spáchat rituální vraždu a jeho krev měli Židé použít do nekvašeného chleba macesu. Polská “hilsneriáda” však přinesla ne rituální vraždu dívky Anežky Hrůzové, ale další tří desítky nevinných židovských obětí…

“Poláci byli nejhorlivějšími arizátory židovského majetku. Vrhli se i na ten náš a tak jsem se raději vystěhovala do Izraele. Nepoznala jsem větší antisemity…” vzpomíná paní Karmela Lanzerová. “Když přišli na Těšínsko Němci, bylo třeba, aby se “Šlonzáci” zapsali do tzv. “volkslisty”. Přihlíželo se k celkové osobnosti kandidáta, k jeho přihlášce k němectví, k původu a rasové způsobilosti. Stačilo pak místo podpisu otisknout svůj palec a byla “palcuvka” a šance, že nepřijdou o svůj majetek a že nepůjdou do koncentráku…

Reklama:
  1. 71 reakce na “Zahnat do stodoly, zavřít, zapálit a pak dělat mrtvého brouka…?”

  2. To už není ta armáda která nás osvobozovala v r. 45, kterou jsme milovali. Ve všem souhlasím s autorem.

    od Jana Čapková v Bře 26, 2015

  3. Děkuji..

    od olser v Bře 27, 2015

  4. Je jasné,že Polska Rceczpospolita se snaží v dnešní době si hrát na jakousi vojenskou mocnost ve střední Evropě,i když na to z vojenského hlediska nemá a je zcela závislá na pomoci U.S.A.Polsku nelze vůbec co věřit a to v ničem,bohužel je to tak,známe přece jejich mentalitu a konání velmi dobře,zvláště tak,jak se projevili svými brutálními kroky v r.1939 na Těšínsku i při okupaci v r.1968 zvláště se vyznamenali ve východních Čechách.Nepomůže se modlit k Pánu Bohu v kostele a při vyjíti z něho dělat úplně věci jinak!!

    od Jarin v Dub 27, 2015

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *