Jediný český pluk, který bojoval s nacisty už 14. března 1939…

10. Březen, 2011 – 11:46
Franzi Landsbergerová-Oberlangerová v Tel Avivu... Foto: Břetislav Olšer

Franzi Landsbergerová-Oberlangerová v Tel Avivu... Foto: Břetislav Olšer

V očekávání 2. světové války se Československo připravovalo na svoji obranu. Celkem mělo být na hranicích postaveno 1 276 těžkých a 15 463 lehkých bunkrů, pevností a tvrzí. Z důvodu nákladné investice, kterou si předválečné Československo nemohlo dovolit, byl projekt rozpracován na více jak 10 let. Náklady by dosáhly skoro jedenáct miliard korun. Suma na tehdejší dobu astronomická.

Do odstoupení pohraničí se stihlo proinvestovat pouze jednu pětinu částky. Postaveno tak bylo jen 226 pevností, mělo stát i 17 tvrzí. Z plánovaných 15 463 objektů lehkého opevnění se podařilo dokončit necelých 10 tisíc, vydaných nakonec bez jediného výstřelu. Dne 23. září 1938 byla mobilizace, povoláno bylo 1 250 000 mužů do zbraně, o týden později však byli všichni donuceni po Mnichovské dohodě hraniční objekty odevzdat nacistům. Přesto se našla ve Frýdku-Místku divize, jejíž vojáci nebyli zbabělci a jako jediní se bránili střelbou. Franzi Lansbergerová byla u toho.

„Naše rodina pochází z Místku. Lansbergerovi se asi před 150 lety přistěhovali z Polska. Maminka pochází z Hamburku, kde se také seznámila s tatínkem. Doma se mluvilo pouze německy, maminka se česky nikdy nenaučila. Tatínek měl textilní továrnu. My jsme byly tři holky: nejstarší Eva, prostřední Mici, která byla o tři roky starší než já a já jsem byla nejmladší,“ vyprávěla mi paní Franzi v Tel Avivu.

„Ze začátku jsme všechny chodily do soukromé židovské školy, kde se vyučovalo německy. Obě sestry tam dokončily čtvrtý rok, ale já jsem tam byla jen jeden rok, protože bylo málo dětí a školu museli zavřít. Potom jsem šla do německé obecné školy a pak do gymnázia v Místku. To jsem však nestihla dokončit, protože přišel Mnichov a my jsme už nesměli chodit do školy… Obsadili nás nacisté.“

Jednotky VIII. armádního sboru a pluku SS „Liebstandarte Adolf Hitler“ překročily státní hranice s cílem obsadit Moravskou Ostravu a Místek. Vše v Místku probíhalo jako každý běžný den, ovšem než odpoledne 14. března 1938 dorazila německá motorizovaná kolona 84. pěšího pluku 8. pěší divize k Czajankově textilní továrně na okraji Místku, která byla využívána jako kasárna. V objektu se nacházelo 250 vojáků a nováčků III. prapor pěšího pluku 8 – Slezský. Z osobního automobilu v čele kolony vystoupili dva němečtí důstojníci a vydali se ke vchodu do kasáren. Když nereagovali na výzvy našeho strážného, zahájil na ně palbu z pušky…

Výsledkem byl jeden mrtvý a jeden zraněný německý důstojník. Tak začal jediný boj mezi Wehrmachtem a Československou armádou během obsazování ČSR. Přestřelka mezi nacisty a vojáky 12. kulometné roty i nováčky kurzu polštiny trvala asi hodinu, během níž byly odraženy tři německé útoky. Němci použili také obrněný automobil a lehké protitankové dělo, ráže 3,7cm. Obrněný automobil, který poškodili obránci střelami z lehkého kulometu, se musel stáhnout z boje. Zahynulo přes dvacet Němců, na české straně byli jen zranění, kteří byli po krátkém zajetí propuštěni na svobodu…

Osmý pěší pluk Slezský vznikl v červnu 1917 na Ukrajině a v srpnu byl přejmenován z pěšího na střelecký. Pod tímto názvem později přišel do vlasti. Poté byl v srpnu 1920 přestěhován do Frýdku, koncem září do Českého Těšína a převzal číslo osmý, název Slezský i plukovní prapor. Část pluku byla převelena do Jablunkova a Místku. Při mobilizaci roku 1938 zajišťoval pluk ostrahu hranic na Hlučínsku a Bohumínsku, v září měl bránit prostor Moravský Beroun – Bruntál. Po Mnichovu se vrátil do posádek ve Frýdku, Místku a Slezské Ostravě. Velení pluku dostalo rozkaz ponechat u jednotek pouze „mírovou zásobu střeliva“ (16 nábojů pro pistoli, 30 pro pušku, 100 pro lehký a 250 pro těžký kulomet). V únoru 1939 přišel rozkaz odevzdat do divizního skladu těžké kulomety a průbojné střelivo. To když ČSR zradil nejen Mnichovská diktát, ale i pakt Ribbentrop-Molotov…

(„Tato válka bude hrozná. Nakonec se u nás s Němci budou bít všichni, muži, ženy. Ale budeme se bránit do posledního dechu. Já zůstanu se svou vojenskou družinou stále u vojska. Ale budu ustupovat s vojskem jen po jistou dobu. Až se budeme muset zastavit, území už dál neopouštět a bít se až k smrti, to já jako prezident republiky nesmím být zajat. Zůstanu s těmi, kteří se budou bít doopravdy až do poslední chvíle, a padnu s nimi.“
řekl Edvard Beneš, 26. září 1938.

„Musíme do války, ať jsou důsledky jakékoli. Západní velmoci budou nuceny nás následovat. Národ je naprosto jednotný, armáda je pevná a chce do toho jít. A i kdybychom zůstali sami, nesmíme povolit,“
prohlásilo pět nejvyšších českých generálů u prezidenta Edvarda Beneše, 28. září 1938…)

Německé kolony pak pokračovaly směrem na Frýdek a do půlnoci obsadily ostravsko-karvinský revír a obce okresů Frýdek, Místek a Fryštát, až po tehdejší čs.-polskou hranici. Pak Němci začali chystat transporty Židů a příbuzní Franzi v Ostravě a Brně byli nacisty zadrženi hned první den okupace. Landsbergerovi odjeli proto do Prahy, kde se Franzi rozhodla uprchnout do Palestiny. Dostala se do vlaku s židovskými uprchlíky, který odjel 1. září 1940 z pražského Masarykova nádraží. Ve Vídni se nalodili na parníky Melk, Uranus a Schönbrunn. Další Židé na už tak přetížené výletní lodě přistoupili v Bratislavě a v rumunském přístavu Tulcea byli přemístěni na lodě Atlantic, Pacific a Milos. Ty se málem potápěly už při vyplutí z přetížení, nebylo kde sedět, k jídlu byly jen suchary, které se musely doslova štípat kleštěmi a máčet ve vodě, aby byly poživatelné. Na lodi Milos bylo 740 pasažérů.

Pak se vydali přes Černé moře do Istanbulu, ale Turci už byli spojenci Němců a odmítli jim dát pitnou vodu. Dostali ji až na malém řeckém ostrově. Jídlo jim dát nemohli, protože sami neměli dost. Byl zrovna Jom Kipur a ačkoli bylo na lodi jen asi deset zbožných rodin, řekli si, že když nemají co jíst ani pít, budou držet půst. Nejedli až do Pirea, kde na ně čekal JOINT s jídlem, ovocem a uhlím. Vše dostali, ale z nesměli vycházet z lodi. Za několik dní vyrazili přes Krétu a Kypr do Limasolu. Všichni cestující se museli složit na uhlí, aby mohli vůbec plout dál. Nikdo už neměl peníze, tak se dávaly prstýnky a jiné šperky.

V Haifě je čekala Patria, loď pro transporty vojáků. Nalodili se 10. listopadu, zrovna na Franziny 19. narozeniny. Řekli jim, že na lodi budou v karanténě a pak je propustí. Loď byla obrovská. Měli  mnohem více místa a pohodlí než předtím. Ženy měly samostatné kabiny a muži palandy. Byla v kabině se sedmi děvčaty. Měli dost jídla, dokonce i sladkou vodu ve sprchách. Mezitím přijela další loď Pacifik, na které přijeli emigranti z Německa. Přešli na Patrii. Dozvěděli se, že je odvezou na Mauritius, aby tam přečkali válku, což prosadili Angličané pod nátlakem Arabů.

„Bylo asi 9 hodin ráno. Ozval se silný výbuch. Loď se naklonila na stranu. Nejdřív jsme se tomu smály, protože na té lodi jsme se takhle houpali stále. Ale lodník nám řekl, že se loď potápí a že musíme skočit do vody. Když už jsem se chystala skočit, vzpomněla jsem si na svůj akordeon. Vrátila jsem se nahoru a uslyšela jsem miminko. Bylo to dítě, které nám nechala na hlídání jedna mladá maminka, když se chtěla jít vysprchovat. My jsme na něj v té panice zapomněly! Nechala jsem akordeon akordeonem a vzala děťátko. Loď už byla nakloněná skoro kolmo a bylo těžké se dostat i z kajuty…“ paní Franzi se odmlčela a nadechla se.

„Zábradlí bylo asi sedm metrů pode mnou a já nevěděla, co budu dělat. Ani jsem nevěděla, jak se dítě drží. Tak jsem ho vzala pevně do náruče, sedla na zadek a sklouzla dolů. Když jsem byla dole, začala ze shora padat půl tuna prken, která byla na Patrii naložená. Prkna padala kolem nás do vody, zabila několik plavajících lidí. Seděla jsem a ani se nepohnula. Když prkna přestala padat, nevěděla jsem, co dál s miminkem v náručí. Voda byla asi sedm metrů pod námi. Loď už byla klidná a pomalu se potápěla. V tom jsem dole ve vodě uviděla svou známou, Bertu Bondy z Brna, a křikla jsem na ní: Berto, chytej! a dítě jsem jí hodila. Byla to zdatná sportovkyně. Chytla dítě jako balón a vyplavala s ním na břeh. Jeho rodiče se naštěstí také zachránili…“

Až musela skočit do vody také Franzi. Sundala si boty a svázala je. Měla na sobě sukni a říkala  si, že by nebylo vhodné skákat po hlavě. A tak skočila po nohou – v jedné ruce boty a druhou si držela nos. Tak přišla do Palestiny. V blůze, kalhotkách, podprsence, sukni a s botami v ruce. To bylo vše. A život!

„Takže nás nedeportovali, ale zavřeli. V Atlitu jsem byla skoro rok. Od Britů dostal každý jednu vojenskou deku, kterou jsme používali v noci jako přikrývku a přes den jsme ji nosili kolem těla. Po propuštění jsem si mohla vybrat jízdenku do Haify, Tel-Avivu nebo do Jeruzaléma. Odjela jsem do Haify. Měla jsem tam známé z Frýdku, u nichž jsem nějaký čas bydlela a pak jsem šla do kibucu Bejt Haschita. Po třech měsících jsem odešla, protože mi nevyhovoval kolektivně organizovaný život. Vrátila jsem se do Haify a pracovala jako číšnice a potom v domácnosti…“ odmlčela se, sundala si brýle a dlouze jim leštila sklíčka…

„Mezitím jsem se vdala za Slováka z našeho transportu, který pak šel do československé armády. Byli jsme spolu jen dva týdny než odešel do Anglie a pak jsme si tři roky psali. Po válce se ženy československých vojáků chtěly repatriovat, ale mě došlo, že se nechci vrátit do Čech, že jsem v Palestině doma a že ten kluk, kterého jsem si vzala, není pro mě. Napsala jsem mu dopis, že za ním nepřijedu. Byla jsem už zamilovaná do jiného, za nímž jsem odjela do Konga. Žili jsme tam spolu půl druhého roku a pak jsme se rozešli a zůstali přátelé. Než jsme se vrátila do Palestiny, chtěla jsem se podívat do Prahy, navštívit sestru. Měla jsem vízum nazpět do Palestiny, jinak bych do Čech nejela. Byl rok 1947 a moje návštěva se trochu protáhla. Známí mi sehnali práci u ČSA a tak jsem zůstala. Musím říct, že jsem se tam méně než za rok naučila všechno, co jsem potřebovala pro práci u aerolinek…“

Když byl 14. května 1948 vyhlášen stát Izrael, řekla si, že se vrátí. Nabídli jí, aby pro ČSA pracovala dále v židovském státu. Byly jedinou linkou, která udržovala spojení Izraele s Evropou. Chtěla tehdy jít na vojnu, ale byla  důležitější jako pracovnice aerolinek. ČSA mimo jiné dovážela zbraně pro izraelské vojsko Sahal. Pak se znovu vdala a dnes má příjmení Landsbergerová-Oberlanderová..

Dnes už ví, co všechno přežila za hrůzy zásluhou své dívčí srdnatosti a hlavně si váží odporu místeckých vojáků z Czajankových kasáren proti nacistům ze 14. března 1939…

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *