Povídka: Evgénie

19. Září, 2008 – 8:59

Psal příběh dvacetileté Židovky Evgénie Kremerové. Ten otřesný zážitek si nevymyslel. Také jemu naskakovala husí kůže, i když si jen četl, co sám napsal.

Měl to být její první den v novém zaměstnání. Před půl rokem se do Izraele přistěhovala z bajkalské Listvjanky. Na sobě měla vkusný pastelověmodrý kostýmek, který jí na míru ušila teta, aby neteř udělala dojem.

Nemínila působit vyzývavě, ale též by nerada dostala přezdívku báryšňa ze sibiřské děrevně. Práce s počítačem u přepážky v bance jí případala jako splněný sen o úžasném světě.

Začínala nový život v novém domově. Bylo horké prašné léto a v autobuse linky číslo 19 bylo plno. Nižší úředníci nechávali auta často doma, benzín byl drahý a v centru Jeruzaléma se mezi prázdninovými poutníky složitě parkovalo. Evgénie trpělivě stála, aby si nepomačkala sukni. Držela se madla, v okolí Bajkalu městské autobusy nikdy neměli. Nejbližší byly v Irkutsku.

Povídala si s dívkou od nich z ulice, spíš vyzvídala, jak to mezi úřednicemi chodí a moc nevnímala, že autobus přibrzdil, aby mohl předními dveřmi nasednout dobíhající mladík.

Sotva se snědý zadýchaný pasažér protlačil blíž k Evgénii, mimoděk mu pohlédla do očí. Lekla se, sevřelo se jí hrdlo. Nechápala, proč se roztřásla strachem. Jeho oči se leskly, jak v horečce, po čele mu stékal pot, rty měl sevřené a chřípí se mu prudce rozšířovalo. Bylo vedro a on měl na sobě zimní bundu.

V podvědomí ucítila, že se něco stane. Chtěla zakřičet, než se ale nadechla, oslnila ji bodavá zář, dech zahltil náraz žhavého vzduchu a dusivá tlaková vlna prohnala jejím tělem tisíc nožů. Islámský sebevrah se právě stal mučedníkem; zabil sebe a jedenáct lidí, padesát těžce zranil. Výbuch roztrhal i dívku, jež si před několika vteřinami povídala s Evgénií. Pokud by nestála jako štít mezi ní a útočníkem…

Zahlédla už jen její paži. Utržená od těla a krvácející z děsivé rány i s kusem ramene a klíční kostí ležela pohozená jako nepotřebná věc v prachu kousek od místa, na němž se Evgénie svíjela bolestí. Paže bez těla. Ještě před okamžikem se držela madla těsně vedle její ruky.

Ke svému zděšení poznala komu patří podle digitálních hodinek s mrkajícím Mickey Mousem a modrým řemínkem z umělé hmoty. Paže ležela nadosah jejího obličeje. Na jejím zkrvaveném mrtvém zápěstí blikal jen zelenkavý displey v rytmu marně ubíhajícího času…

K nebi stoupal dým spáleniště a nad andělsky bělavými mraky se řadily duše právě zabitých před branami svých rájů. Jak vedle sebe existoval ten židovský s islámským, to věděli jen sebevrazi a jejich oběti. Evgénie přežila; s prasklou lebkou, otevřenými zlomeninami nohou, ruky a kovovými maticemi v plících ji odvezli na ARO.

Když se za týden z umělého spánku probrala, spatřila u svého lůžka své rodiče a neměla zdání, co se s ní děje. Když jí řekli, že je v Jeruzalémě v nemocnici, vyděsila se. Nechápala proč? Kde se tam vzala?

Až pozvolna, s tupou bolestí hlavy i celého těla, si připomínala některé okamžiky. Naskakovaly jí v paměti, jako kousky potrhaného a špatně slepeného filmu. Byla přesvědčená, že je pořád v Listvjance, jen ji udivilo, kde se v jejich vsi vzala nemocnice.

Přijel za ní do nemocnice Hadassah tři týdny po atentátu. Primář traumatologického oddělení měl pro novináře pochopení. Ze střední Evropy zvláště. Jeho rodiče zahubila Osvětim a pro Evropu měl jediné synonymum: hrob Židů.

„Jen ať se váš pokrytecký svět dozví, co jsou zač, ti chudáčci muslimové!” řekl bez skrupulí a myslel tím Evropu a její měsíční desetimilionové eurové injekce pro Palestince a Arafatovu ženu Suhu. „Snad ji přítomnosti nového prvku v jejím životě pomůže odhalit další chvíle, který jí z její porouchané paměti vypadly,“ dodal smířlivěji a Hanzi si uvědomil, že byl poprvé prezentován jako prvek.

Lékař osobně domluvil s Evgénií, že ho přijme a řekne mu, co si pamatuje. Byla z toho nervózní. Vlastně si vybavovala jen to, co ji později oživili a popsali policisté podle výpovědí svědků. Měla mu to říct? Asi by ho zklamala, kdyby řekla, že není žádná hrdinka, že se hrůzou pomočila a že pořád musí mít v noci plenu. A její sny dál pálivě explodují a jen těžce se osvětlují v její bolavé hlavě, nová místa v mozaice té strašlivé tragédie…

Ležela na lůžku, i když už mohla s berlemi obejít pokoj. Půvabná dívka s ovázanou hlavou, s ožehlým obočím i řasami, bledá a pohublá, s vyděšenýma očima. Úkosem se bojácně podívala na jeho fotobrašnu. Zůstal stát nerozhodně uprostřed pokoje.

„Reflex!” usmála se provinile.

„Jen bych si vás chtěl vyfotit!” řekl, a když brašnu otevíral, všiml si, že dívka přes veškerá ujišťování přivřela oči a a zatnula čelisti z obavy, že se zase ozve výbuch.

„Nemám nejlepší make-up!” zvedla své spálené obočí.

Uvědomil si, že by ani nezjistil, jestli je blondýna nebo černovláska. Podle očí zelenkavé barvy moře u Jaffy mohla být i bruneta. Ležela nepřikrytá v roztomile plandavém bleděmodrém pyžamu s růžovými květinkami neznámého druhu. Stydlivě dýchala a její oblé bříško mělo ještě nevinný pupík, drobná ňadra se čpičatými hroty byla hebká, jako hanojské hedvábí. Drtikolovi by se také líbila.

Autobus explodoval a já žádnou ránu neslyšela… a byla jsem přímo u výbuchu; ohlušilo mě to a protrhlo ušní bubínek,” řekla a hlas se jí chvěl trémou. ,,Byla jsem v šoku, celá popálená a od krve. Křičela jsem bolestí. Vlastně si moc nepamatuju…“

Odmlčela se, sevřela zuby a přerývaně se nadechla, aby se jí hlas netřásl; skoro v životě ještě nic nezažila, o pozemském pekle však věděla už své. Když po operaci otevřela oči, připomněla si jen bahnitou cestu a otevřená vrátka, jako by otevřenou náruč jejich přízemního dřevěného domku u Bajkalu.

A ještě dva podřené kufry a novou sportovní tašku. To bylo její věno, které jí otec ukládal do taxíkářské volgy, co jí měla odvézt na letiště do Irkutsku. Její matka s rukama na obličeji štkavě plakala a sousedky ji konejšivě objímaly kolem ramen.

„Když jsem trochu přišla k sobě, z autobusu byla jen příšerná hromada zkrouceného plechu. Pud sebezáchovy mě hnal, co nejdál od toho děsu. Snažila jsem se plazit. Šlo to špatně, ruka mě neposlouchala, nohy mě hrozně bolely,” zavřela oči a marně se krotila svůj dech.

„Moje pravá ruka byla přeražená; tryskala z ní krev a trčela kost. Nikdy jsem neviděla opravdickou živou lidskou kost, v té chvíli jsem ji měla před očima. Svoji vlastní a ještě jsem se mohla podívat i dovnitř. Chápete? Byl to děs!” těžce zadržovala slzy. ,,Kosti jsou opravdu duté…”

Na svou přelomenou kost si pamatovala. I na pocit, že je někdo jiný. To nebyly televizní zprávy z konce světa. Ta hrůza se týkala její osoby, to ona byla skoro mrtvá. Pochopila, proč jí děda, veterán od Kursku tvrdil, že předtucha smrti je tisíckrát horší, než smrt sama.

Jakoby se ponořila hluboko pod vodní hladinu, to ostatní byl jen strašlivý obraz filmu, jemuž někdo vypnul zvuk. Všude pobíhali lidé, které výbuch nezranil. Nerozutekli se, pomáhali zraněným. Měla ožehnuté vlasy, spálenou tvář, hruď jí provrtaly posekané hřebíky a matice, jimiž sebevrah ,vylepšil´ účinnost bomby.

Snažili se ji odtáhnout co nejdál; někdo zakřičel, že nálož nevybuchla celá. Nějaký muž ji držel pod pažemi a někam s ní smýkal. Byl to její soused. Nasedali spolu, teď se nad ní skláněl a netušil, komu to pomáhá.

„Byla jsem celá od krve, která mi pořád odněkud tekla, měla jsem nepřirozeně pokroucené tělo, z vlasů a kůže škvarky; nedivím se, že mě nepoznal. Bylo na mně plno krve a krvavých cárů též z dívky, co jsem si s ní povídala…” roztřásl se jí hlas. „Kašmar… Hrůza…”

Ohleduplně se odmlčel a čekal, až se uklidní.

„Prý se v takových chvílích přehrává celý život…”

„To se asi jen tak říká…” plaše se podívala. ,,Já nevím, jestli budu umět odpovídat na vaše otázky…” zatvářila se zklamaně.

„Nač jste myslela?”

„Já nevím…” podívala se ztrápeně.

„Nic si nevybavujete?“ dotíral.

„Že jsem ohluchla, že umírám a že chci žít… že mě vyhodí z práce,” řekla povinně, i když si to všechno, o čem mluvila, uvědomila až v nemocnici po probuzení z narkózy.“,Prý jste něco povídala…”

,,Povídala…? Spíš křičela!”

„Něco jste údajně odříkávala…”

„Pořád jsem otevírala pusu, abych zakřičela, ale vůbec jsem se neslyšela,” zvedla ramena. „Jakoby se mi ta hrůza jen zdála…”

„Jinak nic…?”

„Říkali, že jsem se modlila…” nerada přiznávala věci, o nichž nevěděla.

„Jste věřící?”

„Nejsem… Nebyla jsem…”

„A co jste se modlila?”

„Prý Otče náš! Rusky…”

„Křesťanskou modlitbu…?”

„Prostě Otčenáš!” řekla rázně, že je tak dotěrný. Byla zlá, že si to nenechala pro sebe.

„Fakt o tom nevíte?”

„Když dva metry od vás vybuchne bomba…?”

„A předtím jste Otčenáš neuměla?”

„Neuměla! V žádném kostele jsem nikdy nebyla…” obořila se na něho.

„A umíte ten Otčenáš i teď?” zeptal se s urputností bulváru.

„Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvět se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá, jako v nebi, tak i na zemi…” recitovala zlostně, že mu nestačilo, co řekla.

Nechápal a civěl, uvědomil si, že v ruštině ještě žádnou modlitbu nikdy neslyšel. Zapomněl fotit a dotčená Židovka zrudla, jak v transu odříkávala vatikánský hymnus. Celý, i s amen a pokřížováním; ve jménu Otce, i Syna i Ducha svatého…

„Někde jste ho určitě slyšela a šok vám oživil paměť,” hájil svůj pevný post agnostika.

„Neslyšela, opravdu jsem v kostele nikdy nebyla…”

„Ani nikdo z vaší rodiny?”

„V naší rodině jsme všichni odjakživa Židé…”

„Uplně všichni?”

„Jen babička prý uměla Otčenáš…”

„Tak to ho asi umíte od ní!” ulevilo se mu.

„Žila skoro celý život v Izraeli, nikdy jsme se neviděli…!”

„A jakto, že uměla Otčenáš?”

„Naučila se ho za války. Bylo jí deset a rodiče jí dali k sousedce, aby ji zachránili. Musela ze sebe udělat křesťanku…”

„Je to zvláštní… Teď už v Boha věříte?”

„Musím; byl to zázrak!” zatvářila se stydlivě, že se musela nechat osudem uplatit, aby uvěřila. ,,Všechny kolem to roztrhalo, jen mě ne…”

„To asi býl zázrak,” řekl, aby ji potěšil.

„Třeba mi dal Bůh znamení!” usmála se ulehčeně, že mu konečně dala i odpovd, jakou si přál.

„Abyste v něho začala věřit?”

„Třeba…”

„A věříte…?”

„Věřím!”

„Cítíte se teď bezpečněji?”

Rozhlédla se po destilovaně bílém pokoji, jakoby hledala odpověď.

„Možná jistěji, smířeněji… Tady určitě bezpečněji…”

Byla o tom přesvědčená; Bůh stál při ní. Kdyby ji nemínil zachránit, nechal by sebevraha nastoupit zadními dveřmi a potom by to byla ona, jež by vytvořila ochranný štít. Přežili by jiní a její paže by utržená krvácela na asfaltu. Muslim ale nastoupil na opačné straně a proto žila. Náhoda? Mohl být Bůh náhoda…?

„Mnoho Židů po holocaustu přestalo věřit v Boha, že je opustil, vás naopak tragédie k Bohu přivedla. Je to dobrý Bůh?” přerušil mlčení.

„Bůh nám dal rozum; co víc chtít?”

„A co když je rozum jen rafinované zlo…?”

„Bez rozumu bychom přece nebyli lidmi…!”

„Neznám žádné zvíře, co by se odpálilo uprostřed své smečky, nebo vymyslelo nějaké konečné řešení…”

,,Nevím. Bůh je tajemství,” zachmuřila se, že boří její novou iluzi. „Vážím si tajemství… a v tom je celé moje tajemství!” rozjasnila se, jako dítě, jemuž se právě povedlo postavit hrad z písku.

„Vy věříte v ráj?”

„Důležité je věřit! Věřící jsou na tom líp…”

„V čem?”

No, kdo nevěří, nikdy nepozná slast naděje…” řekla s rozpaky a trochu se stáhla do sebe, jak vyplašená želvička pod krunýř.

„Vrátíte se do Ruska?”

„Ne, to ne… Kdepak! Chci žít u tety, jednou se to tady zlepší.”

„Rodina vám nebude chybět?”

„Ach, rodina…” znovu se zajíkla. „Rodiče za mnou přijeli až z Ruska. Budou tady, než se vyléčím. Možná tam vše prodají a přistěhují se sem…”

„A nevadí jim Arabové?”

„Proč Arabové…?”

„No, hlavně muslimové, jsou zákeřní…”

„Fatima není zákeřná!”

„Kdo je Fatima?”

„Moje kámoška muslimka. Dělali jsme spolu pohovor v bance. Chodím s ní do kina i na diskotéky,” řekla a pomyslela na to, jestli si ještě někdy zatančí… „Byla první, koho jsem si z mísních lidí připomněla. Byla první, kdo tady za mnou byl…!”

„Budete se kamarádit dál?”

„Ona za nic nemůže!”

„Ona ne, ale islám….”

„Islám znamená oddání se, ne zločin…”

„Vy umíte arabsky?” podivil se a připadal si, jak letištní agent Šabaku.

Učí mě Fatima.”

„A hebrejsky?”

„Chodím prý do večerní školy.”

Svraštila čelo. Napadlo ji, co by asi ona nejraději četla v takovém rozhovoru. Proč se jí nezeptá na její sny. V noci se jí už nezdálo, že celá hoří a že kolem ní leží spousta utržených rukou. Místo toho se vznášela nad mořem, jako barevný motýl, co byl ale jen papírový a její otec ji držel na dlouhé šnůře s pentlemi. Stejně se pak zřítila…

Proč není zvědavý, jestli má kluka. Copak vypadá až tak hrozně, že by o ni žádný kluk nestál? Dnes v noci, když nemohla spát, si vzpomněla na Dorona. Nemohla spát vlastně jen napůl, v podivném obluzení trochu spala, ale jen tak napůl. Doron je do ní zamilovaný. Je to syn židovských přátel její tety. Hebrejsky ,dar králům´.

Nechtěla se přít sama se sebou, ale o něco dřív než na Dorona si asi vzpomněla na Josufa. Moc si rozumí s tím černovlasým mladíkem s uhrančivýma očima z domu naproti přes ulici. Je úžasný. Má tmavé oči, andělskou tvář, velké rty a štíhlý nos. Miluje ho, šíleně.

Je to tak; jako první si vzpomněla na Josufa. Cítila, jak se jí rozpálilo celé tělo, ta horkost ji zaplavovala jako vřelý příboj. Tiskla nohy k sobě, ani nevnímala silnou bolest ve své zlomenině.

Doron byl hodný, pozorný a něžný, ale když ji objal Josuf, ztrácela vědomí. Slyšela se, jak šeptá:

„Jsi můj Ježíš!“

„Nechci na žádný kříž!“ vzpíral se Josuf tomu divnému přirovnání. ,,Jsem muslim!“

„To jen proto, že on měl v Káni Galilejské vodu ve víno a ty zase měníš moji krev v medovinu…“ šeptala, celá rozpálená. „Umíš zázraky!“

I kdyby se ten divný novinář ptal, jestli s někým chodí, stejně by mu o Doronovi, ani o Josufovi asi nic neřekla. Doron musí na vojnu. Na tři roky. Kdoví, co se za tak dlouhou dobu může stát. Z Josufa bude jednou islámský učitel, teď ale musí studovat. Je jedním z mála Palesticnů, kteří mají izarelské občanství.

Je moudrý a krásný. Zná odpověď na každou otázku. Včera za ní byl. Byla šťastná i nešťastná. Co když se mu bez řas a obočí přestane líbit? Třeba jí zůstane zjizvená tvář… V nočním stolku má lasturku. Dostala ji od něho, když se spolu procházeli u moře v Tel Avivu. Připomíná jí jejich první políbení…

„A co vaše práce v bance?”

,,Drží mi místo…!”

„A nebudete se bát jet znovu autobusem?”

Nevěděla, co říct. Potřebovala chvíli na rozmyšlenou. Naštěstí vešla do pokoje sestra, nic neřekla, jen zběžně očima přelétla po lůžku a infúzi, komisně se usmála, prohodila, ať Evgénii moc netrápí a zase odešla.

„To se asi budu bát, nějakou dobu…”

Sklopila oči a žmoulala prsty zdravé ruky hrubě naškrobené prostěradlo. Na zlomek étérově smradlavého času oba mlčeli a bylo slyšet jen šustivé předení magnetofonové pásky.

„Příští rok půjdete poprvé volit… V Izraeli…”

Mlčela, zadívala se na špičku své zasádrované nohy, dál žmoulala prostěradlo. Zaváhal, jestli by neměl vypnout magnetofon.

„Když vám neodpovím, napíšete, že to ještě nevím…?”

Vystrašeně na něho upřela své zarudlé oči; ještě se úplně nesrovnala s tím, že už není v Rusku a jestli se v Izraeli mohlo říkat i něco jiného, než co šlo v Listvjance a naopak.

„Zlá politika zabíjí…”

„Co já vím, zabíjí každá!”

„Přesto…”

„Teta mi určitě poradí,” povzdechla; chtěla by volit toho, komu dá hlas Josuf. Jeho strýc byl poslancem za první islámskou stranu, která se dostala do knesetu. „Je třeba trestat zločince a ne muslimy…” slyšela Josufova slova.

Zčervenala; nejraději by jí podal zrcadlo, aby viděla, jak jí to sluší, jako by se do noci rozsvítil opuštěný dům.

„Nemyslíte si, že jsem hloupá?” podívala se očima opuštěného štěněte.

„Na to, jak jste mladá, jste skoro chytřejší, než ti nejchytřejší!”

„Nerozumím…”

„Životní zkušenost, chápete?” řekl. ,,Být nadosah absolutna…”

„Že jsem zažila a přežila…? To bych raději byla nejhloupější…”

„Pošlu vám fotky!”

„Hrůza. Nechci je ani vidět…”

Nerozhodně se usmál a jen pro sebe si pomyslel, že by se měl možná každý alespoň jednou za život ocitnout nadosah absolutna. Byla moc hezká. Představil si ji s vlasy, obočím a řasami, jak se milostným vzrušením prohýbá, jak luk před vystřelením šípu a vyšla mu dokonalá kráska. Pak si podložila dlaní zasádrovanou nohu, o kousek si ji posunula a ulehčeně si oddechla.

Nepříliš sám se sebou spokojený vypl magnetofon, vsunul fotoaparát do brašny a podal jí ruku. Měla ji až nezvykle dětsky hebkou. Neodpustil si a chvíli ji podržel ve svých prstech, o něco déle, o pár setinek vteřiny, ale stejně si připadal, jakoby se dopouštěl těžkého hříchu, když jí palcem jemně přejel po hřbetu ruky a podíval se přitom někam na bílou zeď nad ní, aby se neprozradil, že právě spatřil její nahé tělo s chlapeckými boky.

Usmála se stydlivě, jako dívka přistižená v negližé, s popálenou tváří a napůl nehybná, přesto s blaženým výrazem a mrazivým tušením. Přežila atentát i jeho otázky a utěšovala se, že ani v Izraeli se nestávalo, aby někoho stejná hrůza postihla dvakrát za život.

Sotva odešel, zaťukal na veřeje otevřených dveří Josuf. Štěstím se zajíkla. Jakoby si ho přivolala.

„Tak ty věříš v Boha?“ usmál se strojeně, trochu dotčeně, že se před ním vždycky hrála na bezvěrkyni. „V kterého? Židovského, nebo toho křesťanského…?“ přisedl si na pelest.

„Tys nás poslouchal…?“ znovu zčervenala.

„Na Alláha sis ani nevzpomněla, co?“ zvážněl, pokyvoval hlavou a přitom ji hladil po hřebu její ruky. „O Alláhovi by ten žvanil asi psát ani nemohl, co…?“

„Tobě by nevadilo, kdyby mě ten… ten, co nastoupil do autobusu, také zabil…?“

„Bylas blízko Alláhovi. Moc blízko… Asi tě nechtěl. Třeba si ráj nezasloužíš. Ještě…“

„Vadilo by ti to?“

„Žárlil bych!“

„Na koho? V tom vašem ráji přece žádný volný mučedník není. Každý má dvaasedmdesát černookých panen… Kdo by si mě tam všimnul…?“

„Ještě toho víš o islámu moc málo!“ zůstal Josuf vážný. Bylo jí to líto a měla vztek na primáře, že k ní toho novináře vůbec posílal.

Milovala Josufa až příliš na to, že se spolu ocitli v tak divné zemi, v níž se láska dělila o náklonnost s bohy, nenávistí a anektovaným územím, rozděleným do sektorů A,B a C.

Když za sebou zavřel Josuf dveře, rozplakala se. Možná by to pro ni bylo lepší, kdyby se ten zázrak nestal a ona atentát nepřežila. Věřila v jediný zázrak – v lásku, o kterou se ale teď, sotva ji ve své palčivé rozkoši konečně poznala, musela dělit s Alláhem, Jehovou a bůhví kým ještě, když ji chtěla dát jen Josufovi.

Zachránil ji snad ten škodolibý mnohojediný Bůh jen proto, aby trpěla? To si tu svoji pokryteckou milost mohl nechat od cesty.

Zajíkavě povzdechla a poprvé jí bylo úplně jedno, jestli se jí jizvy na tváři zahojí a jestli se ten zlovolný svět někdy změní k lepšímu…

Reklama:
  1. 1 Trackback(s)

  2. Led 15, 2016: hampton bay ceiling fan

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *