Když Izrael odmítl Stalina, začaly popravy Židů také u nás…

21. Únor, 2011 – 0:14
Otec se synem před Západní zdí nářků v Jeruzalémě... Foto: Břetislav Olšer

Otec se synem před Západní zdí nářků v Jeruzalémě... Foto: Břetislav Olšer

„Zabte Žida!“ psali před šedesáti roky dělníci Československa petice na podporu smrti „zrádných“ židovských komunistů vedené Rudolfem Slánským, tehdejším generálním tajemníkem KSČ. Jakoby holocaust nestačil, sotva skončila děsivá druhá světová válka, antisemitismus zase vzplál po celé Evropě, v židovském hrobu.

Emeritní profesor Gunnar Heinsohn z univerzity v Brémách a Dr. Daniel Pipes prostudovali všechny válečné konflikty od 1950, které zmařily 95 milionů lidských životů. Čínští komunisté jich připravili o život za tuto dobu na 40 milionů a gruzínsko-sovětský diktátor Josif Vissarionovič Džugašvili – Leninem nazván Stalin, muž z oceli, má na svědomí 10 milionů lidí. Počet mrtvých z arabsko-izraelských válek činí 61 000.

Jen ve válce o nezávislost Izraele a Jeruzaléma v 1948-49 zahynulo 32 000 lidí a další roky postupných konfliktů si vyžádaly dalších 19 000 obětí. Na arabské straně tak zahynulo 45 000 lidí a na straně izraelské více než 20 tisíc lidí. Při konfliktech v různých částech světa zahynulo od 1950 přes 12 milionů muslimů. Z toho více než 90 procent ve válkách mezi samotnými muslimy.

Např. v Súdánu zahynuly dva miliony muslimů, v iracko-íránské válce jeden milion a v Íránu pod Chomejního ajatolláhstvím zahynulo 80 000 muslimů. Počtem obětí jsou arabsko-izraelské konflikty na 49. místě. Co to ale je proti holocaustu, jehož obětmi se stalo i šest milionů Židů, včetně jejich 1,5 milionů dětí… Navzdory tomu, nebo právě proto, že právě Židé dali lidstvu Starý zákon, Desatero, ideálních deset pravidel pro mír a pokoj na světě, a absolutně nejpopulárnějšího člověka planety Ježíše Krista…

Nesmíme zapomenout ani na procesy s Rudolfem Slánským a jeho „spoluzrádci“. Když Izrael odmítl stát se 17. republikou SSSR, Stalin, který ještě v roce 1947 povolil prolomení embarga Spojených národů, aby dovolil Československu prodat Izraeli za několik miliard dolarů zbraně, začal s čistkami židovských spolustraníků. Před 85. lety byl ještě se vší slávou vyslán Slánský do Ostravy. V roce 1926 se stal šéfredaktorem ostravského Dělnického deníku a následně byl zvolen krajským sekretářem. Ovšem, kdo s čím zachází, tím také schází…

Na Stalinův povel „vznikly“ zinscenované zločiny, jichž se mělo dopustit 14 obžalovaných v čele s Rudolfem Slánským. Byly to údajně špionáž, trockismus, titoismus, spiknutí proti republice a záškodnictví. Byli popsáni jako sionističtí, buržoazně nacionalističtí zrádci a nepřátelé československého lidu. Jedenáct ze čtrnácti obžalovaných bylo označeno za osoby židovského původu.

Na ÚV KSČ přišlo přes 10 500 dopisů, které obsahovaly výkřiky: „Utopte je jako kočky!“, „Všichni musí na provaz!“či „Je to banda zločinců!“. Nechyběly ani nenávistné projevy antisemitismu: „Hitler jich mnoho likvidoval, ale ještě to bylo málo!“. Bylo sepsáno na 8 500 peticí naší uvědomělé dělnické třídy, která podporovala nejtvrdší tresty pro obžalované.

Jako první předstoupil před soud Rudolf Slánský. „Přiznal“ se ke všem bodům obžaloby: ke špionáži, k velezradě, k sabotáži a k prozrazení vojenského tajemství. Vše měl sepsáno, musel se to naučit zpaměti a poté “důvěryhodně” vypovídat o své “mea maxima culpa”… Hlavní prokurátor a justiční vrah JUDr. Josef Urválek udělil odsouzeným židovského původu 11 rozsudků trestu smrti oběšením, zbylí tři “zločinci” byli odsouzeni k doživotí a zbaveni státního občanství…

Antisemitismus dál vládne Evropou. Evropská unie vášnivě podporuje muslimy, jichž má být v roce 2040 na starém kontinentu už přes 80 milionů. Zášť proti Židům roste, byť osobnosti židovského původu získali už 171 Nobelovu cenu… Jordánský ministr spravedlnosti, právník Hussein Majali tvrdí, že Izrael je teroristický stát a považuje ho za „nepřítele království“.

Majali tak odpověděl mluvčímu izraelského ministerstva zahraničí, kritizujícího v pondělí jordánskou snahou propustit vojáka Ahmeda Dakamsehe, jenž v roce 1997 zabil sedm izraelských školaček a odpykává si doživotní trest . „Podporuji žádost demonstrantů na propuštění Ahmada Dakamsehe. Je to hrdina. Nezaslouží si vězení, řekl v pondělí Hussein Mujalli agentuře AFP. Mujalli, bývalý prezident Jordánské advokátní komory, byl Dakamsehovým advokátem.

V roce 2003 jsem byl akreditován na mimořádné volby přímo na ministerstvu zahraničí Izraele. Mnohé zprávy mi přicházejí dodnes. S Davidem Sarangou jsem se seznámil v Jeruzalémě, kde pracoval jako tiskový mluvčí ministra zahraničí Benjamina Netanjahua. Jeho názory na blízkovýchodní situaci byly pragmatické, ale spíš mi připadaly až příliš letargické, jakoby i on už byl z toho mnohaletého marného Sysifovského zápasu unavený.

„Izrael je šokován a odvrací se od těchto komentářů s odporem,“ řeklo v pondělí izraelské ministerstvo zahraniční v prohlášení. Tehdejší jordánský král Hussein bin Talal po vraždě v roce 1997 zkrátil návštěvu Evropy a spěchal domů, aby odsoudil útok. Později cestoval do Izraele, aby nabídl soustrast rodinám zavražděných školaček. Jordán také platil náhradu škody. Proto je třeba neustále připomínat zrůdnost antižidovství, které je blízké nacismu.

Třeba i ukázkou z románu Černá krev (2005-Enface)…

Bělovlasý muž ale věděl své; šest měsíců ponižování vnučky esesmanky z koncentráku Osvětim-Březinka za jeho půl roku útrap s raportführerem Langrem. Tak se rozhodl Robert Löwinstein, osadník z izraelského Erecu, prahnoucí se pomstít. Nechtěl jen trest, prahl po mstě. Byl to ale už někdo jiný, než bledý Robert Löwinstein při svém obřadu vstupu mezi muže bar micva. Marně si namlouval, že jde o vyrovnání dluhu za svoji sestru Ester. Pieta byl jen zástupný problém slabosti, jež se mu se skrývala někde pod mečovou kostí, jako Skylla a Charybda, číhající na nicnetušící plavce. Chtěl pomstít sebe, svá ponížení, zneuctění svého rodu.

Kdyby se nenechal zneužívat, určitě by nepřežil, jako ostatní, co s ním byli v Osvětimi na jedné zavšivené palandě. Prostitut i kuplíř s vlastním životem. Měl ještě nějakou cenu? Měl vůbec někdy nějakou cenu…? Hájil se sám před sebou, že to pud sebezáchovy mu poručil, aby nechal čest ctí a snažil se přežít, ať se děje, co se děje. Ale mohl být vůbec osvětimský, k smrti vyděšený a hladový židovský kluk kolaborant? A co když mohl, chtěl přece do minjanu, rady čestných židovských mužů…

„Kdo to vůbec je národní socialista?” zeptal se jednou na sklonku třicátých let svého dědy Jicchaka, jenž mínil před Áríjci zachránit svůj rod a moravskou textilku tím, že se nechá zvolit za socialisty do parlamentu.

„Národní socialista je bystrý politik, který ví, že zbohatne jedině z národní chudoby. Potřebuje k tomu hlasy nemajetných vlastenců a těch má všude dost; naivní chudáci vždycky byli, jsou a budou!”

„Nemajetné voliče přece lákají komunisté…!”

„Ti nic nemají a jen říkají: Volte nás, o chudobu se podělíme. My říkáme: Volte nás a budete stejně bohatí jako my…”

„Uvěří hladoví sytým?”

„Musejí si myslet, že jejich bohatý politik je tak miluje, že je schopný jim rozdat třeba i svůj majetek!”

„A rozdá?”

„To by už nebyl bohatý a chudí by se v něm přestali zhlížet, že jednou budou stejně zámožní jako on!” rozvíjel Jicchak Löwinstein svoji teorii nacionálně-socialistického byznysu požidovsku. „Chudé musíš navnadit a jejich bídu hýčkat vidinou vlastního majetku, ale nesmíš nikdy dopustit, aby zbohatli! Rozhodně ne všichni…!”

„A funguje to?”

„A co Marx a Engels, Lenin a Trockij?”

„Anachronismus…”

Robertovi zbývalo pár týdnů do třinácti roků, ale slova jako anachronismus, nacionalismus, erekce, koitus či ejakulace si už dovedl vysvětlit do nejmenších podrobností, i když zatím jen teoretických.

„Politika je pružný nástroj moci, ovládající umění přizpůsobivosti…”

„Takže konformismus!” řekl Robert, intelektuální pýcha rodu.

„Říkej tomu, jak chceš, hlavní je, aby svět byl rozdělený na chudé a bohaté! Vyvaruj se sociální spravedlnosti; lidstvo chce být klamáno iluzemi! Proto zavedli Židé Desatero a posmrtný život, hinduisté kasty, křesťané věrná manželství, oligarchové války za mír a demokracii…!”

Vnuka napadlo, jestli jeho dědeček vůbec v něco pevně věřil. Ale nezeptal se. Byl ještě moc mladý a málo troufalý a iluze považoval za lehce dosažitelnou realitu.

„Když tě zvolí, zvýšíš platy dělnicím v naší továrně?”

„Obchod nesmí podléhat citům, ani žádné ideologii, pouze a jen zisku!” hřímal neúnavně osvícený kmet; měl zásadu vyhýbat se vtíravým otázkám. „A výnosný obchod je pak sám o sobě tou jedinou skutečnou ideologií!”

„Každý zisk je ale zároveň i ztráta, tvrdí můj otec!” řekl Robert.

„To se možná týká jeho modelek, ale pro mě platí, že i ze ztráty musí být nakonec zisk!” usmál se děd Löwinstein a posvátně otevřel Tóru.

„A může být vůbec Žid socialistou?” znejistěl třináctiletý chlapec Robert Löwinstein.

„Had, který nedovede svlékat kůži, zahyne, stejně jako duch, jemuž je bráněno měnit názor!” ušklíbl se ctihodný kmet.

„To řekl Abrahám…?”

„Jiný Žid, co ale nevěděl, že je Žid – nějaký Nietzsche,” rozchechtal se pobaveně stařec a začal si polohlasným basem číst žalmy.

Pokyvovat přitom hlavou a připomínal velkého bzučícího čmeláka v kleci. Byl to pořád statný muž, na pevná ramena, přes která měl přehozený modlitební plášť talit, mu sahaly šedivé vlasy. Vždycky v pátek, těsně před tím, než se na nebi objevila první hvězda, mu je na skráních pečlivě naondulovala jeho žena Ráchel.

Nad baňatým orlím nosem a zšedle pichlavýma očima se mu čepýřilo srostlé obočí, jehož chlupy trčely nezvykle každý jinam. Skoro celou tvář mu halil mnohaletý střapatý plnovous, jenž byl nepřirozeně bílý, jako odbarvený peroxidem. Knír, zcela zakrývající jeho rty, si při jídle vždy bezděčně namočil v mléčné omáčce milchig a rozverná vnoučata čekala na tu směšnou chvíli s marně zadržovaným smíchem.

Na oslavu šabatu vždy pěl před třetím denním jídlem posvátnou píseň Šabat ha-malka. Zpíval procítěně, se zavřenýma očima, jako by se chtěl rozplakat a čišela z něho nezměrná pokora. Jakmile ale dozpíval a začal řečnit, probudil své velikášství a zapomněl, že Židé byli vyvoleni před Bohem, nikoli před ostatními lidmi.

„Cur mišelo achalnu…” zahlaholil svým chvějivým basem další šabatovou píseň. „Skála, z jejíhož bohatství jsme pojedli…”

Robert měl už brzy vstoupit mezi muže a prožíval nejvzrušenější dny svého zatímního života. Toužil být dospělý, mít za sebou bar micva a stát se jedním z minjanu, shromáždění nejmíň deseti mužů, nezbytných pro zahájení modlitby. Byl členem ctěné aškenázské rodiny a poutala ho důstojnost modlících se rabínů a jejich moudrost. Neznal sice pravidla fotbalu ani tenisu a mariáše, ale ovládal hebrejštinu, češtinu a němčinu, znal algebru, Tóru i dostupné dějiny lidstva a věřil v Boha. Představoval si muže minjanu, jak jsou osvícení, sečtělí a všemi vážení. Nechtěl být bohatý, jelikož už bohatý byl, aniž si to připouštěl; chtěl být mocný a všemi ctěný.

Neuvědomoval si ještě, že kdo byl mocný, byl už samosebou všemi ctěn. A být počítán mezi mocné znamenalo, že už bude brán vážně i dcerou provozního ředitele textilky jeho dědečka Sárou Kleinovou, dívkou s jemnou pletí, tváří anděla v pubertě, velkýma očima a baletními pohyby útlých paží a prstů. Celým svým jinošským zráním prahl být vybrán mezi deset spravedlivých, kteří kdyby nechyběli v Sodomě, zabránili by jejímu zničení. Nemohl se dočkat, až se nad ním bude vznášet Boží přítomnost a Sára na něho bude s pýchou vzhlížet, jako na chtěného muže. Věděl, že bez bar micva tyto své sny nenaplní.

Nemyslel tedy na nic jiného a tvrdě se učil roli. Byl poctěn předčítat verše ze sidry – maftiru nebo haftaru, on si ale vybral nejobtížnější chlapecký úkol a rozhodl se číst celý týdenní díl Tóry. Nesměl mít trému, koktat, plést si slova a rudnou v obličeji. A jeho den konečně nadešel, svěřené žalmy přečetl pevným hlasem, jako rabín Jozef Ovádia u Západní zdi slova Izaijáše…

„Nechť je požehnán Ten, který mě nyní zprostil od veškeré odpovědnosti za něho!” zvolal pak zjihle Robertův otec a barmicvovští hosté propukli v jásot, že se mužské židovstvo právě stalo početnější.

Sára byla opravdu okouzlující, ani Robert se nemusel za svůj vzhled stydět. Babička Ráchel v něm viděla dvojníka některého z archandělů, jak měl čistě bílou kůži. Nebyla bledá, spíš vzácně alabastrová a babička tvrdila, že zvýrazňuje jeho neposkvrněný ušlechtilý výraz. A jelikož Židé neměli své svaté, byla před ním šance stát se jednou Spravedlivým mezi Spravedlivými. Nebylo snad nikoho, kdo by se v den jeho bar micva na ten výběrový pár zálibně nedíval, jak mu to slušelo, a kdo by nevsadil tisíc šekelů, že prostějovská konfekce má zaručenu novou generaci veleúspěšných majitelů.

„Vaše láska posílí naši firmu spojením kapitálu Löwinsteinů a Kleinů, budete štěstím pro naše vyvolené rody!” provolal optimisticky stařešina.

Všichni byli znepokojeni zprávami z Německa a ve svém svátečním holdování uměření, přesto patřičně hrdí, že po teorii relativity patřily sňatky z rozumu k tomu nejlepšímu, co Židé vynalezli. Robert byl šťastný, že nikdo z jeho blízkých nechyběl. Velká věčná rodina; mocná a zajištěná. Sestra Ester k bratrovi pyšně i s obavami vzhlížela a nebylo nikoho, kdo by se netěšil na slavnostní oběd. Aškenázové měli německé vychování, nebyli přehnaně ortodoxní a jejich ženy s nimi mohly být ve stejné místnosti a směly s muži mluvit i tančit. Robert se nemohl dočkat, až bude sedět vedle Sáry Kleinové. To mu stačilo. Prozatím.

Byla v dlouhých saténových šatech blankytné barvy, s korunkou z pravých perel v černých vlasech nad čelem, snědým od paprsků prázdninového slunce, zářícího nad Azurovým pobřežím. Voněla jinak než ostatní dívky. Její otec jezdil často obchodně do Paříže, odkud vozil orientální parfémy a podmanivé modelky, aby předváděly novou Löwinsteinovu konfekci.

Kolem Sáry viděl Robert vzrušující auru z Goyova portrétu vévodkyně z Alby, jež vyzařovala světlem malířova oka mihotavé štěstí jejich prchlivé lásky. Sářin pohled ho rozpaloval stejnou mocí, zvláště když mu držení její hlavy na dlouhém krku připomínalo baleríny, které pro něj v Paříži tančily, když ho vzal otec tajně do Moulin Rouge, o němž prohlašoval, že je to Balšoj těatr Západu. Rozechvělý se teď odrážel v tmavém lesku jejích očí, když však do nich pohlédl pozorněji, uviděl se ve velkých zornicích hrozně maličký, útlý a zbytečný. Mátlo ho to mámení milované divoženky. Věděla o tom a ráda si už ve svých dvanácti letech s tímto svým darem i s Robertem pohrávala. Měla to v genech po své pařížské matce.

Slavnostní tabule byla bohatá. Jídlo se povedlo. Bar micva o svátku jom kipur bylo něco jako ramadán, nebo spíš ramadán by klidně mohl mít svůj původ v tomto židovském svátku smíření. Robertova matka usmažila z beraní kýty, zeleniny, koření a česneku masové kuličky, o nichž mezi muži kolovala povzbudivá pověst. Ženy s nedoplými korzety daly přednost jehněčím kotletám se žlutou rýží, ochucenou šafránem, plody moruší a višněmi.

Teta Ráchel brala vážně košerní motto: „Nepožiješ kůzle vařené v mléce jeho matky!“ a smažila dietně; žádné maso s mléčnými produkty, jen tradiční jídlo ze soleného hrachu a fazolí, k němu trojhranné koláčky Hamanovy uši podle dávného tyrana. Byl to pokrm nejprostší, avšak tradice byla tradice, proto nebo přesto vydržel na stole nejdéle. Líp na tom byly její koblihy plněné sladkou směsí ze švestek, máku a datlí, nejlíp pak ragú z hovězího masa, brambor a fazolí a mandlový pudink s pistáciemi a růžovou vodou.

Všichni si užívali, jen podsaditý strýc Benjamin z matčiny strany byl nezvykle bez chuti; zakřiknutý a mrzutý. Nejraději by se opil, ale na bar micva to nešlo. Nehodilo se to ani na chanuku, pesach a roš hošana. Proto se těšíval na purim, kdy byla ovíněnost mužů povinností. Stával se pak obzvláště rozšafný. Před i po každém poháru blahořečil Noemu, že vymyslel tak opojně zkvašenou hroznovou šťávou. Dokola odříkával přípitek, aby zdravil „víno dochované od Stvoření“, ale když už nevybreptal ani poklonu tomu, ,kdo jsi stvořil víno´, bylo to znamení pro tetu Juditu, že si ho má už odvést domů.

Naplnil přece předpis, že se muži musejí na purim opít tak, aby se nepoznalo, kdo z nich je požehnaný mordechaj, a kdo prokletý haman. U strýce Benjamina se to skutečně nikdy nepoznalo, zvláště během posledního purimu. Pil jako o život, protože o život šlo; jeho příbuzní z Barorska už před nacisty prchli do New Yorku. Tušil, že bude hůř.

Robert si ale žádné chmurné prognózy nepřipouštěl, alespoň ne v té opojné chvíli. Seděl vedle Sáry, poživačné slasti novopečeného muže se v něm promísily s mandlovým pudinkem a nedokázal si vybavit, co úžasného by se ještě muselo přihodit, aby někdy zažil šťastnější den. O to víc byl hrdý, že je Žid a naivně si namlouval, že na něho a jeho rodinu jsou pyšní i všichni počestní občané Prostějova, jakož i ostatní Češi, jak to říkal děda. Byli přece Židé v diaspoře, kteří ze své azylové zemičky udělali nejschopnější stát v Evropě.

Bratři Gutmannové a strýc Rothschild dali tomu splašenému národu Severní dráhu, železárny ve Vítkovicích i ostravské kamenouhelné doly, skvělý Žid Moser mu věnoval rodinné stříbro, když postavil továrnu na karlovarské sklo, vynálezce Kolben byl zase u zrodu ČKD, Waldes přidal Koh-i-noor, Zucker textilku Fezko ve Strakonicích a Jelinek lihovary a likérku ve Vizovicích…

A tak byl hrdý. Štěstí však bývalo kratší, než dohořela zápalka ze Solo Sušice. Kdo se vyvyšoval byl ponížen a chvástavou židovskou vyvolenost pokořila německá nadřazenost. Ani Prostějovu se nevyhly roty vojáků se smrtihlavy na čepicích a Norimberské zákony, mezi nimi i Zákon o zdravém manželství a ochraně německé cti a krve. Servilní Češi, vždy papežštější než papež zapomněli na vděčnost a stěžovali si u říšského protektora, že arizační zabavování židovského majetku bylo svěřeno nejen českým, ale i německým exekutorům. Chtěli mít z výnosného lupu co nejvíc.

Též národní socialisté uměli kalkulovat a doběhli i Jicchaka Löwinsteina; aby jejich chudých voličů přibylo, urvali si díl z židovského přepychu, a aby té bídy nebylo zase až moc, drželi palce Endlösung der Judenfrage – Konečnému řešení židovské otázky. Nestor Löwinsteinů tak přišel o křeslo pro stařešinu parlamentu a musel se smířit s rolemi outsidra v Protektorátu Böhmen und Mähren a vězně v Osvětimi.

Stačilo pár zpropadených týdnů a z pyšného hebrejce Roberta Löwinsteina byl nic nechápající jinoch, co marně hledal svoji včerejší důstojnost. Jeho nedávno nabytá dospělost mu byla zbytečná, jak mrtvému Židovi kaftan, stejně jako to, že byl primusem německé školy. Nesměl už se Sárou do veřejných lázní, školy, kina a divadla, nikam mezi lidi čisté rasy. Scházet a bavit se mohli jen na hřbitovech, nesměli ani na vánoční trhy. Němci se svými českými přisluhovači jim zabavili nejen továrnu a zlato, ale i Dostojevského, violu po pradědovi, rádio a gramofonové desky s Enrico Carusem. Podřadní kříženci nesměli Árijce v sečtělosti dál přerůstat.

Hitlerovy zákony brali přelétaví Češi za skvělou příležitost, jak své židovské sousedy okrást a vyhnat ze země. A aby jim už nemuseli nikdy nic vracet, modlili se v křesťanských chrámech s židovským Desaterem za jejich zdařilou a konečnou koncentraci. Pro odpustky se místo desátků tloukli do prsou: „Mea culpa, mea culpa, mea maxima culpa,” mleli neustále dokola: ,,Má vina, má vina, má převeliká vina!” a farizejsky pro pořádek šeptali: „Nepokradeš, nezabiješ, v jednoho Abrahámova Boha věřiti budeš…!”

Ale dál věřili jen ve svůj židovský lup, árijského nadčlověka a pracovní lágry, nejlíp v Ohňové zemi či na Madagaskaru. A tvrdili, že oni přece žádného Žida nemíní zabít, ale farizejsky dělali vše, aby se jimi vypravované dobytčí vagóny transportů vždy efektivně zaplnily. Též Robert byl pasován na lidského křížence. A také jeho děd, otec, matka, sourozenci, sestra Ester i voňavá Sára Kleinová. Všichni zmizeli; náhle, jak poslední jarní sníh a už se nikdy domů nevrátili. Kromě Roberta. Jako jediný z rodiny přežil.

Považoval to za další velké zlo, jehož se na něm Bůh dopustil. Zůstal sám. Jen on, žíravý smutek dusivé samoty a vesmírná tíha prahnutí po pomstě. Přísahal si, že nic v jeho životě nebude důležitější, než trest pro vrahy sestry Ester. Proto se vrátil do Evropy…

Reklama:
  1. 5 reakce na “Když Izrael odmítl Stalina, začaly popravy Židů také u nás…”

  2. O židovském komunismu píše dostatečně Duke http://www.vzdelavaci-institut.info/?q=system/files/Moje_probuzeni-David_Duke.pdf

    od Jiří Příhoda v Dub 3, 2012

  3. Kde by se to dalo dočíst?
    Děkuji

    od AS v Dub 24, 2012

  4. V mém románu Černá krav…

    od olser v Dub 25, 2012

  5. poriadne skreslené písanie a tendenčný článok. Neexistuje dokument ktorý by preukázal 6 miliónov obetí Židov počas druhej svetovej vojny, ale tento mýtos sa snaží ľuďom stoj čo stoj vkladať pod kožu. V podstate propaganda new age israel. Ako sa píše v zmieňovanom Starom zákone že z Izraela pred 3000 rokmi boli vyhnaní, tak budú aj tentoraz vyhnaní (alebo zlikvidovaní) pretože títo ludia v klude, pokoji a mieri žiť nikdy nevedeli, celá história ľudských civilizácii je popretkávaná ich vyhánaním. Zrejme na to boli pádne dôvody keďže šlo o tisícky prípadov vyháňania z krajín nezávisle na sebe. ohavnosti ktoré páchajú v tamojšej časti sveta (na blízkom východe) sú principiálne zhodné z ohavnostiami ktoré páchal Hitler s tým rozdielom, že Hitler nemal také mechanizmy utajovania ako majú títo vďaka vlastníctvu PR prakticky všetkých médií.

    od Viktor v Říj 11, 2012

  6. Stačí si sečíst umučené Židy v Osvětimi, Treblince, Terezíně, Dachau, Buchenvaldu, Belžeci… Popíráčů holocaustu už bylo a větších machrů než vaše směšná maličkost. Myslíte si, že snad šest milionů Židů žije tajně na opuštěných ostrovech v Tichomoří…?

    od olser v Říj 11, 2012

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *