Memento mori, aneb Prasečí i židovská krev jsou pro islám nečisté?

11. Únor, 2011 – 8:54
S úsměverm jde v Egyptě všechno líp...  Foto: Břetislav Olšer

S úsměverm jde v Egyptě všechno líp... Foto: Břetislav Olšer

Jsme bezradnými svědky invaze islámu do Evropy pod heslem: „Memento mori“. Používali ho též Římané při oslavách bitevních vítězství. Otroci jim připomínali: „Pamatuj na smrt. Přestože jsi dnes oslavován, stále zůstáváš smrtelníkem.“ Trochu to zavání dnešní situací s islámem a jeho „íránskými revolucemi ajatolláhů“ od Alžírska, přes Tunisko, Jordánsko a Egypt, kde si muslimové naivně myslí, že po smrti budou mučedníky ve čtvrtém ráji…

O zakázaném Muslimském bratrstvu, které právě v Egyptě vstoupilo do hry o převzetí moci, platí to samé. Zvláště po nočním projevu Husní Mubaraka, v němž se vysmál prorokům, kteří ho už viděli v politickém důchodu či v německé léčebně, a kterým dal jasně najevo, že minimálně do zářijových voleb zůstane prezidentem Egypta. On, hrdina, který stál ještě jako generál na tribuně hned vedle prezidenta Sadata, jehož provrtalo 38 střel atentátníků a Husního se nedotkla ani jedna, ustál i současné statisícové demonstrace na káhirském náměstí. Pro egyptské křesťany i pro Izrael to může být projev jejich záchrany.

Pro muslimy, ne však pro kopty, je ovšem zrádce, jenž se poskrnil nečistou židovskou krví, když podepsal se sionisty mírovou smlouvu. Je pro ně stejně nečistý, jako prase. Kdysi se šeptalo, ža Jásir Arafat není tak „oddaný“ muslim, jak ze sebe účelově dělá, jelikož jako údajný homosexuál zemřel na AIDS, a že kdyby potřeboval pro přežití srdce, vůbec by neváhal přijmout to prasečí, které je velikostí i genově nejblíž tomu lidskému. Přestože vše nejen z vepřů, ale i z Židů, je pro islám tabu.

A co vadí Koránu na vepřovém mase? To, že se snadno kazí, že má v sobě parazity a mnoho tuku, to Prorok Muhammad opsal z židovské Tóry. Novum dalšího zákazu vepřů podle islámu je, že prasata přirozeně žijí v rodiných skupinách, vedených nejzdatnějším, tzv. alfa samcem, který jediný má právo se rozmnožovat se všemi samicemi své tlupy. Jiný samec má dvě možnosti, buďto odejít jinam anebo porazit vůdčího samce a stát se novým alfou. V takovém případě se páří se všemi samicemi tlupy, nehledě na to, že mohou být jeho pokrevní příbuzné. A to je problém prasecí krve. Alláh ví nejlépe…

„Bůh zakázal vám jedině zdechliny, krev, vepřové maso a to, co bylo zasvěceno někomu jinému než Bohu. Kdo však byl donucen jísti toto, aniž po tom toužil nebo přestupníkem byl, na tom nebude hříchu, vždyť Bůh je odpouštějící, slitovný…“ (Súra al-Baqarah: 173)

Je rovněž otázkou, jak se začne měnit počet ruských muslimů, jichž nyní žije v Rusku přes 20 procent, tedy asi 30 milionů. Ruské úřady totiž právě schválily xenotransplantaci prasečích buněk do lidského těla.Spekuluje se, kolik z těchto příznivců islámu konvertuje pro záchranu svého života k hlavnímu ruského náboženství, jímž je Ruská pravoslavná církev. Druhým významným náboženstvím Ruska je sunnitský islám, který vyznávají zejména turkidské národy a etnické skupiny Kavkazu. V Rusku muslimové představují prý už nyní skoro pětinu obyvatel a vzhledem k úplnému zhroucení porodnosti ruských žen se tento podíl bude rychle zvyšovat. Ti čečenští vyznavači Koránu jsou nejradikálnější. Hlavně jejich „černé vdovy“, pozůstalé po zabitých manželech, synech, bratrech či otcích.

Humbuk vyvolal fakt, že ruské úřady jako první na světě schválily metodu, kterou vyvinula novozélandská společnost Living Cell Technologies (LCT) a měla by pomoci především pacientům s diabetes typu 1, tedy převážně dětem a lidem do 30 let, jimž správně nefunguje slinivka břišní. Informoval minulý týden serverpopsci.com, médium zabývající se populární vědou a technickými objevy.

Princip novozélandské xenotransplantace neboli přenesení částí cizorodých, většinou zvířecích a konkrétně prasečích organických částí do lidského těla spočívá v tom, že se do slinivky břišní u člověka přenesou prasečí buňky, které produkují inzulín. Tím by se měla odstavit potřeba aplikace inzulínových injekcí, které v těle umožňují přenos glukózy do buněk. Inzulín kvůli dysfunkci pankreatu nevzniká v dostatečném množství. Prasečí buňky jsou při xenotransplantaci navíc obaleny kyselinou alginátovou, želatinou, která zabrání tomu, aby se jich imunitní systém zbavil.

Obdobně pracují také na farmě v minnesotském Rochesteru v USA, v jedné z nejlepších nemocnic světa – Mayo Clinic. Jak uvedly HN iHned.cz, stopadesát vyšlechtěných prasat se zde v přísné karanténě nechová pro maso, ale pouze pro orgány. Ty jsou totiž funkcí a vlastnostmi velmi blízké člověku. „Zabýváme se výzkumem takzvaných xenotransplantací, tedy přenosu orgánů z jednoho živočišného druhu na jiný. Zatím jsme byli schopni úspěšně transplantovat prasečí srdce paviánovi. Když budeme mít dobré výsledky, mohly by se podobné transplantace prasečích srdcí, jater, slinivky či ledvin dělat běžně i u člověka,“ vysvětluje profesor Christopher McGregor, který má výzkum v Mayo Clinic na starosti.

Transplantace prasečích chlopní do lidského srdce se užívá už celá desetiletí. U muslimů však jedině tajně, jinak jim hrozí smrt za zradu. „Vepřová kauza“ tak má své oběti na základě toho největšího primitivismu, neuznávajícího lidskou krev jako jedinou a kromě skupin a RH faktorů se ničím nelišící tekutinou. Doufejme, že se toho nechytne Muslimské bratrstvo v Egyptě po včerejším Mubarakově projevu…

Více informací o románu Krev pod obojí najdete ZDE. Ukázka:

(Muslimovi Muhammadu Ali Fajsalovi byla transplantována ledvina Žida, který byl zastřelen při palestinském atentátu. Muhammad žije v obavách, jestli Mossad neodhalí jeho činnost pro Al-Kájdu. Nejvíc se bojí trestu za to, že má v sobě nečistou židovskou krev…)

Vracel se před půlnocí z kliniky. Zdržel se, protože se zapovídal se svým ošetřujícím lékařem. Pod kopcem Karmel jiskřilo město a na temném moři se jakoby nočním chladem rozechvělá třepotala světýlka kotvících lodí, jiskřivě rozsypaných po hladině až k mlžnému obzoru u libanonských hranic. Ovzduší mu skřípalo mezi zuby. Z Judské pouště vál mlžný pouštní vítr chamsin, odněkud se do zatuchlého pachu přimísil i závan chumusové kaše s olivami a čerstvou pitou.

Vtom se před ním ze tmy vynořily dvě postavy. Ta vyšší, v nepromokavé vestě s kapucí na hlavě, měla malou kapesní svítilnu, a když přišly blíž, Muhammad poznal svého starého kumpána z dob, kdy s ním začínal v militantní skupině al-Fatahu.

„Mustafo, co ty tady děláš?” zastavil se a byl rád, že je tma, v níž mohl skrýt svůj šok a neblahou předtuchu.

„A co ty tady děláš?” nešetrně mu Mustafa posvítil do očí.

Objali se, třikrát políbili na tváře a Muhammada napadlo, že se mu do cesty připletl další Jidáš; úlisný slizoun se zpocenými dlaněmi.

„To je Rijád, kámoš z Gazy,” řekl Mustafa a koutkem pyskatých úst se zašklebil ve směru svého komplice.

Byl to chlapík neforemné postavy středního věku. Příroda se mu asi chtěla pomstít; tvář jako by mu uplácala ze špatně vymíseného těsta na pitu.

„Tak, jak to je? Co ty tady děláš?” zopakoval Rijád výbojně.“Chodím támhle do kliniky na kontroly!” pohodil Muhammad ramenem směrem k nemocničnímu pavilonu.

„To ta tvoje ledvina, co?” kývl Mustafa s teatrální zádumčivostí.

„Co ty víš o mé ledvině?”

„Že není tak úplně tvoje…”

„Tělo se neptá čí je, ale jestli fachčí!”

„Tak co ta tvoje židovská ledvina…?” zavrčel tiše Rijád a Muhammad věděl, že je zle.

„Maso, jak maso, jen když můžu močit!” snažil se žertovat.

„A to sem jezdíš na noc až z Jeruzaléma?” zeptal se Mustafa a z jeho hlasu bylo jasné, že ví své.

„Znáš to, pacientů je spousta a čas doktorů vzácný…”

„A nevíš náhodou, kdo bydlí tady kousek v domě na Karmel 1256?” řekl Rijád a šťouchl do něho něčím kovovým.

Ve tmě se v záblesku kapesní svítilny zaleskla železná tyč páčidla a Muhammad věděl, že jeho čas vypršel. Našli ho a budou dělat, že jim vadil jen kus nečistého židovského masa. Bude asi poslední obětí z 11. září.

„Co blbnete, chlapi?” snažil se horečně něco vymyslet a na zádech ho chladivě zašimral čůrek potu.

„Znáš to, když nejde Muhammad k hoře, musí si ho hora najít sama!” sykl do tmy Rijád a zašermoval tyčí.

„Jak jste na mě přišli?” vydechl Muhammad, aby se zbavil zbytečného napětí, které mu teď už bylo k ničemu.

„Nejsme volové a na ten tvůj Mossad pořád máme!” pokračoval Rijád ve svém polohlasném syčení. „A pracky od těla!” přikázal a zběžně ho prošacoval.

„Jaký můj Mossad?” bránil se Muhammad a zapátral ve tmě, jestli někdo nejde. „Přece mě znáš, Mustafo!”

„Nežvaň!” řekl Rijád a Mustafa odstoupil a vyčkával opodál. „Tys ale musel těm nahoře hnout žlučí, že tě odepsali!”

„Jak odepsali?” zjišťoval Muhammad jen jako formalitu, jestli ho skutečně přišli zabít.

„Nevím, cos vyvedl, a ty nám to asi neřekneš, ale radši se pomodli kádiš za zemřelého!” znovu ho dloubl železem do břicha Rijád.

„Nejsem Žid!” uplivl si Muhammad a hned zalitoval, že se zbytečně dopustil takové trapnosti.

„Máme tě odtransplantovat!” tiše se zasmál Rijád a Mustafa dál zarytě mlčel.

„Co to znamená?” Muhammad dělal, že nic nechápe. Instinktivně hovor protahoval, s nadějí, že se stane zázrak.

„Musí to být masakr, kámo, aby to vypadalo jako krutá msta za zradu palestinské věci!” ozval se konečně i Mustafa. „Nevím, v čems jel, ale musela to být síla,” dodal s nezastíraným obdivem.

“V čem bych asi tak jel…?”

„Drž hubu!” strčil ho Rijád tyčí do zad. „A ne aby ses strachy pochcal. Nesnáším smradlavé židácké chcánky.”

„Takže kšeft s prodejem orgánů?” dráždil je rádoby hrdinsky, ale škrtil ho dusivý strach.

„Za co nás máš?” bolestivě ho strčil železem do žeber Rijád. „Vydělávat na zkaženém židovském masu…”

„Nebudeš nic cítit!” řekl hnusně Mustafa. „Dostaneš narkózu!” posmrkl, ale nebylo to dojetím.

„Ve jménu Alláha slitovného a milosrdného?” šeptl Muhammad.

Hlavou mu opět proběhly všechny minuty, hodiny a dny, v nichž se tak usilovně rval o svůj život.

„Alláhu akbar, proč jsi mi dával naději a cizí ledvinu a neskončil to hned? Jsi snad sadista?” říkal si v duchu a už se nebál o vízum do ráje.

Za ním se vypínala nepřístupná zeď nemocnice, z obou stran dva zabijáci, před ním silnice, za ní živý plot ze zimosrázu a schůdky k jeho zahrádce s kovovým plotem a domkem, v němž jedno okno matně svítilo do hrobového ticha průzračné noci. Byla to jejich lampa. Roky jim svítila na lásku i na súry z koránu. Viděl Fatimu, jak leží v posteli, čte si a nervózně se dívá na hodiny. I kdyby se pokusil utéct, chytli by ho.

„Ve jménu svatého Džihádu mečem!” řekl Mustafa obřadně.

„Kecy! Sereš na korán, jsi jen patologický vrahoun!” řekl Muhammad. „Kdysi jsem ti vezl ženu do porodnice,” podíval se mu zpříma do očí, ale ve tmě do nich stejně nedohlédl. „Pochlubíš se svému synovi..?”

„To byla jiná doba!” odbyl ho Mustafa cynicky.

„To je fakt, tos ještě nedělal kata svým kámošům!” zesílil Muhammad hlas a napadla ho pošetilost, že začne křičet, ale hned ochabl a svůj pokus odvolal.

Ještě by vzbudil Fatimu, přiběhla by a odskákala si to i s ním. Alespoň přestane dál ohrožovat své děti a ženu.

„Drž hubu! Zhebneš ty, nebo tvoje rodina…” varoval ho Rijád.

„Přiznej si, něco jsi zvoral! Prostě džihád mečem nejen chrání, ale i trestá,” zvedl Mustafa ramena.

„Zmetku!” vydechl Muhammad s odporem.

„Řek bych ti nashle v ráji, ale ty stejně skončíš v pekle…” znovu posmrkl Mustafa.

Ráj a peklo! Kdo z nich tří se tam dostane? Copak je možné, aby se v ráji spolu setkali? Co by si asi řekli? Jak to Alláh zařídí, aby se vrazi i oběti tam nahoře milovali a ctili..?

„Nevykecávejte se!” zašeptal Rijád a rozhlédl se. „Konec s tebou, bojovníku na hovno!” zvedl železo a chladnokrevně naučeným krátkým švihem udeřil Muhammada do spánku. Ten jen kráce zaúpěl, ani nestačil reflexivně zvednout ruce, aby se chránil. „Alláh je mocný!” řekl Rijád a než se jeho oběť sesula k zemi, udeřil ji do hlavy ještě dvakrát a ztichlou nocí zněla jen tupá křápnutí, jak se pod tyčí bortila lebeční kost.

„Dej mu ještě jednu, ať netrpí, až ho budu kuchat!” hlesl Mustafa a zavětřil. „Byl to dobrý borec…”

„Ještě se nad ním rozbreč!”

Rijád rány nešetřil, tloukl do tmy hlava nehlava, znovu a znovu. Také do hrudi, pak do bezvládného těla několikrát kopl. Tupé údery zněly do noci. Bylo slyšet jen tiché chrčení umírajícího a na asfaltu se zajiskřila krev, jak meandr vzdálené říčky, tekoucí z mírného kopce dolů směrem k domku, v němž už spaly Fajsalovy děti, jen žena Fatima ve zlověstné předtuše bděla a znovu se znepokojeně podívala na hodiny.

„Už toho nechej, pozor na jeho záda… a odkliď ho!” sykl Mustafa.

Jeho komplic odložil zakrvavené železné páčidlo, sehnul se a chytl Muhammada pod pažemi, potřásl si s ním, aby ho líp uchopil a odtáhl do křoví.

„Je to tlusté nečisté prase!” zafuněl, otřel si dlaně od krve do suché trávy a vlezl zpět na silnici, aby hlídal.

Mustafa převrátil bezvládné tělo na břicho, vyhrnul mu košili na zádech a posvítil na jizvu po operaci. Zkušeně zmáčkl svými prsty kůži své oběti, aby znalecky posoudil, jak hluboko bude muset říznout.

„Sviť mi, kreténe!” zavrčel na svého kumpána a hodil mu svítilnu.

Potom z batohu vytáhl podlouhlou krabičku, otevřel ji a blýskavě zašermoval skalpelem.

„Hni sebou!” pobízel ho šeptem Rijád a odvrátil se, aby se mu neudělalo špatně.

„Byla to hračka!” sykl Mustafa, když skončil řez. „Ještě to ani neměl pořádně srostlé!” vnořil hnusně otrle svou levou dlaň do obří krvácející rány, sevřel ledvinu, aby ji skalpelem v pravé ruce popaměti odřezal.

„Ty seš ale řezník!” vyfoukl s uznáním i děsem Rijád.

„Však jsi sám říkal, že to bylo židovské prase,” hekl Mustafa.

„Tys ale říkal, že to byl dobrý borec…”

„Byl, ale zkazil se…”

„Fakt ti nevadí, že pitváš kámoše, i když bejvalého?” polkl komplic, aby se nepozvracel.

„Ve válce se nad rozkazy nepřemýšlí!” hledal Mustafa alibi. „Hlavně mi sviť!”

„Jak to můžeš dělat?” řekl Rijád zhnuseně a lekl se, že i on má v sobě zločinecké geny.

„Kuchal jsem v Erezu obětní berany!” odsekl Mustafa.

„Mně bys to též udělal?”

„Chovej se mravně a budeš žít!” zvrhle se zasmál Mustafa. „Byl to asi špión, nebo co…” pokrčil rameny.

„Dělal určitě pro Židy, proto je teď mrtvola!” uklidňoval se Rijád.

„Určitě má vod Žida tuhle všivou ledvinu!” ukázal Mustafa bradou na svoji ruku, v níž držel ledvinu.

Rijád na ni posvítil a štítivě se odtáhl.

„Tak tohle je ten nejuchcanější sval?” řekl, aby se odreagoval.

„Jo, a je menší než moje pěst…” triumfoval Mustafa.

Držel ledvinu v úzkém kuželu světla, s rukou odtaženou od těla, aby se nepotřísnil crčící krví. „A také nejdražší!”

„Prý za něco takového dávají lidé tisíce dolarů,” užasl Rijád a pořád se znechuceně šklebil.

„Jo, kámo, klidně i milion!“

„Milion čeho?”

„Jasně že dolarů!”

„Kecáš! To jsme ji fakt měli radši prodat!” zahuhňal Rijád. „Milion dolarů…”

„Hovno! Máme rozkazy, nebo chceš, abych příště vykuchat i tebe?”

„Tak s ní běž už do hajzlu!” odplivl si Rijád. „Nechtěl bych tak skončit!”

„Fakt má dost?” vytrhl mu kumpán baterku a osvítil znetvořené tělo.

„Hlavu na maděru, ledvinu ve tvé hrsti… Ten už nás nepráskne!”

Nechali Muhammada ležet v keřích vedle chodníku a Mustafa tiše seběhl po schůdcích k Fajsalovu domu, nahmatal kovový plot, dlaní našel nejostřejší ryč a pak na ni ledvinu trhavým pohybem narazil.

„A jedem!” zasyčel rozkaz. „Pryč odsud!”

Oba se rozběhli z kopce k autu. Beze světel a nastartovaného motoru se zakrvácení rozjeli liduprázdným Karmelem. Za pár hodin museli být zpátky v Gaze, aby ohlásili splnění svatého poslání ve jménu Palestiny vyfasovali pět tisíc satanských dolarů.

Lékařský posudek zaskočil i otrlé chirurgy; kromě tříštivé fraktury lebky měl na dvou místech přeraženou čelist, zřejmě od silných kopanců zlomených pět žeber a stehenní kost, natrženou sliznici a vyrvanou ledvinu. Strašlivá smrt připomínala svým provedením rituální vraždu.

Zmrzačené tělo na chodníku našla Fatima, když ho šla hodinu po půlnoci hledat. Šokující byla příčina smrti; žádné ze zranění nebylo smrtelné. Lékaři se shodli, že exitus nastal až po trýznivých třiceti minutách vykrvácením z hlubokých ran v zádech…

Reklama:
  1. 1 Trackback(s)

  2. Led 15, 2016: hampton bay fan

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *