Fobie z létání na Silvestra, ředěná šampusem se slivovicí…

31. Prosinec, 2010 – 11:09
Jo, tenkrát v platinovém dole v Rustenburgu... Foto: Břetislav Olšer

Jo, tenkrát v platinovém dole v Rustenburgu... Foto: Břetislav Olšer

Tuto historku dávám k dobru vždycky, když mě při zpytování svědomí na konci roku, kdy rekapituluji – dal, měl dáti, nedal – přepadnou výčitky, že jsem ve své křesťanské namyšlenosti zapomněl na Židy, nebo že jsem se příliš hrubě pustil do svých kamarádů muslimů. Pár jich v tom dvoumiliardovém davu mám. A čím míň, tím jsou pro mě vzácnější. Zase bych se s nimi rád proletěl nad rovníkem v Keni.

Z Johannesburgu z letiště Jana Smutse jsme odlétali na lince směr Londýn 31. prosince v 19 hodin místního, tedy jihoafrického času, což bylo o hodinu dříve, než v té chvíli ukazoval ten středoevropský. Bylo to matení mé mysli, jelikož jsem ještě nikdy v životě neprožil virtuální výměnu letopočtů ve výšce přes 10 kilometrů v Boeingu 747 letecké společnosti British Airways a zároveň nad rovníkem. Zatím zcela střízlivý jsem očekával s očima na hodinkách silvestrovskou půlnoc. Měla být tou nejbláznivější, jakou jsem doposud zažil. Zastihla mě při návratu z cesty po Jihoafrické republice. Vysoko nad mraky tropického deště.

Letěli jsme; posilňoval jsem se slivovicí a zaháněl katastrofické myšlenky vzpomínáním na různé Silvestry, letopočty, kalendáře a k nim přínáležející státy. Tím prvním byl frankofonní Vietnam. Bylo to koncem druhého tisíciletí, kdy jsem ještě průměrně poctivě navštěvoval jazykovou školu s výukou francouzštiny, s anglickou konverzací v kapse. Jazyk země galského kohouta mě však uchvátil nejvíc, jedinečný svojí zvukomalebností a latentním erotismem. Obdivoval jsem nejen Napoleona, Victora Huga a Alexandra Dumase, ale i šansony a Edith Piaf, Gilberta Becauda, Belmonda, Delona, de Gaula, nejkrásnější BB… zkrátka, co bylo vynikající, to bylo pro mě v těch časech francouzské.

Facinoval mě hlavně revoluční kalendář jakobínské Francie. Volnost, rovnost, bratrství. Nový letopočet začínal vyhlášením první francouzské republiky v roce 1792. Úžasným pro mě byl fakt, že každý měsíc měl své oficiální označení; od měsíců vinobraní, mlh, jinovatky, sněhu, dešťů a větrů, přes měsíce rašení, květů, luk a žní, až po měsíce horka, koupelí a plodů. Nejvýznamnější svátek „Nejvyšší bytosti“, resp. „Rozumu“ se slavil v červnu. Asi to nebylo právě v tomto měsíci, kdy se Napoleon rozhodl po 14 letech republiku i její kalendář zrušit…

Měl jsem řadu šťastných období; sice nahodilých, ale přesto rozdělených do milovaných etap. Novinářských. Devatero řemesel, desátá nouze. Hlavní bylo, aby mě to bavilo. Neruda měl pravdu; čím jsem byl, tím byl jsem rád. Kde mě něco zajímalo, tam jsem zkrátka vyrazil na průzkum. S foťákem a magneťákem. Někdy jsem své cesty do jednoho a toho samého, většinou politicky exotického státu, opakoval i čtyřikrát. Dokud jsem nepřišel problému na kloub. To víte, Frantův „selský rozum“…

Jak asi vypadá země, na níž dopadlo během deseti let války tucet milionů tun bomb a granátů? Tak začala má etapa vietnamská. Pak explodoval reaktor v Černobylu a byla z toho moje další etapa – jaderná. Když se rozpadl SSSR, měl jsem etapu „perestrojkovou“, po ní následovaly cesty do válečné Jugoslávie, romský exodus do Kanady a lety do JAR, když mě rozčílil tamní jihoafrický rasismus, v předtuše blížícího se zla jsem zamířil do New Yorku, abych si alespoň na fotce zachoval „Dvojčata“, a nakonec jsem vyrazil do Izraele, pro tisíc a jednu pravdu ve Svaté zemi…

A jelikož jedna z mých etap poznávání vycházela z jihoafrického apartheidu, vracel jsem se zrovna z jihu černého kontinentu, zatracená floskule. Napřed pod trupem letounu zmizely špinavě žluté valy hald z hlušiny zlatých dolů, potom se za horizontem rozplynuly i kopce Severního Transvaalu, v téměř dva tisíce kilometrů dlouhé řece Limpopo se utopil též svit mého posledního dne na jihu Afriky a já se rychle loučil s Jižním křížem.

A blažily mě stovky vzpomínek. Byl jsem vděčný, že patřily k časům, kdy bylo skoro vše košer. Než jsme pýchu nazvali zdravým sebevědomím, lakomství zákonem ekonomiky, nestřídmost vyšší životní úrovní, brutalitu a závist bojem za spravedlivost a politickou svobodu, vztek a hněv rozhořčením nad názorem druhých a lenivost filozofickým postojem. Než jsme z korupce udělali provizi, z nezákonné spekulace a protekcionismu lobbink, z hospodářské krize přirozenou součást kapitalismu, z lásky a pravdy nenávist a lež a z naší neschopnosti vládnout anticikánísmus…

Obklopen tímto Ovčákovem, a přesto zatvrzele imunní vůči lidské blbosti, jsem šťastný ve svém světě normálních lidí. Není jich sice moc, ale jsou a vím, že nenaletí žádným hochštaplerům na jejich plané sliby a plagiáty. A tak si žiju z dávných příhod. Třeba i z těch banálních. Viz. můj Silvestr nad rovníkem. Po zhruba pěti hodinách se naše letadýlko s téměř třemi stovkami pasažérů na palubě ocitlo blizoučko rovníku, protínajícího asi v polovině Keňu.

Palubní mapy na výsuvných obrazovkách ukazovaly výšku 10 700 metrů, venkovní teplotu mínus 57 stupňů Celsia a rychlost letu 870 kilometrů v hodině. Udatní muži za kniplem zřejmě náš vzdušný koráb umně kočírovali tak, abychom zrovna v okamžiku našeho přeletu z jižní polokoule nad severní mohli oslavit Silvestra. Už dávno jsem se jako technicky zcela zaostalý vzdušný pasažér smířil s faktem, že navzdory zemské přitažlivosti vydrží na tři sta tun těžký letoun ve vzduchu nepřetržitě deset i více hodin. Poprvé si ale zvykám na nadoblačnou oslavu Nového roku.

Piloti měli určitě dobrý úmysl, byli patrně křesťany a stejně jako já nebrali vážně skutečnost, že v letadle je minorita křtěných Evropanů, zato většina Indů, Číňanů a několik příslušníků jiných národností hinduistického, muslimského a židovského vyznání, hlavně sezonních pracovníků, zaměstnávaných v JAR a letících patrně přes Londýn do svých nových evropských domovů. Ne nadarmo dosahují sportovci nejskvělejších výkonů ve vysokých nadmořských výškách. Rovněž mně se vysoko nad matičkou Zemí v mozku zablesklo, jako při africké bouři a najednou jsem si uvědomil, že můj soukromý globalismus, s jakým jsem přistupoval k Silvestru, k tomuto zdaleka ne celosvětovému svátku, byl notně přízemní.

Moje velikášství, že svět jsou jen křesťané a jejich Silvestr, dostalo řádně zabrat. A tak ve chvíli CH, kdy ručička hodinek přeskočila na půlnoc a pod námi se objevuje Keňa i tušení imaginárního rovníku, skoro protínajícího druhou nejvyšší horu Afriky Mt. Kenya s 5199 metry nad mořem, nepropuká k mému zklamání v letadle žádné všeobecné veselí a jásot, provázený boucháním láhví šampusu. Místo toho se všude kolem mne ozývá jen spokojené pochrupávání většinou snědých pasažérů. Pravda, po kapitánově přání všeho dobrého v Novém roce roznášejí na účet britské letecké společnosti palubní průvodčí pohárky s šampaňskými bublinkami, zřejmě ještě sovětské polosuché provenience, ale je po čertech málo rukou, které po nich sahají.

“Nový rok a teď?” protírá si ospalé oči můj soused, ukrajinský Žid z Birminhgamu, který byl v Kapském Městě na bar micva svého vnuka. Překvapený mojí ruštinou mění svoji angličtinu v jazyk východních Slovanů. “Židé slaví Nový rok Roš ha-šana v prvních dvou dnech měsíce tišri, to je podle přechodného roku někdy mezi zářím a říjnem. Svět byl přece stvořen 3761 před křesťanským letopočtem…”

Obracím se zmateně s číškou napůl vyprchaného šampusu k asijské pasažérce přes uličku. Těšil jsem se na ten okamžik; sličná dívka si totiž na počátku letu odvážně nahýbala z číšky pravého Napoleona a já to viděl na prima večírek, zvláště když jsem si pro kuráž tajně posiloval džus slivovicovými střiky.

“Nový rok je pro nás podle lunárního kalendáře až koncem ledna,” špitá thajská dívka a na jídelní lístek mi píše číslici 543, což má být rok před našim letopočtem, kdy začíná nový rok buddhistům, kdy se narodil Buddha. “Happy new year…” řekla a usnula.

“Pro muslimy je začátkem letopočtu 24. září roku 622, kdy náš Prorok, nadmíru velebný Muhammad, odešel tajně z Mekky a dorazil do oázy Jathrib,” zapojuje se do našeho silvestrovského kalendária i důstojný kmet s bělostným plnovousem, sedící vedle Asiatky, jenž však na dotaz, odkud pochází, jen mávne rukou a znovu se též ukládá ke spánku.

Konec s valašskou katolickou nostalgií. Konečně jsem byl ochotný si připustit, že na světě nejsou jenom křesťané a jejich Silvestr. Že na naší planetě, na kterou jsem se v tom okamžiku díval zbožně do temnot noci z nadoblačné výšky, ukrajují čas i jiné časomíry, a že lidské bytí není ani zdaleka řízeno jen pravidly naší povýšenecké křesťanské pošetilosti. Na Zemi přece žijí rovněž skoro dvě miliardy muslimů, miliony hinduistů, buddhistů i judaistů…

Naštěstí bylo nač vzpomínat. Vychutnával jsem si proto alespoň pomíjivé okamžiky dočasné blízkosti milované Afriky. Už jen pár hodin a pohltí mě znovu civilizační chaos starého kontinentu, v němž si o tajemných hlasech buše mezi Botswanou a Mozambikem budu moci nechat jen zdát. Ty tam budou také ještě tajemnějších pohledy kávových očí polonahých zuluuských tanečnic v areálu bývalého zlatého dolu Gold Reef City, z něhož se stal dobře prosperující zábavný park nedaleko Johannesburgu. Proto jsem si nostalgicky v mysli pouštěl střihový film poskládaný ze střípků exotického okouzlení, malých i větších psychických otřesů, dojetí, vzteku i extází jihoafrického novice opojeného nejen šampusem, posilněným valašským trnkovým všelékem.

A tak uprostřed noci jsem si před přistáním v Londýně začal povídat se svým sousedem, ukrajinským Židem z Birminhgamu. O jeho synovi a vnucích, o Židech a judaismu, až jsem dostal zvláštní chuť na novou etapu mého novinaření – Blízký východ; Izrael, Libanon, Jordánsko, Sýrii, Egypt i formální útvar, který byl zakopaným psem krvavého sporu a dostal od Římanů za trest v roce 135 našeho letopočtu, po porážce židovského povstání, formální pojmenování po největších biblických nepřátelích Židů – Filištinských. Zkrátka po lokálních Arabech, co si říkají Palestinci. Římská anexe ve stylu Protektorátu Böhmen und Mähren. I se stejným pozdravem…

Inu, a za pár měsíců už jsem seděl v airbusu EL AL na cestě do Tel Avivu. Do největšího města židovského státu, jehož judaistický kalendář tvrdil, že svět byl stvořen 7. října 3671 př. n. l….

Reklama:
  1. 1 Trackback(s)

  2. Led 15, 2016: hampton bay fan

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *