Pozor na červovitý blogerský apendix…

25. Prosinec, 2010 – 14:53
Lepší vrabec v hrsti než bloger na střeše... Foto: Břetislav Olšer

Lepší vrabec v hrsti než bloger na střeše... Foto: Břetislav Olšer

Blog je netypický mediální útvar, resp. jde o psaný příspěvek pro nadšence antagonistických názorů, různých pohledů a jejich ještě různějších úhlů, zkrátka prostor za účelem (zne)užívání slov, slov a zase jen slov, jak pravil už pan Shakespeare. Důležité je pro každého blogera, aby se nacházel v tzv. všehomíru blogosféry, tedy v oblasti určené pro verbální nevázanou zábavu všech pro všechny i proti všem. Kdo chce kam, pomozme mu tam.

Jinak to ani nejde, jelikož činnost blogerská je ryze amatérského zrna, tedy bez jakéhokoli nároku na honorář. Prostě zadara. Jedinou odměnou jsou reakce čtenářů. Slovo „blog“ totiž vzniklo z anglického „web log“, česky bychom to mohli označit jako webový deník. „Weblog“ – blog a je to. Na světě je rázem nejrozmanitější ochotnické divadlo, v němž se každý herec snaží vydat ze sebe co nejvíc, i když už dopředu ví, že na Oscara to nikdy nedotáhne.

Ochotnická blogerská aréna se dělí na dva tábory; za prvé na ty, co psaní využívají pro ztopoření svého exhibicionismu a zbytnění ztraceného sebevědomí, kvůli frašky zvané provokace či pro tvorbu svého pamatovacího zápisníku, a za druhé na ty, co jim do toho neustále kafrají, resp. spílají ve svých komentářích, a jimž se říká nick – nickname – pseudonym, přezdívka či krycí jméno. Je to ale zbytečné. Žádný „nickname“. Já mám svůj překlad; jde o parafrázi na slovo „nicka“, tedy ve většině případů zbytečná a bezcharakterní osoba, zcela zkažené a nemorální individuum. Zkrátka od slova nic, jako když nula od nuly pojde.

Bloger je hráč, který sotva vstoupí na hřiště, hned je obklopen verbálními projevy většiny těchto nicků, blogerských rowdies. Pískot, nadávky, plivání, hrozby slovní i fyzické… A tak si tady žijeme. Vlastně si hrajeme takové trojutkání – blogeři proti sobě v oblasti názorové, jimž vášnivě kibicující fanoušci, zvaní nickové. A rozhodčími, většinou velmi pasivními, jsou admini.

Na rozdíl od rozhodčího zvaného „černá svině“, jenž dbá na předem dodržování určených pravideů zejména fotbalu, tihle admini hlídají jen meze lidské vyjadřovací kultury, která se však nápadně liší od individua k individuu. Žádný rasismus, antisemitismus, xenofobie a jiné nezpůsoby lidského rodu. Zkrátka kodex blogera a kodex diskutéra. Ani na tomto válečném poli si žádná ze stran nenechá nic líbit, paradoxně se někdy mužstvo blogerů spojí s týmem nicků proti mančaftu adminů a je z toho mela. Jako v hospodě, kde všichni vědí, jak vládnout, zavádět reformy, a trénovat fotbal, jak vyhrávat v hokeji a proč bude brzy konec světa…

Ne všichni ovšem blogují pouze pro zábavu, ale mnozí pro zvýraznění svého ega, pro zbourání pověsti zamindrákovaného ňoumy a nebo jen tak, z narcismu. Jsou to prostě ředitelé světa, populismu a demagogie, kteří vždy se vší určitostí třeba ví, proč má pan exhejtman Šulc z Ústí nad Labem s hitlerovským heslem pravdu, a také ví, proč USA chybovaly, když zvolily Obamu prezidentem, zná bezchybný recept na rozlousknutí konfliktu na Blízkém východu, ví, kde vzít peníze do českého zdravotnictví, jak lépe zařídit fungování EU, že biopaliva prostě škodí, a že Německo nemělo po dvou válkách právo na existenci. Nevíte zkrátka něco, cokoli, obraťte se na Frantu, prostě Franta vševěd poradí, poslouží…

Jiní blogeři se prahnou podělit s ostatními o to, jak často se mění nábytek na Magistrátu, nebo jak řádí bílá kalamita s letní gumou… Za pár roků, co blogování kolegů bedlivě sleduji, jsem dospěl, řečeno s klasikem, po zralé úvaze k jasnému závěru: Existují prokazatelná období – protilevicová, hlavně protiparoubkovská, protiráthovská a protifilipovská. Nyní, kdy se koalice natolik zkompromitovala, se vynořují převlékači kabátů a v duchu: zachraň se, kdo můžeš, horují pro boj s korupcí a proti snižování platů zvláště ve zdravotnictví a státní správě.

Pozoruhodné jsou též vzdechy stvořené z pojmů a průjmů, včetně peprných nadávek z per diskutérů, osobně jich mám už pečlivě doplňovanou sbírku – od židobolševika, přes senilního dementa, rudého Khméra a prašivého idiota, až po židonacistického fanatika, asociální prase, tvůrce hnoje a metastázujícího sionistu… Často, když se vydávám na svá „blogerská prkna“, vzpomenu si na moudrého přítele a slyším, jak mně vysvětluje, že špatná ochotnická blogerská scéna je vlastně takový apendix, tedy něco, co v těle každý má, všem je to zbytečné, a když o to přijdeme, jako bychom o to nepřišli, poněvadž nikomu, natož tělu, to vůbec nevadí a neschází, někdy spíš naopak. Proto se vzácný přítel snažil nechat vždy na jevišti kus sebe sama, aby z něho něco mělo i publikum, a nebyl jen slepý červovitý přívěsek tlustého střeva, tzv. slepé a k ničemu se nehodící střevo. Byť se o něm hovoří jako o „tréninkovém centru“ bílých krvinek, ve kterém se lymfocyty učí zápasit s nebezpečnými bakteriemi…

A tak je to i s blogy. Spousta z nich jakoby tomu slepému střevu z oka vypadla. Jsou sice výrazem svobody slova a názoru, ale nikoho nezajímají, snad kromě jejich autorů, jelikož funkce apendixu nemá žádné vylučovací, vstřebávací či jiné programy a vývody. Moje blogy jsou však zároveň mým zápisníkem, do něhož si s úpornou pravidelností grafomana shromažďuji své občas zmatené, ale vlastní myšlénky, reakce, poznatky a analýzy věcí minulých i právě se odehrávajících, nebo ještě vůbec nenastalých. Nezbývá mi nyní nic jiného, než se zase trapně odvolat na Sókrata a jeho výrok, mírně zparafrázovaný. „Vím, že nic nevím, ale vím, že vím víc než ti, kteří si myslí, že vědí vše a přitom nevědí vůbec nic…“ Ano, pane nicku „kosciuszko“, i taková „pologramotná nula jako já dělala profesionální novinařinu“…

Ba co víc, ze sedmi desítek procestovaných zemí jsem napsal a nafotografoval pár cestopisů, vytvořil jsem i několik románů. Asi sto tisíc snímků mi posloužilo, abych z nich uspořádal skoro padesát autorských výstav fotografií doma i v zahraničí. Pan Čáslavský mi promise, ale i já mám své hledání ztraceného času. A z těchto důvodů si vytvářím též svoji blogovou stránku, čili web-blog, kde i po mnoha letech stačí, když zadám do svého vyhledávače potřebné slovo či souvětí a chytrá mašinka mi ho vyhledá i s odpovídajícím textem – blogem. Až si v mém web-blogu budou za dvacet třicet roků lidé listovat, a to si pište, že budou, alespoň konečně zjistí, že vyčistit Augiášův chlév je nadlidská práce i pro Herákla…

Stačí zadat “trest smrti“ a budou mít vše, co jsem k tomuto tématu už napsal. Stejně tak to je se slovy John, Topolánek, nicka, ropa, zemní plyn, Kaczynski, Klaus, landmačaft, muslimové, Ariel Šaron, Olympiáda v Pekingu, povodně v Troubkách nebo dnešní blogerský apendix…

A když už je deník skoro plný, resp. když zmapoval mé určité významově důležité období ztraceného času, nastal okammžik, jak z něho udělat další knížku. Takovou skromnou blogerskou Odysseu bez Odyssea, provázenou bouřlivou atmosférou rugbyového trojutkáním výše jmenovaných subjektů. Blogerů, adminů a nicků…

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *