Starého psa novým kouskům nenaučíš!

17. Září, 2008 – 7:34

Jednoho dne přišlo to, co už bylo na spadnutí, doslovně jsem to cítil v kostech; vrátil jsem se z nemocnice a léčebny a konstatoval, že už není všechno jako dřív. Byl jsem jako loďka bez vesel a posedla mě nostalgie za dávnými časy, kdy všechno bylo jasnější, pohodovější a šťastnější.

Totalita netotalita, sice nám režim dával zabrat, když z táty, vesnického kantora, udělal po dvaceti letech učitelování, protože odmítl něco podepsat, pomocného dělníka, ale byl jsem mladý, měl ještě své odvážné ideály a naplnitelné sny, trénoval jsem, chodil za holkama, žili moji rodiče i bráchové, pak jsem se oženil a prožíval štěstí svých miminkovských synů, nebolelo mě v zádech a ještě jsem se nezajímal, k čemu slouží berle.

Už jsem ale stoprocentně věděl, že člověk může bý svobodný za všech okolností a že jeho ideály mu nikdo nevezme ani heverem, pokud se jich sám slabošsky jako patologický konformista nevzdá, aby je směnil za svoji kariéru…

A tak mě v čase nevratného stáří napadlo vrátit se zpět, alespoň v čase. A k té mé nejbáječnější zálibě – k fotografování. Čas oponul trhnul, jak praví klasik, místo starých zrcadlovek se teď všichni oháněli digitály.

Je to v podstatě bezva. Jenom se díváte na miniobrazovku, naštelujete si pouze kompozici záběru, zmáčknete spoušť a máte snímek. A jelikož je v digifoťáku paměťová karta, můžete cvakat třeba dvě stě záběrů, pak si ty špatné vymažete a jedete dál. Žádné zaostřování, nastavování clony a expozice, prostě nic; jen to jedno tlačítko a máte nafoceno.

Následně si sednete k počítači, připojíte si svůj digifoťák, přenesete a uložíte si záběry do komputeru, můžete eliminovat červené oči, ořezat snímek, zaostřit, dobarvit… Prostě samé zfučované detaily…

Proto jsem se rozhodl na chvíli se vrátit do klukovských let. Zavřel jsem se ve sklepě, vyhledal stařičký zvětšovák Opemus, červenou žárovku, starý dobrý bakelitový tank, leštičku, misky na vývojku, ustalovač a vodu…

Blahořečil jsem ten okamžik, kdy jsem rázně jako nenapravitelný fetišista rozhodl, že se nic z tohoto fotonádobíčka vyhazovat nebude a basta.

Byla to slastná příprava, jako před iniciačním obřadem. Pak jsem se vydal do fotochemy, tedy do minilabu, teprve v šesté prodejně jsem koupil vývojku a ustalovač. V klidu si vše podle receptur namíchal, pak dal do staré dobré praktiky starý dobrý černobílý ilford a vyrazil…

Mazlil jsem se bez expozimetru s nastavováním clony, odhadoval sluneční svit a podle něho expozici a cvakal něžně záběry mých oblíbených zákoutí řeky Bečvy, řeky mého valašského dětství…

Byli tam se mnou i můj táta s mámou, sestra i oba bráchové a bylo nám báječně a blaženě…

A když jsem pak třesoucími se prsty navlékal film v temnotě panelového WC do tanku, cítil jsem už vůni vývojky. Natáhl jsem si budík a přesně odměřil potřebných deset minut.

Švrlal jsem tankem ostošest, pak vypláchl vše vodou, nalil ustalovač, čekal další asi čtvrt hodinku a nedočkavě proti světlu díval na starý dobrý černobílý negativ…

Holt, starého psa novým kouskům nenaučíš…

Ano, omládl jsem…Virtuálně. Alespoň na pár hodin…

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *