Se svalovou dystrofií na vozíčku přes všechny světadíly…?

3. Prosinec, 2010 – 18:39
Vzpomínka na jeden ze světadílů - Evropu... Foto: Břetislav Olšer

Vzpomínka na jeden ze světadílů - Evropu... Foto: Břetislav Olšer

Něco podobného jsem ještě nezažil a že už mám něco za sebou. Natáčel jsem s kameramenem ing. Luďkem Kollárem pro Lokal TV Plus zrovna jubilejní 50. rozhovor Celebrity za humny. Po prof. Bělohradkém, grafikovi Kodetovi, spisovateli Mannovi, psychologovi Urbišovi či cyklistovi Dostálovi, co objel na kole kolem světa, a dalších osobnostech, to tentokrát byla silná přerovská trojka – ing. Jiří Mára, jeho manželka Alenka a syn Jirka. Dcera Monika se připravovala k maturitě na gymnáziu…

Vášniví cestovatelé, co se právě vrátili z Nového Zélandu. Besedovali v nádherném prostředí brušperské knihovny, s těmi nejbáječnějšími knihovnicemi a čtenáři široko daleko… Samozřejmě, že cestovatelů je momentálně všude jako máku, ani Nový Zéland dnes není nic mimořádného. Pokud by se ovšem nejednalo o cestování s devatenáctiletým Jirkou Márou, který trpí vážnou nemocí. Bez invalidního vozíku a cizí pomoci se zkrátka neobejde. A to bylo to kouzlo nechtěného. Nesmírná houževnatost, láska a obětavost. To vše a mnohem víc musí mít Jirkovi rodiče a jeho sestra, aby splnili sen svého nemocného syna a bratra procestovat s ním za těchto okolností všechny světadíly.

Co asi může prožívat pětadvacetiletý mladý muž, jemuž jeho milovaná žena porodí prvorozeného syna? Jen nesmírné štěstí, radost a úžasný pocit vděčnosti. O to víc se však tyto nádherné pocity změní v bezesné noci, kdy mu lékař oznámí, jako ing. Márovi, že jeho syn trpí progresivní svalovou (muskulární) dystrofií Duchenneova typu. Jak se smířit a tím, že rodině bude jejich milovaný syn doslova před očima ztrácet svalovou hmotu i energii, aby postupem času přestal zvládat chůzi a jedný způsob jeho pohybu bude na invalidním vozíku… Ing. Jiří Mára nikdy nezapomenena ten děsivvý okamžik, jak stál sám na chodbě jejich panelového domu, kopal do zábradlí, zuřil, brečel a řval: „Proč právě my…?“

„Pracoval jsem jako bankovní úředník v přerovské Komerční bance, kde jsem brzy zjistil, že takhle bych si svůj život nepředstavoval, ráno do práce, ve tři domů a tak pořád. To byla tristní představa. Tak jsem dal výpověď a začal cestovat. Sám jsem si o tom všem začal vydávat své knížky a natáčet filmy,“ říká mi Jiří Mára. Do splnění snů svého syna se poté zaangažovali i dcera a manželka. Syn Jiří vše teoreticky připravuje po obsahové stránce, hledá důležité detaily o vybrané zemi, manželka pak fotografuje a dcera Monika kreslí. Navíc mají spolupráci se stejně postiženými dětmi, které mohou v jejich knížkách publikovat své kresby. Napřed měli byt plný krabic s knížkami, ty ale pozvolna mizely a na kontu přibývaly peníze. Za ty se brzy mohl koupit nákladný rehabilitační přístroj pro nemocného Jirku a další zařízení, nezbytná k jeho cvičení.

Tento úžasný příklad rodinné soudržnosti ukázal cestu i dalším lidem na invalidních vozíčcích, kteří si zásluhou Márových knížek vytvořili své osobní cíle a sny, jež si realizují. „Není nutné zaletět si do Gronska, ale třeba jen vyjet na nejbližščí kopec. Prostě dál žít…“ tvrdí Jiří Mára. „Navíc všude na letištních je speciální služba, kdy jsou vyčleněny letušky, které se o vozíčkáře starají po celou dobu letu, včetně přednostního nástupu a výstpu z letadla, cesty přes pasová oddělení a tak dál…“

Otec ing. Jiří Mára napřed sám odletěl na Nový Zélend, aby se tam tři měsíce učil anglicky a získal základní cestovatelské návyky. Ty využil, když se synem a svým přítelem podnikli další novozéladskou cestu. Tím se dostatečně vyzbrojil a následně už nezpívala, ale cestovala celá rodina. Knížky přibývaly a s nimi korunka ke korunce, až bylo na další cesty. Kromě Nového Zélandu, kde byli už dvakrát, se vydali do zmíněného Gronska a Dánska, Japonska, Byli též v Equadoru a nejvíc se Márovi juniorovi líbilo na Galapágách.

„Výdycky zasedne naše rodinná rada, Jiří navrhne cíl další cesty, mi to obohatíme svými přípomínkami a návrhy a pak se letí. Za peníze z prodaných knih a filmů. Další cíl je ostrov Madagaskar,“ usmívá se otec Mára, zaklepává to z pověrčivosti a já najednou vidím šťastnou rodinu, která našla paradoxně svoji pohodu v neštěstí a jejich posláním se stalo pomáhat Jiřímu mladšímu k tomu, aby měl svět co nejkrásnější a nejzajímavější.

I na cestách se setkávají se stejně postiženými cestovateli. Třeba novozélandská paní Alexia, žena v letech, která na invalidmím vozíku procestovala celý Nový Zéland, napsala o tom knihu, jež je dnes rádcem pro všechny vozíčkáře, putující po Zélandu. Byla přeložena pro všechny anglicky mluvící země světa…

Márovi po absolvování základky jejich syna Jiřího jej už vyučují doma a jeho vrstevníci mu mohou jen tiše závidět. Hancicap nehandicap. Prostě se má. Na první pohled. A jsou situce, kdy nikdo z lidí bez vizuálního kontaktu ani neví o tom, že jejich člen party je invalida. Zkrátka, Jan Ámos Komenský by měl radost, jak báječně se naplňuje jeho edukační filozofie: Škola hrou. Jiří Mára starší vzpomíná s dojetím na dopis od pána, jemuž ochrnuly skoro tři čtvrtina těla a chtěl to už vzdát. Pak si ale přečetl Márovu knížku o tom, jak se lze i na invalidním vozíku dostat až 18 tisíc kilometrů vzdálený Nový Zéland, a začal usilovně cvičit…

Nikdo mi to nemusí dokazovat. Byl tuším červenec 2007 a já ležel jak Lazar v porubské nemocnici, napůl těla ochrnutý. Odmítal jsem jíst, pít a byl vzteklý na celý svět. Mozková příhoda, říkám eufemisticky mrtvici. Ještě před půl rokem jsem byl víc v letadle než v tramvaji. Pak mi rehabilitační sestra podstrčila noviny. Byl v nich článek o nějakém Jirkovi, co je odkázaný na invalidní vozík a přitom jako dárek ke svým patnáctinám dostal šanci cestovat po Novém Zélandu. „To mi chcete říct, že skončím na vozíku?“ vztekl jsm se ještě víc. Pak jsem pochopil, když mi řekla, že můžu být rád, že jsem přežil. A tak jsem začal jíst a chodit. Pomocí chodítka, berlí, po schodech. Každou noc jsem se snažil telepaticky přemluvit svoji ochrnutou nohu, aby něco cítila… Po více než třech letech zase chodím. Sice jak po „opici“, ale chodím. Bez berlí, nez vozíčku… Také zásluhou Jirky Máry mladšího…

Zatím vydal otec Jiří Mára čtyři nádherné knížky. „Nový Zéland – země protinožců“ a „Nový Zéland – návrat k protinožcům“, kde jim dělal partnera přítel Štefan.K tomu přidal dva dokumentární filmy. A ještě cestopis z Japonska. Další rukopisy jsou na cestě. Vytvoří tak maják pro všechny frustrované lidi se zdravotním postižením, který jim ukáže novou cestu. Proto naděje umírá předposlední, poslední umírá až člověk, dovolím si na závěr tuto svoji parafrázi na známou floskuli…

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *