Jen troubové chtějí trest smrti, Američané a DNA jsou proti…?

23. Listopad, 2010 – 20:45
V mírovské cele s posledním českým odsouzencem k smrti Zdenkem Vocáskem...

V mírovské cele s posledním českým odsouzencem k smrti Zdenkem Vocáskem...

V českém právním systému byl uzákoněn trest smrti od roku 1918 až do roku 1990, kdy byl zrušen. Jednoznačná většina dotázaných (65,5 %) z reprezentativního vzorku 11 329 dotázaných v listopadovém průzkumu společnosti SANEP – Střediska analýz a empirických průzkumů – však je pro znovuzavedení nejvyššího trestu za nejtěžší zločiny.

Názor, že obnovení trestu smrti může mít ve svém konečném důsledku vliv na celkové snížení kriminality, sdílí 60,7 procent respondentů. Snadno se pozná, že respondentni neví, o čem vlastně hovoří. Svědčí o tom i fakt, že za nehumánní nepovažuje absolutní ortel 61,9 %. Ano, jsme humánní země, ovšem když přijde na lámání chleba, jsme chladnokrevnými sadisty. Jako samotní vrahové. Jde to dohromady s naší morálkou? I když v dnešní době, kdy kriminalita, vraždy a zabíjení jsou na denním pořádku, lze jen s notně pokryteckým apetýtem mluvit o jakékoli morálce. O morálce vrahů ani nemluvě. Co s tímto oboustranným sklonem ke zločinu, kdy neřešíme příčinu, ale až její důsledek? Trest smrti je zkrátka alibismem společnosti, jež si nedokáže poradit se zločinností a místo toho, aby ji řešila, chce mít raději „čistý stůl“, ať se děje, co se děje…

Jediné, co se dá v inkriminovaném nejnovějším průzkumu ke konci roku 2010 tolerovat je skutečnost, že stávající sazby trestů jsou u nás podle respondentů nepřiměřené. Tvrdí to 81,2 procent dotázaných. Český trestní zákoník dává za nejtěžší zločiny doživotní trest. V případě zločinů, za které by Češi nejraději udělili trest smrti, přičemž si každý respondent mohl vybrat jednu nebo z více nabízených možností, jednoznačně vede vražda dětí, následuje trest smrti nájemným vrahům, teroristům a pachatelům sexuálně motivovaných vražd. Osobně bych tuto „motivaci“ dal přinejmenším na druhé místo za vrahy dětí.

Podle ČTK, exkluzivní internetový off-line průzkum společnosti SANEP byl proveden ve dnech 7. až 13. listopadu 2010 na vybrané skupině 11 329 dotázaných, kteří představují reprezentativní vzorek obyvatel ČR ve věku 18-69 let. Celkově se průzkumu zúčastnilo 25 802 dotázaných. A kdy už také české veřejné mínění přestane uvažovat v afektu a chtít pomstu a ne spravedlivý trest, přestože je jasně prokázáno, že ortel smrti nepůsobí na zločince odstrašujícím způsobem a je ekonomicky náročnější než doživotí…? Je to děsivá tradice, která vyplynula ze špatné interpretace jednoho biblického imperativu. V 21. kapitole 24. verši Druhé knihy Mojžíšovy čteme: „Oko za oko, zub za zub, ruku za ruku, nohu za nohu, spáleninu za spáleninu, modřinu za modřinu, jizvu za jizvu…“

Ředitel Židovského muzea v Praze Leo Pavlát na toto téma řekl, že Tanach, jak zní hebrejský akronym označující židovské biblické Písmo zvané Starý zákon, má však též svůj ústní výklad Talmud neboli učení. Pode něho „Oko za oko“ zosobňuje princip přiměřenosti, vyjádřený v praxi odškodněním poškozeného. Nejedná se tedy o krevní mstu, kterou provede ten, kdo utrpěl zranění, ale o spravedlivý trest z moci veřejné, uměřený charakteru újmy. Talmud tuto zásadu vyjadřuje nadmíru jasně: Ztratí-li někdo vinou jiného oko, nemůže vůči pachateli postupovat stejně. Vždyť kdyby slepý někomu vyrazil oko, zůstal by snad bez trestu?

Už to slyším; jo, kdyby tobě někdo brutálně zabil dítě, asi bys byl jen krátce humanistou. Pravdou je, že bych byl v šoku a chtěl v afektu smrt za smrt, ale hlavně bych si sám sobě mínil ukončit svoji trýzeň sebevraždou. Načež bych zjistil, že vlastně pro sebe chci to, co pro vraha svého dítěte. Zasloužil by si „ránu z milosti“? Zatímco pozůstalí by do konce svého života naříkali žalem, vrah by měl po starostech. Nic by ho nebolelo, nic by nedělal, neměl by k dispozici na doživotí jen omezený prostor, ze kterého by se při správném právním řádu neměl právo ani hnout. Den, týden, rok, deset roků, padesát roků… Až do konce svého bídného života. Je snad krutější trest než doživotí, s těžkou prací, bez šance na amnestii či propušrění na svobodu za dobré chování.

“Představ si, že budeš v cele tři krát čtyři metry sám, s televizí, v teploučku, to bude pohoda, ale budeš tam, jako kůl v plotě, nejen rok, ale deset roků, třicet, prostě až do své smrti. A nic než čtyři stěny, občas procházka mezi drátěnými ploty pod dozorem policistů se psy. Ani v baru bys nevydržel celý život, pokud by ses z něho nemohl hnout. Buď bys z toho zblbnul, nebo by sis „hodil mašli“ přímo na baru…” hájil doživotí před trestem smrti můj známý krajský státní zástupce.

Důkaz? Přímo z praxe. Skupina vězňů odsouzených v Itálii na doživotí požádala dopisem prezidenta, aby země obnovila trest smrti. Vězni tvrdí, že jsou v situaci, kdy „nejsou mrtví, ani živí“ a doživotí označují za nelidský vynález a nepředstavitelnou ukrutnost. „Vyčerpává nás, že každý den po kouscích umíráme. Rozhodli jsme se umřít pouze jednou a žádáme vás, abyste změnili naše doživotní rozsudky na trest smrti,“ napsalo 310 vězňů v dopise. Itálie zrušila trest smrti po 2. světové válce. Odsouzení na doživotí mohou až po „odsloužení“ 26 let trestu požádat o podmínečné propuštění.

Hůř dopadl Američan James Bain, jenž strávil posledních 35 let svého života v krušném vězení. Soud ho poslal v roce 1974 za znásilnění devítiletého chlapce na doživotí za mříže. Přestože anglosaské právo se řídí základní tezí; ve státech této právní kultury nemůže být žádný člověk odsouzen na základě tvrzení, tušení či pravděpodobnosti, a již vůbec ne pod hlavičkou onoho morálního “common sense – selského rozumu”, nýbrž pouze na podkladě jasných důkazů. Přesto se ve věznici na Floridě začátkem prosince 2009 díky testům DNA zjistilo, že James Bain byl uvězněn neprávem. Před časem, po děsivých 35 letech, opustil věznici a loňské Vánoce tak mohl už 54letý muž strávit doma se svou nemocnou matkou. Za vším hledej ne ženu, ale kyselinu deoxyribonukleovou…

(Člověk i bakterie a další živočišné struktury obsahují v každé své buňce kopii instrukcí, které tento organismus konstruují. Jde o manuál zapsaný chemickým kódem DNA – kyselinou deoxyribonukleovou. Vědci oznámili, že jsou schopni přečíst přibližně devadesát procent lidské DNA.)

Bainova rodina ale po celou dobu věřila, že je nevinný. V roce 2001 se konečně blýsklo na časy – Florida po čtvrté žádosti povolila otevřít staré případy a provádět testy DNA. Od roku 1989 se tak prokázalo, že ve vězení sedělo 248 nevinných lidí. Sedmnáct z nich dostalo za zločiny, které nespáchali, dokonce trest smrti. Jen loni uniklo injekci se smrtícím roztokem devět nevinných mužů. Skoro tři stovky naprosto nevinných osob bylo nemilosrdně odsouzeno na doživotí, dokonce k hrdelnímu trestu. Většinou pouze na základě křivých svědectví nevěrohodných svědků a nepřímých důkazů. Taková byla svévole chlouby anglosaské justice, co si vymohla právo považovat se za tu relativně nejskvělejší spravedlnost.

Dlouhých 27 let musel strávit ve vězení rovněž James Lee Woodard za vraždu, kterou nespáchal. Jeho nevinnu prokázal opět až test DNA a Woodard se dostal na svobodu. Odsouzen byl za údajnou fyzickou likvidaci své přítelkyně v roce 1981. Nyní je mu 55 let a ze všech nespravedlivě odsouzených a následně zbavených svých obvinění strávil ve vězení druhou nejdelší dobu. V roce 2004 se Ryan Matthews stal sto patnáctým vězněm v USA od roku 1973, který byl propuštěn z cely smrti proto, že byl shledán nevinným. K trestu smrti byl odsouzen ve státě Louisiana v roce 1999 za vraždu. Tu měl údajně spáchat ve věku sedmnácti let. Rozsudek byl zrušen v dubnu 2007, když odvolací soud shledal, že obžaloba zatajovala důkazy, a také na základě testů DNA, které ukázaly, že vrahem byla jiná osoba. Prostě – vyšetřování skončilo, zapomeňte na tři desítky roků týrání, znásilňování a stres ve věznicích USA.

Podle deníku Referendum, jasná většina amerických voličů, přesně jednašedesát procent, by za vraždu udělila jiný trest než trest smrti. Odhaluje to výzkum americké organizace Informační centrum o trestu smrti (DPIC), který autoři projektu popisují jako jednu z nejkomplexnějších studií o nejvyšším trestu, která kdy byla vytvořena. Průzkumu DPIC se zúčastnilo patnáct set amerických registrovaných voličů. Podle nich by nejlepší alternativou k trestu smrti bylo udělení doživotního vězení bez možnosti předčasného propuštění a s nutností odškodnění rodiny oběti (devětatřicet procent dotázaných), doživotí bez možnosti propuštění (třináct procent) a doživotí s možností předčasného propuštění (devět procent).

Přesně před dvaceti roky, 2. února 1989, byl posledním popraveným na území České republiky Vladimír Lulek, odsouzený v roce 1988 za pětinásobnou vraždu. Dne 12. března 1975 byla popravena Olga Hepnarová v Praze jako poslední žena na území Československa. V důsledku jejího řízení nákladního automobilu, kterým úmyslně najela na ostrůvek hromadné městské dopravy v Praze zahynulo celkem 8 lidí; tři na místě, tři téhož dne v nemocnici a další dva zemřeli v důsledku svých zranění později. Další oběti byly těžce či lehce zraněny. Dne 8. června 1989 se posledním popraveným na území Československa stal Slovák Štefan Svitek, odsouzený v roce 1987 za trojnásobnou brutální vraždu. Trest smrti byl vykonán v Bratislavě… Za dobu trvání trestu smrti v Československu bylo od roku 1918 do 1989, mimo období německé okupace, popraveno 1217 osob, z toho jich bylo nejméně 240 nevinných. Zemřeli během totality jako političtí vězni, většinou za údajnou vlastizradu.

Zastánci trestu smrti argumentují, že doživotí je mnohem ekonomicky náročnější. Možná v Číně, kde se většinou popravuje ihned, ale rozhodně ne v USA, kde je průměrná doba čekaní na výkonání hrdelního soudu 15 roků. Když si tento čas vynásobíme náklady na speciální cely smrti a ostrahu odsouzenců, na spoustu soudců a právníků, kteří musejí v nekonečném kolotoči demokratických soudních odvolání a revizí fungovat za neskromné honoráře, vyjde nám, že trest smrti je v konečné fázi mnohonásobně dražší, než doživotí.

Každý stát v rámci Spojených států má vlastní právní systém. V roce 1990 neexistoval trest smrti v 15 z 51 států, v dalších 23 státech je sice trest smrti zaveden, ovšem od roku 1976 nebyl uplatněn. Trest smrti je tedy v USA prakticky vykonáván pouze ve 13 jejích státech. Jeden moudrý soudce řekl: „Pokud mám deset podezřelých a stoprocentně vím mezi nimi je jeden vrah, jehož však nejsem schopný stoprocentně odhalit, propustím raději všech deset, abych se nedopustil tragického justičního omylu…

Před čtvrt stoletím se štěstí usmálo i na “spartakiádního vraha” Jiřího Straku, který byl sice vykleštěný, ale ve věku 25 roků se z vězeňské cely dostal na svobodu, přestože když mu bylo 16 let, napadl během Spartakiády v době od 17. února do 16. května 1985 celkem 11 žen. Tři ženy jeho útok nepřežily. Na dvou ženách se o vraždu pokusil. Motivem jeho útoků byla úchylná sexuální agresivita se sklonem k sadismu až nekrosadismu. Kromě těchto útoků byl souzen také pro pět skutků znásilnění, tří loupeží a šest krádeží. Zásluhou svého nízkého věku nebyl odsouzen k trestu smrti, ale ke směšným deseti rokům odnětí svobody. Poté byl navíc po devíti letech na základě amnestie prezidenta Václava Havla v květnu 1994 z vězení propuštěn a umístěn do uzavřeného sexuologického oddělení psychiatrické léčebny v Praze – Bohnicích. O deset let později získal definitivně volnost a inzerátovou lásku ženy se třemi dětmi……

Stejně brutální vrah – Američan Viva Leroy Nash – útrpné čtvrtstoletí čekal v americké věznici ve státě Arizona na popravu. Ortel smrti nad ním soud vyřknul za vraždy prvního stupně, ozbrojené přepadení a další zločiny. Poprvé putoval za mříže už v roce 1930 – ve vězení v Kansasu skončil za ozbrojené přepadení. Od roku 1947 si odpykal 25 let za střelbu na policistu ve státě Connecticut. O třicet let později si vyslechl u soudu ortely dvou doživotních vězení za přepadení a vraždu v Salt Lake City. V říjnu 1982 ovšem z věznice uprchl. O necelé tři týdny později přepadl obchod ve Phoenixu a zastřelil při tom zaměstnance.

Byl odsouzen k trestu smrti. Boží mlýny melou sice pomalu, ale jistě. Čtyřiadevadesátiletý kriminálník zemřel 12. února 2010 přirozenou cestou dříve, než na něm mohl Mydlářům kolega vykonat spravedlnost. V USA byl vůbec nejstarším vězněm, který ke všemu nejdéle čekal na trest smrti. Za mřížemi strávil téměř osmdesát let, z toho v cele smrti čtvrt století. Jde o další jasný důkaz toho, že trest na doživotí je ekonomicky nevýhodnější, než-li trest smrti. Soudci v USA poslali letos na smrt 106 lidí, což je nejméně od roku 1976, kdy v USA popravy opět zavedli. Jedním z hlavních důvodů omezování rozsudků trestu smrti jsou vynaložené peníze. Popravy jsou prostě příliš drahé. A také se vyskytují justiční omyly. V roce 1994 poslaly soudy na smrt 328 vězňů. Kolik bylo mezi nimi nevinných, Bůh suď… Dnes čeká na vykonání trestu smrti 3 279 lidí v celých USA. Jen v Kalifornii je to 690 a na Floridě 403 vězňů.

Nové Mexiko se letos stalo patnáctým státem, který od tohoto trestu ustoupil. Connecticut, Maryland, Colorado a dalších osm států o tom uvažují. Stát Kalifornie utratí ročně za tresty smrti kolem 140 milionů dolarů. Doživotní tresty by ji přišly na více než desetkrát míň. Nejvíce stojí až desetiletí trvající odvolací procesy. Mnoho vězňů, hlavně jejich právníci, se snaží uměle odsouvat definitivní odchod ze svého života zdravotními důvody – slepotou, demencí, srdečními problémy či jinými neduhy… Měl jsem možnost poznat psychiku těchto odsouzených; navštívil jsem ve věznici Mírov posledního československého odsouzence na smrt Zdenka Vocáska pro dvě brutální vraždy a jeden pokus o ni.

Seděl jsem s ním na pelesti jeho kavalce v cele na doživotí, ve které mu byl změněn trest smrti po jeho zrušení, a naslouchal obhajobě “nevinného” člověka. Přestože byly zjištěny otisky jeho prstů na vražedných zbraních a krev obětí na jeho oděvu, on měl svoji konstrukci. Jeho žalobci mi vysvětlili, že každý vězeň, jehož rozsudek nabyl právní moci, má nárok na svůj kompletní trestní spis. V něm si pak studují a kombinují, až svým vizím o vlastní nevině nakonec sami uvěří…

Mnozí vězni však s oprávněným pocitem vlastní neviny se nyní snaží na sobě prosadit testy DNA, resp. s pomocí manuálu zapsaného v jejich tělech chemickým kódem kyseliny deoxyribonukleové. Protože anglosaské právo se řídí základní tezí; ve státech této právní kultury nemůže být žádný člověk odsouzen na základě tvrzení, tušení či pravděpodobnosti, a již vůbec ne pod hlavičkou onoho morálního “common sense – selského rozumu”, nýbrž pouze na podkladě jasných důkazů.

Na Číně nenecháme nitku suchou, když jde o Tibet a lidská práva. Sotva ale přijde řeč na tresty smrti za Velkou zdí, najednou s těmi čínskými rudochy souzníme, jako praví pokrytci. Přitom trest smrti je jen alibismus společnosti, co si neumí poradit se zločinci. Pokud ale je třeba udržet pořádek v zemi s miliardou a čtvrt obyvatel, je to něco jiného, než v píďalce zvané Česko, s pouhými sedmi miliony hospodských žvanilů… Česko má státní dluh přes bilion Kč. Mají k němu přibýt i další miliony za uměle prodlužované tresty smrti…?

Reklama:
  1. 1 Trackback(s)

  2. Dub 9, 2016: hStsyvIz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *