Jak si žijí dnes mnozí trapní hrdinové z Národní třídy…?

16. Listopad, 2010 – 22:39
Mládí, mládí, nádoba nejkřehčí... Foto: Břetislav Olšer

Mládí, mládí, nádoba nejkřehčí... Foto: Břetislav Olšer

Studenti byli obvykle předvojem všech revolucí. Jsou vhodní a zneužitelní, je jich hodně, nemají skoro žádné rodinné závazky, ani zaměstnání a svá přeplněná konta, takže o moc nemohou přijít, pokud nejde o život. Proto se také spousta dnešních starších osobností vášnivě zapojovala jako studující do všech dávných revolučních kvasů. Adrenalin a emoce byly přece vždy výsadou mládí. Něco málo o tom vím…

Přesně do takové kategorie patřili třeba Milan Kundera, Jiří Pelikán či Pavel Kohout. Ten maturoval v Praze na reálném gymnáziu. V té době už byl přesvědčeným stalinským komunistou a členem ÚV ČSM. Na konci 40. let spoluzaložil a do roku 1952 vedl Soubor Julia Fučíka. Jeho první žena byla herečka Alena Vránová s kterou se na Kohoutovo vlastní přání oženil v den Stalinových narozenin.

Jiří Pelikán, někdejší generální tajemník Mezinárodního svazu studenstva a generální ředitel Československé televize, se po válce se stal aktivním mládežnickým a funkcionářem Národní fronty a ÚV KSČ. Byl spoluzodpovědný za vyhazování studentů z vysokých škol po únoru 1948, kdy stál v čele speciální k tomu určené komise…

Česká televize uvedla s odkazem na týdeník Respekt, že Milan Kundera žijící ve Francii měl udat za minulého totalitního režimu kamaráda své kolegyně z vysokoškolské koleje v Praze, letce Miroslava Dvořáčka. Ten skončil v uranových dolech, kde strávil 14 let věznění. Dva týdny po sovětské invazi v srpnu 1968 Dvořáček i s rodinou emigroval do Švédska. Nedovedu si představit, že by Kundera byl práskač. Absurdní. V Paříži se mi vysmáli…

I když tento bývalý aktivní svazák a člen KSČ je dnes nejslavnějším žijícím spisovatelem Francie českého původu. Podle Wikipedie patřil k prominentním protagonistům stalinské oficiální literatury a je příslušníkem generace, která vstoupila do literárního života brzy po komunistickém puči. Tato generace se bystře chopila příležitosti udělat bleskovou kariéru, neboť nastoupila na místa uprázdněná vyhnáním nekomunistů z kultury. Do KSČ vstoupil hned dvakrát – v roce 1948 a po svém vyloučení znovu v roce 1956. Z jeho skvělých prací v češtině vyniká “Život je jinde” či “Nesnesitelná lehkost bytí“.

Studentů s geny bojovníků byly a jsou po světě tisíce. Například 28. října 1939 ti čeští protestovali proti okupaci země německým nacismem. Student medicíny Jan Opletal a pekařský dělník Václav Sedláček, který se jen připojil k protestům vysokoškoláků, byli postřeleni a svých zraněním podlehli, další dva tisíce jich byly v noci 17. listopadu zatčeny a devět z nich poté Němci popravili mj. za účast na Opletalově pohřbu. Zbytek skončil v koncentračních táborech…

A byli to znovu studenti, kteří 17. listopadu 1989 vyšli v Praze na Národní třídu, kde byli brutálně rozehnáni totalitní policií, což byl u nás také po jednačtyřiceti letech počátek konce vlády jedné strany. Jako vždy byli nasazeni provokatéři. A jak si kladní či záporní hrdinové těch dnů dneska žijí, co dělají…? Nejznámější je Ludvík Zifčák alias agent StB Růžička. Byl rok na ekonomické fakultě VŠB a cílem tohoto studia byla legalizace osoby, která vystupovala v disidentském hnutí studentů. Mohl být tím polínkerm, jež by způsobilo nejen krutý oheň, ale i skutečný masakr a puč. Po policejním zásahu měl zůstat ležet na dlažbě jako student Martin Šmíd, aby se roznesla se fáma, že je mrtev. Zifčák však měl smrt jen předstíral, aby rozpoutal mezi lidmi hysterii, že jde o pokus zneužití 17. listopadu disidentskými kruhy.

Měla být zkrátka do světa vyhlášena dezinformační zpráva o ubití studenta Martina Šmída při střetu s bezpečností. Až by tato lež praskla, kompromitace disidentů by byla jasná. Mohla k tomu přispět i Drahomíra Dražská, psychicky labilní narkomanka a chorobná lhářka,jež se neustále zmateně pohybovala po Národní třídě a Mikulandské ulici, srdceryvně plačící a neustále sdělující svému okolí, že jí zabili kamaráda z dětství. Popisovala smrt svého přítele Martina Šmída, co studuje matematicko-fyzikální fakultu na UK. Líčila s barvitými podrobnostmi, jak byl policisty ubit.

Disident Petr Uhl jí uvěřil, skočil StB na špek a vše ohlásil do mnichovské redakce Svobodná Evropa, jak už zase policisté zabíjejí naše děti. Za chvíli to věděl každý v Československu i skoro na celém světě. Jaký měl smysl této „novinářské kachny“? Co se v té chvíli odehrávalo v hlavách účastníků demonstrace? Policisté si mohli říkat: „To je průser, teď to bude mela, jen si musíme dát majzla, abychom neutloukli nějaké dalšího študáka…“ Studenty to mohlo ještě víc rozhajcovat: „Tak, vy bestie. Vy nás budete zabíjet? To si přece nenecháme líbit. Oko za oko, zub za zub, smrt za smrt…“ Disidenti by naopak byli na koni: „Máme prázdné ruce a oni nás mlátí a zabíjejí. Taková je dnešní totalita. Všichni to vidíte. Fůůůj, pryč s komunou…“

A copak dělá Ludvík Zifčák dnes? Jednadvacet roků po 17. listopadu 1989? Vyučený, dnes 50letý instalatér byl za „Růžičku-alias Šmída“ odsouzen k šestnácti měsícům vězení, po polovině trestu jej však podmínečně propustili. V roce 2001 se stal předsedou Komunistické strany Československa, za niž o rok později neúspěšně kandidoval v komunálních volbách v Bruntále. Nicméně se dočkal. Jeho sdružení „Prosperita Karlovy Studánky“ se právě probojovalo do místního zastupitelstva. Do hotelu Džbán v obci se na Zifčákův popud přistěhovalo v posledních týdnech před komunálními volbami přes třicet nových obyvatel – tito lidé pomohli „Prosperitě“ ke dvěma křeslům v zastupitelstvu. K volbám v Karlově Studánce přišlo skoro 88 procent voličů. Zifčákova „Prosperita“ získala 19,5 procenta hlasů, Sdružení spokojených občanů přes 32 procent.

Ludvík Zifčák je „novinář“ a vydavatel „nezávislého“ týdeníku Nové Bruntálsko. Do roku 2000 byl dopisovatelem deníku Špígl. Před tzv. Sametovou revolucí působil u československé kontrarozvědky, která úzce spolupracovala se sovětskou KGB. V roce 1992 byl během několika týdnů rozprodán miliónový náklad jeho „Pamětí“, které se prý staly, alespoň co se týče prodejnosti, bestsellerem století.

Hlavní protagonista z povzdálí Václav Havel věděl své. Prostě se všechno hlavně dělo tak, aby byla “blbá nálada”, a aby “Pravda a láska zvítězily nad lží a nenávistí!” Nebo snad “Lež a nenávist nad pravdou a láskou”…? A jak se vše zásadní seběhlo? Stalo se to v polovině března 1989 při soudu s představiteli Nezávislého mírového sdružení – Iniciativy za demilitarizovanou společnost, kam čerstvého a mezi disidenty neznámého estébáka Zifčáka poslali jeho nadřízení, aby podal informace o průběhu líčení.

„O přestávkách soudního jednání mě kontaktovala Anna Šabatová, manželka Petra Uhla, vyptávala se mě, co jsem zač, odkud jsem. Já jsem ji sdělil připravenou legendu pro tento účel, a sice že jsem student jménem Růžička,“ řekl později Zifčák, než zázračně obživl a vstal z dlažby na Národní třídě.

Ještě předtím však na scénu přichází manžel Šabatové disident Petr Uhl, který uslyší o mrtvole, nezaváhá a rozšířil jedním telefonátem do rádia Svobodná Evropa, že během zásahu proti demonstraci na Národní třídě byl zabit student Martin Šmíd (Zifčák-Růžička). Zpráva o jeho smrti měla být roznětkou k zahájení listopadového „převratu“ v roce 1989. Trapný Petr Uhl se za rozšíření dezinformace později omluvil na veřejném shromáždění občanů na Letenské pláni.

V období Pražského jara působil Uhl v levicovém Hnutí revoluční mládeže, za což byl v roce 1969 na čtyři roky uvězněn. Roku 1990 byl zvolen poslancem Federálního shromáždění za Občanské fórum. Mezi léty 1990-1992 vykonával funkci generálního ředitele ČTK, až do roku 1994 tam pracoval jako redaktor. Poté púsobi do roku 1996 jako redaktor Listů Jiřího Pelikána a později, v letech 1996 až 1998, byl redaktorem deníku Právo. Roku 1997 začal spolupracovat s ČSSD a zároveň se stal předchůdcem Kocába – předsedou Rady pro národnosti, Rady pro lidská práva a Mezirezortní komise pro záležitosti romské komunity, a také náměstkem vlády pro lidská práva. Významně protestoval proti stavbě zdi v Matiční ulici. V dubnu 2006 byl jmenován francouzským prezidentem rytířem Čestné legie, v květnu 2008 mu byla udělena „Evropská Karlova cena“ Sudetoněmeckého krajanského sdružení…

Inu, svůj k svému. Revoluční mladík, příznivec Jiřího Pelikána, Romů, socialistů, sudetských Němců i Práva, zároveň též disident, chartista a spolupracovník Svobodné Evropy. Holt, někdo má široký rádius zájmů. Z extrému do extrému. Kdos bez chyby, hoď novinářskou kachnou.

A tak si tu žijeme vedle smutných hrdinů z Národní třídy 17. listopadu 1989…

Reklama:
  1. 21 reakce na “Jak si žijí dnes mnozí trapní hrdinové z Národní třídy…?”

  2. Uplne presne byl Uhl trockista, asi jediny skutecny trockista v Cesku – tedy levicovy radikal. Normalni komunisti byli dost napravo od nej. Jeho spolubojvnici byla tehdy Petruska Sustrova. Odsoudili je za neco, co se dneska povazuje za ultra-levici, jeste vic vlevo nez ten zakazany cesky Komsomol.
    Uhl je proste rarita.

    od Obcan K. v Úno 8, 2011

  3. Hmm a co z toho plyne? Ze by dalsi polinko pro priziveni blbe nalady?

    od Maniak v Úno 8, 2011

  4. Bohužel, ale máte stoprocentní pravdu…

    od olser v Úno 8, 2011

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *