Šalom chaver - Mír s tebou, příteli…!
11. Listopad, 2010 – 0:58
Manifestace hnutí Mír hned - Shalom Aschav v Jeruzalémě na počest Jicchaka Rabina... Foto: Břetislav Olšer
Už je to neuvěřitelných patnáct roků, kdy byl Jicchak Rabin, premiér Izraele, úkladně zavražděn 4. listopadu 1995 na Náměstí Králů Izraele v Tel Avivu. Každý rok věnuji této tragédii svoje pietní zastavení. Židé říkají: Požehnaná vzpomínka. Stál jsem v pohnutí na hřbitově na Herzlově hoře v Jeruzalému, na místě, kde vedle jiných významných Židů spočinuly též jeho ostatky.
Ta ztráta byla o to tragičtější, že ve chvíli, kdy téměř přivedl židovský stát po půlstoletí válek napůl cesty k míru, mu vzal život extrémista Jigal Amir, student judaismu na Bar Ilanově univerzitě, jenž pokládal mírový proces za podlou zradu židovských hodnot. Prosté místo posledního odpočinku, bez okázalého pomníku z mramoru a žuly, žádné mauzoleum, ani hrobka. Byl vojákem, zemřel jako voják míru, který sedmadvacet roků velel svým jednotkám. Stál jsem tam pod platany, kolem mě postávali cizí lidé s pietou v srdci. Na Náměstí Králů Izraele, přejmenovaného po Jicchaku Rabinovi, mě doprovázela Hana Ringová - Rožanská, která přežila koncentrák Osvětim-Březinku zásluhou nacisty Oscara Schindlera, jenž si ji i s jejími rodiči vybral na seznam asi tisícovky pracovníků do své továrny. Stáli jsme na místě, kde byl spáchán atentát.
“Vzpomínám si na ten večer, jako by to bylo včera,” říká paní Hana. “Všichni jsme byli smrtí premiéra šokováni. Hlavně tím, že to udělal Žid. Ten člověk si nezaslouží žádné milosti. Když si uvědomím, že my v Osvětimi jsme žili jak dobytek, ve špíně, o hladu a v neustálém strachu o svůj život, a on má ve vězení doslova komfort a ještě může mít sexuální povyražení… Nevím, ale tohle není spravedlivé. Už vůči Jicchaku Rabinovi. Kdo si neváží života, není dobrý člověk…”
Před radnicí je místo, kde měl osudného 4. listopadu Jicchak Rabin projev. Obří shromáždění pak zpívalo Píseň míru, premiér Rabin se ostýchavě přidal, a když skončil poslední sloku, odebral se z pódia dolů, aby nasedl do svého auta. V tom se z hloučku, který ministerského předsedu obklopoval, vynořil zákeřný Jigal Amir, namířil na něho revolver a třikrát vystřelil. V tu chvíli na něj byly vypáleny střely, jež premiéra zasáhly do prsou, břicha a roztříštily mu páteřní obratle. V nastalém zmatku byl bleskově zpacifikován, Rabina uložili do jeho automobilu a rychle s ním odjeli do nemocnice Ischilov - Tel Aviv Medical Center, kde však po padesáti minutách na operačním stole zemřel. Ztráta krve po průstřelech plic byla neslučitelná se životem.
Šimon Peres, Jicchak Rabin a další politici se shromáždili 4. listopadu v Tel Avivu na demonstraci na podporu mírového procesu. Chtěli společně se statisíce lidmi na Náměstí Králů Izraele působit optimisticky, jako vítězové, přestože se týden předtím sešli v Jeruzalémě příznivci pravicového Likudu v čele s Benjaminem Netanjahuem, který veřejně kritizoval Rabina jako zrádce, vzdávajícího se Země izraelské. Rozdávány tam byly letáky, na nichž měl Jicchak Rabin uniformu nacistického důstojníka. Nějaká fanatička zabodla do Rabinovy fotografie nůž. Na demonstracích Rabinovi odpůrci nosili rakev s jeho figurínou a jemu i jeho ženě vyhrožovali smrtí. Zlověstná předzvěst něčeho tragického…
Šestadvacetiletý Jigal Amir se podle svého doznání na vraždu důsledně chystal; 22. ledna 1995 se měl Jicchak Rabin v muzeu holocaustu Yad Vašem zúčastnit obřadu na počest výročí osvobození Osvětmi Sovětskou armádou. Kvůli atentátu na autobusové zastávce Beir Lidu u Netanje, kde zahynulo po explozi sebevražedného atentátníka dvacet devět izraelských vojáků, však svoji účast odvolal. Jigal Amir čekal marně. Musel premiérovu vraždu odložit. Další pokus naplánoval na 11. září, kdy se Rabin chystal zahájit provoz nové křižovatky u Kfar Šmarjadu. Fanatik se však nestačil protlačit davem a tak mu zbyl pokus o hrůzný čin během mírové manifestace 4. listopadu 1995 v Tel Avivu…
Jigal Amir byl odsouzený na doživotí, ve vězení i ve své cele je pod dozorem jedenácti kamer, což mu nebrání, aby pečlivě studoval Tóru. Když jsem byl v Izraeli nedávno, veřejnost byla šokovaná; řešila se otázka zda bude tento vrah též otcem. Po dlouhé právní bitvě získal totiž možnost návštěv své manželky, včetně manželského sexuálního styku ve věznici. Kdoví, jestli i při této reprodukční činnosti ho sledoval kamerový systém. Na doživotí odsouzený Amir se už v minulosti snažil propašovat z vězení své sperma. Poslanec Knessettu za stranu Důchodců Moše Šaroni tvrdil, že Jigalu Amirovi nesmí být dovoleno přivést na svět potomky, neboť dítě, jehož otcem bude Amir „bude ubohé a ponese Kainovo znamení na svém čele po celý život.“
Potomek však na svět přišel a jeho rodiče si vůbec hlavu s nějakým Kainovým znamením nelámou. Larissa Trimbobler Amir dala v neděli 28. října 2007 odpoledne život chlapci. Obřízka je plánována přesně podle pravidel na 8. den po narození, tj. 4. listopadu, což je podle gregoriánského kalendáře 12. výročí Rabinovy smrti. Amir si dál odpykává trest doživotního vězení bez možnosti předčasného propuštění ve věznici Rimonim v Even Jehuda u Netanje. S Larissou se oženil v roce 2005. Jejich syn se narodil krátce po 15. hodině izraelského času v nemocnici Bikur Cholim v Jeruzalémě, kde byla přijata kvůli matce a dítěti přísná bezpečnostní opatření. Amir požádal o možnost, aby mu na brit milah (rituální obřízku) syna byla povolena vycházka nebo aby se konala za jeho přítomnosti ve věznici. Geula, matka Jigala Amira, byla novináři tázána, zda jméno novorozence nebude Jicchak. Údajně se otázce začala smát a tuto myšlenku odmítla slovy: „Proč? On nebyl členem naší rodiny.“
O spekulacích kolem smrti Jicchaka Rabina a umělých konstrukcích o údajné konspiraci psala pouze bulvární média. Jedna z nejodvážněji vyřčených konspiračních teorií uvádí, že někteří lidé v izraelské Všeobecné bezpečnostní službě Šabak věděli o snaze Jigala Amira zabít předsedu vlády a nejenže realizaci tohoto atentátu umožnili, ale když se Amirovi zabít premiéra nepodařilo, byl Rabin zavražděn některým z členů tajné služby až v autě, cestou do nemocnice. Jicchak Rabin byl za svoji vstřícnost vůči palestinským Arabům a ochotu vzdát se části Izraele považován za zrádce a pro část izraelské pravice bylo Rabinovo provinění tak velké, že jeho zabití bylo přiměřeným krokem k zabránění mnohem větší tragédii.
V Roš Pina, malém městě na severu Izraele, se nedávno sešli extremističtí rabíni židovských osad. Vzešla z toho halachická kletba jménem pulsa denura (aramejsky prý znamená “šlehnutí ohněm”), která byla uvrhnuta na Jicchaka Rabina krátce předtím, než byl zavražděn. Tehdy v listopadu 1995 ovšem převzal úkol nebeské eskadry smrti židovský fanatik Jigal Amir. Soudní řízení prokázalo, že byl v úzkém kontaktu s aktivisty Kahane-Chaj a pravicově extrémistickými kruhy v Kirjat Arba a Kfar Tapuach, dvou baštách KACHu a Kahane-Chaj.
Skupina Kahane-Chaj - Kahane žije! (odnož hnutí KACH, založená a vedená Kahaneho nejmladším synem Benjaminem) začala svoji činnost tím, že s výkřikem “mavet la-aravim - smrt Arabům” vhodila granát do obchůdku arabského obuvníka ve Východním Jeruzalémě. Majitel byl zabit, deset arabských zákazníků bylo zraněno. V únor 1994 vstoupil Baruch Goldstein, v Americe narozený lékař, žijící v osadě Kirjat Arba, nadšený příznivec KACHu, do mešity Ibrahimi v Hebronu. Ozbrojen samopalem vešel do modlitebny, která byla plná věřících, neboť byl pátek ráno. Na lidi, kteří klečeli na zemi a modlili se, vystřílel několik set nábojů. Zavraždil 29 lidí, 100 jich zranil. Sám Goldstein byl muslimy ubit k smrti.
Už v pozdní večer 4. listopadu se sešla narychlo schůze vlády na ministerstvu obrany v Tel Avivu. Novým premiérem byl jednohlasně zvolen Šimon Peres, který už časné ráno pracoval v kanceláři předsedy vlády v Jeruzalémě a z piety odmítl sedět v křesle Jicchaka Rabina. Vládní záležitosti pak řídil z pohovky. Na nádvoří před Knessetem se s Jicchakem Rabinem přišlo rozloučit přes milion lidí…
Pohřbu se zúčastnili mimo dalších státníků světa i prezident USA Bill Clinton a král Jordánska Husajn. Byly to přesně 44 roky, kdy byl svědkem vraždy svého dědečka Abdulláha v Jeruzalémě. Střela Palestince zasáhla i jeho, ale kovové vyznamenání, jež měl jako chlapec na své hrudi, zadrželo vystřelenou kulku…
Mluvilo jedenáct smutečních hostů, jako poslední Bill Clinton, který na závěr řekl: “Šalom chaver! Mír s tebou, příteli…!” Byl to vděk i za pět let Rabinova postu velvyslance USA od roku 1968 - 1973…
Znovu mám pocit, že slyším mohutný chorál Písně míru, do něhož se mi bolestně ozval osudný vražedný výstřel. Vidím v průchodu pod radnicí nenápadný plůtek z řetízků, ohraničující tragické místo atentátu, pamětní desku pokrývají vždy čerstvé květiny a věnce i Rabinův portrét. Kousek dál je jen několik panelů - miniexpozice s nákresy situace před atentátem, fotografiemi z premiérova mládí i z jeho setkání se světovými politiky.
A dojímavá kondolenční část, kterou tvoří jeden z panelů, vyhrazený vzkazům a vyjádřením smutku obyčejných lidí. Paradoxně je v čele izraelské vlády po patnácti letech Benjamin Netanjahu, který týden před 4. 11. 1995 rozpoutal v Jeruzalémě proti Jicchaku Rabinovi peklo nenávisti, když ho veřejně nazval pro mírové dohody s Palestinci zrádcem Izraele…
