Co dostalo Československa do vínku od legionářských sudiček…?

27. Říjen, 2010 – 23:56
Kříže i pro legionáře... Foto: Břetislav Olšer

Kříže i pro legionáře... Foto: Břetislav Olšer

A zase tady máme ten slavný den, kdy děti nemusí do školy a všichni pracující si berou v následující pátek dovolenou, aby využili prodlouženého víkendu. Ptát se mohých studentů, kteří demonstrují proti novým maturitám, co znamená datum 28. října, je zbytečné.

Část z nich odpoví, že neví, ale hlavní je, že jsou prázdniny a Lenina prý stejně nikdy neměli v lásce. Dělníci a jejich děti v lampionových průvodech se zase nechají slyšet, že by takových státních svátků mohlo být ještě víc, protože VŘSR byl odjakživa velký den světového proletariátu. Stalo se to přece v zemi, kde zítra znamená včera, takže 7. listopad je už koncem října…

Někdy mi stačí ke štěstí málo; třeba jen noticka ČTK, redakce, v níž jsem čtyři roky jako zpravodaj pracoval. Píše se v ní, že zřejmě zlaté ingoty našly v těchto dnech na dně sibiřského jezera Bajkal ruské miniponorky Mir. Expedice doufá, že se jí v hloubce 420 metrů podařilo najít část ruského zlatého pokladu, který beze stopy zmizel v roce 1920. Z jeho krádeže někteří badatelé viní i čs. legionáře v Rusku. Teď čekám, kdy u Bajkalu zakotví dvojka neúnavných hledačů Štěchovického pokladu Helmut Gaensel a Josef Mužík…

Miluji dramatické příběhy. Pár vět a já se ocitám znovu u Bajkalu. Není to tak dávno, co mě přenesl vznášející se člun Raketa z Irkutsku po Angaře až na jezero Bajkal, kde jsem vysedl v rodišti kosmonauta Leonova – Listvjance, kde byl v pravoslavném dřevěném kostelícku naprosto nevídaný úžasný ikonostas. Ale k tajemství Bajkalu. Dvě osmnáctitunová miniponorky Mir-1 a Mir-2 byly postaveny pro operace v mořské vodě, nedávno „vykolíkovaly“ území Arktidy pro Rusko, a kvůli její menší hustotě v Bajkalu musely být odlehčeny o pár metráků.

Dna největší sladkovodní přírodní plochy dosáhl Mir-2 a zřejmě způsobil, že se budou muset přepsat geografické dějiny jezera. Bajkal byl totiž veden se svými 1637 m hloubky nejhlubším jezerem na Zemi. Podle neoficiálních hlášení byla však nyní dosažena hloubka 1680 metrů, tedy další svěťák. Možná právě v místě uprostřed Bajkalu, kde jsme pluli na pokašlávajícím škunerku a žasli, kolik krásy je v ruské části jižní Sibiře, vklíněné mezi vysoká zalesněná pohoří, ležel „Kolčakův poklad“, zbytky carského zlata. Asi půl kilometru pod námi. Drží Bajkal nový světový rekord?

A teď pár faktů, které dozajista znáte, ale pro analýzu problému jsou relevantní. V letech 1914-17 byla přibližně třetina ruského zlatého pokladu převezena do Británie a Kanady. Asi polovina z toho – přes 500 tun – pak byla uložena v Kazani, kde se cenností zmocnila protibolševická armáda plukovníka Vladimira Kappela a převezla je do Omsku. Tam je převzal bělogvardějský admirál Alexandr Kolčak. Ještě v dubnu téhož roku bylo v místní pobočce Státní banky 505 tun zlata. Na podzim roku 1919 nechal Kolčak poklad naložit na 40 vagónů a vydal se s nimi po transsibiřské magistrále na východ. Vlak tehdy eskortovaly čs. legie a údajně několik vagónů tehdy během transportu „neúmyslně“ spadlo do hlubin Bajkalu. Jak se dostaly z železnice až na břeh jezera, to snad ví jen Kolčák.

Vždycky, když přijde čas na nejkontroverznější téma v dějinách české státnosti, otevřu si Čapkovy Hovory s TGM, abych si připomněl, co všechno naši hrdinní kosmopolité zvládli během 1. světové války a po jejím skončení v širé Rusi. Jsem detailista. K tomu text Zdenka Sládka: “Ruský zlatý poklad v Československu?”, zveřejněný ve Slovanském přehledu č. 3, z roku 1965. A též mám k dispozici pořad TV Nova “Na vlastní oči”, v němž redaktor Stanislav Motl prezentuje svá mravenčí sibiřská pátrání. Své si řekl i Tomáš Krystlík na webu Nezávislé speciály – Specialy.word press. com.

Masaryk nebyl jen skromný a děti milující filozof, ale viděl se jako pragmatik ve slabém Rusku, tj. v takovém jeho stavu, kdy Rakousko-Uhersko jako nárazníková velmoc mezi Německem a Ruskem by kvůli slabému Rusku pozbylo svého oprávnění existence a mohlo by být rozkouskováno, aby mohl vzniknout samostatný Československý stát. Jak uvedl Ladislav Josef Beran ve své Strategii našeho „osvobození“, Masaryk, Beneš a Štefánik odmítali „nařčení“, že se snažili zmařit každý pokus o mír do doby, než bylo jasné, že vznikne Československo, tj. bez čtyř měsíců po celou dobu války. Jejich styky s vlivnými osobami států Dohody jim to umožňovaly a měli úspěch. Jsou tedy významnými spoluviníky zbytečného dalšího utrpení způsobeného světovou válkou? Výčitkami svědomí ale nikdy netrpěli. Beneš to později napsal diplomaticky, ale jasně: „Věděli jsme, že můžeme dosáhnout našich národních cílů, jen když bude válka trvat tak dlouho, dokud nepřipravíme naše vítězství“

Německé akce v USA platila a organizovala obchodní firma Central Purchasing Company. Snažila se obstarávat pasy pro německé záložní důstojníky na falešná jména a dopravovat je domů. Pomocí Američanů německého původu uplácela novináře a politiky k propagandě pro Centrální mocnosti. Vyhazovala bombami americké přístavy a zbrojovky, zakládala požáry. Pro protiakce byly důležité české kurýrky důležitých zpráv. Anna Tvrzická, žena tajemníka Českého národního sdružení v Chicagu, se učila nazpaměť poselství pro české politiky.

Důležitá poselství vezla do Evropy též žena chicagského typografa Francis Stanková-Buránková. Další kurýrkou byla Villa Vosková-Bechyňová, jež jako sekretářka Central Purchasing Company zase kopírovala tajné dokumenty. Také česká pěvkyně Ema Destinnová, která vystupovala v newyorské Metropolitní opeře, působila jako kurýrka. Na jaře 1915 se vrátila do svého zámečku ve Stráži nad Nežárkou v jižních Čechách, kde využívala faktu, že ji miloval sám německý císař Vilém…

Zmatek kolem vzniku ČSR začal už koncem října 1918, kdy byla v Praze na nárožích zveřejněna nóta vídeňského ministra zahraničí hraběte Adrássyho prezidentu USA Wilsonovi o ochotě zahájit okamžitá jednání o příměří. Nóta byla přijata veřejností jako faktická kapitulace Rakousko-Uherska a stala se bezprostředním podnětem k vystupňování manifestací za zřízení samostatného státu. Vládl poněkud zmatek a rozpaky; všichni chtěli samostatnost Československa, jen nevěděli, co bude chtít Masaryk, který zatím pobýval ve Washingtonu. Republiku nebo snad království či dokonce neutralitu…? A mezitím se 28. října 1918 před polednem shromáždil dav u sochy sv. Václava na Václavském náměstí, aby si vyslechl památná slova: “Jsme svobodní. Zde u stupňů pomníku českého knížete přísaháme, že chceme této svobody se státi hodnými, že ji chceme hájiti svými životy.“

Tak zněl kratičký projev z úst překvapeného poslance – doktora Isidora Zahradníka, jehož někdo z nadšených Pražanů náhodně poznal na chodníku, zvedl na ramena manifestantů, kteří se s šokovaným filozofem a teologem vydali na pochod za samostatnost Československa. Kněz a od roku 1907 i říšský poslanec se v čele rozjásaného doprovodu dostal až na nádraží císaře Františka Josefa, dnešním Hlavním nádraží Praha, aby tamním zaměstnancům oznámil převzetí vlády Národním výborem. A ještě stačil odeslat telegram: „Československý stát se právě před sochou sv. Václava prohlásil. Já jako zástupce železniční správy nařizuji, aby se znaky bývalého rakouského státu sňaly, úřadovalo se česky, provoz udržoval normálně a zastavil se dovoz vozů do Vídně a do Německa.

A tím se stal náhodný a po chodníku v klidu kráčející poslanec historicky první československým ministrem železnic. Knihovník řádu premonstrátů na Strahově a inspektor velkostatku v Hradištku u Štěchovic. Napřed byl agrárník, později poslanec za Republikánskou stranu československého venkova. Ministrem železnic ČSR však byl jen asi půl roku. To se už v Rusku bojovalo o carské zlato. Podle serveru Válka.cz, patřícího vydavatelství Naše vojsko, byla v uvedené době hodnota pokladu odhadována na cenu kolem jedné miliardy rublů. Tedy mj. v cizích mincích a ve zlatých prutech.

Zajímavá fakta jsou jako kamínky do mozaiky. V roce 1918 vstoupilo do československých legií v Rusku kolem 61 tisíc vojáků, padlo 4 112 českých legionářů. V té době se jednalo o nejlépe vycvičené a nejstatečnější vojáky v Rusku. Proto vlády spojeneckých států (Francie, Velké Británie, USA a dalších…) plánovaly československé legionáře ponechat na Rusi a vytvořit z nich jádro intervenčních sil, které by zasáhly proti bolševismu. Plynulo to z toho, že Československé legie kontrolovaly velkou část Sibiře – konkrétně oblast okolo jižního Uralu a byly jedinou dobře organizovanou silou v Rusku. Velitelem protibolševických sil v té době byl český generál Jan Syrový, zároveň velitel celého Čs. armádního sboru v Rusku.

(Wikipedie: Vrátil se jako jeden z čelných velitelů našich legií. Ve dvacátém roce se stal zemským vojenským velitelem v Čechách, o čtyři roky později podnáčelníkem hlavního štábu, od roku 1927 byl náčelníkem hlavního štábu. Krátkou dobu poté byl ministrem národní obrany, nakonec generálním inspektorem armády a z této funkce pak byl před mnichovským diktátem jmenován předsedou vlády…)

Z Čeljabinska do Omska bylo údajně převezeno ve dvou vlacích neuvěřitelných 13 400 tun zlata (publikace Josefa Kudely, vydaná roku 1922). Podle vzpomínek generála Syrového se poklad přepravoval dokonce třemi vlaky ve 120 vagonech. Dne 18. listopadu 1918 vzniká na Sibiři Banka čs. legií (uváděná i pod názvy: Banka čs. legionářů, Legiobanka, Legionbanka) s kapitálem ve výši 18 milionů francouzských franků a pohlcuje československou Vojenskou spořitelnu se 7,5 mil. rublů kapitálu. Legiobanka nakupovala platinu a jiné drahé kovy. Oficiální odhad zní, že za prodané drahé kovy dostala nejméně 50 milionů. Dále se z Vladivostoku do ČSR oficiálně vyvezlo 4769 tun bavlny, 286 tun vlny, 23 tun velbloudí srsti, 8884 tun čisté mědi, 334 tun kaučuku, 150 tun hovězí kůže, 540 tun lněného semena, 650 tun kebrača (druh tvrdého tropického dřeva), 10 tun pepře…

Čs. legionáři nakonec Kolčaka i jeho vojáky “prodali” bolševikům. Týž den, kdy podepsali s bolševiky smlouvu o příměří, byli Kolčak a mnozí další zajatci zastřeleni, protože se revolucionáři báli, že by je přece jen mohly osvobodit jednotky Kappelovy. O tom, že část z ruského carského pokladu zřejmě přibyla do ČSR, svědčí i slova prvního ministerského předsedy ČSR Karla Kramáře, pronesena jeho bezchybnou ruštinou v prosinci 1921 ke studentům Karlovy univerzity -k dětem ruských emigrantů. Jeho řeč je zachována:

„Drazí ruští přátelé, vy, část ruské inteligence, která se z vůle osudu ocitla za hranicemi, určitě si kladete otázku, proč jsme my, Češi, projevili účast s vaším osudem a rozhodli se, abyste u nás získali vzdělání. Vám, lidem inteligentním se to může zdát podivným a určitě vás budou trápit myšlenky, jak je možné, že žijete z našich prostředků, které vám my, česká vláda, dáváme jako jakousi almužnu… Mohu vás ujistit, že vám to nedáváme jako almužnu, ale splácíme vám, to znamená Rusku, jen nepatrnou část toho dluhu, který jsme dlužni vaší vlasti. Detaily a podrobnosti nemohu a ani nemám právo vám říci či vysvětlit. Věřte mi ale – když dostáváte naši materiální pomoc, dostáváte ji ze svého”

Je to tedy důkaz o tom, že česlým legionářům zůstalo nějaké to carské zlato „za nehty“…? Do vínku nově zrozeného ČSR pak káplo kromě carského zlata i něco z dolarů, které vyzískal T. G. Masaryk v USA. Vzápětí byl 28. května 1918 dotázán na shromáždění Čechů a Slováků v Chicagu na původ financí, jež byly potřebné k vybudování nového státu: „Revoluce, při níž by se předkládaly účty, byla by pro děti a ne pro rozumné lidi,“ odpověděl. V Americe poté krajané organizovali v jeho prospěch dobročinné bazary – ten v New Yorku vynesl 22 000 USD, v Clevelandu 30 000 USD, v Chicagu 400 000 USD, v Cedar Rapids 25 000 USD, v Texasu 54 000 USD a v Omaze 70 000 dolarů čistého zisku. České národní sdružení v USA vyhlásilo ve prospěch Masaryka a jeho spolupracovníků tzv. národní daň, která vynesla zisk ve výši statisíců dolarů…

Projel jsem kus bývalého Sovětského svazu i dnešního Ruska. Bydlel jsem v Petrohradě, navšívil baletní učiliště Vaganové, prohlédl si Ermitáž i dokonalou kopii Jantarové komnaty, kdysi uloupené nacisty a dodnes nenalezené, jel jsem transsibiřskou magistrálou z Moskvy až do Omska, pak až do Irkutska… Ledasco jsem v tamních archivech objevil, jiné věci jsem dostal zprostředkovaně. Na české legionáře se tam vzpomínalo všelijak, hlavně u stakanů vodky…

Epilog: Výzkumné ponorky Mir našly v létě 2010 na dně jezera Bajkal trosky vagonů, které patrně pocházejí z dob občanské války po bolševické revoluci z roku 1917. Okamžitě se vynořily spekulace, že v troskách by se mohla nacházet i část ruského státního pokladu, kterého se podle mýtů při své sibiřské anabázi prý zmocnili českoslovenští legionáři. Momentálně je kauza „Kolčakova zlata“ zpolitizovaná. Kdo jsou nalevo, tvrdí, že antibolševičtí čeští legionáři část zlata ukradli, další na pravicovém křídle to zavile popírají. Já, který se neřadím jako neutrál nikam, doufám, že pravda je možná skrytá na dně Bajkalu.

Šanci vše odhalit budou mít ve svých rukách třeba i profesionální hledači pokladů. Jsem zvědavý, kdy se ozvou také od Bajkalu naši nezmaři Helmut Gaensel a Josef Mužík. Na počest placeného volna 28. října…

Reklama:
  1. 1 Trackback(s)

  2. Led 15, 2016: hampton bay ceiling fan

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *