Osmašedesátý rok prožil mezi Eskymáky a normalizaci v Polynésii…

26. Říjen, 2010 – 22:01
Po stopách Miloslava Stingla mezi kanadskými Indiány Hurony... Foto: Břetislav Olšer

Po stopách Miloslava Stingla mezi kanadskými Indiány Hurony... Foto: Břetislav Olšer

Miloslav Stingl, jehož akademické i jiné tituly by vydaly za velmi dlouhý seznam. Používá však jen titul z absolutoria práv a filosofie. Minulý režim prý tvrdil, že mu stačí dva doktoráty. Nač by byly ty ostatní…? O víkendu jsme spolu vedli řeči v Domě knihy Librex v Ostravě v rámci osmého Mezinárodního festivalu outdoorových filmů, jehož ředitelem je Jiří Kráčalík. Všechny pražáky to táhne do Librexu, aby si tam křtili svoje knížky. Prý v Praze se stovka čtenářů najednou na křtu knih těžko najde…

Pan doktor Stingl je nesmírně aktivní a houževnatý, na svých osmdesát let neuvěřitelně čilý etnograf Akademie věd ČR, spisovatel a cestovatel, který zvládl poznat na 151 států. Teď něco, co vědí všichni, nebo skoro všichni. Ve své spisovatelské činnosti využívá především poznatků získaných při svých zahraničních cestách a při své vědecké činnosti. Napsal 41 knih, které vyšly ve 239 vydáních ve více než třiceti jazycích, v úhrném nákladu 16 miliónu 919 tisíc výtisků. Famózní výkon. Kam se na něj hrabou Viewegové a další. Je tak dlouhodobě jedním z vůbec nejpřekládanějších a v cizině také nejvíc vydávaných českých spisovatelů. Při svých pobytech působil také na zahraničních univerzitách a vědeckých ústavech, např. v R.I.S.M. v New Yorku. Zároveň zásluhou této své činnosti byl přijat i do Société des Américanistes při UNESCO v Paříži a do Société des Océanistes při UNESCO.

A teď něco, co vím jen já sám, nebo skoro jen já. Setkali jsme se poprvé v roce 1985, když seděl o pár sedadel přede mnou v letadle na lince Hanoj-Praha. S letuškou jsme museli řešit, kam uložit jeho luk, toulec se šípy a další starodávné asijské propriety, které si vezl do Náprstkova muzea, a jež měly velkou etnografickou hodnotu, jelikož je koupil od místních domorodců. S příslušníky zejména indiánských a tichomořských etnik se Miloslav Stingl uměl zásluhou znalosti sedmnácti jazyků a nářečí náležitě sblížit. Zopakoval jsem si pro jistotu vyňatá slova, abych se ujistil, že umím alespoň jakž takž česky. V Domě knihy Librex v Ostravě měl přednášku a byla rovněž možnost si s ním popovídat. Dozvěděl jsem se, že se stal v osmdesátých letech jako jediný Čech čestným náčelníkem amerického kmene Kikapú. Jeho indiánské jméno zní OKIMA – v překladu „Ten který vede“.

„Bylo 1. dubna, když mě sekretářka v Akademii věd řekla, že volali z ministerstva zahraničí ČSSR, že mám být korunován indiánským náčelníkem. Řekl jsem jí, že znám lepší způsoby, jak mě na apríla doběhnout. Pak ale volali přímo z ministerstva a ptali se mě, jestli by mi to nevadilo. Řekl jsem, že to záleží, jestli to nebude vadit jim. Řekli mi: Proč by to mělo vadit, jsou to přece naši rudí bratři. A tak mě korunovali na náčelníka…“

Byl tedy soudruh náčelník, i když neměl žádnou frčku, jenom čelenku se speciálně střiženými pery. Jak to, že mohl cestovat, když jiní měli zákaz? Odpověď byla jasná: „Protože jsem byl nejvydávanější český autor v zahraničí a šly mi za to velké peníze, soudruzi by byli hloupí, kdyby si těch svých třicet procent devíz nenechávali a nechali se o ně připravit. Kdo by neměl zájem o zlatá vejce. Tak mě pouštěli ven, jen aby měli mé nemalé peníze. Já nepotřeboval devízový příslib, jezdil jsem zkrátka za své. Prostě jsem si seděl na vlastních zlatých vejcích…“

Nebyl nikdy v žádném politické straně, ani hnutí. Devatenáct roků strávil v zahraničí, přesto se rád vracel. „Kdo hodně cestuje po cizině, ten musí milovat svoji vlast. A to byl můj případ. Nemohl bych emigrovat. V roce 1968 jsem byl navíc rok mezi Eskymáky, které nezajímalo, co se děje u nás. Ani netušili, co a kde je Československo…“

Pak byl ve své milované Polynésii a pak mezi Aborigeny v Austrálii, na Havaji či Seychelách… Také v Kanadě jsem si na Miloslava Stingla vzpomněl, když jsem psal o Romech a českých Indiánech Moravians a z jeho z jeho úžasné knihy “Indiáni bez tomahavků“ jsem si vypůjčil citaci, označenou jeho autorstvím. Jednalo se o slova, která o Indiánech napsal ve svých „Vybraných spisech“ Bedřich Engels.

Cituji: “…a jaké je to rodové zřízení při vší své dětské prostotě nádherné zřízení. Bez vojáků, četníků a policajtů, bez šlechty, králů, místodržících, prefektů nebo soudců, bez vězení a soudních procesů jde všechno jako na drátku… Domácnost je společná a je komunistická, půda je vlastnictvím kmene… Chudáci a nuzní tu ani nemohou být, komunistická domácnost a rod znají své povinnosti ke starým lidem…”

Zaujala mě též kapitola o moravských Indiánech. Když byli totiž v polovině 18. století vyháněni z Moravy evangelíci a hledali si azyl v různých koutech světa, nikdo netušil, že se dostanou až za oceán, kde budou právě oni u zrodu jednoho z kmenů severoamerických Indiánů. První tito čeští psanci a misionáři, kteří měli v Evropě sídlo v saském Ochranově, se ocitli v Americe v roce 1740. Do zásad církve moravských bratrů a Husových stoupenců začali zasvěcovat rovněž Mohykány z vesnice Shekomeko, která byla na území dnešního státu New York.

Nová víra se zalíbila i dalším původním obyvatelům a delawarští Munseeové, jejichž kmen sdružoval rody Vlků, Želv a Krocanů, začali pod vlivem tohoto náboženství a na počest svých učitelů říkat Moravané – Moravians. Společně se usadili na územích dnešní Pensylvánie, odkud je však z jejich zúrodněných polí vyhnali bílí osadníci, aby sami přišli bez práce k hotovému.

Indiánští Moravané se proto vydali na sever a v roce 1791 se usídlili v Kanadě u řeky Betrenche, kde si postavili osadu Moravians. Místní rasisté je však v roce 1812 skoro všechny vyvraždili. Na počátku minulého století byly v Kanadě registrovány už jen necelé čtyři stovky moravských Indiánů.

Malý velký muž vždycky rozdával úsměvy a díky na všechny strany. Fenomén, který nemá v českých poměrech obdoby. Skromný, přívětivý a přátelský. Žádná primadona nebo rychlokvašná celebrita na jedno použití. Vyjímečný člověk – Miloslav Stingl. V ostravském Domě knihy Librex mi však připadal ještě laskavější…

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *