V podstatě fandím odborům, jen bych prosil o vysvětlení…

25. Říjen, 2010 – 16:21
Nejezdíme, stávkujem za trojpochoďové autobusy... Foto: Břetislav Olšer

Nejezdíme, stávkujem za trojpochoďové autobusy... Foto: Břetislav Olšer

Legální stávku považuji za demokratickou vymoženost současné civilizované společnosti. Každý by měl mít právo beztrestně veřejně říct, co ho tíží, pokud by ovšem napřed neuspěl oboustranný dialog. Stávka musí něco zastavit a někomu překážet, aby vzbudila všeobecný zájem, pozornost a eventuální podporu veřejnosti.

Její účastnící by si neměli brát dovolenou či bezplatné pracovní volno, jak se vysmíval prezident Klaus. Má však smysl stávka o peníze v daném oboru, pokud sama svým nicneděláním utratí víc, než kolik požaduje? Kdysi dělníci rozbíjeli tkalcovské stroje, že je připravily o práci, dnes by těžko někdo ničil počítače, bez nichž nic nejde a dají se ovládat minimem lidí. A to i praotec českých odborářských vůdců a měnový Tonda Zápotocký se svojí září nad Kladnem by se divil.

Studenti berou demonstrace jako výhodný a legální způsob, jak se ulít ze školy, a pokuid jde o stávky kvůli novým maturitám, tam jsou obavy, že se budou muset začít učit, aby všed zvládli. Aby třeba věděli jednu z pěti možností, kdo napadl bývalou Jugoslávii…? Odborářští bossové si zase stávky hýčkají a byli by neradi, kdyby se vláda a zaměstnavatelé chovali vůči svým pracovníkům bez poskvrnky a oni přišli o výhodný byznys. Vaše neštěstí naše peníze… Plonkovní senát je v tom dnes se svojí socialistickou většinou přece nenechá na holičkách.

Jen mi vysvětlete, z čeho mají mít čeští stávkující např. zvýšené platy, když je státní dluh přes bilion a odboráři prošutrují stávkami další tisíce miliard tím, že nepracují a de facto brání jiným v práci. To fakt nemá logiku, tento způsob vydírání je velmi nešťastný a kontraproduktivní… A co se týká Francie, ta se vůbec odjakživa vymykala zdravému rozumu. Viz. revoluce, kdy byli nakonec samotní vůdci popraveni, aniž by se k něčemu kloudnému dopracovali, kromě vynálezu gilotiny a krveprolití. To je ostatně ta samá událost v bílém, jež se odehrála také v dějinách Československa, zejména v listopadu 1989.

Dá se říct, že fanatické demonstrace, s účastní 3,5 milionů lidí, kteří nepracují, a jsou proti zvýšení minimálního věku odchodu do důchodu z 60 na 62 let, které dnes sužují zemi galského kohouta, k ničemu smysluplnému nevedou. Tato taškařice stojí totiž zemi až 400 miliónů eur denně (asi 4,9 až 9,8 miliardy korun). Alespoň taková fakta charakterizují francouzskou ministryni hospodářství, průmyslu a zaměstnanosti Christine Lagardeovou.

Francouzská vláda tvrdí, že reforma je nezbytná na záchranu kolabujícího důchodového systému, jemuž hrozí nedostatek financí. Takže odkud má brát, když se naopak nedostatek peněz ještě stávkou zvýší? Navíc ubývá pohonných hmot, přes čtyři tisíce benzínových puimp je prázdných, což vyloučí nejen leteckou dopravu a tím i úbytek peněz za jakoukoli přepravu. A když nelétají letadla, nejezdí tiráky, nepracují piloti, ani letušky, řidiči a další personál, což hrozí dalším kolapsem.

Už asi čtvrtina čerpacích stanic tak nemá pro řidiče dost benzínu ani nafty. Hospodářství Francie se dostává do další krize. A když je recese, není kde brát peníze, ani kdyby vláda chtěla. Kde nic není, ani odboráři si nic nevezmou… Velmi demonstrativní způsob podřezávání si větve sami pod sebou. Něco na způsob teatrální sebevraždy nebo eutanzie – usmrcení na žádost…

Poněkud demokracie naruby. Že by brzy ve Francii platilo dávné revoluční moudro, že děti stávky požírá vlastní stávka. To samé hrozí také Česku, co se nepoučilo ani z Řecka, Španělska a Portugalska. Všechny tyto země a mnohé jiné, jsou zadlužené až po uši, a všichni to svádějí na členy vlád, kteří nás nechaly žít v blahobytu, což se nám sice líbilo, ale dnes hudrujeme, že nás na to někdo neupozornil, že žijeme na dluh v přepychu. Ve všech zemích hráli a hrají prim studenti, co se „bojí“, že za čtyřicet roků nebudou mít své důchody…

Je libo příklad z Blízkého východu? Odborová ústředna izraelského veřejného sektoru Histadrut zahájila 25. července 2007 v 6 hodin izraelského času celonárodní stávku. Reagovala tak na zatím neúspěšná mzdová jednání s vládou. Analytici ze Sdružení průmyslníků předpovídali, že generální stávka více než 600.000 odborářů bude stát izraelské hospodářství ve svůj první den 800 milionů šekelů (4 miliardy českých korun) a ztráty s každým dalším dnem porostou. Stávka veřejného sektoru ochromila práci vládních úřadů, letiště a provoz na železnici i nemocnice, funguijící jen v nouzovém režimu. Zemi tak vznikly obrovské škody, zejména v oblasti turistického průmyslu a obchodu. Vyhozené peníze, které by se tolik hodily zadluženým kibucům…

Nepracovalo se na úřadech místní ani centrální úrovni, s výjimkou strategického resortu obrany. Nefungovaly pošty, soudy, ústřední banka – Bank of Israel. Zastavil se i provoz v přístavech. Ke stávce se připojili i zaměstnanci elektrárenských a vodárenských společností. V těchto odvětvím měla však stávka spíše symbolickou povahu, protože k zastavení životně důležitých dodávek nedošlo a zaměstnanci pouze omezili údržbu a některé další vedlejší činnosti.

Výsledek? Průměrné platy managerů 25 špičkových společností, obchodovaných na burze, stouply na 10,4 milionu šekelů (přibližně 47,9 milionu korun). V kontrastu počet zaměstnanců, považovaných za chudé, bylo již 18,8 %. Navíc 32,7 % zaměstnanců bralo minimální nebo nižší než minimální mzdu.

Inu, příklad pohádky o červené punčošce je asi to jediné, co si může během dlouhých zimních stávkových večerů předčítat. A my, dědové, pak našim prapravnoučatům, když nebudou mít do čeho píchnout…

V podstatě fandím odborům, jen bych prosil o vysvětlení. Je generální stávka, která může posunout hospodářství Česka o pár desítek roků zpět, to pravé ořechové, co právě dnes, s bilionovým státním dluhem, nejvíc potřebujeme? Že ano? Tak to Francii zdar a Řecku obzvláště… Můj selský rozum mi to prostě nebere…

A jak se nejlíp vyhnout stávkám? Zbohatnout. Jednu vzorovou situiaci bych tu měl:

Kohn se vydal na aliji do Izraele. Na letišti v Moskvě ukázali celníci na velkou bustu, kterou vezl sebou.

“Co je to?” ptali se Kohna.

“To je špatná otázka; měli byste se ptát, kdo je to? Jde přece o vůdce světového proletriátu a geniálního politika V. I. Lenina…”
Celníci pokývali zúčastněně hlavami a Kohna i se sochou pustili dál. Na letišti v Tel Avivu zastavili Kohna izraelští celníci.

“Co je to?” spustili zhurta a ukázali na bustu.

“To je špatná otázka; měli byste se ptát, kdo je to? Jde přece o Lenina, největšího zločince, který způsobil smrt mnoha milionů Rusů. Bude mi sloužit jako věčné memento…”
Celnící pokývali vážně hlavami a Kohna vpustili do židovského státu. Když přišel ke své rodině, vnuk se ho zeptal:

“Kdo je to, dědo?”

“To je špatná otázka, synku! Měl by ses ptát: Co je to?”
“Tak, dědo, co je to?

“Správná otázka. Odpověď zní: To je dvacet kilo ryzího zlata…”

http://www.petr-kral.com

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *