Paní Merkelová objevila Ameriku. Přes půl tisíciletí po Kolumbovi…

17. Říjen, 2010 – 22:57
Ve znamení izraelského multikulturalismu...  Foto: Břetislav Olšer

Ve znamení izraelského multikulturalismu... Foto: Břetislav Olšer

Kanada je svojí rozlohou (9 984 670 km²) asi pětsetkrát větší než Izrael, který má ale jen zhruba čtyřikrát míň obyvatel (7,4 milionů), zato jich má pochopitelně stokrát víc na kilometr čtvereční (330). Obě země přesto spojuje stejná filozofie osídlování – multikulturalismus, jenž má tu uhrančivou moc, že dokáže splnit pragmatický požadavek – získat na svoji stranu co nejvíc obyvatel ze zahraničí.

Země javorových listů proto, aby zaplnila „ekonomicky zlanařenými“ odborníky svá ještě neobydlená území, židovský stát, aby přilákal z diaspory co nejvíc olim a udržel svoji národní židovskou identitu. Židů totiž ve světě ubývá, takže dnes je Izrael mnohonárodní stát složený asi ze sta různých národností, od židovvských Číňanů, Jemenců, Marokánců, Jihoafričanů, Konžanů či Indů až po Etiopce, Poláky, Rusy a Ukrajince. Zejména Kanada tím kazí klid v jiných zemích světa. Rozdíl a důvod znepokojení je jasný; Židé i svět vědí, že mezi jeho přistěhovalci, učící se poctivě ivrit nebo jidiš, není jediný muslim či muslimka a migrant žádající o status uprchlíka. Proto pohár trpělivosti už přetekl nejen ve Francii, ale také v Německu.

Německá kancléřka Angela Merkelová se v pátek ostře vyjádřila v rozhovoru o islámu a imigraci. „Multikulturalismus absolutně selhal,“ řekla a dodala, že se všichni přistěhovalci musí naučit plynně německy. Nepřeje si žádný multikulturalismu, který neuznává existenci dominantní kultury. Je jasné, že bez schopnosti mluvit německy nemůže integrace v Německu fungovat, aniž by zaskřípala. Začínají se totiž komplikovat vztahy především s příslušníky islámských komunit. Počet muslimů v Německu se v současnosti odhaduje na čtyři milióny. Může za to rovněž program EUROMED (Euro-Mediterranean Partnership), nazývaný “barcelonským procesem”, jenž počítá s přistěhováním až 80 milionů muslimů do zemí sedmadvacítky do roku 2050. Předběžný odhad těchto migrantů má vyrovnat demografický úbytek v celé Evropě. Zrada její křesťanské tradice? Vypočítavost Barrosových socialistů? Kam vítr, tam plášť, vlastně čádor a nikáb…?

Jak popsal kanadský deník Toronto Star, malí Romové z rodin přistěhovalců vykazují nulovou znalost angličtiny, chabý vztah ke škole i vyučování a ve srovnání s vrstevníky jiných národností značně omezené znalosti. Šokovaní učitelé je popisují jako žáky, kteří neznají ani tak banální věci, jako je školní zvonek nebo rozhlas. Řada z nich ve rvačkách ohrožuje své spolužáky, jsou neuctiví k učitelům, nedělají domácí úkoly a často na několik dní nedodržují školní docházku, a to i na základní škole. Jeden z Romů vysvětlil náhlou absenci své 14leté dcery tím, že už má věk na vdávání a školu proto nepotřebuje. Celkově loni v Kanadě žádalo o uprchlický status 34 800 lidí. Vede Mexiko – přes 8000, Haiti necelých 5 tisíc, Kolumbie těsně přes tři tisíce a Čína více než 1700.

Kdyby přistěhovalce v Kanadě nerozmazlovali a bez dolaru je ihned vyhostili, nikdo by se k nim nehrnul. A Romové už vůbec ne. Paradoxně tento systém pomáhal spustit v letech 1986-87 Čechokanaďan Jiří Corn, předseda zdejšího Českého a slovenského sdružení v Kanadě. Zasloužil se o prosazení legislativní změny – Zákona č. 93 na ochranu kulturního pluralismu, tzv. multikulturalismus. Ten dodnes zajišťuje pohodlný azyl, a mnohdy i celoživotní bezpracnou pohodu, všem utečencům, které jejich vlády neuměly, nebo nechtěly ochránit před rasovým či domácím násilím a diskriminací.

Jakmile je řeč o multikulturalismu, vybavil se mi jeho odpůrce prezident Václav Klaus a hlavně prorocká slova spisovatele Josefa Škvoreckého z Toronta.

“Je to velmi nebezpečná věc, která by neměla být podporovaná! Severní Amerika je proto tak veliká, že v ní splynuly národnosti celého světa, které spojuje jeden jazyk – angličtina. Je to ale něco jiného, než co dnes chtějí menšiny – aby každá etnická skupina měla svoji školu s vyučovacím jazykem jejich dávné domoviny.”

“Mají snad lidé, kteří se sem přistěhovali, zapomenout na svoji rodnou kulturu?”

“V Kanadě nikdo nikomu nebere jeho národnost, ani kulturu, ale protože jste se dobrovolně přesunuli do této země, musíte se přizpůsobit jejím pravidlům. Pokud někdo chce být Kanaďanem, musí se prostě stát jeho novou mateřštinou angličtina. A když chtějí rodiče, aby se jejich děti učinily rodnému jazyku, mohou tak činit po škole třeba tak, jak to dělají české děti, jež mají vyučování češtiny v sídlišti Masaryktown.”

V Torontu jsem narazil na prakticky realizovaný multikulturalismus, tedy zjednodušeně řečeno společenský systém, v němž mají všichni bez rozdílu rasy, národnosti, vyznání, barvy pleti a hlavně schopností právo na všechno, hlavně na práci a pravidelný příjem, i když ne každý přináší státní pokladně nějaký zisk. Stát tak živí ze svých daní formou podpor v nezaměstnanosti a sociálních dávek desítky procent obyvatel, kteří však zemi nikdy nic z tohoto obnosu nevrátí, jelikož nepracují a prací se ani živit nemíní, když nemusí. Jedním z odpůrců této rozhazovačné sociální politiky byl filozof Matt Ridley, který vydal knihu “The origins of virtue” (Původy ctnosti) s podtitulem “Human Instinct and the Evolution of Cooperation” (Lidský instinkt a vývoj spolupráce).

Autor ve své publikaci hovoří také o tom, že lidské tělo se skládá asi z osmdesáti tisíc genů, z nichž sice každý sobecky sleduje jen svůj vlastní cíl, ale v zájmu funkčnosti celého našeho těla musí toto své sobectví omezit a naučit se spolupracovat. A jelikož člověčí jedinci, jimž tyto geny přináležejí, tvoří společnost, platí podle Ridleye tento princip „genové součinnosti“ také pro tuto společnost. Stručně řečeno: Lidské jednotce, stejně jako společnosti, nezbývá nic jiného, než přemoci svůj instinkt a pragmaticky se chovat mile ke svým spoluobčanům, nebo se alespoň pokusit je snášet a naučit se hrát účelovou hru, v níž je ale vždycky něco za něco.

“Pokud nebude mezi členy společnosti dohoda, co se za co vyměňuje, společenský systém se rozpadne, protože doplatí na to, že dává svým občanům neúměrně vysoké sociální výhody a amorálně slibuje, že je možné dostat něco za nic,” lze citovat slova „genového“ filozofa. Shrnuto a podtrženo; jestliže jedna strana může dávat víc, než druhá, resp. jedna všechno a druhá nic, a jestliže někdo bude pracovat a jiní budou obrazně řečeno jen ležet a žít z cizí práce, to je prostě amorální…

Měl jsem možnost uskutečnit v Torontu rozhovor rovněž s představitelem strany The Heritage Front Volfgangem Waltrem Droegem…

“Asi tři tisíce členů The Heritage Front v těchto dnech rozšiřuje po Torontu letáky, v nichž nabádají kanadskou vládu, aby omezila příliv utečenců romské komunity z Evropy. Co vás k tomu vede?”

“I když oficiální čísla jsou jiná, podle nás Kanada přijala jen v roce 1997 na 250 tisíc legálních utečenců, z toho jich přišlo do Toronta a okolí asi 80 tisíc. Zhruba 70 tisíc lidí se v tomto období přistěhovalo nelegálně. Jedná se hlavně o uprchlíky barevné pleti z tak zvaného třetího nejchudšího světa. A těm přijde vhod každá práce, hlavně však kanadské sociální dávky. Vyhovuje to našim podnikatelům, jimž tito chudáci vytvářejí levnou pracovní sílu, za níž neplatí sociální a zdravotní pojištění. Berou navíc příležitost kanadským občanům, kteří by však museli za stejnou práci dostávat platy až dvojnásobně vyšší, než imigranti.”

“Je pravda, že si Kanada na to, aby mohla utečence podporovat, půjčuje peníze v zahraničí?”

“Už dnes je Kanada tak zadlužená, že v průměru jsou denní úroky z tohoto dluhu vyšší, než kolik získá stát za den z peněz daňových poplatníků. A že jsou daně v Kanadě jedny z nejvyšších na světě. Dnes je v Torontu zhruba 53 procent bělochů, zbytek jsou občané barevné pleti. Brzy by měl být tento poměr obrácený. To neříkám proto, že bych byl rasista, ale chci jen zdůraznit, že se tím mění ráz Kanady, která byla vybudována bílými Evropany. Mám spoustu černých kamarádů třeba na ostrovech v Karibiku. A ti vědí, že to je jejich země, že tam mají oni své historické dědictví, svoji kulturu, my zase v Kanadě, Češi zase v Česku.”

“Nevěříte ve společné soužití?”

“Ne! Jakmile se postaví tyto rozdílné kultury vedle sebe pod jedny zákony, dopadne to tak, jak dnes v Kanadě třeba s Indy, kteří už tady chtějí svoji autonomii. A dokonce si na vládě vymohli, že mohou ke kanadské policejní uniformě nosit indický turban, jak to lze vidět třeba na torontském letišti. Chtějí žít podle svých tradic, stejně jako třeba Mexičané v Novém Texasu, protože jejich zvyky a způsob života jsou neslučitelné s kulturou jiného národa.”

“Vy tedy nemáte v multikulturalismus důvěru?”

“Je to stejný nesmysl, jako socialismus ve střední Evropě. Jen samé fráze o lidské snášenlivosti, ale realita je úplně jiná. Prostě nastavování růžových brýlí, zakrývání skutečných problémů. Copak to má logiku, aby si Kanada půjčovala v zahraničí peníze na to, aby před světem vypadala dobře, že je na všecky hodná? Hrát si na lidumila za cizí peníze, to nemůže dobře skončit.”

“Ani z hlediska lidského pro vás není tento způsob přijatelný?”

“Každopádně by o takovém zákoně, jakým je multikulturalismus, měli rozhodnout ti, pro které je určen, nebo kterým má ovlivnit zásadním způsobem život. A jediným demokratickým mechanismem, jak rozhodnout podle hlasu lidu je referendum a to se v záležitosti zákona o multikulturální politice v Kanadě neuskutečnilo, takže především vláda porušila lidská práva.”

“Kanada má zákon, který říká, že není možné vpustit do země nikoho, kdo se ve své bývalé zemi dopustil trestného činu, za níž je v Kanadě trest ve výši deseti a více let vězení,” vysvětloval mit torontský právní zástupce Romů G. J. Kubeš. “Kanadské imigrační soudy zajímá posledních pět let každého žadatele o status uprchlíka. Pokud tento člověk spáchal zločin před více než pěti lety a trest absolvoval, nebo byl rehabilitovaný, je šance, že soud rozhodne v jeho prospěch. Pokud se ale dopustil kriminálního činu během posledních pěti let, je zbytečné o azyl žádat. Kanada má přistěhovaleckým zákonem schválený seznam několika stovek profesí, které má zájem obsadit odborníky ze zahraničí,” vysvětluje mi G. J. Kubeš. “Kdo z cizinců splní stanovené podmínky, hodnocené určitým počtem bodů, jde před imigrační soud. Když projde, dostane ihned práci a do tří let kanadské občanství…”

V rámci zmíněného bodového systému je nutné dosáhnout alespoň sedmdesáti bodů v deseti podmínkách, k nimž patří mimo jiné vzdělání, druh absolvované školy, znalost angličtiny, zdravotní stav, profese a věk. Za diplom inženýra je pět bodů, za výuční list kuchaře nebo svářeče je deset, stejně tak dopadne i počítačový programátor, což napovídá, jak jsou zde jednotlivé obory ceněny.

Lékaři či právníci nemají v Kanadě šanci, jedině že si zde studium zopakují, za pár tisíc dolarů. Boduje se i stáří uchazeče – věk mezi 21 a 44 lety je ohodnocen deseti body. Za každý rok nad nebo pod tuto vymezenou věkovou hranici jsou mínus dva body. Za univerzitu je až patnáct bodů, za střední školu třináct, za základní pět, za dokonalou znalost angličtiny se počítá deset bodů, začátečník získá tři. Pak se body sečtou, a pokud má uchazeč nad šedesát bodů, je pozván k pohovoru s konzulem v příslušné zemi, odkud se o práci v Kanadě uchází. A také konzulární úředník ohodnotí svůj dojem z uchazeče až deseti body…

Inu, perspektiva pro svět a hlavně pro Evropu je v tomto ohledu velmi pesimistická, alespoň podle plánů programu EUROMED do roku 2050. Počkáme, očima vnuků našich vnuků uvidíme…

http://www.petr-kral.com

Reklama:
  1. Jedna reakce na “Paní Merkelová objevila Ameriku. Přes půl tisíciletí po Kolumbovi…”

  2. Je to celkem neradostné čtení o nedodržování
    principů a zásad.

    od Petr Gabriel v Pro 21, 2011

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *