Jsou JZD jako kibucy, aneb Mohl se též Kája Marxů zmýlit…?
17. Říjen, 2010 – 0:21
Kibucník Milan Maršík v prádelně Hachotrimu... Foto: Břetislav Olšer
V úterý 5. října byla v rámci oslavy stého výročí založení prvního izraelského kibucu Deganija-Chrpa představena za přítomnosti prezidenta Šimona Perese, ministrů a dalších veřejných osobností replika prvního domu, který v Deganii vyrostl. Kibucnické hnutí, jež kdysi zahrnovalo stovky socialistických kolektivních komunit „bez vykořisťovatelů nebo vykořisťovaných“, je u konce svého trvání. U konce s dechem…
A začínalo to tak idealisticky a levicově. Během I. světové války vzniklo židovské dělnické hnutí, jež se postupně rozdělilo na dva proudy. Ha-Šomer Ha’cair - Mladý strážce - měl marxisticky-komunistickou orientaci a byl pro dvounárodní židovsko-arabský stát. Druhý proud, opět zastoupený ruskými Židy, reprezentovala strana Mapai (Mifleget Po’alei Erec Jisra’el - Strana práce země Izrael), založená Berlem Katznelsonem a Davidem Grünem, alias Ben Gurionem, jako socialisticko-sionistická strana, prosazující „konstruktivní socialismus“. V roce 1927 bylo založeno hnutí Kibuc Arci - Má země, které bylo myšlenkově zcela marxistické, spatřující v Sovětském Rusku svět budoucnosti. Jeho již reformovaný následník - Židovské Hnutí společných kibuců - má ještě dnes na sto šedesát komun se 75 tisíci členy.
Většina kibuců však byla po stovce let zprivatizována, resp. zkapitalizována, nové nevznikají a staré v nejlepším případě stěží rostou. Též Karlík Marxů se mohl splést se svým Kapitálem. Komunismus tře bídu s nouzi. Kapitalismus na tom sice není o moc líp, ale přesto musí za levici vytahovat horké kaštany z ohně. Viz. Řecko, Irsko, Island, Španělskou, Portugalsko, Pobaltské země a další. Žít si nad poměry v socialistických iluzích, je fajn. Jen ale do chvíle, než dojdou prašulky a bude třeba jit s prosíkem o půjčky k privátním bankám. Že si kibucníci ale vůbec nežili nad poměry, bez peněz, jen s kapesným…? Stálo jim to za to? Nalijme si čistého vína, jak tvrdí populární floskule. Přiznejme fakt, že velkopansky neplatili nájem, minimálně za vodu a elektřinu, že neznali drogy, alkohol a kriminalitu. To byl ten nadstandard, který jim záviděli i miliardáři z Forbesu. Všeho ovšem dočasu…
Navštívil jsem několik kibuců, které ve své době posloužily jako základ pro vybudování státu Izraele. Původní myšlenka, podle níž všichni pracovali bez mzdy na společném díle, se tedy rozplývá. Rovněž v Deganiji, založené u jihozápadního cípu jezera Kineret (Galilejského jezera) ruskými a ukrajinskými revolucionáři. Půdu přes tisíc dunamů získali budoucí osadníci jako pátý nákup z Židovského národního fondu. Původně kibuc budovalo sedm osadníků a vše, co vydělali, šlo do “společného hrnce”. Heslem kibucníků z dalších čtrnácti vzniklých osad bylo: “Krví a ohněm padla Judea, krví a ohněm Judea povstane…!” Židé původem z Ruska zde poté založili trvalé civilní sídlo Em ha-Kvucot - Matka skupin. Šlo o první kolektivně hospodařící židovskou vesnici typu kibuc. Napřed se jmenovala Deganija, teprve později pro odlišení od vzniklé Deganija Bet získala oficiální název Deganija Alef. Prvním narozeným dítětem zde byl ukrajinský Žid Moše Dajan…
Jakoby šli kibucníci z Deganije příkladem i dnes, její členové se rozhodli zrušit dosavadní systém a zavést diferencované platy. Roku 2005 prošel kibuc privatizací, po které jsou jeho členové odměňováni individuálně, podle odvedené práce. V obci funguje předškolní péče o děti i základní škola. Obě se školným. Dále je tu společná jídelna, obchod, veřejná knihovna, zubní ordinace… Pro izraelskou společnost, zejména pro ty Izraelce, kteří v zemi žili už 40 až 60 a více let, to byl šok, jako by bylo pro Američany zavedení socialismu či pro křesťany, kdyby jejich papež konvertoval na islám nebo kdyby se Židé vzdali judaismu, obřízky a začali jist vepřové maso…
„Jediné, co dnes po zprivatizování kibuců nemusíme platit, jsou činže na byty, který byly převedeny na jména členů kibucu. Byty mohou dědit naše děti. Kibuc byl rozdělen na parcely a každý člen kibucu má právo na 350 m2 půdy, na níž může stát domek se základnou 142 m2, zbytek musí tvořit zeleň… Po zrušení zákonů o kooperativním hospodaření bylo členům dovoleno pracovat mimo kibuc. Nemusíme už platy odvádět do společné pokladny, ale zato si dnes sami platíme elektřinu, vodu, plyn, kanalizaci i odvádíme daně státu a na tzv. Fond svépomoci… Třikrát týdně k nám přijíždí ordinovat lékař nemocenské pojišťovny…” řekl mi posmutnělý Fredy Wurzel s kibucu Hachotrim, když jsem u něho pojídali jím vlastnoručně upečenou bábovku. Inu, vdovec, s osmi křížky na svých bedrech. Přišel tak o další iluzi…
Význam filozofie kibuců pro Izrael a jeho celistvost, důležitost snahy scházet se a žít spolu, je uznáván jako nesmírně důležitý i představiteli pokrokového světa. Když byl v roce 1990 na oficiální návštěvě Izraele prezident Václav Havel, do kroniky kibucu T. G. Masaryka napsal: „Obdivujeme všechno, co jste tu udělali. Začínali jste z ničeho a jste na tom líp než my doma.” To ještě netušil, že na 300 izraelských kibuců se zadluží tak, že se budou muset zachraňovat překotnou kapitalizací.
Z Deganije vzešlo několik významných osobností izraelských dějin – Moše Dajan, Aharon David Gordon, jenž jako sionistický aktivista tvrdil, že vztah Židů vůči Arabům musí být lidský a morální, či Josef Trumpeldor, židovský veterán rusko-japonské války z let 1904-1905, který přišel v bojích o ruku. Nejvíc se však zapsal do dějin Deganije velitel jednotek Hagany Moše Dajan, pozdějši generál a ministr obrany Izraele. Když Syřané překročili řeku Jordán ráno 20. května 1948 a zaútočili na Deganiji tanky a plamenomety, vypadalo to pro první kibuc moc zle. Než přitáhl Dajan se svými vojáky dvě 50milimetrová děla a zahájili palbu na syrské tanky. Syřané ustoupili a jeden z jejich podpálených tanků je památníkem Deganije podnes. Děla pak byla přesunuta na jih, kde zlikvidovala též irácké jednotky…
Izraelské kibucy se dají snadno rozpoznat, protože už z dálky připomínají zvláště v okolí Judské pouště životadárné oázy. Vlastně kdysi takovými oázami skutečně byly; životem, probuzeným uprostřed nevlídného úhoru, na počátku novodobého státu Izrael. A Židé milují poušť, protože ukrývá vždy naději - studnu plnou vody… Našli ji a proto je dnes všude spousta stromů, většinou olivovníků, datlovníků nebo jabloní, vinice a banánové plantáže. Pole a lány u kibuců, tisíce hektarů půdy, vyrvané zrádnému písku, už obrátily pro letošní sklizeň kapsy naruby. Nejsou to sice velké a širé rodné lány, ale draze vykoupené, o to víc ceněné. Dnes ale mají v Hachotrimu zástupce věřitelských bank přímo v kibucu, aby hlídali každý vydělaný šekel, který hned zabavují, aby snížili milionový dluh. Ty tam jsou romantické doby sionistů, stoupenců anarchistických či socialistických ideálů.
Pokud by někdo viděl ve vzniku a existenci kibuců paralelu s československou kolektivizací - združstevňováním, vězte, že jde o tragické nedorozumění. Společné měly tyto oba způsoby zemědělství snad jen levicovost, z nichž ta židovská byla ryze vlastenecká, kdežto ta Made in ČSR-ČSSR od počátku skrývala zradu, smrt a bezohledné ničení lidských osudů. JZD vznikala nelegálním zabavováním cizích zúrodněný polí, povinnými odvody úrody, kradením dobytku i techniky, zatýkáním kulaků, živitelů národa, kteři zvelebovali a budovali svá hospodářství, pečovali o pole a krajinu, aby toto vše předávali jako rodinné bohatství z generace na generaci. Zatímco kibucy se tvořily ze zanícenosti Židů z ničeho v bažinách, na pouštích a úhorech, které nikdo tisíc let neobhospodařoval. A ke všemu byly tyto pozemky zakoupeny zcela legálně od Arabů.
Jezeďácké, mnohdy jenom virtuální tzv. jednotky, byly málem totožné s dobrovolným kapesným kibucníků. O to byl konec JZD bolestnější; družstva šla z ruky do ruky, než se stala znovu jakžtakž fungujícími celky. Konec kibuců je též bolestný, ale spíš jen z nostalgie; sice se zadlužily, ale předtím pragmaticky posloužily státu a ten jim pomohl. JZD se zadlužila a nebylo kapitalistů, kteří by je vyplatili, navíc se spravedlivé restituce změnily v další podvod na potomcích okradených sedláků. Kibucy a jejich nesmrtelnost je přímo úměrná lidské paměti. Není v Izraeli nikoho, kdo by na ně s vděkem nevzpomenul, na rozdíl od našich JZD… Možná kromě experimentu se socialistickým protekcionismem docenta Čuby a JZD Slušovice, který krachl zásluhou českého zlozvyku zvaného závist.
Odjížděl jsem z Hachotrimu v sentimentální náladě. Je sklizeno. Ze sýpek kyne pomyšlení. Pluhy znovu zarytě linkují zem, hospodář už čte mezi řádky. Sní o příští bohaté úrodě. A počítá, kolik vody musí spotřebovat, aby plody uzrály. Kolik ho to bude stát šekelů, když překročí stejně jako v jiných izraelských osadách svůj vodní limit.
Čas otočil list, stromům je zas o léto víc. A rána jsou jak na trní. V očekávání nové mízy, živitelky nových plodů. A také peněz od vlády a bank, zkrátka od kapitalistů. Inu, kibucy, socialismus s kapitalistickou tváří…
