Byl “lovec nacistů” Simon Wiesenthal na výplatní pásce Mossadu…?
7. Září, 2010 – 17:11
Moře, do něhož byl rozptýlen popel Eichmanna.... Foto: Břetislav Olšer
V těchto dnech, pět let po smrti proslulého lovce nacistů (zemřel ve věku 96 let v roce 2005 ve Vídni), vyšla v USA kniha Tomi Segeva „Simon Wiesenthal: Život a legendy“. Segev, komentátor izraelského deníku Ha’arec, měl to štěstí, že mu Wiesenthalova dcera Paulinka Kreisbergová umožnila přístup k otcovým dokumentům, z nichž o tisících veřejnost neměla doposud ani ponětí. V nich objevil jména agentů Mossadu.
Od nich se dozvěděl, že Wiesenthal, jenž přežil holocaust a byl nejprve zaměstnancem politického oddělení ministerstva zahraničí státu Izrael, se později ocitl na výplatní pásce Mossadu. Výzvědná služba financovala i zřízení jeho první kanceláře ve Vídni v roce 1960, platila mu měsíční mzdu a zajistila izraelský pas. Jeho krycí jméno bylo Theocrat.
Mossad - Institut pro výzvědné a tajné operace - je mýty opředená izraelská zpravodajská služba, s vnějším polem působnosti (tj. rozvědka). Vnitřní sféru má na starost služba Šabak. Mossad oficiálně vznikl 2. března 1951, aby ochraňoval zájmy židovského státu, který se ocitl v kleštích nepřátelských arabských zemí, do nichž bylo třeba infiltrovat své lidi. Dnes má Mossad kolem 1200 osob, kteří mají status civilních pracovníků.
Podle knihy to byl právě Wiesenthal, kdo v roce 1953 upozornil, že se Eichmann skrývá v Argentině. Před půl stoletím byl 11. května 1960 večer unesen agenty Mossadu důstojník SS Adolf Eichmann. Tehdy čtyřiapadesátiletý “architekt holokaustu”, při kterém zahynulo na šest milionů evropských Židů, žil už deset roků v Jižní Americe se svou ženou, jež pocházela z jižních Čech.
Pocházel ze Solingenu v Porýní, kde se narodil 19. března 1906, a původně se živil jako obchodní cestující. V rámci SS se “židovskou otázkou” zabýval již od roku 1934. Po anšlusu Rakouska v březnu 1938 dostal Eichmann možnost prokázat svůj organizační talent, když byl poslán do Vídně s cílem zorganizovat co nejmasovější emigraci rakouských Židů. K rychlé emigraci rakouských Židů přispívala vlna protižidovského teroru a ponižování ze strany rakouských nacistů a dalších antisemitů.
Eichmann podřídil židovskou obec ve Vídni pod svou kontrolu a přinutil její představitele ke spolupráci na nacistických protižidovských opatřeních - v této době tedy na emigraci Židů. Aby emigrační proces byl co nejefektivnější, založil v srpnu 1938 Ústřednu pro židovské vystěhovalectví (Zentralstelle für jüdische Auswanderung), která byrokratický proces emigrace za stálého ponižování židovských žadatelů znatelně urychlila.
Podle vídeňského vzoru byla v lednu 1939 na Göringův rozkaz založena v Berlíně Říšská centrála pro židovské vystěhovalectví (Reichszentrale für jüdische Auswanderung) a po okupaci českých zemí v červenci 1939 zřízena obdobná Ústředna pro židovské vystěhovalectví v Praze… V květnu 1945 se ocitl po odjezdu z Prahy, kde žil ve vile na Ořechovce pod cizím jménem, v americkém zajateckém táboře, odkud „uprchl“. S manželkou Veronikou, rozenou Lieblovou, a syny se ukryl na rakouském venkově.
„S pomocí organizace bývalých členů SS ODESSA a s cestovním pasem, který mu na falešné jméno Ricardo Klement vystavil Červený kříž v italském Janově, odjel v roce 1950 lodí do Argentiny, jejíž prezident s manželkou zbohatl na nacistických úplatcích z židovského zlata,“ vyprávěl mi Jan Rosenbaum, hebrejsky Chanan Ron, který se před šedesáti roky vystěhoval do Izraele z Ostravy a dvacet roků pracoval pro Mossad jako radista..
Fiktivní Ricardo Klement, jenž se podle pasu narodil v severoitalském Bolzanu a profesí byl mechanik, žil na předměstí Buenos Aires a pracoval v Argentině v dodavatelské firmě pro automobilku Mercedes, později vlastnil farmu na chov králíků. Manželka s třemi syny za ním přijela v roce 1952 a dětem ho přestavila jako bratrance jejich zemřelého otce. Až šéf dokumentačního střediska Simon Wiesenthal poslal z Argentiny veliteli Mossadu Isseru Harelovi pohlednici s textem v němčině: “Viděl jsem to špinavé prase Eichmanna. Žije v Buenos Aires…“
Mossad tuto tajnou akci po schválení premiérem Davidem ben Gurionem i právníky zahájil v dubnu 1960, kdy přijeli první agenti do Argentiny. Únos Eichmanna byl proveden 11. května 1960 večer a časově se shodoval s oficiální návštěvou izraelské delegace v Argentině, která tehdy slavila 150. výročí nezávislosti. Dalších deset dní byl Eichmann, jenž se ke své totožnosti přiznal, držen v konspirační vile. “Museli tohoto člověka holit, koupat a vodit na záchod. A přitom museli zapomenout na své otce a matky, bratry a sestry, které vězňova zkázonosná mašinérie proměnila v hromádku kostí a popela,” napsal později šéf Mossadu Harel.
“Eichmann byl po půlnoci na 21. května 1960 v uniformě stevarda izraelské letecké společnosti El Al a pod vlivem sedativ propašován na palubu letounu typu Britania a s mezipřistáním v Dakaru odvezen do 15 tisíc kilometrů vzdáleného Izraele. Argentina poté podala u OSN oficiální protest proti narušení své územní integrity. Izrael se za čin omluvil, Eichmanna ale odmítl vrátit. Mossad se k akci oficiálně přiznal až v roce 2005. V roce 1961 byl zahájen v Jeruzalémě proces proti Adolfu Eichmannovi. Byl jsem jeden ze svědků, kteří u soudu vypovídali z očí do očí proti Eichmannovi,” dozvěděl jsem se od izraelského malíře Yehudy Bacona, který byl jako dětský vězeň v lágru Osvětim. Při jedné z výpovědí však omdlel, když mu hrůzy koncentráku znovu děsivě oživly. Hlavně ale z drzosti, s jakou se hájil Eichmann…
“Když jsem byl vámi vyzván, pane prezidente, abych dal jasnou odpověď, musím odpovědět, že považuji vraždu, toto ničení a vyhlazování Židů, za jeden z nejvážnějších zločinů v historii lidstva…” snažil se působit na soudní tribunál, aby nedostal oprátku. “Stále si vzpomínám, že když jsem uviděl pece krematoria, podlomila se mi kolena. Musel jsem myslet na něco jiného. Dělám to vždycky, když s něčím nesouhlasím, abych přestal na to myslet. Budete se smát, ale věřím v Boha, v Otce a Ducha svatého, narozeného z Marie Panny, který trpěl pod pontským Pilátem. Nikdy jsem nebyl antisemita, nýbrž jsem byl nacionalista…”
Eichmann zopakoval během procesu několikrát drzé nesmysly, aby prokázal svoji údajnou nevinu, jelikož prý pouze plnil rozkazy…
“Měl jsem smůlu, že jsem byl chycen pro tyto ukrutnosti. Ale tyto hrozné činy nebylo to, co jsem chtěl, aby se stalo. Nebyla to moje vůle zabíjet lidi. Kdybych ale měl splnit rozkaz velitele koncentračního tábora zabít Žida plynem nebo ho zastřelit, udělal bych to. Vykonal bych rozkaz…”
Během procesu byl zveřejněn i dokument o jeho rozhovoru s podřízenými. Bylo to v roce 1944 ve štábu v budapeštském hotelu Mejestic, kde se rozhodovalo o transportech maďarských Židů. Mladý důstojník se Eichmanna zeptal:
“Kolik pane?” Eichmann odpověděl: “Víc jako pět…” Všichni přítomní věděli, že jde o miliony, ale nikdo z hovořících neměl odvahu to říct naplno.
“A co se stane, až se svět bude ptát na ty… miliony?”
“Sto mrtvých je katastrofa, milion mrtvých je jen statistika…,” řekl chladně Eichmann.
Když ho vedli 1. června 1962 po odvolání a zamítnutí žádosti o milost na popravu oběšením ve věznici Ramla, byl přítomen i Rafi Eitan, velitel úspěšné akce Mossadu v Argentině. Eichmann se po vypití několika deci červeného vína na Eitana podíval a německy mu řekl: “Doufám, že vy všichni půjdete brzy za mnou…!”
Velitel operačního týmu Mossadu a bývalý ministr pro důchodce Rafi Ejtan v roce 2008 řekl, že se Mossad v roce 1960 vzdal možnosti dopadnout v Argentině dalšího nacistického zločince Josefa Mengeleho, aby neohrozil zadržení Eichmanna. Mengele, přezdívaný kvůli krutým experimentům s vězni v Osvětimi “anděl smrti”, tehdy také žil v Buenos Aires, když se pro něj po několika týdnech agenti Mossadu vrátili, Mengeleho stopa ale už mezitím „vychladla“. Izraelci pak po něm bezvýsledně pátrali v Brazílii a Paraguayi.
Tehdejší ředitel Mossadu Isar Harel však rozhodl, aby komando zadrželo a do Izraele přepravilo Eichmanna, aby jeho dopadení nebylo v žádném případě ohroženo. Harel nařídil odložit Mengeleho únos na dobu, kdy bude už Eichmann na území židovského státu.
Simon Wiesenthal byl člověk, jenž “jednal jménem šesti milionů lidí, kteří se už nemohli sami hájit”, prohlásilo izraelské ministerstvo zahraničí, když v roce 2005 zemřel. Pro většinu Rakušanů však zůstal kontroverzní personou non grata. Narodil se 31. prosince 1908 v židovské rodině v rakouské Haliči, dnešní Ukrajině. Vystudoval na Českém vysokém učení technickém v Praze. Za války prošel několika koncentračními tábory, tím posledním byl Mauthausen v Horních Rakousích nedaleko Lince. Během holocaustu ztratil 89 svých příbuzných. Po válce se z něho proto stal „lovec“ nacistických zrůd.
Pronásledování německých válečných zločinců se Simon Wiesenthal věnoval s urputností sobě vlastní více než 50 let. Díky jeho úsilí bylo pohnáno k odpovědnosti na 1100 nacistických válečných zločinců. Přesto web “Radio Islam” uvádí, že Wiesenthal dal do oběhu a věnoval kredit jednomu z nejohavnějších tvrzení holocaustu, obvinění, že Němci vyráběli mýdlo z mrtvol zavražděných židů.
Podle této “verze” písmena “RIF” na kouscích vyráběného mýdla představovala zkratku pro “čistý židovský tuk” (”Rein judisches Fett”). Ve skutečnosti údajně tyto iniciály představovaly zkratku pro “Reichstelle für Industrielle Fettversorgung - Státní úřad pro poskytování průmyslového tuku”. Wiesenthal propagoval legendu o “lidském mydle” v článcích publikovaných v roce 1946 v novinách rakouské židovské komunity Der Neue Weg. V článku nazvaném “RIF” uvádí: “Strašná slova “transport na mýdlo” se poprvé objevila na konci roku 1942. Bylo to v (polském) Generálním Goverenmentu a továrna se nacházela v Haliči v Belzecu. Od dubna 1942 do května 1943 bylo v této továrně 900 tisíc mrtvých židů, použito jako surovina.”
Mark Weber, autor článku o Wiesethalovi, dále uvádí, že všechna tato fakta jsou lži, vycucané z prstu. Uvádí rovněž, že Wiesenthal byl nařčen bývalým rakouským kancléřem Kreiskym, který byl sám židovského původu a dlouholetým vůdcem rakouské strany socialistů, že sloužil jako agent nacistů. Během rozhovoru se zahraničním novinářem v roce 1975 Kreisky obvinil Wiesenthala z používaní “mafiánských metod” a odmítl jeho přetvářku jako “morální autority” a naznačil, že Wiesenthal byl agent německých úřadů…
Rakušané mu zkrátka nemohli odpustit, že neudělal za jejich nacistickým pomatením tlustou čáru a že jitřil staré rány jejich zrady vycházející ze submisivnosti ve vztahu k Hitlerovi. To jsou však fakta zcela nezpochybnitelná. Není se proto možné divit, že zejména “vídeňští nacisté” nemohli nikdy přijít Wiesenthalovi na jméno pro údajnou urážku Rakouska…
Inu, rodák Hitler a domestikovaný Eichmann, člen rakouské nacionálně-socialistické strany, patrně způsobili, že Rakušané jsou na minulost své země patřičně hrdí…
