Kdyby Židé vyvraždili Berlín a Norimberg, byli by válečnými zločinci?

24. Srpen, 2010 – 21:33
S úsměvem jde i válka líp...      Foto: Břetislav Olšer

S úsměvem jde i válka líp... Foto: Břetislav Olšer

 Vlaďka Špidlová mě poučila, když ve svém blogu uvedla zásadní filozofii posuzování podobných kauz. Napsala: „Myslím, že všichni děláme jednu jedinou chybu. Díváme se a soudíme minulost současnýma očima, podle současných norem, podle dnes už známých důsledků, a naprosto pomíjíme dobu, ve které k té či oné události došlo…“ Vzal jsem si tato slova k srdci a vzpomněl si na dokument vysílaný na televizním kanálu Discavery Channel o židovské skupině „Mstitelé“, o nichž jsem psal také ve svém románu „…a Bůh osiřel“.

Emigrace Židů z Německa a Rakouska v letech 1933-39 byla značná, pud sebezáchovy rozvál po celém světě utečence před krutými dopady Norimberských protižidovských zákonů o říšském občanství a ochraně německé krve a cti. Spojené státy jich přijaly 85 tisíc, Latinská Amerika 75 tisíc, Palestina 60 tisíc, Velká Británie 60 tisíc, Švýcarsko 12 tisíc a Židé dokonce prchali také do Šanghaje v počtu 18 tisíc. USA mohly přijmout značně velký počet židovských uprchlíků, v době války jich však vpustily do země jen 21 000, což bylo asi deset procent z počtu povoleného přistěhovaleckým zákonem o kvótách. Důvodem byl nepřátelský postoj americké veřejnosti; veřejné průzkumy v letech 1938-45 ukázaly, že skoro polovina obyvatelstva USA by podporovala protižidovské zákony. Velkou vinu na tom, že pro záchranu židů nebylo nic podniknuto, nesl i prezident F. D. Roosevelt. Napůl antisemita, napůl špatně informovaný politik.

Také němečtí a rakouští občané o genocidě věděli a pasivně ji přijímali. V organizaci SS bylo na milion Němců a a přes „anschluss“ i Rakušanů, dalších 1 500 000 jich pracovalo na železnici. Většina z nich moc dobře tušila, co znamenají dlouhé rachotící přeplněné dobytčí vlaky. Třeba do Mauthausenu. Stovky tisíc pánských a dámských hodinek, plnicích per a krejonů ukradených obětem byly rozdány příslušníkům ozbrojených sil. Za pouhých 6 týdnů, od 1. prosince 1944 do 15. ledna, bylo rozdáno v Německu a jím obsazeném Rakousku přes 222 tisíc pánských obleků i se spodním prádlem, na 193 tisíc kompletů dámského oblečení a téměř sto tisíc souprav dětského oblečení. Všechno toto oblečení bylo sebráno milionu Židů před jejich vstupem do osvětimských plynových komor.

“Byli jsme zavražděni! Vzpomeňte si na nás! Pomstěte nás…!”

Tato slova židovskou krví napsaná na zdi ghett a synagog se stala mementem po skončení holocaustu pro všechny Židy. V Polsku se navíc vytvořila šedesátičlenná židovská skupina Mstitelé z bývalých vězňů koncentráků, z partyzánů, válčících na východní frontě, odbojářů z ghett a podzemních aktivistů. V čele skupiny byl litevský básník a revoluční sionista Abi Kovner. Její úkol byl obludný, ale možná čerstvě po všech hrůzách pochopitelný; za kolektivní vinu Němců v Druhé světové válce jich musí zemřít několik milionů v největších německých městech. Za šest milionů umučených Židů…

“Našim cílem je dostat se do vodáren v Norimbergu, Mnichově a Berlíně, kde otrávíme vodu ve vodovodní síti. Pak bude stačit, když si někdo jen umyje tvář nebo očistí zuby a zemře…” měl svůj plán Abi Kovner, který se také snažil prudce jedovatou substanci v konzervách kondenzovaného mléka propašovat do Německa.

“OSN každým dnem schválí vytvoření židovského státu, když to uděláte, bude našim snům konec, stejně jako naší žádosti o reparace od Němců,” slyšel Kovner a jeho přátelé námitku, vyznívající v zákaz celé akce.

Kovner se svými druhy však nemínil upustit od svého hrůzného činu. Byli proto zrazeni vlastními lidmi – členy Hagany, zatčeni na lodi, jed museli v poslední chvíli vhodit do moře a zvolit jiný plán – otrávit arsenem několik stovek důstojníků SS, vězněných v bývalém koncentračním táboře Dachau. Ten byl napřed v roce 1931 otevřen pro zejména židovské vězně, v roce 1945 se zase změnil ve spojenecký tábor pro 30 tisíc důstojníků SS. Mstitelé se nechali zaměstnat v pekárně, zásobující německé vězně chlebem.

Bochníky poté natřeli směsí arsenu a ten pak byl Němcům bez vědomí strážných podáván. Efekt byl však velmi slabý. Jen pár z nich se otrávilo, další pouze trpěli bolestmi. Z velké pomsty nebylo prakticky nic. Přesto však likvidace německých zločinců pokračovala individuálně. Nalezení nacisté, kteří neskončili před soudem, byli speciálními židovskými komandy vyhledáváni. Nejdříve si mysleli, že mají co do činění s britskou vojenskou policií. Židé je pak odvedli do lesa, kde byli uškrceni nebo zastřeleni…

(Abi Kovner byl krátce v britském vězení, pak se přestěhoval do židovského státu, kde napřed bojoval za svobodu pro Jeruzalém, v roce 1971 oslavil udělení Ceny Izraele za svoji básnickou tvorbu. Zemřel v roce 1987 ve věku sedmdesáti let v hlavním městě Izraele Jeruzalémě…)

Co kdyby se záměr Mstitelů povedl a zabity by byly miliony Němců? Jak bychom se na to dívali současným pohledem? Co by o tom natočil novinářský hrdina Vondráček. Byli by Židé masoví vrahové, nebo by svět pochopil, že odplata byla na místě. Nejen za šest milionů umučených Židů v německých, polských a rakouských a jiných lágrech smrti.

Co by na to říkali pozůstalí? Rozlišovali by počet šest či patnáct zabitých a šest milionů umučených? Nebo by to byla jen statistika, jak kdysi tvrdil vrah Židů a v Izraeli popravený Adolf Eichmann…? „Vítěze se nikdo neptá, zda má pravdu… Je štěstím pro stát, když lidé nepřemýšlejí…“ řekl Adof Hitler, avšak mrazivě dost blízká jsou tato slova i vyjádřením některých současných tzv. investigativců…

 
 

 

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *