Je někdy lidská bezohlednost daná geneticky…?

19. Srpen, 2010 – 22:46
Který z řidičů má svoji osobu jemu blízkou...?    Foto: Břetislav Olšer

Který z řidičů má svoji osobu jemu blízkou...? Foto: Břetislav Olšer

Nerad se pouštím do kritiky lidí, které osobně neznám. Filip R. je výjimka, dejme tomu, že mám třeba dar empatie a dokážu se vcítit i do myšlení a konání osob, s nimiž mě neváže bezprostřední osobní zkušenost. Navíc používám jeho převážně televizní a rozhlasové rozhovory, v nichž je vše nad slunce jasnější. Internet a objektivní zpravodajství iDnes jsou zkrátka další ďábelské rekvizity pro pravdivé soudy.

U arogantního narcise Filipa R. stačí sledovat jeho průběžné životní „peripetie“, ne ty, o nichž se vášnivě rozepisuje bulvár. Ten obvykle lže a dokáže si vymyslet věci nevídané, mnohdy přímo na „umělcovu“ zakázku. Ovšem pokud se dotyčný člověk dostane do konfliktu se zákonem, nelze hovořit o bulvárním pojetí jeho presumpce neviny. Jako dětský herec byl úžasný, pak přišly aférky s děvčaty, experimenty s omamnými a psychotropními látkami, prostě kdos bez chyby, hoď kamenem, aneb jedna paní povídala.

Ovšem faktem zcela prokazatelným je, že se ujal režie natáčení reklamních šotů „BESIP: Nemyslíš – zaplatíš“, jimiž útočí na svědomí řidičů, hlavně aby nepili alkohol a nedrogovali před jízdou, nejezdili nepovolenou rychlostí a byli připoutáni. A vzhledem k tomu, že on sám byl kritikem módního sloganu opilých řidičů: „Neřídil jsem, řídila osoba mně blízká…“, jeho čerstvý „majstrštich“ mě šokoval. Na otázku, co je pravdy na tom, že vážně boural, přesto odmítl dechovou zkoušku a odjel z místa nehody, odpověděl, že se jim začalo kouřit z auta, a proto urychleně odjeli do 200 metrů vzdáleného servisu Subaru. „Dechovou zkoušku jsem nepodával z důvodu, že jsem nebyl řidičem vozidla, řidičem byla osoba mně blízká, kterou nejsem povinen uvést. Já jsem jel jako spolujezdec,“ řekl Filip R. Novinkám. Auto je podle něj silně poškozené a zůstalo v servisu. Zákon je zákon, dovoluje, aby byli chráněni rodinní a blízcí lidé, kteří se náhodou stali účastníky dopravních nehod.

Vražedné klišé a neomluvitelný zákon, který schválili zcela promyšleně poslanci. Ti věděli, že sami chlastají jak Dánové a že by i na ně mohla padnout ruka zákona, pokud by selhala jejich čarovná imunita. Stačí si projít hlasování o jednotlivých zákonech a legislativních změnách. Ve všem je bordel, jenom v mléku je radioaktivita a v Parlamentu vypočítavé vyžírky. Obecně platí, že nikdo není povinen vypovídat proti sobě nebo proti osobě blízké, pokud by jí takovou výpovědí mohl způsobit nebezpečí stíhání pro přestupek či trestný čin. Kam bychom přišli, kdyby měl člověk povinnost „udávat“ své blízké. Takže máme legislativní zmetek, který dokáže hravě skrývat skutečné viníky, přestože je součásti nedotknutelné Listiny základních lidských práv a svobod. Dali jsme raubířům do rukou moc, jak beztrestně podvádět.

Co je to institut zvaný „osoba blízká“? Zákon totiž nehovoří pouze o možnosti nevypovídat proti osobě blízké (tj. příbuzný v pokolení přímém, osvojitel, osvojenec, sourozenec a manžel, partner a jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném pokud újmu, kterou utrpěla jedna z nich, by druhá právem pociťovala jako újmu vlastní), ale rovněž o právu nevypovídat proti sobě. V Praze se na osobu blízkou odvolává až 43 procent majitelů aut, s nimiž byl spáchán dopravní přestupek. To znamená, že za rok tuto výmluvu úspěšně uplatní přes 22 tisíc lidí. Lépe na tom nejsou ani v Ostravě, kde je osoba blízká „záchranou“ pro 40 procent řidičů. A například v Plzni takto pokutě unikne až polovina přestupků.

Takže Filip R. se z toho opět patrně vyseká, jako kdysi z obvinění ze znásilnění, podezření z užívání narkotik a dalších přestupků. Protekcionismus a korupční prosředí vládne i středoevropské kotlině. Hrdinou byl též jako režisér brutálního filmu „Requiem pro panenku“. Bude to čtvrt století, co v Měděnci na Chomutovsku zahynulo v plamenech 26 chovanek ústavu pro mentálně a tělesně postižené. Tenkrát mladý režisér Filip R. natočil příběh podle reportáže Josefa Klímy, který měl podklady jen ze soudních spisů. Ani jeden z nich s Evou nemluvil, nikdy ji neviděli. Nikdo z nich před natočením filmu nemluvil ani s vychovatelkami. I když byly odsouzeny a něco se tam zřejmě dělo, měl být příběh koncipován oboustranně…“

Chlapci prostě šli za filmovým trhákem, fikcí o lidské zlobě. padni komu padni. Únavná floskule. Černovlasou cikánku hrála bledá blondýnka – panenka, co ze žalu a frustrace zapálila a usmrtila desítky žen. Autoři měli přece vše ve spisech normalizačních bolševických soudů, jimž najednou tolik důvěřovali. Pak se Filip R. opět ukázal ve svém plné gaunerské póze. Milostné avantýry vynechám. Bylo to na pohřbu hudebního skladatele Karla Svobody. Všichni smuteční hosté povstali, pouze on s partnerkou zůstal sedět. A stejně tak Svobodovy děti – syn Petr i dcera Jana. Že by až tolik zesnulého nesnášeli…?

Ostatní vzdali hold zemřelému tím, že povstali, Karel Gott s přítelkyní Ivanou Macháčkovou, režisér Juraj Jakubisko s manželkou Deánou Horváthovou, Svobodův kolega skladatel Ladislav Štaidl, Lešek Semelka, Karel Šíp, režisér Jiří Adamec či zpěvačka Leona Machálková se svým partnerem, designérem Bořkem Šípkem a stovky dalších.

Věřím, že v den svých narozenin Filip R. neřídil, musel to přece zapít, možná si šluknout pár jointů, stejně řídila osoba jemu blízká, co jich má habaděj, zvláště mezi svými milenkamí… Ano, chápu, nemám závidět, i když jsem si skoro jistý, že někdy je lidská bezohlednost daná geneticky. Uklidňuje mě valašské přísloví: Na každů sviňu už sa voda vaří…

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *