Před pětašedesáti roky bylo spáleno Nagasaki a sto tisíc Japonců…

9. Srpen, 2010 – 0:13
Vzpomínka na mrtvé...   Foto: Břetislav Olšer

Vzpomínka na mrtvé... Foto: Břetislav Olšer

Přesně před pětašedesáti roky, 6. a 9. srpna 1945, postihla Japonsko jaderná katastrofa – města Hirošima a Nagasaki byla zničena atomovými bombami USA. Okamžitě zahynulo v okruhu tři a půl kilometru přes 105 tisíc obyvatel, dalších dvě stě tisíc zemřelo v následujících měsících na ozáření.

Samozřejmě, že to není v podstatě nic proti holocaustu a osvětimským krematoriím, ale také to přece jen byli nevinní civilisté. Kdosi mi říkal, že se na to nesmím na Hirošimu a Nagasaki dívat současným pohledem, že tenkrát byla úplně jiná situace než je dnes. Tak nabízím myšlení atomových vědců, prezidentů a premiérů té doby kolem roku 1945. A co všemu tomuto děsu předcházelo…?

Podle zpracování Jiřího Svrška textu Niny Byers: Fyzikové a rozhodnutí svrhnout jaderné bomby na japonská města (Physicists and the 1945 Decision to Drop the Bomb), přišlo spojenecké velení strategického bombardování k závěru, že nejpozději do 31. prosince 1945, avšak spíše do 1. listopadu 1945, Japonsko kapituluje, a to bez ohledu na to, zda budou atomové bomby svrženy. Sovětský svaz měl v létě 1945 připravenou mohutnou a dobře vyzbrojenou armádu na hranicích s Mandžuskem. Dne 8. srpna 1945, přesně tři měsíce po ukončení druhé světové války v Evropě, v souladu se závěry Jaltské konference z 11. února 1945 vyhlásili Sověti Japonsku válku na straně Spojenců. Sovětský útok na okupovanou Koreu a do Manžduska začal 9. srpna 1945.

Vědci v čele s Nielsem Bohrem byli hluboce znepokojeni představou poválečných závodů ve zbrojení. V roce 1944 vyzvali představitele Projektu Manhattan a vládní představitele včetně prezidenta Roosevelta a britského ministerského předsedy Churchilla, aby zvážili možnost podělit se s ostatními národy, včetně Sovětského svazu, o technologii jaderných zbraní. Byil přesvědčen, že pouze tímto způsobem lze dosáhnout mezinárodní kontroly atomové energie.

Spojenci očekávali, že během útoku na japonské ostrovy utrpí značné ztráty na životech. Invaze měla začít 1. listopadu 1945. V červnu ještě probíhaly boje o ostrov Okinawa jižně od Japonska, avšak očekávalo se, že zde brzy Spojenci dosáhnout jasného vítězství. Na léto byly ještě naplánovány další rozsáhlé vojenské akce: blokáda japonských přístavů a pokračování bombardování.

Tolik Nina Byers a Jiří Svršek. Podle mého soudu, zřejmě aby Sověti neprokázali, že s Japonskem lze vyhrát i pozemními boji, bylo rozhodnuto o včasném použití atomové bomby. Někteří američtí velitelé byli přesvědčeni, že koordinovaná blokáda s přímým leteckým úderem by mohly Japonsko přinutit ke kapitulaci bez nutnosti invaze, resp. bez krutých ztrát na životech. Na základě doporučení Dočasného výboru měly být atomové bomby svrženy 6. a 9. srpna 1945 na japonská města Hirošima a Nagasaki…

Vedoucí projektu Robert Oppenheimer, ktrerý měl ve svém, týmu i fyzika Samuela Cohena, odhadoval, že výbuch může zabít až 20 000 lidí, což všechny šokovalo. A to ještě něměli ani ponětí, že to bude až šestkrát tolik obětí. Návrhů na použití jaderných bomb bylo několik. Byla zvažována i demonstrace na nějakém pustém místě v Japonsku, aby se předešlo velkým ztrátám na životech. Nakonec byly tyto, nepříliš realistické návrhy zavrženy z čistě praktických důvodů. Koho by vyděsily, pokud by nic a nikoho nezničily? Jaderná zbraň měla velký plošný účinek a ani její použití proti městům, která už skoro lehla popelem, nemělo smysl. Nakonec musela být „vybrána“ čtyři města, jež se do té doby náletům zápalnými pumami vyhnula a nebyla příliš poničena.

Hirošima, Kókura, Kjóto a Niigata. Kjóto bylo ale na poslední chvíli vyškrtnuto na přímluvu profesora Reischhauera kvůli velkému počtu památek a starobylých chrámů. Američané nechtěli vypadat před světovou veřejností jako naprostí barbaři. Místo toho se na seznamu ocitl velký přístav a průmyslové centrum Nagasaki. Dne 27. července 1945 účastníci postupimské konference s použitím „nových mimořádně ničivých zbraní“ souhlasili, včetně Stalina, který alibisticky řekl, aniž by jen tušil skutečnou ničivou sílu bomby, že „nová zbraň bude jistě dobře využita proti Japonsku“. Prezident Harry S. Truman tak povolil generálu McArthurovi použití jaderné zbraně během korejské války v Mandžusku, což se ale naštěstí neuskutečnilo.

Zůstalo jen Japonsko jako cíl prvního a zatím posledního jaderného útoku v dějinách lidstva. Prvním terčem byla Hirošima. Osmé největší město té doby v Japonsku bylo významným vojenským přístavem, s rozsáhlou průmyslovou výrobou. Ve městě sídlila vojenská posádka, tvořená 40 000 muži převážně 2. vševojskové armády. Osádky letadel nevěděly přesně, jakou zbraň mají na palubě, věděly jen, že je velmi účinná. Bylo jim sděleno, že výbuch asi zničí vše v okruhu tří mílí a že musí okamžitě z místa exploze odletět, aby se tlaková vlna nesmetla. A tak 6. srpna 1945 dopadla na Hirošimu uranová bomba „Little Boy“ s tritolovým ekvivalentem 20 kt.

Více než 75 000 lidí zahynulo okamžitě, dalších 200 000 postupně na následky ozáření a japonský císař už sumíroval kapitulaci, kdepak pokračování války a už vůbec ne několik let a miliony obětí. Přesto bylo Američany rozhodnuto o použití i druhé bomby. Když patřičné prozkoušení a otestování této výjimečné zbraně, tak důkladně. Cílem byla Kókura, kde byly velké zbrojovky a ocelárny. Ale nad městem se však objevila hustá oblačnost, proto velitel letounu Charles Sweeney zvolil náhradní cíl a do dějin se tak tragicky zapsalo Nagasaki.

Plutoniová bomba „Fat Man“ měla větší ráži (22 kt TNT), ale ztráty na životech i materiální škody byly mnohem nižší než v Hirošimě. Okamžitě přesto zahynulo přibližně 30 000 lidí. Druhá světová válka tedy definitivně skončila, možná kdyby pokračovala, bylo by víc obětí, ale jen mezi vojáky, pro které je válka zaměstnání. Proč ale civilisté, ženy, starci a hlavně děti…?

Když Spojené státy jako první využily těchto nových způsobů plošného ničení lidstva, obětovaly tím veřejnou podporu své politice ve světě, urychlily závody ve zbrojení a ztratily možnost dosažení mezinárodní dohody o budoucí kontrole takových zbraní. Mnohem příznivější podmínky pro dosažení bezjaderné smlouvy by nastaly, pokud by byly atomové bomby a její ničivé účinky světu demonstrativně a s výstrahou předvedeny v nějaké vhodné neobydlené oblasti. Použití jaderných bomb v druhé světové válce představuje víc problém dlouhodobé národní politiky než vojenské účelnosti…

A ten problém se ukazuje od srpna 1945 podnes na každém kroku; Spojené státy se staly pro mnoho zemi nedůvěryhodnou zemí, ať se teď prezident USA Barack Obama snaží jak může s odzbrojovací dohodou “New START”. Účelové svržení dvou atomových bomb považuje stále několik miliard lidí za zbytečný a účelový, aby se prověřila v reálném boji účinnost super zbraně. Že by v chystané invazi Spojenců a Sovětského svazu zahynulo skoro dva miliony vojáků?

To je možné, ale kolik jich zahynulo výše zmíněným neprozřetelným krokem USA a jejich ztrátou tváře a cti v následujících nesmyslných a k ničemu nesměřujících válkách v Koreji, Vietnamu, Afghánistánu, Iráku či Pákistánu…?

Například vietnamská válka byla nejen nesmyslná a zrůdná, ale přinesla kontraproduktivní efekt. Zatímco před zahájením války byl komunistický jenom sever Vietnamu, po deseti letech děsivé války, kdy padlo v Indočíně na tři miliony hlavně civilistů a bylo shozeno přes 12 milionů tun bomb, napalmu a 72 milionů litrů defoliantu Agent Orange, byla a podnes je komunistická celá země…

Džin atomové války byl zkrátka vypuštěn z láhve a nikdy se do nevrátí… Že se Japonci chovali zrůdně? Hůř než nacisté v koncentračních táborech? Kolik atomovek za to schytali…?

PS: Nejznámější stavbou architekta Jana Letzela z Náchoda je budova Obchodního výstavního paláce hirošimské prefektury „Průmyslový palác“, dnes známá jako „A-bomb dome“, z let 1913-1915, který odolal výbuchu atomové bomby v roce 1945 a jeho trosky jsou dodnes symbolem událostí druhé světové války.

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *