Vím, že vám to může být ukradené, ale stydím se za vás, pane Nečasi…

4. Srpen, 2010 – 15:15
Vražděni ve jménu svobody...?   Foto: Břetislav Olšer

Vražděni ve jménu svobody...? Foto: Břetislav Olšer

Měl jsem k tomu člověku docela přívětivý vztah. Když moje neteř otevírala Dům pokojného stáří, zúčastnil se slavnostního otevření, můj syn byl dokonce pozván, aby jako houslista něco zahrál. Měl jsem z toho člověka docela sympatický dojem. Slušný, bohabojný a hlavně rodinný typ. V Česku nadprůměrný počet dětí můj pozitivní úsudek ještě podpořil. Navíc žije v Rožnově, tedy na mém rodném a milovaném Valašsku. Ale dnes jsem se za něho musel stydět.

„Pro mě je Milan Paumer odvážný a čestný člověk, vzepřel se nesvobodě, což byl jeho hrdinský čin. Mnohdy jsou mu vyčítány oběti, které jeho útěk spolu s bratry Mašíny přinesl. Život v 50. letech byl ale životem v otroctví a nevolnictví, oni se rozhodovali v čase nesvobody. Mohli rezignovat, ale oni se rozhodli čelit se zbraní v ruce. Proti zotročení lze bojovat všemi prostředky, opak by zpochybnil všechny odboje,“ řekl na jeho pohřbu v Poděbradech premiér Nečas.

Tak jsem se dozvěděl zajímavou věc, že jsem žil jako dítě v otroctví a nevolnictví. Asi proto, že jsem měl to nejšťastnější dětství, bez pout, hladu a mříží. Asi jsem byl výjímka, když jsem věřil, že svobodu má každý v sobě a že mu ji nemůže nikdo nikdy vzít ani vězněním. V naší křesťanské rodině nebylo komunistů. Žili oba moji rodiče, oba moji bratři, stavěli jsme si svépomocí vysněný dům, otec byl venkovským a váženým učitelem. Když někdo někoho zavraždil, byl to pro mě smrtelný hřích, protože jsem také ministroval. Nerozhodl jsem se ani zabít předsedu školské komise, když mého otce na hodinu vyhodili ze školství, protože nechtěl někam vstoupit a něco podepsat. A že byl praktikující katolík…

„Rozhodli jsme se po roce 1949, že něco začneme dělat. Roznášet letáky nemělo význam, protože jen za to byl trest deset let,“ říkal novinářům Milan Paumer. „Tak lepší bylo začít s něčím více výrazným, třeba někoho zastřelit. A když vás chytnou, tak ta druhá strana je o jednoho člověka, o jednoho komunistu slabší…“

Milan Paumer, co měl v sobě patologickou posedlost někoho zabít, byl jedním ze skupiny bratrů Josefa a Ctirada Mašínových, loni oceněných Topolánkovsko-premiérskou medailí, kteří se na počátku 50. let prostříleli z Československa do NDR, poté do SRN a dál do USA. Zabili při tomto útěku sedm lidí, kteří se provinili jen tím, že byli v nesprávné době na nesprávném místě. Mašínovci s Paumerem se prostě jen rozhodli nějoho zastřeli, i když trocha romantiky přece nikoho nezabije…

„V sobotu Mašínovci tátu zavraždili, v pondělí nám přišel kondolovat ředitel továrny a zároveň nám řekl, že musíme začít vyklízet byt, protože je podnikový,“ vypráví 65letý Stanislav Rošický, syn účetního zabitého Josefem Mašínem. O tátu přišel 2. srpna 1952, dva měsíce před svými desátými narozeninami.

Josef Rošický s penězi původně odjet neměl. V továrně Kovolis v Hedvikově na Čáslavsku, kde se vyráběly slitiny a nástroje, pracoval jako hlavní účetní. A přepravu peněz na výplaty měl na starosti pokladník. Jenže ten byl podezřelý z krádeží v továrně, tak ho vedení pro peníze do čáslavské banky poslat nechtělo. Nahradil ho jeho nadřízený, Josef Rošický. Z Hedvikova vyjel spolu s dalšími třemi lidmi do 19 kilometrů vzdálené Čáslavi.

„Tátu zavraždili. Byla to loupežná vražda a Mašínové jsou loupežní vrazi,“ říká Stanislav Rošický. Podle něj táta nemohl ani převážené peníze vydat. Do znárodnění továrny byl totiž prokuristou u továrníka, a kdyby výplaty mladíkům dal dobrovolně, mohla by to odnést jeho rodina. Jeho syn nevěří ani verzi, že se otec zabil sám při tahanici o zbraň. „Uměl střílet. Za první světové války bojoval v Itálii. A proč měl u sebe zbraň? Ta se při převozu peněz vozí. A když Mašín střílel, ležel můj táta omráčený na zemi…“

Zcela „legálně“ byl podle Nečase zabit i Karel Honzátko. Aby později nemohl podat přesný popis Mašínovců, tak ho svázaného Ctirad Mašín za dohledu Paumera uspal chloroformem a nožem mu podřezal hrdlo. Ne, nebyli to žádní odbojáři, ale jen nechutní teroristé.

Kdyby bylo vše v rámci boje za svobodu a demokracii a zbylí zastřelení policisté a vojáci byli zlikvidováni oprávněně, tak Josef Rošický byl bestiálně zavražděn. A to nelze omluvit ani těmi nejpatetičtějšími kecy. Milan Paumer byl členem skupiny organizovaného zločinu, a proto byl špína.

Stydím se za vás, pane Nečasi. Měl byste nejen znát Desatero a páté přikázání Nezabiješ, ale také ho dodržovat. Ať je vám to jedno nebo ne. Tohle vám váš Bůh těžko kdy odpustí. Ani když se budete dál populisticky zúčastňovat dalších charitativních akcí. Pokud vám bude někdo ještě věřit, já už ne…

Jo, jo, rožnovské hodiny smutně bijůůů….

Reklama:
  1. 5 reakce na “Vím, že vám to může být ukradené, ale stydím se za vás, pane Nečasi…”

  2. Pěšák
    Jsem asi jeden z mála, který si prohlédnul všechna čtyři místa činů tzv. skupiny bratří Mašínů. Nikoliv z piety, ale z povinnosti dokumentaristy. Jsem asi jediný na světě, kdo navštívil a vyzpovídal potomky a příbuzné všech čtyř českých obětí tzv. skupiny bratří Mašínů. Nikoliv z piety, ale ve snaze najít pravdu. Přečetl jsem snad všechnu dostupnou literaturu a většinu spisů uložených v archivech. Mluvil se svědky i odborníky. Přemýšlel a porovnával. Natočil dokument, napsal knihu. Nehodlám rozebírat individuální pohnutky, které vedly členy skupiny k spáchání závažných trestných činů, ba ani hodnotit obecně tehdejší politickou situaci. Chci jen připomenout co se tehdy opravdu stalo a narovnat tak některé obecné, z neznalosti faktů , či úmyslně šířené bludy.
    Mašínové nelikvidovali své oběti až při svém útěku za hranice v říjnu 1953, jak často vídáme psát novináře a slyšíme mluvit komentátory. První vraždu spáchali dávno předtím, 13.září 1951 v Čechách. Cestu na Západ si začali probíjet východně od svého bydliště, v Chlumci nad Cidlinou. „Utíkali“ dlouho a bloudili přitom českými a moravskými kraji sem a tam. Než konečně po dvou letech překročili hraniční čáru zabíjeli třikrát a jednou se o to pokusili. Oběti mají svá jména. Oldřich Kašík, Jaroslav Honzátko, Josef Rošický a Jan Lecián. Obyčejní lidé se svými sny, radostmi, starostmi a nadějemi. Ne překážky. Ani jeden z nich Mašínům a spol. nestál v cestě. Naopak. Byli to bratři, kteří svým obětem, z vlastní vůle, násilím odebrali to nejcennější. Životy. Dodnes si to nedokázali přiznat.
    V Československu (a také v Německu) spáchali členové skupiny řadu dokonaných činů, trestných na celém světě (vražda, pokus o vraždu, ublížení na zdraví, žhářství, peněžní loupež, krádež, omezování osobní svobody, únos atd.). Účelová politizace těchto kriminálních skutků probíhala a stálé probíhá ex post, bez ohledu na právní a morální aspekty. Pomíjela se a pomíjí skutková podstata a ohavnost činů a ty se zakrývají imaginární válkou s režimem a rodinným původem pachatelů. Zcela se ignorují a často i nepřímo urážejí oběti a potomci obětí. Už třeba tím, že jsou vrazi jejích rodičů navrhováni na státní vyznamenání.
    Pokud jde o činy spáchané u nás, všechny tři vraždy byly (podle dostupných archivních materiálů a výpovědí svědků) provedeny zvlášť zavrženíhodným způsobem. Pachatelé své oběti nezabíjeli v boji, jak se uvyklo psát, ale popravili. Stalo se tak nejen při známém podříznutí omámeného Honzátka, ale také při likvidaci Kašíka a Rošického. Oba byli usmrceni dvěma výstřely, z nichž vždy nejméně jeden byl vypálen z bezprostřední blízkosti, a to vždy do již „zpacifikovaného“, bezmocně ležícího těla (u Rošického do zad). Kdo nevěří, může si fakta ověřit z pitevních protokolů, uložených v archivu ministerstva vnitra. Také čtvrtou oběť (a neozbrojený hasič Lecián, ač nakonec přežil, takovou obětí byl) střelil Ctirad nečekaně do hrudi a hlavy bez toho, že by jim byl přímo fyzicky ohrožován. Jen synka naštvala drzá dědkova otázka. Kdo nevěří, nechť si přečte paměti Mašínů.
    Milan Paumer byl pěšákem. Při akcích nikdy sám nepáchal násilí. Jen dvakrát (Chlumec a Čelákovice) dělal v uloupených autech pachatelům kočího. Snad jim také pomáhal svázat taxikáře, saniťáky a nebohého Honzátka. A pak po dvou letech, už jako vojenský zběh, prchal Německem za svobodou beze zbraně, kterou cestou ztratil. A byl přitom postřelen. Nepřísluší mi hodnotit jeho život a dílo. Jako každý zesnulý si zaslouží důstojný pohřeb. Nejsem ale přesvědčen, že je za své činy, spojené se zločiny Mašínů, hoden poct a úcty, náležející hrdinům.
    Miroslav Kačor , dokumentarista

    od Kačor v Srp 4, 2010

  3. Se clankem i komentarem se ztotoznuji. Vubec nechapu, jak je mozny udelat takovou oslavu kolem nekoho jako byl tento clovek a vzyvat ho jako narodniho hrdinu. Muj hrdina neni a nikdy nebude. A nebyt toho, ze mi lidi, jsme ve znacne vetsine uz od prirody prirozene pekny pitomci, kladl bych si otazku, jak to mohlo tak daleko zajit a jak je mozny ze urcite osoby, si neuvedomujou, ze verejne oslavujou obycejneho vraha a deformuji pojem a vyznam hrdinstvi.

    od Tomas v Srp 6, 2010

  4. Líp bych to neuměl charakterizovat. Díky.

    od olser v Srp 6, 2010

  5. Četl jsem komentář pana Kačora v sobotním právu … nejvíc mě mrzelo, že byl uveden na spodku strany s komentáři, přitom bych jej raději viděl na titulu vedle fotky pana Nečase s věncem.

    Současnou politickou eskadru nehodlám hodnotit, nemám totiž v oblibě nikoho z nich … navíc mě stále více vytáčí další a další informace o tom – kde budou muset „lidé“ šetřit … aby mohli zaplatit dluh, který tady nadělali politici za 20 let. Ale škoda mluvit.

    Co se stalo – stalo se. Jsem ochopen uznat, že po těch letech je hodně věcí promlčeno, ale nechápu jak si vůbec někdo může dovolit hovořit o státních vyznamenáních když jde o osoby zapletené /ať už to bylo jakkoli/ do zločinu. Podpora ze strany vysokých vládních činitelů je samozřejmě trestuhodná.

    K aktivitě skupiny bratrů Mašínových a „jejich pěšáků“ mám pouze teorii, že jde o počátky moderního terorismu … Ti co jsou na straně jedné považováni za zločince, budou na straně druhé považování za hrdiny … pěkně to svého času popsal pan Werich v drobet jiné souvislosti, ale platí to stále. A dokud vražda nebude stejnou vraždou pro všechny lidi žijící na této planetě, budou tu války, terorismus a vše co k tomu patří.

    Přál bych si vidět stejnou záležitost (s bratry Mašínovými) kdyby některou z objetí byla blízka rodina některého z našich současných politiků … to bychom se nejspíš hodně divili …

    od Marek v Srp 9, 2010

  6. Myslím si, že jste přesně vystihl, oč tu běží. Díky. Gauner má vše zlo ve svých genech a s tím se nedá hnout, ani kdyby ho odstřelili…

    od olser v Srp 9, 2010

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *