Gaza, místo, kde trpí lokální Arabové, co si říkají Palestinci…?

31. Červenec, 2010 – 13:48
Nabídka palestinské cestovky... Foto: Břetislav Olšer

Nabídka palestinské cestovky... Foto: Břetislav Olšer

Jak vypadá dnešní Gaza, to „trpící“ město, kde lokální Arabové, co si říkají Palestinci, strádají a třou bídu s nouzí v izraelském koncentráku? S ulicemi plných podvyživených lid, umírajících hlady a žízní, na choroby, proti nimž se jim nedostávají léky kvůli bránění antihumánními Izraelci…? Opak je však pravdou. Copak kritici židovského státu nemají možnost uvidět skutečnou Gazu a její exkluzivní domy, byty, plná tržiště a spokojeně nakupující Araby? V dalším novém ochodním domě Gaza Mall…?

Místo toho známe jen frašku, kdy Česká televize, zastoupená dvojicí Zavadil-Linek, se ocitla na jedné z lodí „humanitárního konvoje“ do Pásma Gazy. Prý aby objektivně ukázali, jaká bída trápí Gazu, blokovanou zlým Izraelem. Ten se však jen bránil provokaci, kterou byla kamufláž s „humanitární pomocí“ pro Pásmo Gazy a devíti mrtvými na jedné z šestí lodí. Ta loď byla turecká a vyslala ji „Inzani Jardim Vakfi“, doslovně přeloženo „Nadace pro humanitární pomoc“.

Vedoucím IHH byl Turek Bülent Yildirim, který zakoupil tři z devíti lodí flotily, mezi nimi i osobní loď „Mavi Marmaris“, na níž došlo časného rána 31. května 2010 k nejtvrdším srážkám. Islamisté se železnými tyčemi pokusili zlynčovat izraelské vojáky. Byli zde mrtví a zranění…

Podle blízkovýchodního komentátora Karla Orlíka označil britský premiér David Cameron Gazu za “zajatecký tábor” (prison camp) a odhalil svůj pohled na situaci: “Humanitární zboží i lidé by měli mít volný pohyb v obou směrech.” Povzbudil tím tureckého premiéra Erdogana, který izraelskou akci na Mavi Marmara zlovolně a primitivně přirovnal k somálským pirátům. Zřejmě si neuvědomil, že za ten „zajatecký tábor“ nemůže Izrael, ale pouze teroristé Hamásu.

Ve východním Jeruzalémě mě zastavil arabský mladík a strčil mi do ruky reklamní leták, který obsahoval nabídku palestinské cestovní kanceláře. Nebyla napsaná arabským písmem, ale anglicky a snědý mladík ji rozdával pouze vybraným cizincům. Zvědavost mi nedala, zalistoval jsem v útlé skládačce a užasl; zatímco do Jericha či Betléma vozily izraelské cestovky na jednodenní výlety za sto až sto dvacet dolarů, Alternative Tours: Experience Palestine měla ceny méně než třetinové a ještě nabízela během cesty zdarma občerstvení. Uveden byl i telefon, e-mail a samozřejmě adresa CK. Tak jsem se bez dlouhého váhání vydal k Damašské bráně, pak k Jeruzalem Hotel a oslovil pana Abu Hassana.

Když jsem pak vyšel, měl jsem jízdenku. Odjezd ráno v šest, cíl Gaza Strip a cena propagandistických 130 šekelů (NIS – nový izraelský šekel, platící ve státě Izrael a Palestinské autonomii) včetně občerstvení. Kdybych chtěl do uprchlického tábora na Západním břehu Jordánu, stálo by mě to na půl dne pouhých 35 NIS, půlden v Jerichu by vyšel na 50 NIS, celodenní výlet do Hebronu byl za 60 NIS a do Ramallahu a Nablusu o třicet šekelů víc.

Tak jsem se vydal na celodenní pouštní cestu do Pásma Gazy. Oběd, chutný chumus s čerstvou pitou, papričkami a olivami byl v Kan Zaman Restaurant s 10procentní slevou. Přes zpomalovací a ostnatým pletivem obehnané kontrolní stanoviště nás zběžně prohlédli izraelští vojáci s automaty M16 i jejich palestinské protějšky s Kalašnikovy. Udivilo mě, že všichni užívají společnou místnost v malé stavební buňce, nad níž vedle sebe vlály izraelská a palestinská vlajka.

Několik tisíc Palestinců poctivě každé ráno odjíždí do Izraele za prací. Část jich žije v uprchlických táborech, které jsou spíš Potěmkinskou vesnicí a mají v ní co jist, pít, kouřit a do čeho se oblékat. Všude jsou televizní antény a spousta vděčných diváků. Před půl stoletím jich sem uprchlo z Izraele ani ne 700 tisíc, dnes je jich třikrát tolik a všichni se chtějí mermomocí vrátit do své svaté „islámské země“, kterou jim ukradl a „okupuje“ přes šedesát roků Izrael, největší jejch sponzor. Kromě Jordánska a Egypta je nikdo ze států Ligy arabských zemí nesmí přijmout. Kdyby si ropní magnáti OPEC odpustili pouhý denní zisk za prodej své ropy a darovali ho těmto svým bratrům, mohla by každá jejich rodina už dávno mít vilu i s bazénem někde v Dubaji. To by ale pokrytecký arabský svět přišel o své „gazansko-uprchlické“ trumfy při plivání po židovském státu…

Walid Tahaová z tábora Šatila nedaleko Bejrútu říká: “Sedm milionů izraelských Židů sleduje osud jediného Gilada Šalita, zatímco 300 milionů Arabů se nesnaží zlepšit život statisíců palestinských Arabů.”

Byl to zvláštní a silně vzrušující pocit, být v Gaze, kde se mezi sebou vyvražďují členové Fatáhu a Hamásu.  Trochu adrenalinu neuškodí. Vlastně neustálý adrenalin. Určitě však ne tak silný, jaký si do žil pumpovali američtí či jací turisté z našeho zájezdu. Naši průvodci nám propagandisticky líčili v barvách, jak je Židé vyhnali a co za zločince je Izrael. Pověrčivě jsem se dušoval; až se vrátím a budu se dívat na Českou televizi, jak jsou ti chudáci Gazané bez groše Izraelem utiskovaní a diskriminovaní, asi se budu smát. Co to říkám; budu se popadat za břicho. Také z úlevy, že mám ten svůj pitomý nápad za sebou ve zdraví; živ a zdráv na těle i na duchu. A mrzet mě bude těch 130 vyhozených šekelů…

Gazanské děti dál běhají venku s dárky od svých otců a dědů. Makety kalašnikovů a vest s náložemi jakoby trhavin jsou velkým hitem. Chodí také do školy, kde před každým vyučováním zpívají o tom, že je třeba prolévat krev za Jeruzalém. Na školních chodbám jsou fotografie jejich spolužáků – mučedníků, kteří spáchali sebevražedný atentát. Jsou to hrdinové… Všude jsou bohatí a chutí, také v USA i v Česku, ale nikdo to nenazývá humanitární krizí a nesvolává na nás v OSN hromy blesky.

Palestinci nedávno získali od západních zemí 7,4 miliardy dolarů, jež měly být použity na realizaci snu palestinské samosprávy o Palestinském státu. Americká vláda přidala dalších 148 milionů USD agentuře UNRWA (United Nations Relief and Works Agency), která je součástí systému OSN a poskytuje pomoc Arabům v Judeji, Samaří a Gaze. Přesto OSN a Amnnesty International dál bouří, že Gaza strádá kvůli blokádě Izraele.

Navzdory tomu, že statisíce Palestinců pronikly ve středu 23. ledna 2008 na egyptské území. Neznámá skupina v nocina ochranné zdi u Rafáhu, jediného hraničního přechodu mezi Pásmem Gaza a Egyptem, odpálila sedmnáct náloží a způsobila v zátarasech trhliny, kterými se davy Palestinců vydaly do Egypta nakoupit zboží, jichž se na jejich území v důsledku sankcí za tisíce vystřelených raket „kassam“ na Aškelon a Sderot ze strany Izraele nedostává. Český Tuzex v egyptském provedení. Jen se nenakupuje za bony.

Egyptský Tuzex prostě jel na plné obrátky. Představitelé sinajského města Al Ariš oznámili, že gazanští Arabové ve městě od prolomení hranice utratili neuvěřitelných 480 milionů dolarů, tj. okolo 8,6 miliardy korun, asi 600 dolarů na osobu. Měli z čeho rozhazovat, jejich západní satanové se totiž praštili přes své kapsy a prkenice. Odhaduje se, že do Egypta během čtyř březnových týdnů přišlo z Gazy několik stovek tisíc lidí, zhruba polovina obyvatel Pásma Gazy.

Většina útraty byla za stavební materiál, zejména cement. Jeho cena v Al Aríši vzrostla ze 430 egyptských liber za tunu na 1.200 liber. Obyvatelé Sinaje už začali dávat najevo svoje rozhořčení z extrémního růstu cen, způsobeného omezeným množstvím zboží a přílivem Arabů z Gazy. Vypukly jejich střety se sinajskými Beduíny, kteří se pokusili vyhnat gazanské Araby ze svých měst.

„Z Egypta cement na budování pašeráckých tunelů, z Izraele potraviny, pohonné hmoty a léky. Za měsíc březen 2008 projelo přes přechod Sufa 7 151 nákladních aut s potravinami a zbožím, přes přechod Karni to bylo 8.008 nákladních aut s různým obilím; přechod Kerem Šalom zaznamenal 502 nákladních aut s potravinami a zbožím a přechod Nahal Oz skoro sedm milionů litrů paliva, včetně 3.394 tun topné nafty Navíc přes hranici bylo do Izraele převezeno 25 palestinských Arabů z Gazy k specializované léčbě v izraelských nemocnicích?“ řekl mi přítel Yehuda z Tel Avivu.

Kuvajtský list Al-Qabas napsal, že takový tunel, to není jen obyčejná díra v zemi. Musí se napřed vybagrovat do hloubky deset i více metrů, pak udělat dřevěné obložení na “šalunk”, aby se dalo betonovat. Těžká práce a hlavně pěkně drahá. Jeden tunel stojí přes 60 tisíc USD. A k vybudování takové pašerácké chodbičky je zapotřebí alespoň dvacet dělníků, kopáčů, zedníků a betonářů, ale rovněž pašeráků. Dělník dostává plat 300 dolarů měsíčně, pašerák mnohonásobně víc. Průměrný zisk už z fungujícího tunelu činí měsíčně více než 50 tisíc USD. Pro majitele i “obchodníky”. Město Rafah, které bývalo nejchudším městem Pásma Gazy, se postupně stává městem milionářů. Podle kamaráda Petera Bachracha z Haify už prý Gazou zdomácnělo přísloví: „Chceš-li být milionářem – kopej tunel!“

Dalším „gestem dobré vůle“ vůči vládě Palestinské správy Mahmúda Abbáse bylo rozhodnutí Ehuda Olmerta z roku 2007 udělit milost dalším 110 palestinským Arabů, v současnosti hledaným izraelskými bezpečnostními silami. Krok následuje rozhodnutí odvolat zatykače proti 178 členům Abbásova Fatáhu. Zdroje Palestinské samosprávy navíc uvádějí, že mnoho z těchto propuštěných bojovníků, resp. Ferdyšů Pištorů, bude moci obdržet až 60.000 šekelů (300.000 českých korun) za vrácení svých zbraní. Například za pušku M -16 obdrží „změnivší“ se terorista 55.000 až 60.000 šekelů (275.000 až 300.000 korun), za automatickou pušku Kalašnikov 15.000 šekelů (75.000 korun) a za pistoli 12.000 až 24.000 šekelů (60.000 až 120.000 Kč).

Dovolil bych si doporučit „humanitárním“ pracovníkům ČT, aby si prohlédli to, co sami nenatočili – přepych v Gaze. Žádná bída a izraelský útisk. Jen lidské štíty Hamásu. Doporučuji videa, která zveřejnil server Youtube…  http://www.youtube.com/watch?v=o37GHxeRqGA&feature=player_embedded

http://www.youtube.com/watch?v=QxaDmAyt84g&feature=player_embedded

http://www.youtube.com/watch?v=70Oqo_wmuGo&feature=channel

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *