Schizofrenie českých voličů, aneb Proč se lidem líbí Radek John?

11. Červenec, 2010 – 8:34
Já vám zadudám Věci moje veřejné, půjdete bručet...  Foto: Břetislav Olšer

Já vám zadudám Věci moje veřejné, půjdete bručet... Foto: Břetislav Olšer

Předseda Věcí veřejných Radek John má na své straně už 62 procent respondentů červnového průzkumu agentury STEM. Long John Langer si dokonce po nedávných volbách o procentní bod polepšil. Už jednou jsem ho přirovnal k Johnu F. Kennedymu.

Také to byl John, mužný elegán, jenž po válce pracoval krátce jako novinář, byl přítomen při mírových rozhovorech v Postupimi a na zakládací schůzi OSN v San Francisku, zkrátka dobře vypadající borec středních let, který byl pro Američany jejich zlým svědomím. Volili ho, jelikož byl stejně hříšný jako oni. Měl milenky, Marilyn Monroe a spoustu jiných silných stránek, vyznal se v amfetaminech a líbil se hlavně ženám a kubánským exulantům. Byl odpůrcem „mccartismu“, tedy hrdina, co stavěl na patetických bonmotech a odvolával se na amerických sen.

(Zaujal jeho výraz „Ich bin ein Berliner“ v projevu před radnicí Západního Berlína v městské části Schöneberg dne 26. 6. 1963. Ovšem hned málem faux pas. Slovo Berliner skutečně označuje obyvatele města Berlín, nicméně přidáním neurčitého členu ein dostane úplně nový význam. Ein Berliner znamená tradiční berlínský koblih, kulaté, cukrem posypané pečivo plněné marmeládou…)

Radek John má stejně jako drtivá většina občanů Česka „máslo na hlavě“, kolaboroval během normalizace s totalitním režimem, aniž by byl členem KSČ. Takže, stejný skoro jako my všichni, pokrytci k pohledání, co jsme „jen“ do roztrhání těla sloužili minulému režimu, využívali jeho výhod a submisivně ho poslušně adorovali. (Kromě politických vězňů, „pétépáků“, kulaků a církevních honostářů…) Radek John, sice svazák z Mladého světa, ale ne nenáviděný komunista, přesto cestující do zemí zakázaných i za totality.

Hlas pro něho je tak pouze voličským alibismem, osobní katarzí a útěkem před zodpovědností. Ale rovněž výrazem zbabělosti, vypočítavosti a ztráty soudnosti voličů. Kam vítr, tam plášť. Koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Muži chválí svá díla a cizí ženy. Tvrdí alespoň dvaašedesát procent respondentů. A nevadí jim ani další Johnovo plané gesto – internetové referendum mezi 17 tisící členy VV. Pokud členové VV budou proti koaliční smlouvě, předseda podá demisi. Prý. Ach, kecy, kecy… Jen další Johnův populismus a promyšlený marketinkový tah.

Chceme se s ním ztotožnit a obhájit svá totalitní selhání. Strach s virtuální autority. Musíme přece odvést desátek svému svědomí a dát jasně najevo; jsme jako oni. Kromě zuby skřípající voličské minority, co odmítla být užitečnými idioty, a dobře nám tak, ostatní mají jasno; My nic, my jen muzikanti, direktivně nařízeného orchestru. Za hodně peněz málo muziky, My jsme sice nebyli v partaji, ale museli jsme „se podílet“ na budování světlých zítřků, kvůli svým rodinám a dětem. (O kariéře se jaksi nemluví…) Když mohl John…? Všechno se dá zdůvodnit.

A pak jsou tady evropští kverulanti a bývalí bolševici, co se nestydí za svoji politickou schizofrenii a chtějí se pro změnu zalíbit těm, kdo to v trojkoalici s odřenýma ušima vyhráli. Příště se zase přimknou k jinému vítězi. Big Brotheři jsou naše tradiční celonárodní hobby. Zasněně vzdycháme u romantických filmů a telenovel, rádi se zhlížíme v kladných postavách, co jim štěstí každodenně klepe na dveře a povede se jim, na co sáhnou. Inu, zbožňujeme úspěšné, jimž hoří i voda. Proto jsou nám blízké věci veřejné stejně jako veřejné domy a veřejné podrazy. Závidíme bohatým, ale zároveň se v nich vidíme. Alespoň ve svých představách.

Být tak solidně zajištění jako budoucí ministři Věcí veřejných. Vít Bárta, nastávající šéf resortu dopravy, vlastní dva byty na pražské Malé Straně. A vzhledem k tomu, že prodal svému bratrovi poloviční podíl bezpečnostní agentury ABL za 130 miliónů korun, je za vodou i bez politiky. Také slíbil, že svých bratru měsíčních sto padesát tisíc z ministerského platu bude posílat na konto nadace Archa Chantal. Na klientelistických nemravných zakázkách si přece přivydělá. Proto si mohl zhruba třímilionovým sponzorským darem na volební kampaň VV pojistit svůj ministerský post…

Na příjmech z politiky není závislý ani příští ministr pro místní rozvoj Kamil Jankovský, jenž vlastní 70 procent akcií firmy Phar Service, která staví technologické linky na výrobu léků. Podle dotazníku má našetřeno 10 miliónů korun, vlastní rodinný dům v Praze a chatu u Benešova. Jeho sponzorská ministerská pojistka dokonce přesáhla tři miliony Kč…

Ó, ten se má, vzdycháme, byť v sobě máme možná právě proto anachronismu minulé doby, kdy se o nás staral stát a říkal nám striktně, kdy máme jít do práce, kdy bude pauza na sváču, kdy čas na rekordy a socialistické závazky, kdy bude záloha a kdy výplata, kdy je padla, kdy dovolená s ROH a kde je seřadiště na 1. máj. Zároveň musíme být „in“. Proto chceme vládu těch, co se nám podobají a umějí v tom chodit…

Byl konec roku 1989, šampus tekl proudem na oslavu zrušení vlády jedné (komunistické) strany. Mnozí z nás převlékli kabáty a vzhůru do demokracie. Práce však podnes ještě není v Česku na prvním místě v žebříčku nezbytností pro život a nezaměstnanost a bezdomovectví se pro mnohé stává oblíbenou a bezpracnou pozicí nebo spíš pózou. Nikdo také u nás dnes nepůjde o víkendu pracovat pro svoji firmu zadarmo, jenom aby si udělal dobré jméno v případě, že se bude propouštět, jak to činí mnozí v Kanadě či Japonsku.

Jsme jako kdysi John z nátury levičáci, ale pro klid svého svědomí to nechceme přiznat a dáme hlas právě předsedovi představenstva firmy ORAPrint, co za 90 milionů vydávala nemravně tunelářský časopis VZP „Svět pojištěnce“. Kdo z nás někdy nekradl? Máme to přímo v genech. Po nás potopa. My přece žijeme právě teď a chceme od státu, na co máme zákonný nárok podle neústavní Ústavy a tzv. mandatorních výdajů, ber kde ber, včetně ročních výdajů skoro 430 miliard Kč na sociální dávky. Hloupý kdo dává, hloupější, kdo nebere!

Žijeme si nad poměry. Kam se hrabe Řecko. Česko, to je oáza klidu a míru. Žádná zemětřesení, hurikány, tsunami, občanské války, exploze vulkánů a teroristických bomb. Práce je pro každého, kdo míní pracovat, ceny jsou mírné, platy na odpovídající úrovni českého dluhu přes bilion korun, z něhož desítky miliard dostali od státu ve stoprocentní výši klienti zkrachovaného tuctu bank, následku to zdivočelé privatizace. Prostě, země zaslíbená. Jenom abychom nedopadli jako ve „snědeném veřejném krámu“ Ignáta (Johna) Herrmanna. Zkrátka typická jihopražská pojišťovací telenovela pro nenáročné voliče s mindráky, ovšem bez happyendu…

A proč preferujeme Johna a ne Paroubka, Sobotku nebo Ratha? Jelikož nemáme rádi slabochy, co se nechají jen tak mirnix dirnix fackovat…? Klaníme se jen modle virtuálního supermana? Proč dali Američané po první televizní show prezidentských kandidátů Nixon-Kennedy přednost tomu druhému? Odpověď si každý jistě najde sám. Rozhodně to ale nebylo v intelektu…

Reklama:
  1. 5 reakce na “Schizofrenie českých voličů, aneb Proč se lidem líbí Radek John?”

  2. Dobrý, hezké, ale až moc pravdivý. A to se dnes nenosí.

    od Tomáš Smutný v Dub 10, 2011

  3. Proč by se to nenosilo? Podobných článků je plný Internet. V zásadě hospodské řeči, stejné jako kdysi. Ovšem musím uznat, že sepsané hezky. Je to pěkný článek.

    od chekotay v Dub 10, 2011

  4. Děkuji…

    od olser v Dub 13, 2011

  1. 2 Trackback(s)

  2. Led 15, 2016: hampton bay fan
  3. Úno 21, 2018: 香港酒店

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *