Arogance moci a pohrdlivé přehlížení slabších…

12. Září, 2008 – 14:30

Měl jsem to štěstí, že jsem navštívil Litvu zrovna v jejím procesu boje o nezávislost na SSSR. Bylo to počátkem devadesátých let a tři týdny mého litevského pobytu stačily na to, abych si tuto pobaltskou republiku projel z Vilniusu až po města Kaunas a Šiauliai u Hory křížů, plážovou Palangu a přístav Klajpedu.

O to víc jsem byl v šoku, když jsem sledoval přátelské mezistání utkání Česko – Litva. Místo radosti z vítězství jsem se však styděl za Českomoravský fotbalový svaz. Před tímto přípravným utkáním si totiž jeho funkcionáři spletli našeho soupeře s Lotyšskem.

Češi se faux pas dopustili nejprve v oficiálním programu, kdy v bulletinu vydanému k utkání byla na titulní stránce lotyšská státní vlajka a uvnitř stálo, že hlavním městem Litvy je Riga. A aby té ostudy byl pořádný kopec, místo fotografie reprezentace Litvy byl otištěn snímek lotyšského výběru.

Trapasy nechodí po horách, ale po lidech. Asi proto umístili pořadatelé pod střechu stadionu obráceně litevskou vlajku žlutým pruhem dolů. Vše vyvrcholilo při hymnách; už při prvních tónech údajné litevské hymny hostující fotbalisté dávali jednoznačnými gesty najevo, proč že se Edenem linou tóny lotyšské hymny.

Arogance moci a přehlížení slabších. Jaká vláda, takový fotbalový svaz. Zní to jako klišé, ale když se na problém podíváme blíž, dojde nám, že zakopaný pes asi bude v principu zjevného pohrdání voliči ze strany vrcholových vládních politků.

Zkrátka funkci i lukrativní měsíční příjem už mají a o to přece jde! Po nás potopa. Ani po osmnácti letech litevské samostatnosti si nebyli schopni zapamatovat, o jaký stát se vlastně jedná. Bafuňář jako bafuňář… Líp se už Česko asi nemohlo zapsat do povědomí Evropy před našim předsednictvím Rady EU, jejímiž členy jsou jako naschvál také Litva a Lotyšsko…

Připomněl jsem si svoji cestu do Litvy, kde jsem se v roce 1991 zúčastnil také ceremoniálu skládání slibu věrnosti litevské domobrany. Jejich nepřítelem byly speciální jednotky sovětského Omonu, proti nimž postavili kolem Parlamentu ve Vilniusu mohutné barikády z betonových bloků.

Bylo to měsíc poté, kdy ruský tank vjel do demonstrujících Litevců před televizní věží, okupovanou sovětskými vojsky a několik Litevců zahynulo. Byl jsem rád, že nás s přítelem přijal prezident Vitautas Landsbergis. Udivilo mě, proč jsme dostali přednost před novináři BBC a New York Times.

V kanceláři prezidenta a během našeho rozhovoru jsem vše pochopil. Na stěně jeho pracovny visela jediná fotografie, na níž byl československý prezident Václav Havel.

„Byl jsem osobně v Praze během sametové revoluce, setkal jsem se s Václavem Havlem a je to můj vzor. Věřím, že vaše země brzy uzná samostatnost Litvy…“ řekl mi profesor hudby Vitautas Landsbergis.

Tenkrát jsem se po návratu styděl za své češství poprvé. To když naše vláda s uznáním Litvy čekala mnohem déle, než v minulých dnech s uznáním nezávislosti Kosova.

Nedávno jsem se styděl podruhé a ještě víc. Pro příště, páni bafuňáři: Lietuva je Litva, Latvia je Lotyšsko…

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *