Povídka: Valašský Mauglí s IQ Einsteina

12. Září, 2008 – 7:10

Měli jsme za sebou v ten den už bezpočet štrapácí. Bez jídla, piva a chlapského šlofíku. Ramena mě pálila od popruhů fotobrašen a stativů. Sotva vzal Kamil do rukou fotoaparát, zastavil se mu metabolismus i další fyziologické potřeby.

Zkrátka nepotřeboval nic, než film, paměťovou kartu, jeden foťák digi, druhý z vlastního konzervatismu na film, k tomu alespoň dva objektivy a promaštěnou uzávěrku. Nemusel jíst, kouřit, vydělávat peníze a pít a přestaly ho zajímat i mladé turistky, nabízející se jen ve svých lehounkých opalovačkách a tangovitě obtisklých džínových šortkách.

„Támhle z toho vršíčku!“ zavýskl jako přeborník v odzemku a prudce se svým polským fiatem odbočil z okresky na kamenitou polní cestu s vyjetými kolejemi od žebřiňáků se senem a rannými brambory..

„Tak balíme a šlapem!“ zavelel svým rituálním povelem a já věděl, že podobných imperativů bude mnohem víc, pokud se tomuto násilí nevzepřu. „Chvátáme, než nám mraky típnou Oskara…“

„Chvátej si kam chceš, mé rigor mortis zaujalo jasné stanovisko: ani se nehnu!“ znovu jsem žuchl na sedadlo.

Věděl jsem, že Kamil byl odhodlaný mě opět nemilosrdně hnát přes spáleniště, krvavé řeky, oraniska, meze a cizí ploty. Hrůzostrašná vidina tohoto teroru se srdnatě postavila do čela mého vzdoru.

„Ani heverem. Nejsem námezní pracovní síla, ani šerpa Tenzing!“

Mávl nade mnou rukou, objektivy, nikony a lejkami nacpané brašny si naložil na záda, jež nikdy nepoznala jediný kolaps z vyhřezlé plotýnky, a zmizel rázným krokem Hillaryho ve směru ke svému Mount Everestu.

Štvalo mě, jak je pořád i ve svých padesáti neúnavný a zamilovaný do těch svých širokáčů, dlouhých skel a clon. Chtělo to čin. Objev ostravské Venuše, valašského sněžného muže nebo alespoň funkční koncepce českého zdravotnictví bez úplatků. Ale kde na to vzít a nekrást? Penicilin už byl dávno objevený i přežitý a na Bardotovou mi chyběla kondice i devízy.

Blížila se polovina slunečného podzimního dne, vyvedeného do pastelova, horský vzduch měl nezvykle bezprašnou chuť a zábl mě do zubů, jakobych kousal ledový střechýl. Náves malé obce byla vylidněná, dřevěničky kolem připomínaly zanedbaný skanzen a jen na políčku v kopci za vsí se líně šoural koník, tahající pluh a oráče, oběma lokty zapřeného o rejdovací úchopy, aby byla brázda co nejhlubší.

„Čéérná vlllna na bílééém berááánkůůů…“ ozvalo se infarktově z jediné zděné přízemní budovy, patrně školy.

Dětské pištivé hlásky dávaly jasně na vědomí, že jsem v končinách, v nichž narazila Šípková Růženka na zatraceně uspávací vřetýnko. Vmžiku jsem se probral, a když jsem se začal cítit jako objevitel světu do té doby tutlaného lidského kmene, něco za mnou zašustilo a začvachtalo.

Udělal jsem čelem vzad a uviděl u fiatku mrňavého kluka v černožluté kárované košili z flanelu a směšně dlouhými rukávy. Nazrzlé štětinaté vlasy měl ostříhané podle kastrolku, tenké ruce mu mizely v kapsách plandavých kalhot. Vypínal se na špičky gumáků po starším bratrovi, jak se snažil dohlédnout na palubní desku.

Zjevil se na návsi v předčasně se povalující mrazivé mlze jako duch i se svým psem, který mu ležel věrně v blátě u nohou. Byl to přenáramně statně vyhlížející černý německý vlčák, nad jehož ztepilostí by závistí zbledl každý Kozinův Chod.

„Copak bys rád!“ řekl jsem zvědavě i ostražitě a vykročil směrem k němu.

Necukl sebou a klidně ke mně otočil svou podivně podlouhlou hlavu. Pes u jeho nohou tiše, ale výstražně zavrčel.

,,Tak se dívám,“ dřepl si k psovi a pevně ho objal kolem huňatého krku, jakoby neměl strach o sebe, ale o to rozložité psisko.

Měl kratinké pískové řasy, legračně malý nos a mírně pootevřená ústa, jejichž výraz si zahrával s pohrdlivým úšklebkem.

„Ty ještě nechodíš do školy?“

„Chodím,“ řekl a zavrtal svůj nos psovi do srsti mezi jeho ušima.

„Tak proč s nimi nezpíváš?“

„Vyhodil mě!“ šeptl a ještě vroucněji k sobě přitiskl psa, až jsem pochopil, že moc jiných kamarádů asi nemá.

„Kdo tě vyhodil?“

Kluk mlčel, zpozornil; zpěv ve škole ustal a v rychle se rodícím šeru bylo najednou všude divně ponuré ticho. Napadlo mě, že toho Kamil už moc nenafotí.

„Smaraďoch!“ broukl chlapec.

„A to je zase kdo?“

„Tříďas přece!“ řekl a pes jako na povel znovu zavrčel. Pavlovův reflex fungoval i v tomto ztraceném světě.

„Tak se mluví o učitelích?“ řekl jsem káravě, ale nestihl jsem včas zarazit nevýchovný úsměv.

„Když se voňavkuje jak ženská?“ uchichtl se kluk a pokrčil bambulku svého nosu mezi nebojácnýma očima a jeho pes souhlasně zavrtěl ocasem.

„A proč tě vyhodil?“

„Protože mu Miláček pochcal nohu,“ řekl hrdě a pes zavrtěl celým svým tělem.

„Kdo je to Miláček?“ zeptal jsem se, i když nebylo nač.

„Přece on!“ kývnul pyšně špičatou bradou k psovi.

„Tys ho navedl…?“

„Co by ne, nemá mu říkat zavšivenec. Smaraďoch jeden!“ nadurděně si zastrčil ruce do kapes.

„A ty můžeš vodit psa do vyučování?“

„Já bych jinak do školy nechodil!“ pohodil vzpupně hlavou a Miláček ho pohladil svýma oddanými očima.

„Kdo mu dal takové jméno?“

„Já!“ zatetelil se, znovu si přidřepl k psovi a ten mu olízl tvář.

Vztáhl jsem ruku, abych Miláčka pohladil. Zapřel se předníma nohama, tělo přesunul na zadní tlapy, varovně zavrčel a ukázal mi své prvotřídní tesáky.

„Kolik ti je? zeptal jsem se a obezřetně obešel auto a pro jistotu si do něho sedl.

„Osm.“

„A Miláčkovi?“

„Sedm.“

„Tak to jste spolu od malička,“ prohodil jsem znuděně a netrpělivě jsem se zadíval do zšeřelé mlhy, jestli se už Kamil nevrací.

„Od malička,“ řekl rázně, vycítil, že už se nudím a vstal, pes okamžitě též. ,,To je vaše auto?“

„Kamarádovo…“

„A proč není vaše?“ ptal se umíněně.

„Protože stojí moc peněz!“ zívl jsem.

„Kolik?“ poodstoupil a důležitě si auto znovu prohlédl.

„Denně skoro čtyři litry benzínu, za rok to máš jedenatřicet krát čtyři, krát tři sta pětašedesát…“ snažil jsem se mu jeho všetečnost zlomyslně zkomplikovat nazdařhůh vyřčenou spotřebou.

„Hmm,“ přivřel oči a hned dodal: „Čtyřicet pět tisíc dvě stě šedesát…“ údivně hvizdl; Miláček obdivně zvedl uši a opět mu věnoval oddaný pohled.

„Kdes na to přišel…?“ zaskočil mě.

„Jste to říkal, ne?“

„Do které chodíš třídy?“ snažil jsem se získat čas, abych si to sám přepočítal.

„Asi do třetí, když mám osm, ne?“ řekl otráveně.

„A to už se učíte velkou násobilku?“

„Co já vím…“ posmrkl a otřel si nos károvaným rukávem.

„A kdo tě naučil tak počítat?“

„Kdoby?“ pokrčil rameny. ,,Nikdo!“

„Nekecej!“ řekl jsem nevěřícně a znovu si v duchu vše přepočítal. Bylo to na chlup.

„Dáš mi deset kaček, když ti vypočítám, kolik je třeba dva tisíce tři sta čtyřicet tři krát pět tisíc čtyři sta třicet dva…?“ dráždil mě.

„Dám ti dvacet kaček, když mi vypočítáš, kolik je dva tisíce tři sta dvacet tři krát čtyři tisíce dvě stě třicet jedna…“ usmál jsem se, jak jsem ho doběhl; byl jsem přesvědčený, že to má našprtané, aby tahal z náhodných turistů peníze.

„To je…“ zamyslel se, znuděně se zatahal za boltec odstávajícího ucha a vyhrkl: ,,Devět milionů osm set dvacet osm tisíc šest set třináct…“ procedil mezi svými řídkými zuby s takovou jistotou, až mě zamrazilo.

„Počkej, počkej…“ bránil jsem se porážce, vyštrachal jsem z auta kalkulačku a začal s přepočtem v naději, že toho kluka dostanu.

Dostal mě on. Ať jsem to přepočítával třikrát čtyřikrát. Bylo to přesně.

„A kolik je…“ vymýšlel jsem další úkol.

„Těch dvacet kaček!“ řekl lakonicky a natáhl ušmudlanou dlaň. Bezelstně na mě čučel a pes se mu otřel o nohy.

Dal jsem mu pade a ještě několik krkolomných výpočtů, předtím vždy důkladně prověřených na své kalkulačce. Správné výsledky z něho frčely, jak předpovědi z věštkyně delfské.

„Jak to, prosím tě, děláš?“ nevěřil jsem svým uším a pořád nebyl schopný tomu uvěřit. Nad blátivou návsi se honil studený vichr a mně tekly po zádech čůrky potu.

„Normálně!“ zvedl útlá ramena, jakoby mu měla pomáhat ve vyjadřování. „Čísla si rozdělím na menší, ty pak mezi sebou vynásobím, to pak všecko sečtu…“ žvatlal a mi připadalo, že sám neví, jak se mu to v té jeho podlouhlé lebeční dutině líhne.

„Čím je tvůj tatínek?“ položil jsem obdivnou otázku v představě, že chlapcův otec nejmíň vyučuje diferenciální rovnice na pasekářské univerzitě třetího věku.

„Pase ovce!“ řekl kluk a ani se na mě nepodíval.

„A maminka?“

„Také pase ovce!“

„A vědí, že umíš tak počítat?“

„Tož, vědí,“ našpulil rty a pohladil Miláčka.

„A co na to říkají?“ dychtil jsem po odpovědi o pýchou nadšených rodičích.

„Že nám to střechu neopraví!“

„Jakou střechu!“ zmátl mě.

„No, na baráku přece…“

„A co smraďoch?“ zarazil jsem se. „Tedy… tvůj třídní učitel…“

„No, jasně, že to ví, ale je mu to fuk!“

„Jak fuk…? Když má takového žáka?“ užasl jsem, že si z toho už dávno neudělal kariéru.

„Mu je všecko fuk, on je tady za trest…“ uchichtl se kluk a pes opět zavrněl oháňkou. „Budu muset jít poklízet!“ dodal, zvedl se a Miláček s ním.

„Počkej, jak za trest?“ snažil jsem se ho zdržet, než vymyslím, jak udělat super reportáž o úžasném géniovi z hor. „Valašský Mauglí s IQ Einsteina!“ viděl jsem titulek.

„Osahával holky v kabinetě v Křížanech, kde předtím učil…“

„Jak se jmenuješ?“

„Cyril Galda!“ odvětil znuděně, jelikož už neviděl šanci, že si vydělá další peníze.

„Já jsem Bedřich. Klidně mi říkej Béďo!“

Chlapsky mi stiskl dlaň a Miláček byl hned ve střehu i se svým žárlivým vrčením.

„Píšu do novin. Napíšu o tobě, chceš?“ trapně jsem se mu vnucoval.

„A proč?“ zeptal se bezelstně a moje nabídka ho vůbec nezaujala.

„No, že umíš tak počítat! Víš, že to tak umí jen pár lidí na světě?“

Cyril bezradně stáhl svoji podlouhlou hlavu mezi kostnatá ramena. Nevěděl, co si má s mou nabídkou počít, protože zřejmě tou jedinou bytostí, se kterou to mohl probrat, byl Miláček.

„Hele, půjdu s tebou k vám domů. Napíšu též o tvém tátovi a mamince…“

„Budou mít vztek, že jsem ještě nenakrmil krávy,“ odvětil ustaraně, utřel si nos do rukávu, ohlédl se směrem ke škole a vykročil opačným směrem. Pes poslušně za ním.

Pročvachtali jsme mezi několik domky s červotočovými trámy a zvadlými muškáty za trpasličími okny, minuli malý břízový hájek a přes zvlhlou, od léta neposečenou louku a borový lesík se dostali až pod strmou stráň s kšticí sršatého smrčí, pod nímž se krčilo neomítnuté stavení, obehnaným vykotlaným plaňkovým plotem. Za ním mizela louka pod ovčím stádem, pohybujícím se unifikovaně, s disciplinou hejna sardinek.

„To je náš barák!“ řekl unaveně Cyril, vytáhl ruce z kapes, vyzul si levý gumák, aby z něho vytřepal pár kamínků.

„Ty ovce jsou vaše?“

„Depák, jsou družstevní…“ zasmál se mě, jako bych spadl z višně.

„Kolik jich je?“ obdivně jsem pokýval hlavou.

„Sto dvacet. Pokud některou neroztrhali vlci…“

„Vy tady máte vlky?“ trhl jsem sebou a měl starost o Kamila.

„Jo, vždycky když má táta narozeniny…“ zasmál se, jako by zahýkal malý oslík.

Stavení Cyrilových rodičů vypadalo nevábně. O omítku už zřejmě žadonilo spoustu roků, na šindelové střeše se lesklo pár plechových záplat. A dvůr byl samé bláto, v němž se procházely slepice, jež kladly své pařátky před sebe, jak dobře vydrezúrovaní ponící. Zůstal jsem ostražitě stát v místech, v němž se v polorozpadlém plotě dala tušit někdejší branka.

„Táto!“ zavolal zničehož nic Cyril a jako na barovou stoličku se uvelebil na špalku ke štípání dřeva. „Máš návštěvu!“

V nízkých veřejích se ukázal pokřivený neholený chlapík v dlouhých červených trenýrkách na kšandách, místo košile měl na sobě jen vestu ze zašlé ovčí kůže. Husté srnisko mu dávalo zbonický výraz, na splihlých prořídlých vlasech měl pomačkanou plstěnou hučku. Byl naboso a z pichlavých zarudlých očí se dalo snadno vyčíst, že na společenskou konverzaci nemá vůbec náladu.

„Dobrý podvečer!“ uklonil jsem se mu zdvořile. Vůbec mi nevěnoval pozornost.

„Kde sa povaluješ? Máš volný pátek, či co…?“ zahulákal brunátnějící otec na syna, aniž by mi odpověděl na pozdrav. „Zases byl poškole…?“

Cyril se svezl ze špalku a zmizel i s Miláčkem v nejrozměrnější budově statku, vyhrazené chlévu s kravami.

„A co vy jste zač!“ výhružně se ke mně přišoural Cyrilův otec a vůbec mu nevadilo, že se mu mezi prsty na bosých chodidlech pasírovalo promrvené smradlavé bahno, až mě z toho protivného pohledu přeběhl po zádech mráz.

„Zase jdete přepočítávat ovce! Sakra práce!“ zahřměl chlapík chraplavě; byl z něho cítit odér methylakoholové pálenky, špatného tabáku a chlévské mrvy. „Nevěříte na vlky…?

„Jdu kvůli vašemu Cyrilovi,“ řekl jsem opatrně a pro jistotu udělal krok vzad.

Z chléva jak na povel vyjel Cyril s vrzajícími kolečky plnými hnoje, věrně následovaný svým psem, v jehož očích by se dala vyčíst i lítost, že svému pánovi nemůže pomoci s tou potupnou prací.

„Zas pochcal smraďochovi haksňu…?“ zachrmlal Galda a měl to být asi smích.

„Víte, že váš Cyril je zázračné dítě?“ spustil jsem pompézně.

„Kdo? Náš Cyril?“ sípavě se rozesmál a smál se tak silně, až z toho dostal záchvat dusivého kašle. ,,Zázračný dacan je to,“ odplivl si, když se uklidnil.

„Do chléva je ho škoda. S tím svým počítáním by strčil do kapsy kdejakého študovaného matematika,“ přeháněl jsem; šlo víc o klukovu geniální paměť, než o jeho super velkou násobilku, s níž už by si poradil každý průměrný počítač.

„A co z toho?“ odplivl si Cyrilův otec.

Jeho slina se zastavila na kravím lejně decimetr od mé nohy; napadlo mě, jak by vypadala moje statečnost, kdyby potupně přistála na mých džínách.

„Mohl by to někam dotáhnout!“ sklesle jsem se pokoušel o chabou argumentaci.

„Jako ti čtyři moji ogaři před ním? Kdepak jsou? Ve městě. Odtáhli a my abysme se tady udřeli, zasraný život!“ výhružně mi zamával žilnatou pěstí před obličejem.

„Vydělal by si a pomohl by vám!“ bájil jsem, zatlačený do kouta.

„Též přišli nejací mudrci, jako vy, a balamutili. Prý: já su horník a kdo je víc. Teď majů silikózu a nevyškrábů sa ani na náš kopec!“ znovu si odplivl, o dalších kousek blíž k mé noze.

„Teď je jiná doba!“ řekl jsem a připadal si, jak reklamní novic.

„Hovno je jiná. Zkurveněnjší než dykoliv předtým!“ frkl, hromadil slinu a já radši o krok couvl.

„Musel by dostudovat…“

„Na voloviny nemám čas ani peníze. Hovno študia. Můj praděda pás ovce, děda pás ovce, otec pás ovce, já pasu, popase aj on. Skopové jde na dračku!“ řekl rezolutně.

„Jsem novinář. Něco bych o něm napsal, udělal bych mu reklamu…“

„Moje meno, ani meno mojej rodiny nikdo po novinách tahať nebude!“ vybafl a přešlápl, aby si zřejmě našel teplejší bláto.

„A co Cyrilova budoucnost?“

„Ta je tady. Chalupa, pole, ovce…!“ povytáhl si trenýrky a pleskl kšandami o velké břicho. ,,Byl by aj v televizi?“ přivřel oči zarudlé z nevyspání.

„To víte že byl…“

„A prachy bych ale měl já. Je předsa nezletilý,“ chytil se na vějičku.

„Kdo jiný,“ řekl jsem chlácholivě a moje pýcha zajásala.

„Tož a kolik by to hodilo!“ znovu přešlápl a svými bosými chodidly začvachtal, jak vodník Čochtan ve vypuštěném rybníku. „Pote dál. Štamprlu si dáte, ne?“

Popošel jsem s ním až ke dveřím domku. Sám pak vešel do chalupy.

Když vyšel, měl už na nohou galoše a v ruce láhev s podivně zažloutlou tekutinou a se dvěma zamlženě špinavými odlivkami, do nichž silně čpící alkohol nalil.

„Tož to je meruňkovice,“ mlaskl. „Předloňská!“ vymýšlel si a jednu odlivku mi podal.

S těžce zastíraným odporem jsem sklenku štítivě uchopil a rychle ji do sebe převrátil.

„Brrr!“ neudržel jsem se a cítil, jak mi ten jedovatý lektvar umrtvuje ústa, krk i kus žaludku.

„Tož eště do druhého nožiska!“ poručil a já konejšil své vzbouřené žaludeční šťavy.

„Už jsem to vyvezl!“ přišoural se k nám poslušně Cyril a pes si ještě poslušněji stoupl za něho.

„Tož ty bys chtěl do města študírovať?“ spustil zhurta jeho otec.

„A Miláček by mohl se mnou?“ tvrdě se Cyril podíval, střídavě na otce i na mě.

„Třeba by se to dalo zařídit!“ sliboval jsem a napadlo mě, že si zbytečně komplikuji život.

„Budeš ty tvoje počty předváděť v televizii!“ řekl mu rozkazovačně otec.

„Aj Miláček bude se mnů v tej televizi?“

„To se všecko uvidí!“ mlel jsem a rychle přicházející noc mě znervozňovala, zvláště když jsem zaslechl halasné troubení Kamilova klaksonu, jímž mě sháněl.

„Ale bez Miláčka nikam nepojedu!“ vzepřel se Cyril.

„Kuš smrade, dyž řeknu, tož pojedeš a basta, i bez teho podvraťáka!“ urazil Galda plemeno německého vlčáka.

„Bez Miláčka nepojedu!“ vzpouzel se Cyril.

„Pojedeš a vezmeš tym profesorom klobásy, co vyudim z toho tveho darmožrúta!“ ohnal se po synovi. Ten uskočil, klekl si k zuby cenícími psovi a pevně ho k sobě přitiskl.

„Tož, kam by jedíl!“ ozval se poplašený hlas a v předsíni se objevila drobná postava Cyrilovy matky.

Měla ustaranou vrásčitou tvář, na ženu, které mohlo být necelých čtyřicet, vypadala hodně sešle. Drsný život se na ní podepsal. Byla vyděšená, do čela se jí uzkostlivým chvatem svezl květovaný šátek.

„Dobrý den!“ pokorně jsem se znovu uklonil a bylo mi trapně.

„Tož to je moja stará,“ procedil mezi zuby Galda. „Co ty sa to teho pleteš…“

„Kam by měl jeť?“ vyděšeně se podívala.

„Cyril je génius, vydělá nám prachy na střechu!“ škytl Galda a chtěl si nalít další pohárek.

„Daj to sem, ožralo!“ zaúřadovala a vytrhla mu láhev, odlivka spadla na zem, jen pleskla do bahna. ,,Co tu děláte?“ obořila se na mě.

„Jen jsem se chtěl přimluvit za Cyrila!“ hájil jsem své dobré úmysly. „Je moc šikovný. Měl by jít studovat!“

„Bude doma! Nikam nepojede! U nás máme též školu!“ rázně rozhodla.

Vylekala mě svým divokým pohledem, jako bych chtěl jejímu Cyrilovi ublížit.

„Všecko zepsuješ! Jsi blbá kráva!“ obořil se na ni muž. „Ten člověk by mu zajistil prachy…“

„Nač by mi byly peníze, když by mi odvedl poslední děcko?“ vykřikla vzlykavě, přiskočila k Cyrilovi, přitáhla ho k sobě, až se mu vyzul jeden gumák.

„Pojede a basta!“ zařval Galda a snažil se své ženě Cyrila vytrhnout. Odstrčila ho, až se zapotácel a kdybych ho nezachytl, plácl by sebou do bahna dvorku.

„Bez Miláčka nikam nepojedu!“ zaječel písklavě Cyril, pes se divoce rozštěkal a do toho se opět ozvalo táhlé houkání klaksonu Kamilova fiatku.

„Eště jednú neco cekneš o tym podvraťákovi a najisto ho nacpu do klobás!“ zahrozil jeho otec pěstí a potácivě se vypotácel na zápraží, opřel se jednou rukou o stěnu domu, sklonil a chrčivě zvracel.

„Běžte pryč,“ skučivě zaúpěla Galdová. „Co se mezi nás mícháte…?“

„Ty potvoro podvraťácká!“ rozzuřil se Galda. Odplivl zbytek zvratků a vrávoravě se přišoural k plotu, z něhož vytrhl jednu chabě držící tyčku a hnal se po Miláčkovi.

Cyril se matce vytrhl a utíkal pryč, svými gumáky ťapal po bahnitém dvoře, až to připomínalo soutěž ve fackování. Pes prosfištěl kolem mě za ním, Oba pohltila šerá tma.

„Hneď sa vrať, Cyrile!“ poroučel svému synovi opilý otec. „Je to blbá baba, nedajte na ňu. Toho fakana vám přivedu…“ opilecky gestikuloval Galda.

„Tož už děte!“ tlačila mě Cyrilova matka ze dvora a těžce se přitom prodírala blátem ve starých dřevákách.

Přidal jsem do kroku a hlasité neúnavné vytrubování Kamilova klaksonu pro mě najednou bylo, jak maják na rozbouřeném moři, přinejmenším jak světýlko v dálce, záchrana pro zatoulaného Jeníčka s Mařenkou.

„Vy, počkejte!“ vztekal se Galda. „Jednú sem viděl v televizi takový cirkus a také tam měli věci s počítáním. Aj šiml tam počítal, ale děcko né…“ volal za mnou mezi zvracením.

Stráň nebyla prudká, ale klouzala. Neměl jsem ale myšlenky na ostražitost. Pořád jsem si snažil vybavit, jestli to všechno byla skutečnost, nebo jen divoká halucinace. Hnal jsem se pryč. Pravda, trochu ve mně hlodal pocit, jaký mívali zlatokopové, když ze strachu z moci mamonu zahrabávali právě nalezenou zlatou žílu.

„Ses zbláznil? Napřed, že si dáš dvacet a pak si děláš tůry. Tos mi mohl pomoct s tím mým nadobíčkem!“ lamentoval Kamil. „Až uvidíš fotky, budeš si rvát vlasy, o cos přišel.“

„Tak už to nakopni a ať jsme pryč!“ slastně jsem sebou žuchl na sedadlo vedle něho.

„Bylo to geniální!“ mlel Kamil v jednom kuse. „Dole mlha, nad tím zapadající slunko a v tom duhovém zjevení úžasné obliny kopců… jak nahé boky odalisek v parní lázni… Kdes chodil, ještě mi zaprasíš auto, podívej se na svoje nohy…“ mrkl na moje zablácené boty. „Prostě krása… A to všecko mám tady, uvnitř toho svého miláčka…“ polaskal se pohledem ve zpětném zrcádku s fotoaparátem na zadním sedadle.

„Miláčky nebrat!“ zaúpěl jsem. „A vůbec – všechny geniální prožitky jsou na draka!“ zahuhňal jsem těsně předtím, než se mi konečně podařilo usnout.

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *