Přes archeologii k aktům spolužaček a virtuální fotogalerii

11. Září, 2008 – 7:16

Když mi bylo deset, táta učil na Valašsku matiku, chemii a fyziku a z kabinetu mi půjčil ruský fotoaparát Moskva. Učinil to zvýchovných pohnutek, jelikož jsem se v té době už pokoušel sestrojit svoji první cameru obscuru.

Po touze stát se popelářem přišla totiž na řadu touha býti archeologem. Přispěl k tomu výlet do Věstonic a okolí Velké Moravy, kde jsem byl fascinovaný tím, jak byli naši slovanští předkové udatní jonáci, samozřejmě i jonačky, viz Věstonická Venuše.

A tak jsem začal fotografoval úžasné kosterní pozůstatky, ladné tvary nejrůznějších amfor a kouzla pradávných šperků. Tato záliba mi vydržela asi dva roky. Skončila ve chvíli, kdy jsem ve školní temné komoře pochopil, že spolužačka Jarka, jež mi ochotně asistovala jako řádná členka školního fotokroužku, má i něco víc, než jen velmi vyvedenou kostru.

Archeologii tak vystřídala touha po dívčí anatomii. Fotografovat jsem ovšem nepřestal, naopak. Jarka, jež měla doma po dědečkovi knížku s fotogafiemi pana Drtikola, věděla, co je to umělecký akt. Jednou mi knihu tajně půjčila a já pochopil, že je to dílo; kam se na ni hrabal tátův Lékař v domě s jedinou nahou ženou, navíc pouze umně nakreslenou.

Můj první Jarčin akt se rodil velmi složitě. Probít se k jejímu ňadru byl nadlidský výkon, provázený podivuhodným úkazem fyziologických změn mého mladého organismu.

Nakonec jsem to ustál a s třesoucími prsty jsem drahocenný film s Drtikolskými akty životem protřelé Jarky, dcery moralizované svým otcem kostelníkem, vyvolal a zhotovil první fotografi v nejvyšším stupni režimu: Přísně tajné!

Mé nadšení však nemělo dlouhého trvání; závistivý spolužák vše odhalil, jako správný bonzák to na mě práskl a já musel do ředitelny, z níž jsem odcházel s ředitelskou důtkou a příkazem absolvovat povinnou konzultaci u našeho pana faráře, který u nás učil náboženství a suplovat funkci výchovné poradkyně.

Naštěstí to byl milý a shovívavý pán, jako můj táta, co měl pochopení a líbil se mu alabastrový David i Poslední soud Michelangela a kreslené studie nahých žen Leonarda da Vinciho, stejně jako Rembrandtova Danae či Picassovy krasavice z Avignonu.

Vysvětlili mi svůj pohled na rozdíl mezi pornografií a uměním, já se vyzpovídal z mých utajovaných hříchů a odcházel jsem čistý a nový.

S myšlenkou, jak ztvárním Jarku jako ležící Tiziánovu Venuši…

Bohužel, čas mě zavál na daleké i blízké cesty, kde se děly věci vyššího kalibru, než byla Jarčina kypře svůdná postava…

Reklama:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *