Bez českých zbraní by Izrael neudržel Jeruzalém a svoji nezávislost

15. Květen, 2010 – 8:34
Izraelští vojáci hlídkují před jeruzalémskou Zdí nářků        Foto: Břetislav Olšer

Izraelští vojáci hlídkují před jeruzalémskou Zdí nářků Foto: Břetislav Olšer

Podle serveru vlády České republiky vyznamenal 12. května 2010 premiér Jan Fischer v Kramářově vile medailí Karla Kramáře osm česko-izraelských vojenských veteránů, kteří po přežití holocaustu prošli u nás vojenským výcvikem – přípravou na boj za nezávislost Izraele.

„Dnešní ocenění medailí prvního československého premiéra Karla Kramáře je především symbolickým uznáním vašich zásluh. Je symbolickým připomenutím, že jsme na vás nezapomněli. Zde rozhodně neplatí ono „sejde z očí, sejde z mysli“. Spíše, že z Prahy do Jeruzaléma je to, co by kamenem dohodil“, uvedl při slavnostním předávání předseda vlády, který se hlásí ke svému židovského původu.

„Proč pomáhat Izraelcům“. Takový byl název článku, který vyšel 10. května 2008 v příloze deníku Lidové noviny. Jeho autorem byl „novinář a historik“ Petr Zídek. Stačí si přečíst jeho následující demagogickou úvahu, hodnou slohové práce dítka školou povinného, jež se ve své fantazii puberťáka zamýšlí nad tím, co by bylo, kdyby Češi před dvaašedesáti roky nevyzbrojili Izrael…?:

„Militantní sionisté by opustili Palestinu a ostatní Židé by v poklidu žili ve státě s islámskou většinou tak, jako celá staletí předtím. Nedošlo by k dalším třem velkým válkám, statisíce Palestinců by nepřišly o domov a neživořily po generace v uprchlických táborech. Terorismus by zůstal okrajovým jevem a arabské země by určitě nehledaly tak intenzivně podporu v Moskvě. Na Blízkém východě by nevznikl neuralgický bod mezinárodní politiky…“

Co dodat k žurnalistickému článku rádoby novináře Česka z roku 2008…? No comment!

Více skutečných faktů o přípravě asi stovky dobrovolníků pro obranu Izraele ví Chanan Bachrich z městečka Ramat Ganu u Tel Avivu, s nímž jsem si povídal u zákusků a kávy v jednom telavivském baru. Vlastně my pili martini a to kafíčko a dobrota byla pro paní Ruth. Oba měli velmi dramatické mládí, zakončené vystěhováním do židovského státu…

Jeho otec, původem ze Slavkova u Brna, byl obchodník. Dlouhou dobu žil v Německu, kam se vydal i s rodinou už před první světovou válkou. Měl tam čtyři obchody s nábytkem. V roce 1930 ale zemřel a jeho pozůstalí se vrátili do Prahy. Rokem devětatřicet začalo jejich trápení. Konec se školou, oblíbená hospůdka byla najednou zakázána. Zbyla jim jediná podmínka – nosit na kabátě žlutou hvězdu.

“Vzali nám rádia, hudební nástroje, knihy. Prostě všechno, co nějak souviselo s kulturou. V osm večer jsme museli být doma. Zkrátka, cokoli jsme udělali, bylo vlastně porušením zákona,” doplňuje ten obludný výčet zákazů paní Ruth Bachrichová ze Sobědruh u Teplic. Její drobná postava připomíná Nerudovy verše o laskavé mamince, jež by se dala svázat do uzlíčku.

Po dobrodružném návratu z lágrů, provázeném řadou rizikových útěků, se Chanan v roce 1945 sešel s Ruth. Byla sestřenicí manžela jeho sestry a znali se už ze schůzek židovské mládeže před válkou. Zatímco Chanan byl v Terezíně jen dva měsíce, Ruth tam strávila tři roky. Pak začali chodit spolu. Byla z toho v srpnu osmačtyřicátého svatba ve staré pražské Synagoze.

“Nikdy nezapomenu na naši svatební noc. Byl jsem zrovna v kurzu na leteckého mechanika pro Izrael a dostal jsem volno jen na čtyřiadvacet hodin. Ale den před svatbou, takže jsem v době, kdy jsem měl trávit noc plnou lásky s mojí novomanželkou, musel být v kasárnách. Kluci mi udělali karikaturu. Byl jsem na ní s puškou v posteli s nápisem: Moje svatební noc!” směje se česko-izraelský letecký elektromechanik v důchodu.

“Vyučil jsem se elektrikářem a s Ruth jsme se dohodli, že pokud chceme mít děti, musí se narodit v zemi, kde nepoznají, co je antisemitismus. Byly organizovány kurzy pro Židy, kteří měli pracovat v budoucím izraelském letectvu. V Liberci se cvičili letečtí mechanici, v Olomouci přímo letci,” popisuje svá poválečné rozhodnutí Chanan Bachrich. Jeho paní mu napovídá, že také ona byla ve vojenském kurzu nedaleko Mikulova.

“V Žatci bylo letiště, které bylo vyhrazeno pouze tajnému výcviku židovským letcům. A pak ještě v Ralsku. Češi v tajném zastoupení sionistů koupili v USA tzv. létající pevnost B-17. Prý za účelem filmování. V žateckém hangáru na toto letadlo připevnili kulomety, naložili ho bombami a Izraelci se s ním měli vydat bombardovat Káhiru a propašovat letoun do židovského státu. Přímo se startem v Žatci. Já jsem si v osmačtyřicátém udělal kurz leteckého mechanika. Na co měli ostatní dva roky, my museli zvládnout za šest měsíců,” popisuje pan Bachrich svou přípravu na život v Palestině.

“Z Tel Avivu nám slibovali doslova hory doly. Že když se nastěhujeme do Izraele, budeme mít práci, byt a další výhody. Když jsme připluli koncem února 1949 lodí z Rumunska, bylo to všechno trošku jinak,” dostává se ke slovu i paní Ruth. “Byli jsme dobrovolníci, tak nám dovolili přivést si i nábytek, byť se normálně povolovala jen jedna velká bedna osobních věcí. Nábytek jsme si koupili za peníze z životního pojištění mého tatínka. Ten nábytek máme dodnes…”

“Hned z lodě jsme šli na frontu. Já opravoval elektřinu u vojenských letadel. Moje manželka šla také k vojsku. Ale protože byla provdaná, po pěti dnech ji propustili. Šla bydlet k bratranci do kibucu,” přibližuje mi Chanan Bachrich první dny svého izraelského občanství.

Po skončení vojenské služby byl Chanan rok u vojska ještě jako civilista. S přítelem si posléze založili autoopravnu. Pak se přestěhovali k Tel Avivu do městečka Ramat Ganu, kde už měli byt třípokojový. A to už byly podmínky pro to, aby přivedli na svět také první dítě. Postupně se jim narodily dvě dcery.

Vzpomněl jsem si na Bachrichovi i Létající pevnost B-17, když jsem absolvoval návštěvu na letecké základně USA ve Frankfurtu n. Mohanem. “Memphiská kráska” – čtyři motory Wright R- 1820-97 Cyclone, dolet 1760 km, maximální rychlost s desetičlennou posádkou 462 km/hod a rozpětí křídel přes třicet metrů. Přesto 14. října 1943 bylo jedenácti sty německými stíhači zničeno 65 bombardérů B-17, celkem zahynulo 600 mužů…

Na podzim roku 1947 první izraelský velvyslanec v Praze Ehud Avriel uzavřel se souhlasem Stalina dohodu o koupi ručnic ze Zbrojovky Brno. A poté byly nasmlouvány další zakázky. V Žatci se nakládala výzbroj, výstroj, munice, pumy a dokonce i rozmontované letouny jako třeba Avie S199.

První dodávky zbraní dorazily v noci z 1. na 2. dubna 1948 na letiště Beit Darass v nákladním DC-4. Jednalo se o 200 pušek, 40 kulometů a 150 tisíc nábojů. Další zásilka připlula o den později po moři v jugoslávské lodi do Tel Avivu.

“Tenkrát se mluvilo celkově o 6 000 puškách, 300 kulometech, dvou milionech nábojů a 600 samopalech. Nejdůležitější ze všeho ale bylo 74 Messerschmittů a letounů Spitfire. Tyto letouny změnily výsledek války,” vzpomíná Chanan Bachrich, letecký mechanik z Tel Avivu.

“Pak skoro každý druhý den přistávalo v Izraeli nějaké letadlo z ČSR, tu třicet dalších messerschmittů, třicet spitfirů a devět mosquitů. Válka nemohla být přerušena ani kvůli sobotnímu šabatu…”

A tak vzešel z českých mozků a trpělivé ruské levicové konspirace novodobý stát Izrael. Na počátku rusko-český. Sám Ben Gurion řekl kromě toho, že “socialismus je pro židovský stát stejně důležitý jako Bible”, též že “válku o Jeruzalém by Židé nevyhráli, nebýt českých zbraní a letadel”…

Reklama:
  1. 1 Trackback(s)

  2. Led 15, 2016: hampton bay ceiling fan

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *