Jsou nejlepší, ale mohli být ještě lepší, nebýt Arabů…?

13. Květen, 2010 – 0:17
Na počátku byla jedna puška na čtyři dobrovolníky... Foto: Břetislav Olšer

Na počátku byla jedna puška na čtyři dobrovolníky... Foto: Břetislav Olšer

Novodobý Izrael oslavuje dvaašedesátku, přestože židovské státy už jako Izraelské království a Judea existovaly před více než třemi tisíci roky. Stát s hlavním městem Jeruzalémem tvoří pouhé procento rozlohy Blízkého východu a zhruba setinu procenta celého arabského světa. Navzdory tomu tato oáza uprostřed islamistickými povaleči devastovaného úhoru vzkvétá. 

Přesto je jedinou zemí Blízkého východu, která obývá stejné území už přibližně od doby kolem 1000 př. n. letopočtem, a v níž vzrostl během posledního půlstoletí počet křesťanů, a kde křesťané, muslimové a Židé mají všichni svobodné a rovné volební právo. Je zde několik tisíc mešit, zatímco v arabských zemích není skoro žádná synagoga.

(Zatímco v roce 1948 dosáhl vývoz židovského státu objemu 6 milionů dolarů, v roce 2009 to bylo už skoro 70 miliard USD. Jsou nejlepší v hi-tech technologiích, ale možná by byli ještě lepší, nebýt útoků Arabů.)

A to byl na počátku Izraele před téměř 130 lety pouze sen vizonáře Theodora Herzla, který uvažoval o nové národní domovině Židů na neobydlených místech Argentiny, Kypru a Ugandy. Nakonec ale zvítězil Sijón. Původně měl na mysli vytvoření aristokratického řízení státu po vzoru Benátek, v jehož čele státu měl být jako první volený dóže člen rodu Rothschildů, viceprezidentem se měl stát německožidovský baron Maurice de Hirsch, zakladatel Židovského kolonizačního sdružení.

Prvním reálným krůčkem ale byla až Balfourova deklarace, vlastně to byl pouhý dopis z 2. listopadu 1917, který jeho adresát Lord Rothschild pohotově zveřejnil v jednom z deníků a možná neuvážený slib se změnil v zásadní dokument, jenž v překladu zněl:

Drahý Lorde Rothschilde,

Jsem velmi potěšen, že vám mohu sdělit, v zájmu vlády Jeho Veličenstva, následující prohlášení sympatie s židovskými sionistickými tužbami, které byly předloženy Kabinetu a schváleny.

“Vláda Jeho Veličenstva příznivě pohlíží na zřízení národního domova pro židovský lid v Palestině a vyvine své nejvyšší úsilí k zajištění této věci, tím se samozřejmě rozumí, že nebude učiněno nic, co by mohlo poškodit občanská a náboženská práva existujících nežidovských komunit v Palestině nebo práva a politický status, kterému se těší Židé v kterékoli jiné zemi.”

Byl bych vděčný, kdybyste s tímto prohlášením seznámil Sionistickou federaci.

S úctou Váš, Arthur James Balfour

Muselo však uplynout půl století, než se Balfourova deklarace stala skutkem. Bobby David, ostravský Žid, který se vystěhoval do Palestiny už v roce 1946, byl svědkem napjaté atmosféry toho dramatického dne, kdy Organizace spojených národů měla koncem roku 1947 na programu hlasování o vzniku státu Izrael a tím rozdělení Palestiny, jejíž arabští i židovští obyvatelé bedlivě sledovali rozhlasové vysílání. Byly to přímé přenosy z jednacího sálu Valného shromáždění v budově OSN v New Yorku.

Napětí vrcholilo, každý věděl, že rezoluce musí být přijata dvoutřetinovou většinou hlasujících delegátů. A jak mělo vypadat území židovského státu? Na západě, na pobřeží Středozemního moře, to byla bahnitá nížina Sharon, na jihu kamenitá poušť Negev a na severu Galilea. Jeruzalém měl být otevřeným městem pro Araby i Židy pod dozorem OSN…

„Hlasování předcházela zdivočelá protižidovská kampaň ze strany Arabů. Nejvíc nenávistné bylo Rádio Damašek, které tvrdilo, že vyhlazovací tábory Židů v Evropě vůbec neexistovaly; všechno měl být pouze náramně vymyšlený a mazaný plán sionistických satanů, aby na svoji stranu přilákaly sympatie a útlocit světa, který jim tak povolí židovskou invazi do arabské Palestiny,“ nastiňuje mi Bobby atmosféru těsně před vyhlášením státu Izrael.

A potom už Jeruzalém, Haifa, Tel Aviv a hlavně kibucy, vystavěné poblíž arabských vesnic, ztichly. Každý počítal na dálku hlasy v New Yorku. Napřed zabouřily palestinské kavárny, kde se kolem radiopřijímačů tísnily stovky Arabů, zuřivě bafajících z vodních dýmek. První hlas byl pro ně; bratrský Afghánistán byl proti vzniku Izraele. Pak se jásání v arabských krčmách změnilo v řev nadávek.

Jedna země za druhou byly pro Izrael, počínaje Austrálií, Belgií, Bolívií, Běloruskem a Brazílií, přes Československo, Dánsko a Dominikánskou republiku, Kostariku, Lucembursko, Nizozemsko, Norsko, Panamu a konče Polskem, Ukrajinou, Jihoafrickou Unií, SSSR a USA. Hlasování se zdržela Velká Británie a Jugoslávie. Proti byly kromě Jordánska a dalších arabských zemí také Sýrie, Egypt, Jemen, Irák a Turecko.

Třiatřicet delegátů bylo pro židovský stát, třináct proti a deset se hlasování zdrželo. Thajsko se hlasování vůbec nezúčastnilo…

Založení státu Izrael bylo schváleno 29. listopadu 1947 rezolucí č. 181 a brzy poté, 15. prosince 1947, 2. Tevet 5708, obklíčila Arabská legie Jeruzalém a izolovala jeho 100.000 židovských obyvatel od zbytku židovského osídlení. V březnu 1948 bylo město zcela odříznuto a v květnu Transjordánsko zaútočilo, aby okupovalo východní část Jeruzaléma. Poprvé v historii došlo k rozdělení města a tisíce Židů musely uprchnout ze svých domovů.

Židovská agentura vyslala 10. května 1948 svoji nejlepší vyjednávačku Goldu Meirovou na tajnou misi k zajordánskému králi Abdulláhovi I., aby s ním projednala hranice budoucího státu Izrael.

V knize “Dějinách Izraele” popisuje Martin Gilbert její vzpomínky:

“…Měla jsem cestoval v tradičních tmavých a širokých šatech arabské ženy. Nemluvila jsem skoro vůbec arabsky, ale bylo nanejvýš nepravděpodobné, že by mě jako muslimovu manželku, doprovázející manžela, mohl kdokoli vyzvat, abych cokoli řekla…” (Jejím průvodcem a fiktivním manželem byl Ezry Danina, arabský expert Židovské agentury.)

“Proč tolik spěcháte s vyhlášením svého státu?” zeptal se mě král. “Nač ten shon? Jste tak netrpěliví!”

Řekla jsem mu, že národu, který čekal už 2000 let, se nedá vyčítat, že “spěchá”… (Na odmítnutí jeho podpory vzniku Izraele mu řekla): Jestli nám nemůžete poskytnout víc, než jste právě udělal, pak bude válka a my ji vyhrajeme. Ale možná se setkáme znovu – po válce, ale to už bude existovat židovský stát…” A měla pravdu….

Dne 20. července 1948 byl na Chrámové hoře, původně židovského kopce Moria, zavražděn jordánský král Abdulláh I. poté, co dokončil modlitbu v mešitě Al-Aksá. Jeho vrah, Mustafa Šukrí Ušo, palestinec spřízněný s rodinným klanem Husejní (do nějž patřil muftí Hitlerův příznivec Hadž Amin al-Husejní i Jásir Arafat), ho zastřelil, protože chtěl údajně uzavřít separátní mír s Izraelem.

Jeho vnuka, nastávajícího krále Jordánska Husajna, zachránila zlatá medaile na hrudi, která zachytila vražednou kulku. Na počest své záchrany věnoval 8,2 milionu dolarů, aby mohl financovat potřebných přes 80 kilogramů ryzího zlata na pokrytí kopule Omarovy mešity..

Když Valné shromáždění OSN rozhodlo, v Tel Avivu, Jeruzalémě i Haifě, v kibucech a mošavech se slavilo. Moše Dajan tento den popsal velmi emotivně.

“Byli jsme toho večera šťastní, tančili jsme a naše srdce byla vděčná všem národům, jejichž představitelé hlasovali pro rezoluci. Slyšeli jsme, jak pronášejí to magické slovo “yes”, když jsme poslouchali jejich hlasy na rádiových vlnách ve vzdálenosti tisíce kilometrů… Tančili jsme – ale věděli, že před námi leží bitevní pole…”

Nebyl pro mě problém, abych se dostal do čtvrti ortodoxních Židů Mea She´arim – Sto bran, bylo už těžší v ní pořídit pár snímků, přestože jsem byl vstřícný, slušný a máchal novinářským průkazem. Možná ta nevraživost zdejších obyvatel vůči cizincům začala v dobách, kdy zde řádily hordy navztekaných arabských mstitelů. Kdyby nebylo těchto klacků pod nohy židovskéhu státu a sedm izraelsko-arabských obranných válek, mohl být Izrael ve svém vývoji ještě mnohem dál.

Počátkem dubna 1948 zaútočila Arabská osvobozenská armáda na město Tiberias, izolovala tamní židovskou čtvrt od židovských osad v Horní Galiei. O měsíc později však Židé dobyli Tiberias zpět. Místní britský generál se vsadil s přítelem o láhev skotské whisky, že Židé ani Arabové do týdne neobsadí Haifu. Hagana to stihla do čtyřiadvacet hodin a Arabové radějí odpluli francouzským parníkem do Libanonu.

První nezvykle zvrhlý teroristický útok se odehrál 15. dubna 1948, kdy byl muslimy napaden konvoj opancéřovaných autobusů směřujících do nemocnice Hadassa Hospital na hoře Scopus v Jeruzalémě. Zabito bylo sedmdesát sedm židovských lékařů, zdravotních sester a pacientů. Zákeřné přepadení odřízlo nemocnici od zbytku Izraele a donutilo Hadassah k přesunu. Z osmadvaceti zachráněných lidí z konvoje nebylo pouze osm zraněno…

Mezi mrtvými byl i oftalmolog a ředitel Hadassy Chajm Jassky, přestože jeho úspěšné výzkumy trachomu, chronického infekčního očního onemocnění spojivek a rohovky či zeleného zákalu neboli glaukomu, zachránily zrak tisícům Arabů… Následně bylo v roce 1961 otevřeno stejnojmenné lékařské centrum v Ein Kerem. Zařízení na hoře Scopus bylo znovu otevřeno v roce 1967, kdy byl Jeruzalém opět sjednocen.

Zní to neuvěřitelně, ale je to fakt. Po šesti desítkách let se podle zpravodajského webu Arutz Sheva našli mezi nepřáteli Izraele také jeho příznivci. Palestinští Arabové založili Palestinskou sionistickou organizaci. V USA žijící Elias Issa se označuje za „Evropského Palestince ze Západního břehu“ a oslavil 62.výročí Dne nezávislosti založením zmíněné organizace. Jeho cílem je přesvědčit svět, aby podporoval židovský národ a distancoval se od arabských teroristů.

Stále více palestinských Arabů se prý přidává na stranu Izraele, podobně jako syn zakladatele Hamásu Mosab Hassan Jousef, anebo Walid Shoebat, narozený v Betlémě. Dnes Shoebat bojuje proti islamistu a horlivě podporuje Izrael. Tvrdí, že existuje paralela mezi radikálním islámem a nacismem.

„Velice se omlouvám izraelským vojákům, kterým jsem ublížil, byl jsem vychován od dětství v nenávisti k Židům“, prohlásil Shoebat. Také jiný bývalý člen islámské teroristické organizace, Dr.Tawfik Hamid, tvrdí, že “Izrael udělal ze své strany dost ústupků a teď je na řadě muslimský svět. Židé jsou velkým národem a neměli by přenechat území barbarům, nemají ustupovat radikálům, neboť čím více jim ustoupí, tím větší požadavky vznášejí.“

Koho by napadlo, že stát se svými kořeny v době krále Saula, ačkoliv židovské kmeny se na jeho území usídlily již ve dnech Jozue, Mojžíšova nástupce, že Saulův počin bude zapsán v Bibli v Knize žalmů jeho nástupcem králem Davidem, jehož syn Šalamoun postavil První Chrám.

Určitě by ale krále Saula nenapadlo, že ještě v roce 2010 bude mít jeho nástupce v čele Izraele, premiér Benjamin Netanjahu, zásadní potíže s Filištínci – Palestinci.

Shalom Israel…

Reklama:
  1. 4 reakce na “Jsou nejlepší, ale mohli být ještě lepší, nebýt Arabů…?”

  2. Výborný a hlavně poučný článek – díky.

    od Frantisek Salajka v Kvě 13, 2010

  3. Děkuji. BO

    od olser v Kvě 13, 2010

  4. Shalom IZR!!!
    Ale v Mea Šearim se nyní může fotit.

    od hugous.z.lipek v Kvě 13, 2010

  5. Fotit se mohlo vždycky, ale když to ortodoxní Židé nechtějí, tak je nikdo nemůže nutit, zvláště když civilní zákony neuznávají…

    od olser v Kvě 13, 2010

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *