Proč burka, když o ní není v Koránu ani slovo…?

11. Květen, 2010 – 7:41
Hidžáby ovládají také Londýn...                                  Foto: Břetislav Olšer

Hidžáby ovládají také Londýn... Foto: Břetislav Olšer

Je to jasné; vynucování nošení muslimských oděvů u žen je pouhé politické vydírání a snaha postupně změnit Evropu v islámský kontinent. Napřed hidžáby, burky a nikáby, potom mešity, ramadán, pátky jako nepracovní dny a nakonec islámské právo šária.

Výsledek? Předpověď demografů; nejpozději do konce toho století bude půlka světa a hlavně Evropa muslimská. V různých islámských zemích jsou na odívání žen různé požadavky. Zpravidla v nich však jde o to, co z obličeje nesmí žena ukazovat na veřejnosti.

Severoitalské Varallo je jediným městem na Apeninském poloostrově, kde od minulého týdne hrozí pokuta za nošení muslimského burky, zahalujícího celou postavu. Francie zase odmítla udělit občanství muži, který nutil svoji ženu nosit islámský závoj. Podle francouzského ministra pro migraci cizinec odmítal principy rovnoprávnosti mezi muži a ženami a své manželce, Francouzce, dovolil vyjít ven pouze se zahalenou tváří.

Odmítal rovnoprávnosti mezi muži a ženami. Oděv, který halí ženu od hlavy až k patě, symbolizuje zotročení žen. Nošení burky není náboženský problém, v tolik uctívaném Koránu o něm není ani zmínka. Je to jen otázka svobody a důstojnosti žen, je to znamení jejich podřízenosti a podrobení mužům.

Burka je přesto v některých oblastech tvrdě vyžadovaný oděv ženy islámského vyznání, i když tento ani další hábity nemají s náboženstvím nic společného. Zakrývá celé tělo od hlavy až k patě. Z obličeje nejsou skrz hustou mřížku vidět ani oči. Pod burkou nosí ženy normální oblečení. Sundávají ji jen doma a na modlitebních místech. Nošení burky je typické například v Afghánistánu. Zažil jsem ji též v Maroku, Gaze, Egyptě, Tunisku i v jižní Africe.

Nikáb je závoj zakrývající obličej kromě očí, k vidění je ve velkém množství třeba v lázních Teplice v Čechách, kde si primátor Kubera pochvaluje petrodolary a klimatizaci v arabských zemích, protože z ní dostávají muslimové revma a jezdí si ho léčit právě na sever Česka.

Hidžáb je elegantní šátek, kterým si žena zahaluje vlasy, krk a poprsí a je důvodem, proč se bouří Amnesty International, když je zakazován. Čádor je dlouhý, splývavý kus oděvu z černé nebo tmavě vzorované látky, který se nosí například v Íránu. Odhaluje ženinu tvář, ale zakrývá zbytek jejího těla, z něhož může snoubenec vidět je nohy od kotníků dolů. Šalvár je dlouhý plášť nošený přes kalhoty, končící u krku. Vždy je však doplněný šátkem či šálou a patří k výrazným módním doplňkům emancipovaných musimských žen.

Byl jsem znovu v Tel Avivu, a jako vždy provázen blízkovýchodní paranoiou. Zdálo se mi jako by jeho ulice prořídly a lidé, kteří na nich po posledním atentátu na diskotéce „Rasija“ zbyli, spěchali a zdálo se mi, že se nejistě jeden druhému díval do očí. Asi proto, že byli většinou východního původu a ruská ruleta jim něco říkala a nebylo to nic košer.

Nejraději by také mě obešli obloukem. Zdálo se mi, že se snažili odhadnout, jestli nejsem palestinský sebevrah. Šel jsem do obchodního domu koupit kytici růží pro ženu svého hostitele a vojáci s namířeným samopaly Uzi po mně při vstupu požadovali, abych jim ukázal obsah fotobrašny.

Potřeboval jsem si dát pro uklidnění kávu s cigaretou a zamířil do denního baru na nábřeží. Stáli před ním další vojáci a byli ve střehu. Znejistili mě a odradili svým bondovským image. Vloni se kousek odtud na diskotéce „Rasija“ vyhodil do vzduchu arabský mladík a zabil jedenadvacet teenagerů. Bytostně jsem vnímal stresující napětí a přistihl jsem se, jak hypnotizuji kolemjdoucího muže s podivně oblým břichem, vzdouvajícím se mu pod tričkem.

„Nemá kolem pasu sebevražednou nálož?“ napadla mě další paranoidní myšlenka. „A co támhle ten mladík s tím podezřelým balíkem pod paží? A co ten otlučený mercedes s osamocenou Arabkou za volantem, co zastavil na chodníku? Není naládovaný semtexem?“ mručel jsem nervózně a byl svým stresem mírně vyjevený.

Chvíli jsem se procházel a měl protivný pocit, že mě někdo sleduje. Vsadil bych se, že jsem cítil, jak mi něčí pohled propaluje záda někde mezi lopatkami, až k ledvinám. Byl to chlapík, co zametal už asi půl hodiny naprosto čistý chodník kousek od mé lavičky, přestože po něm před momentem projel funkční čístící stroj. Že si ten Mossad nevymyslí nějakou sofistikovanější metodu špehování.

Anebo ten borec, co kolem mě jezdí s dětským kočárkem a teprve když teleobjektivem zamířím dovnitř kočárku, abych zjistil, že tam žádné mimino nemá, zmizí za rohem. Zuřil jsem a přitom jsem se na tu chvíli tolik těšil. Byla z toho už úchylná tradice, že se v Izraeli těsně před volbami vytvořila vždy stejně vypjatá atmosféra, nafouklá k prasknutí. Bezpečnostních opatření tam nebývá zřejmě nikdy dost.

Sedl jsem si v baru na kávu. Najednou se otevřely dveře a vešli dva mladí Arabové s taškou. Aarabsky neumím, ale poznám, když někdo nemuví hebrejsky. Zatrnulo mi, a když se uvelebili u vedlejšího stolku, zakrvácené červánky na obzoru byly rázem varovným mementem. Sáhli do igelitky… a vytáhli z ní krabici s šachovými figurkami. Dali si partičku, přesto to mé nervy nevydržely. Raději jsem zaplatil a kvapně odešel.

Připadal jsem si jako čítankový příklad cvoka trpícího stihomamem a nechal si ujet i linkový autobus, kterým jsem se mohl za pár šekelů dostat k MVDr. Róze Ráchel Bock na konec města, kam jsem byl pozván na uvítací večírek s účastí velvyslance a jeho manželky. Vzal jsem si pro každý případ taxíka už proto, že tady nedávno explodoval právě autobus městské dopravy a spousta cestujících v něm byla zabita. Komu by nebyl život milejší než dvacet dolarů…?

Zbytaené obavy? Představme si muslimskou ženu v nikábu či v burce, tedy v něčem, co připomíná neforemný pytel, zahalující ji od hlavy až po paty, včetně celého obličeje. Evropanky dbají na módu, proto snadno rozeznáte, jestli má např. kolem pasu nálož nebo jestli má tvář plnou nenávisti. Ale u muslimek v burce…?

Web „Ženy a média“ píše mj. o mučednicích, zamaskovaných do islámských hábitů: „Sebevražedný útok, při němž byli v pásmu Gazy koncem roku 2006 zraněni dva izraelští vojáci, spáchala 57letá Fátima Umar Nadžar. Svým činem protestovala proti izraelskému ostřelování Bejt Hanúnu, při němž zahynulo 19 civilistů, ovšem nikdo z její rodiny.

Napřed zavolala svým devíti dětem, že je chce všechny vidět. Měla čtyřicet vnoučat. K těm, kteří za ní nepřišli, se vydala sama. Když v poledne odešla z domu, nikdo z příbuzných netušil kam míří a co má v úmyslu. Při útoku dva Izraelce zranila, sama zahynula…“

Podle The Washington Post, čekaly v úterý 10. dubna 2007 před policejní stanicí v Bagdádu desítky rekrutů. Vmísila se však mezi ně žena zahalená do černého oděvu a odpálila se. Zůstalo patnáct mrtvých těl. Koncem února jiná atentátnice zabila stejným způsobem přes čtyři desítky studentů na jedné z bagdádských vysokých škol.

„Jásir Arafat pro ně vymyslel arabský výraz „šahída“, odvozený od mužské verze šahíd, mučedník. První z nich byla Wafa Idrísová, o níž se děti učí ve školách?“ řekl mi Tomi Shned z Tel Avivu. „Od té doby se nechalo dobrovolně roztrhat jiných šest palestinských žen. Hnutí al-Fatáh oznámilo, že má v rezervě dalších sto kandidátek na sebevražednou misi…“

Wafa Idrísová byla jako pracovnice humanitární organizace každodenním svědkem utrpení, ale měla i osobní problém – její muž se s ní rozvedl, když s ním ani po letech neměla dítě, zatímco nová žena mu ho porodila. Ve svých osmadvaceti letech byla Wafa jako žena v tradiční společnosti vyřízena.

Její jmenovkyně Wafa al-Bisová, zohavená po výbuchu kuchyňské plynové bomby, zase měla pocit, že se nevdá – východisko spatřila v mučednictví. Některé ženy se k akci rozhodly, aby se vyhnuly trestu v rámci nechvalně známých vražd na ochranu ctnosti, nebo poté, co vážně onemocněly; někdy byly k akci donuceny bitím nebo drogami.

Nedávno dvě egyptské dívky zaútočily na autobus s turisty. Vyšetřování ukázalo, že šlo o sestru a snoubenku muže, který byl předtím zabit egyptskou policií. Palestinka Hanadí Džaradatová zabila jedenadvacet hostů arabsko-židovské restaurace v Haifě poté, co byl při zátahu izraelské armády zabit její bratr.

Dva atentáty byly nedávno spáchány v moskevském metru. V jednom z vagonů ve stanicí Lubjanka se odpálila sebevražedná atentátnice a zabila 24 nevinných lidí. Útok další muslimky ve stanici Park kultury na téže trase si zatím vyžádal 14 obětí, které se ničím neprovinily. Někteří se zabitých třeba ani nevěděli, kde je Čečensko, jiní byli možná též muslimové…

Podle vyšetřovatelů stojí za tímto terorismem radikální organizace čečenských žen, tzv. černé vdovy. Sebevražedné islamistické atentátnice, jejichž ostatky, spolu s pásy se zbytky šesti kilogramů TNT a hlavou jedné z nich, posléze vyšetřovatelé objevili.

Jde o členky radikální skupiny žen usilující o vytvoření islámského kalifátu na Kavkaze, které v čečenské válce přišly o své manžele, bratry či další blízké a myslí jen na pomstu. V minulosti vyhodily do povětří dvě letadla i s posažéry, dvakrát zaútočily v moskevském metru, na hudební divadlo Na Dubrovce a účastnily se i přepadení školy v Beslanu, při němž zemřely stovky civilistů včetně dětí. Prostě ženy, neidentifikovatelné, jelikož zcela zahalené…

Před pár desetiletími to už vypadalo, že burky patří minulosti. Jeden díl látky, který ženu úplně zahalí, zažil návrat před deseti lety, když Afghánistán padl do rukou Talibanců. Tamní ženy se od té doby musely zahalovat všude – i v ulicích liberálnějších měst. Burky však stále častěji nosí i muslimky žijící na Západě. Některé země prosazují zákaz tohoto oděvu.

Zdroj BBC a ČTK: Ve Francii žije odhadem 5 milionů muslimů, což je nejvíce v západní Evropě. Podle ministerstva vnitra nosí v zemi burky nebo nikáby jen 1 900 žen. Podle průzkumu veřejného mínění je 56 procent Francouzů pro zákaz zahalování v ulicích a 62 procent ve „veřejných prostorách“.¨

Ano, povolme islám vyznávajícím ženám, aby se zahalovaly od hlavy až k patám, abychom nevěděli, co se odehrává v jejich tváři a zda jsou těhotné, obézní nebo jen opásané „mučednickým“ semtextem…

Ať žije mýtus křesťanské Evropy…

Reklama:
  1. 1 Trackback(s)

  2. Úno 10, 2016: Břetislav Olšer – blog, Olser.cz » Blog Archive » Živí teplické Romy také Vietnamci svojí prací či Arabové platící za léčbu svého revma…?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *